Z ČESKÉ KOTLINKY: Antinormalizace

pátek 29. května 2009

Francii studentské bouře roku 1968 poznamenaly velmi hluboce - a určily vývoj země na dalších několik desetiletí. V ulicích Paříže se přesně rozhořel oheň, který může být dobrý sluha, ale zlý pán; v případě Francie oheň-dobrý sluha v podobě nutnosti radikální generační změny se rozhořel ve zlého marxistického pána. Proces sám o sobě špatně nezačal, ovšem brzy se ho chopila politická ideologie, která zemi spíše uškodila, než pomohla. Poslední dny nám ukazují, že stojíme na prahu podobných událostí i my - jen v našem případě by mohly dopadnout lépe.

Důvod, pro který si radikální mládež ve Francii zvolila socialismus jako svou platformu je jasný - generace jejich rodičů byla generace Charlese de Gaulla, vyznávající vypjatý francouzský nacionalismus, zbytečná a přepjatá hesla typu vetování vstupu Spojeného království do Evropských společenství jen proto, že se Francii "zachtělo ukázat, kdo je tu pánem" či upjaté odmítání jakýchkoliv společensky-liberálních myšlenek. Bohužel, mládež se rozhodla zatočit se vším, co gaullismus představoval, tedy i s antikomunismem a kapitalismem (byť kapitalismus v podání Charlese de Gaulla byl nesmírně rigidní).

V jednom ze svých článků jsem psal o tom, kterak pracují generační obměny a o které generace jde, mluvíme-li o významných českých milnících. Mnozí, kteří hodnotí českou politiku, dělají jednu chybu, pokud vidí v jeho špatné funkčnosti jako příčinu důchodce - neuvědomují si totiž, co je ta generace zač. Současný důchodce, kterému je 80 let, se narodil v roce 1929, tedy za první republiky. V dětství byl formován podle toho v jaké rodině žil - když žil mezi voliči KSČ, četl Wolkera a pak se dal nadšeně naverbovat ke Gottwaldovi - jenže to byla nanejvýš svého času třetina populace. Dvě třetiny těchto lidí tak tvoří ti, kteří z komunistického zázemí nepocházejí. Tito lidé "brali rozum" okolo zlomového roku 1948, kdy se jedni setkali s druhými - tehdejší mladí komunisté a jejich mladí odpůrci - na něž se dodnes zapomíná. Doba nástupu komunismu byla značně polarizovaná; tehdy něco jako "šedá zóna" neexistovalo. Buď jsi byl komunista, nebo jsi byl proti nim - a komunisté to věděli; proto ten teror. Proto mnozí dnešní důchodci, a troufnu si říct že většina minimálně z těch starších, Paroubka ani Filipa volit nebude.

Kde je kámen úrazu? Většině těch, kteří jsou opravdu ve společnosti vlivní, a to nejen ve vrcholové, ale i v krajské či komunální politice - stejně jako těch, kteří jen ve svém okolí "něco znamenají", je okolo padesáti. Podívejme se na profil takového průměrného statistického člověka - narodil se v roce 1959, rozum bral v roce 1979, kariéru zakládal s tím, že normalizace potrvá nejspíš věčně a podle toho svůj život často formoval. Nejeden vstoupil z vypočítavosti do KSČ, aniž by tomu vůbec věřil a žil podle hesla "co je doma, to se počítá", respektive "kdo nekrade, okrádá rodinu". Jistěže byly výjimky, ale tohle byla atmosféra normalizace a nemohla se na těchto lidech nepodepsat. Navíc jejich rodiče často patřili mezi "snílky" roku osmašedesátého a antirodičovský komplex velí: vymezit se. V čem tedy spočívalo ono vymezení? V popření jakýchkoliv ideálů a v žití podle hesla malá domů, což je přesně to, co nabízí svým voličům Paroubkova ČSSD.

Tito lidé teď jsou na vrcholu své osobní moci. Nejen politické, ale i pokud jde o neformální moc na své bezprostřední okolí. Nicméně stárnou a na jejich místo se tlačí generace naprosto odlišná. Taková, která brala rozum během sametové revoluce, respektive po ní - a která vyrostla na ideálech otevřenosti, touze po tom stát se Západem, Evropou, generace kritická k chybám pokolení svých rodičů a která umí sebevědomě říct: tohle je náš svět, naše budoucnost a vy, třebaže jste početnější, nám nemáte právo naši budoucnost brát, protože teď jde o hodně. Tihle lidé jsou založením většinou liberálního, mají své vlastní "pravolevé" spektrum, kde na jedné straně jsou různí zelení a jiní snílkové a na druhé straně ekonomičtí libertariáni - nicméně oběma skupinám jde o totéž: otevřít zemi, integrovat ji co nejvíc, zahodit zbytečnou zátěž nacionalistického zápecnictví, tedy toho, co jim servíruje z jedné strany Paroubek a z druhé strany Klaus. Což je ostatně přesně důvod, pro nějž bych se vůbec nedivil, kdyby nějaké to vajíčko přistálo i na panu presidentovi.

Mladí Češi mají jasno - vidí ohrožení své budoucnosti a není jim to lhostejné. Jsou schopni se sami bez jakýchkoliv institucí dobře zorganizovat a vyrazit na zteč. Ano, jsou protidemokratičtí, neboť neuvažují způsobem "co chce většina je správně", protože známe mnoho případů, kdy se většina krutě mýlila. Uvažují na základě hodnot, tedy toho, co normalizační generace zahodila, potupila, a říkají: my nejsme neutrální, my nechceme být falešně objektivní. My chceme liberální řád a vy, strejcové bez hodnot, nám ho nemáte právo brát. Je nám jedno, že je vás víc, ale my jsme silnější - náš čas teprve přijde, kdežto váš pomíjí.

Zobrazit celý článek

REPORTÁŽ: Paroubkova vaječná omeleta

středa 27. května 2009

Špičky ČSSD bezradně stojí na oranžovém návěsu a čelí doslova kulometné palbě vajec, které nezřídka neminou cíle, davovému skandování hesel "táhněte" a "vypadni", stejně jako záplavě transparentů dokazujících, že naprostá většina této masy lidí nepřišla na pražský Anděl sociální demokracii podpořit.

Protože se dlouho očekávaný mítink levičáků (na který ovšem téměř žádní levičáci nepřišli, ale nepředbíhejme) odehrával v těsné blízkosti mého pracoviště, bylo mi jasné, že na tak velkolepé akci nemůžu chybět. Nevěděl jsem přesně, co mám očekávat, nicméně jsem tušil, že v přilehlých zelinářstvích značně vzroste poptávka po jednom konkrétním sortimentu. Sám jsem měl velké pokušení těsně před akcí nějaký ten obchod s potravinami navštívit, posléze jsem si však řekl, že munice bude na místě jistě dost.

Pracovní povinnosti mě nicméně poněkud zdržely a v centru dění jsem se octl přibližně ve tři deset. Už z dálky bylo jasné, že nošení dalších vajec na pražský mítink ČSSD by bylo příslovečným dřívím do lesa. Tak masovou účast jsem vskutku nečekal a soudruzi z ČSSD by na ni mohli být skutečně pyšní - pokud by se bývalo jednalo o příznivce jejich strany.

Samozřejmě, i ti tam byli. Občany v důchodovém věku v kostkovaných košilích, kteří si zavilými pohledy měřili potenciální záškodníky a jistě v duchu vzpomínali na zlaté časy v Lidových milicích, šlo rozpoznat už z dálky. Jenže jich byla hrstka oproti zástupům lidí třímajících vesměs antiparoubkovské transparenty a odměňujících potleskem či smíchem každý přesný zásah do funkcionáře ČSSD. Sám Paroubek se nedávno vyjádřil v médiích o nedávno pořádaném koncertu na podporu Mirka Topolánka, že na pražský mítink sociální demokracie dorazí mnohem více lidí. A tehdy skutečně nelhal! Jenže ta většina lidí ho přišla vypískat. Nebo po něm metnout vejce.

Po deseti minutách nepřetržité vaječné palby je už vlastně úplně jedno, co ten či který socan na pódiu vlastně zrovna deklamuje. Stranické špičky, kterým po tvářích a vlasech stéká žloudek, opouští pódium a já lituji, že jsem přišel takhle pozdě. Stojím na boční straně pódia, kterou sociální demokraté opouští válečnou zónu a jdou v ústrety novinářům. Na Jiřím Paroubkovi je vidět, že schytal několik přímých zásahů a že mu věru není do zpěvu. Vše je jasné, vajíčka nevajíčka, v Praze definitivně prohrál. Za ním přichází David Rath se svým typickým úsměvem. Celou dobu palby se kryl deštníkem a je tak vejci netknutý. V tom k němu přistupuje zhruba dvacetiletý mladík a polévá hejtmana vodou. Ten žádá fyzickou konfrontaci, ze které má klučina evidentně strach. Po chvilce se vskutku o něčem dohadují. Ale to už je jedno, mítink ČSSD definitivně skončil. Nebo ne? Asi po deseti minutách přichází na pódium jakýsi "zpěvák", ve kterém někdo z davu identifikuje Tomáše Savku. Ten šlape po skořápkách a vaječném sajrajtu, cosi zpívá, ale nikoho už nezajímá. Chvíli ještě vyčkávám, jestli přece jen aspoň jedno osiřelé vejce nenajde v Savkovi svůj cíl, ale pak už místo, které se pro ČSSD stalo novým Waterloo, opouštím. V metru ještě potkávám skupinu mladých lidí, nesoucí prázdná plata od vajíček. Vypadají, že jsou s akcí velmi spokojeni.

Reakce ze strany sociálních demokratů na sebe nenechaly dlouho čekat, ale jen omílaly známou mantru. A tou je ODS, ODS, ODS, ODS a zase ODS. Dejme tomu bych si ještě dokázal představit, že jedno, dvě, tři vejce mohlo být dílem příznivců jejich politické opozice. Těžko by ale ODS zpunktovala tak masovou akci, jaká byla k vidění na Andělu. Kdepak, to nebyla Občanská demokratická strana, to jen občané přišli dát výrazně najevo svůj nesouhlas s praktikami ČSSD a zejména s vystupováním jejich čelních představitelů. Právě toto by si měli pánové Paroubek, Rath, Zaorálek a spol. dobře uvědomit a z toho vyvodit důsledky. Nikoliv se stále jen připitoměle vymlouvat na své oponenty z Jánského vršku.

Co se mě týče, čtenáři tohoto webu asi dobře vědí, jaký mám vztah k české sociální demokracii, zejména pak k jejím současným špičkám. Ačkoliv nejsem příznivcem velkého plýtvání potravinami a umím si představit, že ty stovky vajíček by se jistě bývaly daly zužitkovat lépe, musím přiznat, že na Andělu jsem se bavil a měl jsem zase po dlouhé době ze svých spoluobčanů radost. Nicméně souhlasím s těmi, kdo poukazují na to, že spíš než vajíčkem musí nespokojení občané této země s Paroubkem bojovat prostřednictvím svého hlasu ve volbách, které se už blíží.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Lichtenštejnská Pandořina skříňka

neděle 24. května 2009

Po dlouhé době přišly opět na přetřes záležitosti česko-lichtenštejnských vztahů. Česká republika Lichtenštejnsko neuznává, stejně tak neuznává Lichtenštejnsko Českou republiku. Co brání oběma zemím navázat slušné vztahy? Zločiny člověka, který se podle zákona zasloužil o český stát. Edvarda Beneše.

Rodina Lichtenštejnů před druhou světovou válkou měla své samostatné, svrchované a na bankovním tajemství založené striktně neutrální knížectví, které má dosud - uznané od roku 1815 jako samostatný stát. Přesto ovšem žila rodina ve Vídni a zároveň vlastnila rozsáhlé majetky mezi jinými na Moravě - kupříkladu Lednicko-valtický areál, zámky v Adamově, Branné, Břeclavi, Bučovicích, Moravské Třebové, Moravském Krumlově, Litovli, Plumlově, Velkých Losinách, Zábřehu na Moravě, Krnově a mnohé paláce v Olomouci a v Praze. V roce 1938 během anschlussu uprchla před nacisty domů do Lichtenštejnska, které bylo, stejně jako Švýcarsko, po dobu celé druhé světové války neutrální. Po druhé světové válce se Lichtenštejnové opět ujali svého majetku ve Vídni, ovšem totéž jim nebylo dovoleno v Benešově Československu. Rodina Lichtenštejnů neměla československé státní občanství - což samozřejmě do roku 1938 za první republiky nijak nebránilo tomu, aby spravovala svůj majetek v Lednici. Přesto Edvard Beneš na základě dekretu č. 5/1945 Sb. jménem "Dekret presidenta republiky ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů" znemožnil Lichtenštejnům kontrolu nad svým majetkem - a tento byl převeden do majetku státu, tedy jednoduše řečeno, byl ukraden. Na základě prostého faktu, že Lichtenštejnové neměli československé občanství a mluvili německy jim bylo ukradeno dvě stě let staré dědictví rodu - aniž by kolaborovali s nacisty či osnovali cokoliv proti Československé republice.

Jak byla tato krádež provedena? Aby se Beneš vyhnul argumentu Lichtenštejnů, tedy že jsou svrchovaní a nelze na ně vztahovat jakékoliv "němectví", přestal uznávat svrchovanost a nezávislost Lichtenštejnska a prohlásil za realitu, že Lichtenštejnsko se uznává jako součást Německa a tudíž by Lichtenštejnové měli pykat coby Němci. V reakci na to Lichtenštejnsko recipročně přestalo uznávat Československo a jeho území uznalo jako součást Rakouska. Po rozdělení Československa v roce 1993 Lichtenštejnsko uznalo Slovensko, Českou republiku ovšem nikoliv (proto čeští občané například pracovní víza pro lichtenštejnské knížectví musejí vyřizovat ve Vídni) - a Česká republika dosud Lichtenštejnsko neuznává kvůli výše uvedeným majetkům.

Uznání Lichtenštejnska by totiž automaticky znamenalo uznání vlastnictví těchto majetků Lichtenštejnskou rodinou a přiznání se ke krádeži. Proč to stát nejspíš neudělá? Protože by musel přiznat i další krádeže - například krádež obuvnického průmyslu ve Zlíně patřící firmě Baťa ze dne 27. října 1945 - a přejmenování na Svit. Firmu Svit sice po revoluci firma Baťa převzala, ovšem koupí, nikoliv restitucí - stát tak, pokud otevře případ Lichtenštejnů, bude muset přiznat i svou vinu v krádeži majetku rodiny Baťů. Stejně tak by musel přiznat, že okradl a musí vrátit majetek rodině Harrachů či Kinských, kterým stejným způsobem šlape po vlastnickém právu.

Je smutné, že Česká republika roku 2009 je státem, který se zuby nehty drží majetků, které ukradla i proti vlastnímu dobovému právu, o standardním právu, jaké se uznává v demokratických zemích ani nemluvě. Najde se někdy v budoucnu politická vůle k odčinění těchto zločinů? Budou příští generace ochotny přiznat, že drží nepoctivě nabytý majetek? Případ Lichtenštejnů je lakmusovým papírkem síly českého lumpenproletariátu. Jak se zabarví?

Zobrazit celý článek

EUROVOLBY: Socialističtí i jiní extremisté útočí na ty největší bezmozky

pátek 22. května 2009

Nedávno mi při sezení s přáteli řekl jeden z nich, že po letošních eurovolbách bude potřeba přepsat všechny učebnice politologie, protože současná předvolební kampaň používá prostředky dosud nejen nepoužité, ale hlavně nevídané, nemyslitelné a nepředstavitelné. Shodou okolností jsem už v té době měl v hlavě téma na tento článek, nicméně tato myšlenka mi posloužila coby úvod k němu - díky, Petře.

Nesleduji předvolební spoty. Jeden mi nicméně neunikl - a to v médiích hojně propíraný spot Národní strany. Ten nemohl svým zadavatelům posloužit coby předvolební reklama lépe. Nikoliv kvůli svému nápadu. Proč to neříct na rovinu, ten spot je trapný a stupidní. A to nejen provedením. Samozřejmě je třeba přiznat, že jeho tvůrci mají v něčem pravdu. Podobně uvažuje skutečně velká většina lidí v naší zemi, z nichž téměř nikdo se však neodváží podobné myšlenky byť jen vyslovit, protože jen poukázání na ně by bylo rasismem - a bude hůř - jenže v této oblasti zkrátka nelze paušalizovat.

Stejně jako nelze řešit věci tím způsobem, jakým to předvádí naše legislativa. Málem jsem se zlomil v pase smíchy, když jsem viděl prkenného ministra Pecinu z naší současné loutkové vlády, kterak přednáší naučené věty o extremismu, a začal podrobně očima zkoumat obrazovku, hledaje drát, trčící z Pecinovy hlavy. Stejně tak měl exministr Langer na problematiku jednoduchý recept. Zakázat. Zakázat Dělnickou stranu, zakázat Národní stranu. Bravo, pane ministře.

Osobně zoufalství Národní strany chápu - veškerou "xenofobní" agendu jim mnohem úspěšněji přebrala mediálně zajímavější Dělnická strana, v jejichž think tanku na stránkách Národního odporu lze najít štvavé články směrem právě k nim. Proto potřebovali být chlapci okolo Petry Edelmannové drsnější a ještě drsnější. Nevraživost DS k Národní straně a třeba ke komunistům opět lze pochopit - všechny tyto subjekty bojují o stejného voliče.

Marketingem takřka neviditelné Národní strany jsou ovšem jen hesla, jimž může věřit jen bezmozek. Rád bych viděl aspoň jednoho voliče tohoto subjektu, aby mi aspoň trochu popsal, jak si takové "konečné řešení" představuje. Skutečně zde někdo věří, že kdybychom se po volbách mávnutím kouzelného proutku probudili v jakési paralelní realitě a Národní strana by vyhrála volby, že by zde nastal nějaký masový holocaust etnických menšin? Ovšem že by nenastal. A to paní Edelmannová a spol. dobře ví. Právě proto, že je jim jasné, že naštěstí nebudou nikdy povoláni k plnění svých snových vizí, si mohou takováto hesla dovolit.

Řešení, po kterém marně volají naši vůdci, aniž by si uvědomili, že jimi prosazovaná východiska se hodí do exekutivy totalitního státu, je na místě. Je jím zrušení dvojího metru při výkonu policejní a soudní moci, co se romské kriminality týče - přes známost s mnoha lidmi pracujícími v bezpečnostních složkách vím o tendenci zametat jí raději pod koberec, a to hlavně v rizikových oblastech. Trojnásob to ovšem platí pro média! Kdy už někdo pochopí, že (samozřejmě hrůzný) případ s házením zápalných lahví po lidech není "útokem na Romy", jak jsem se kdesi dočetl. Zvláštní je, že naopak to nefunguje - nikoho by nikdy nenapadlo označit vraždu sedmnáctileté Nikol Bauerové, kterou spáchal romský násilník a psychopat Ivan Lazok, či brutální znásilnění a vraždu desetileté Hanky v pražských Vysočanech, jejímž pachatelem byl romský sexuální deviant Zdeněk Moré, za "útok Romů na bílé", či za nějakou podobnou pitomost. Když se ještě naposled vrátím k výše zmíněnému případu se zápalnými lahvemi, jeho mediální zpracování považuji za jednu z největších manipulací poslední doby - o čemž už zde před časem referoval kolega Finrod Felagund. Je zajímavé, jak je teď kolem toho ticho po pěšině. Že by se žádný vhodný prototyp neonacistického násilníka nenašel?

Pakliže Národní strana si vybrala za cíl a zdroj svého státního příspěvku xenofobního bezmozka, s mnohem těžším kalibrem přišli jejich bolševičtí kolegové. Komunisté z České strany sociálně demokratické totiž v těchto volbách konečně natvrdo přiznali, že jejich kmenový a ideální volič je idiot. Ještě bych dejme tomu pochopil, že tvrdé jádro jejich voličské základny nikdy nepochopí, že evropské volby opravdu nejsou o důchodech českých babiček - to bychom po nich chtěli moc. Ale billboard, na kterém se skví Mirek Topolánek, Jan Zahradil a George W. Bush s citátem "Krizi jsme zavinili společně" - to už chce skutečně vysokou míru demence příjemce, aby ho takové sdělení oslovilo. Jeho prolhanost je jednak do očí bijící, druhak se z kontextu vytrácí smysl. Bohužel v tomto případě nejsem optimista a upřímně se obávám, že existuje početná skupina mých spoluobčanů, kteří prachsprostému lhaní socanů uvěří a budou v hostincích čtvrté cenové skupiny vykládat, že "za krizi může Topolánek s tím Bušem".

Teď jde o to, jak zareagovat. Pozorovatel české politické scény si totiž nemůže nevšimnout, že zatímco levice jako by už znovu troubila ke slučovacímu sjezdu, pravicová scéna je roztříštěná na kousíčky a utápí se v žabomyších sporech. V záplavě nových pidistran se už osobně přestávám orientovat a přestože jim všem držím palce, jsem si vědom toho, že házet v první červnový víkend do urny hlas každé z nich je současně tento hlas vyhazovat a nepřímo tak volit právě tu stranu, která lže svým voličům, že celosvětovou hospodářskou krizi zavinili společně Topolánek, Bush a Zahradil.

Jedno je jisté. Čekají nás ještě zajímavé časy.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Generační paralýza

středa 20. května 2009

Ptáme-li se po tom, proč je česká politika v současné době tak vyprázdněná, proč je nikoliv válkou idejí, ale válkou osobních zájmů, měli bychom se podívat na demografický profil naší společnosti. Mnohé totiž vypovídá o tom, proč situace byla jaká byla během devadesátých let, proč je teď relativně špatná a proč v budoucnu - nenastane-li závažný zvrat - bude znovu lepší.

Kdo stál za pádem komunistického totalitního režimu v roce 1989 je oblíbený námět k hovorům, především proto, že je to otázka, na níž nelze nikdy vyčerpávajícím způsobem odpovědět. Budeme-li se ovšem ptát která generace sametovou revoluci především "způsobila", zjistíme, že tehdejší společnost měla mnohem větší občanský potenciál než má ta dnešní. Vycházejme z toho, že průměrný věk těch, kteří ve státě něco znamenají a o něčem rozhodují, jakož i jiných významných činitelů veřejné společnosti, je okolo čtyřiceti let. Vývojová psychologie nám říká, že nejvýrazněji je okolím člověk formován v pubertě a během dospívání, tedy mezi svým třináctým až dvacátým rokem. Zkusme se podívat na to, které generace byly v klíčových momentech u moci a v čem vyrůstaly.

Rok 1968: věkovým průměrem čtyřicátníci, kteří se podíleli tak či onak na procesu zvaném Pražské jaro, se narodili okolo roku 1928. Jejich dospívání tak formovala nacistická okupace, válka a mnozí byli poznamenáni komunistickou interpretací Mnichova (Západ zradil, obraťme se na Východ), nicméně byli to lidé, kteří vyrůstali s ideály, idejemi, s nimiž se sic nemůžu velmi často ztotožnit, ale na samotné věci to tolik nemění. Tito lidé byli zvyklí pro ty ideály bojovat - ať už byly jakékoliv. Komunisté bojovali za ideály marxismu-leninismu a komunismu, nekomunisté za jiné ideály. Pražské jaro, proces sice nesmírně naivní, navíc opět s hlavní myšlenkou, kterou nemám rád, a sice socialismem s lidskou tváří, jitřil ideové ukotvení společnosti.

Rok 1989: věkovým průměrem čtyřicátníci, kteří se podíleli na sametové revoluci, se narodili okolo roku 1949. Tito lidé dospívali a hledali své ideály v době postupného uvolňování šedesátých let, kulturního boomu a ideálů Pražského jara - které bylo utnuto. Sametová revoluce tak pro ně znamenala především návrat do mládí, v němž podporovali něco, o čem si mysleli, že měla být demokratizace - a pokračování přetnutého snu. Tito lidé stáli za překotnou a silnou vůlí stát se Západem nebo oním nešťastným "mostem mezi Východem a Západem" a byli to oni, kdo nasměroval zemi na členství v NATO a EU. Opět šlo o generaci, která měla ideály. Jaké, je už podřadná otázka, důležité je, že vůbec nějaké.

Rok 2009: dnešní čtyřicátníci, tedy vládci a tvůrci současné české společnosti, byli narozeni okolo roku 1969. Dospívali během let hluboké normalizace, která nejenže ideálům nepřála, ale přímo aktivně je likvidovala. Byla postavená na principu, že kdokoliv má jakýkoliv ideál (paradoxně i takoví komunisté jako Ransdorf byli v podezření) je potenciálně rozvracející živel. Normalizace více než léta šedesátá a dokonce i než léta padesátá trvala na vytvoření uniformní šedi, nevybočování z řady a to žádným způsobem. Normalizaci symbolizuje vstupování do zločinecké KSČ kvůli prospěchu, kariéře - na ideály přeci nikdo nevěří. Hesla jako "kdo nekrade, okrádá rodinu" a "co je doma, to se počítá" nabyly svého vrcholu. Lidé nevěřili v dobré úmysly ostatních (nikdo přeci nemůže dělat něco "jen tak", vždy za tím musí být zájem o osobní obohacení) - a tato generace nám teď vládne. Nejen svým členstvím v zákonodárném sboru, ale především jde o lidi, kteří i v soukromém sektoru jsou momentálně na vyšších pozicích.

Současná česká politika je ideově vyprázdněná, protože v ní zrovna třímá žezlo generace, která vyrostla na popření všech ideí a ideálů. To, nač čekáme, je generace narozená v osmdesátých letech, na ideálech demokracie, sametové revoluce a evropanství počátku 90. let - a ta se dostane "k moci" někdy okolo roku 2020. Pokud Česká republika do té doby přežije tak, aby mezitím nezbankrotovala, své občany nezotročila v nějakém novém režimu nebo nevyhnala (či nedonutila k "dobrovolné" emigraci), bude vyhráno. Společnost bude opět plná ideí, těch, s nimiž souhlasím, i s nimiž nesouhlasím. Ale půjde o ideje a ideály, ne o to, jak platit hypotéku z poslaneckého platu.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Kdo se bojí Lisabonské smlouvy?

čtvrtek 14. května 2009

Co mají společného pojmy Zwentendorf, radar a Lisabonská smlouva? Všechny tři popisují oběti mediálního honu a politického přiživování se na strategicky důležitých otázkách, které většina lidí nedokáže pochopit. Ne, nedokáže, jsem si vědom toho, co píšu. Pokud člověku naženete strach z něčeho složitého, co je mimo jeho představivost, velmi jednoduše se s ním manipuluje. To jsou okamžiky, kdy se ze všech možných koutů ozývá „70% lidí je proti, jdete proti lidem…” Na našem serveru jsme toto chování tvrdě kritizovali ve věci americké radarové základny – a neskončí jen u toho. Dopředu čtenáře upozorňuji, že v tomto článku vysvětlím srozumitelně a jasně fungování EU i Lisabonské smlouvy, ovšem krátké to nebude.

Sedmdesát procent je začarované číslo. Přibližně stejný počet občanů Rakouska byl proti otevření JE Zwentendorf, přibližně stejný počet Rakušanů se bojí Temelína. Tímto číslem se oháněli odpůrci výstavby radarové stanice v České republice, jakož i odpůrci Lisabonské smlouvy. Přibližně sedmdesát procent lidí se v Československu na začátku 90. let bálo vstupu do NATO – a bylo třeba velkého úsilí ze strany elit jim vysvětlit, že není čeho se bát. Musím proto přiznat, že kdykoliv mi někdo šermuje před nosem papírem, na němž je napsáno že „jsme proti, protože je nás 70% proti“, a priori mi něco říká, že to asi bude dobrá věc. Nicméně nepředbíhejme.

Vzhledem k tomu, že je mou profesionální náplní znát fungování Evropské unie jakož i jejích smluv a práva a vzhledem k tomu, že si pamatuji svůj zděšený výraz plný nepochopení, oč vlastně jde, když jsem „eurohantýrku“ slyšel poprvé, zkusím našemu čtenáři vyložit, jak se věci mají, pokud možno rovnou od Adama. Evropská unie, ustanovená Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 tzv. Smlouvou o Evropské unii (Treaty of European Union, TEU), je institucí, jejíž princip fungování je popsán jako „řecký chrám evropské integrace“. Představme si zpředu typický antický řecký chrám, schodiště, tři vysoké pilíře zastřešené trojúhelníkovou střechou. Schodiště představuje veškerou platnou evropskou legislativu, které bylo dosaženo a která se rozděluje do jednotlivých oblastí působnosti. Kdokoliv chce do EU vstoupit, musí implementovat veškerý právní základ, který se v tomto schodišti nalézá – tomu právnímu balíku se říká acquis communautaire. Samotná integrační praxe probíhá ve třech pilířích – první pilíř jsou takzvaná Evropská společenství a je to jediný z dotyčných pilířů, který má komunitární charakter. Co to znamená? Členské země v určitých oblastech definovaných v TEU se dohodnou na ustanovení společného úřadu, který stojí nad členskými zeměmi jako nadnárodní těleso, které jedná bez ohledu na jednotlivé zájmy členských zemí a které představuje Evropská komise. Evropská komise má právo na vydávání nařízení a direktiv neboli směrnic, které stanovují minimální společný základ, který musejí všechny členské země plnit – a taková legislativa má takzvaný přímý efekt, tedy je závazná a vymahatelná. O tom, které pravomoci budou předány na komunitární úroveň, rozhoduje Evropská rada, tedy orgán sestávající se z hlav exekutiv jednotlivých zemí (premiéři s výjimkou Francie, kde v Radě zemi zastupuje prezident), v níž se hlasuje v některých případech jednomyslně a v některých kvalifikovanou většinou. První pilíř má na starosti ekonomickou integraci a některé body z třetího pilíře, například takzvané schengenské acquis, které zavazuje k přijetí určité legislativy i ty členské země EU, které dosud neimplementovaly Schengenskou dohodu, jmenovitě Velkou Británii, Irsko, Bulharsko, Rumunsko a Kypr.

Druhý pilíř tvoří Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (Common Foreign and Security Policy, CFSP) a třetí pilíř tvoří Justiční a policejní spolupráce (Justice and Home Affairs, JHA). Tyto dva pilíře mají mezivládní charakter, tedy nespadají pod komunitární právo, jejich činnost má na starosti výhradně Evropská rada, tedy setkání premiérů a francouzského prezidenta – případně ministrů. Evropská rada se může setkat i na úrovni jednotlivých resortů a vydávat společné pozice (common positions) nebo společný postup (joint actions). V těchto otázkách se rozhoduje v současné době podle zvyklostí mezivládního charakteru, tedy jednomyslně – každá členská země má tak právo veta. To, co zastřešuje všechny tři pilíře, se nazývá Evropská unie.

Smlouva o Evropské unii tak tedy upravuje vše, co je „pod střechou“ řeckého chrámu evropské integrace – tedy charakter společného práva, jeho tvorby a implementace, jakož i vstup do Unie a nově i výstup z ní. Od vydání první verze Smlouvy o Evropské unii (Maastricht, 1992) byly vydány její aktualizace, a sice Amsterdam, 1997 a Nice, ratifikováno v roce 2003. Takovou aktualizací byla i Smlouva o Ústavě, kterou zamítli občané Francie a Nizozemí v referendu a takovou aktualizací je i Lisabonská smlouva. Občané často ztrácejí přehled v tom, jaký je rozdíl mezi Lisabonskou smlouvou či Konsolidovaným zněním Lisabonské smlouvy ve Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie – pokusím se tedy vysvětlit, jaký je mezi tím rozdíl. Současná verze Smlouvy o Evropské unii, která je ve „verzi Nice“, je jednolitý dokument, který celkem jasně stanovuje, jak v současné době EU funguje. Chce-li někdo připravit její aktualizaci, dělá to stejným způsobem jako programátor, který vytváří aktualizaci softwaru – napíše něco jako diff soubor, tedy dokument, který píše, jak se které pasáže ve Smlouvě o Evropské unii změní aplikováním dotyčných změn. Proto Lisabonská smlouva vypadá, jak vypadá, tedy „článek XY se mění za YZ, přičemž se vkládá nový článek XY ve znění ABC, které vychází z článku DE Smlouvy o Evropské unii“ – a jinak ani vypadat nemůže, protože její úlohou je ukázat, co se s dotyčnou smlouvou stane po dohodnutých změnách. Konsolidované znění je pak v zásadě něco jako testovací betaverze, kdy se změny, popsané v „aktualizaci“, v našem případě v Lisabonské smlouvě, aplikují na nyní platnou Smlouvu o Evropské unii. Výsledkem je jasně čitelný text, který, bude-li přijat, se stane novou verzí Smlouvy o Evropské unii. Proto je i například číslování článků Lisabonské smlouvy odlišné od číslování článků Konsolidovaného znění, neboť v Lisabonské smlouvě jsou číslovány, resp. jinak označovány změny, kdežto Konsolidované znění je už hotový text.

Teď se dostaneme k tomu, co zásadního Lisabonská smlouva ve Smlouvě o Evropské unii mění. Především ruší pilířovou strukturu Unie. Vstoupí-li smlouva v platnost, budou procedury, které dnes platí pro první pilíř, tedy procedury komunitární, uplatněny i u agendy druhého a třetího pilíře, které dosud byly mezivládní. V praxi to znamená, že i v otázkách zahraniční politiky a justiční a policejní spolupráce budou existovat acquis communautaire, tedy legislativa, která je závazná pro všechny členy. O platnosti těchto acquis bude hlasovat Evropský parlament (jeho důležitost tedy masivně vzroste – ovšem zajímalo by mě, kolik lidí si toho bude vědomo), přičemž o tom, zda se z dané společné pozice stane acquis bude rozhodovat Evropská rada, tedy mezivládní orgán. Nově nikoliv jednomyslně, nýbrž kvalifikovanou dvojitou většinou. V čem je dvojitá? Aby byl návrh přijat, bude muset být pro většina členských zemí v hlasování 1 země 1 hlas, jakož i většina podle počtu obyvatelstva, tedy větší země, více hlasů. Neprojde-li jedno z těchto hlasování, rozhodnutí není přijato. Takové hlasování by se mělo začít používat po roce 2014, přičemž do roku 2017 by mělo být souběžné se současným systémem, tedy budou-li protesty proti výsledku hlasování dvojitou kvalifikovanou většinou, proběhne nové hlasování, které bude jednomyslné. Co to v praxi znamená? Jednotlivé členské země budou muset spolupracovat a vytvářit zájmové bloky – což už dnes v zásadě do značné míry existuje. Již v dnešní EU můžeme vidět dva bloky, jeden tvořený Francií, Německem, Itálií a Španělskem, které jsou občas doplněny Řeckem, Kyprem, Rakouskem či Slovenskem – a ten zbytek. Podle nových pravidel hlasování může být společné stanovisko Francie, Německa, Itálie, Španělska, Řecka, Kypru, Rakouska i Slovenska přehlasováno hlasy těch ostatních. Bát se tedy, že „si Francie s Německem budou dělat, co se jim zachce“, jsou tedy nesmírně liché. Jen to bude vyžadovat více snahy a kooperace, než jen zvednout ruku k vetu.

Funkce „ministra zahraničí“, tedy Vysokého představitele EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, jakož i „evropského prezidenta“, tedy stálou osobu předsedající Radě (což bylo zamítnuto Irskem, takže i projde-li LS, toto se nekoná), jsou tedy logické důsledky komunitárního charakteru bývalého druhého pilíře. Dále Lisabonská smlouva zavádí proces vystoupení z Evropské unie, a sice následujícím způsobem: vystupující země podá žádost a proběhne hlasování, které je jednomyslné. Pokud hlasování projde, nabývá účinnost tím dnem a členství té které země v EU končí. Pokud hlasování neprojde, automaticky bez dalšího hlasování vystupující země opouští EU dva roky po podání žádosti. Je velmi zajímavé, kterak ti, kdož nám říkají, jak přijdeme o svou suverenitu, bojují proti přijetí Lisabonské smlouvy – protože pokud by se jim cokoliv s vývojem Evropské unie nezdálo, ratifikují-li Lisabonskou smlouvu, budou moci bez udání důvodu i proti zamítavým rozhodnutím ostatních opustit EU dva roky po podání žádosti. A to je velmi silný prvek pro suverenitu členských zemí, není-liž pravda? Z předání třetího pilíře na komunitární úroveň pak vychází společná imigrační politika, která ovšem nebude probíhat způsobem, jakým ji představují pan Petřík či paní Bobošíková, tedy „přerozdělování imigrantů“, ovšem půjde o stanovení společných minimálních požadavků a pravidel týkajících se imigrantů, legálních i ilegálních, které budou ve všech členských zemích fungovat buď v podobě schválené Komisí, nebo ještě přísnější. Fakticky by tento postup měl eliminovat jev, kterého jsme svědky dnes, tedy že imigranti zneužívají liberálnějších podmínek v některých členských zemích, aby se pak díky Schengenskému prostoru dostali do zemí s přísnějšími podmínkami. Společná imigrační a azylová politika tak ilegální imigraci brání mnohem více, než tomu bylo doposud.

Lisabonská smlouva řeší pak řadu dalších dílčích aspektů, o některých jsem psal na našem serveru v tomto článku, nicméně z principiálního hlediska jsou toto v kostce změny, které do fungování Unie přináší. To, že nikdo z politiků, kteří přijetí Lisabonské smlouvy podporují, nebyl dosud takového jasného shrnutí schopen, je nesmírná ostuda, úplně stejná jako ostuda těch, kteří nedokázali vysvětlit potřebu radarové stanice či v Rakousku stavbu jaderné elektrárny v Zwentendorfu. Místo toho se opět potýkáme s demagogií, která má za cíl zastřít neschopnost politiků v jiných otázkách, od kterých se bitím do Lisabonské smlouvy snaží odvést pozornost.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Snaživec, Tatrman, Člověk bez talentu

"A ještě jednu vlastnost měl.
Že byl splachovací.
Jedněmi dveřmi ho vykážou -
hned druhými se vrací!
"

Znáte tyto verše? Pocházejí ze skladby Snaživec z druhého alba skupiny, která si tehdy říkala Výběr. Autorem textu je současný ministr pro národnostní menšiny a lidská práva Michael Kocáb.
Chce se mi zvolat: Jak trefné!

Pád vlády v průběhu českého předsednictví Evropské unie jsem rozhodně nevítal. Přesto se mi už nesčetněkrát potvrdila pravdivost hesla, že všechno zlé je k něčemu dobré. Na pádu Topolánkova kabinetu jsem si našel pozitivum jediné: Že se z křesla virtuálního ministerstva, o jehož zbytečnosti netřeba ani vteřinu pochybovat, bude pakovat Michael Kocáb. Muž, který tam byl pár dní a pokaždé, když o jeho každém upšouknutí referovala média, jsem měl příslovečnou chuť hrabat prstíčkem po Džamile Stehlíkové.

Velmi dobře si pamatuji tahanice, které doprovázely vznik Fischerova kabinetu, jemuž se v určitých kruzích už teď přezdívá Mostecká uhelná vláda. Všichni zúčastnění tehdy jasně deklarovali, že mezi ministry nebude NIKDO, kdo seděl ve vládě minulé - že je to zkrátka nemožné a kdesi cosi.
Tímhle způsobem jsme museli překousnout, že svá místa úředníkům přenechají i někteří velice schopní ministři. To by se dalo říct o Karlu Schwarzenbergovi či Miroslavu Kalouskovi - ačkoliv bych měl k oběma jisté výhrady, oba se v čele svého resortu osvědčili, o tom není pochyb. No ale dobrá, řeklo se jasně, žádný ministr z předchozí vlády.

Čelist mi však spadla až na zem, když jsem poprvé viděl, že je vlastně všechno úplně jinak. Že ono nejzbytečnější ministerstvo, které vzniklo jen a jen v rámci trojkoaličních počtů a jehož efektivita byla a je totálně nulová či alespoň neviditelná, nejenže v další vládě bohužel zůstane, ale v jeho čele setrvá Michael Kocáb. Člověk, který sám v předvečer svého uvedení do křesla řekl, že jeho kvalifikace na řízení resortu je jeho známost s exprezidentem Havlem. Nepochybně byl upřímný. Ostatně i v jeho záhadném setrvání v čele ministerstva vidím - nemohu si pomoci - zákulisní hrátky, ve kterých byl tento ješitný pletichář zdatným přeborníkem.

Proč se nakonec upustilo od původní premisy, to vlastně nikdo pořádně nevysvětlil. Slyšeli jsme blábolení exministra Bursíka o "největším, nenahraditelném odborníkovi", aniž by toto bylo doloženo nějakým konkrétním skutkem. Co vlastně Kocáb ve svém úřadu udělal? Kromě toho, že opakovaně odmítl vyzkoušet si bydlení mezi nepřizpůsobivými občany, které mu bylo radnicí několikrát nabídnuto, přičemž jeho výmluvy byly vskutku z té nenápaditější kategorie? Jediný nápad, který jsem zaznamenal, bylo jakési vytvoření "protiextremistické komise". Co by asi taková komise vyřešila? Každý normální člověk ví, že problém je přece úplně jinde. Politické elity (ve snaze nepřiznat své vlastní trestuhodné selhání) chtějí pouze řešit následek a nikoliv příčinu a zlomeninu prstu léčit amputací končetiny.

Nemám nic proti Kocábovi jako hudebníkovi. Ostatně, na Pražském výběru a později Výběru jsem vyrůstal. Jsem ovšem už dlouho toho názoru, že hudebník má především dělat muziku. Ve cpaní se do politiky, na kterou Kocáb často při koncertech své obnovené kapely dštil síru (což si coby účastník asi dvou koncertů v roce 2004 velmi dobře pamatuji) prokázal obdivuhodnou mrštnost. Úvodní citát jsem vskutku nezvolil náhodou - voliči Kocába vypískali v posledních senátních volbách. Jasně mu tak dali najevo, kde je vlastně jeho místo. On se však vrátil druhými dveřmi rovnou na ministerstvo, na kterém za velmi záhadných okolností zůstal dodnes.

Chápu, že hlavní motivace bude velmi přízemní. Stačí citovat další Kocábův verš, tentokrát z prvního alba Pražského výběru:

"Prachy jenom prachy nečekají/jen po nich sáhneš/a už tě mají."

A na závěr, ve snaze dokončit, co jsem započal, se opět vrátím ke Snaživci.

"Ten si to krásně zavařil/Nikdo ho neměl rád/Kdyby se tolik nesnažil/Akorát."

Zobrazit celý článek

ROZHOVOR: Není zač bojovat, komu být věren

středa 13. května 2009

Titulek tohoto rozhovoru vyjadřuje slova z refrénu písničky Jaroslava Hutky Böhmen und Mähren. Naše redakce Vám přináší s panem Hutkou rozhovor na téma, které je nadmíru palčivé - českočeské vyrovnání aneb Češi domácí versus Češi zahraniční.

Z pohledu Čecha žijícího v zahraničí pozoruji poměrně velký rozdíl mezi tím, jak vnímají historii a dění v České republice emigranti a doma usazení Češi, a to i po téměř dvaceti letech po pádu železné opony, který ukončil izolaci českých zemí. Čím si tento přežívající rozpor vysvětlujete?

Já si nemyslím, že je to tak stoprocentně, jsou výjimky na obou stranách, ale většinou to tak je. Výraz, který používáte: "doma usazení Češi", to už jaksi sám vyjadřuje. Exil, ať nucený nebo dobrovolný, nutí člověka se znovu zařadit do souvislosti společenství do kterého se dostal a v sobě překořenit téměř všechno a to otevírá oči a nutí člověka se znovu podívat na sebe i na zemi, ze které pochází. A tato nevyhnutelnost rozbíjí klišé, ve kterých člověk vyrostl. Přehnaná důležitost malé země s její romantizovanou historií a na druhé straně velký a nedohlédnutelný svět. Význam původního domova pohasíná, ale člověk se ho zbavit nechce a ani neumí, proto chce znát pravdu. A pravda je vzácná květina, která se jen tak neukáže a nikde se neusadí. Je potřeba se probrat a člověk doma v Česku má méně příležitostí k probuzení. Jsou to jen historické šoky, jako třeba okupace země a nebo pád železné opony, ale pokud je člověk navyklý pouze zapínat a vypínat televizi, tak stejně nevnímá nic, jen jakýsi strach, že by ho někdo mohl vytrhnout z této lenosti.

Myslíte si, že to má spojitost pouze s komunistickým režimem, nebo je ta určitá nedůvěra především ze strany Čechů doma k emigrantům starší, respektive má i jiné kořeny?

Heslo "opustíš-li mne, zahyneš" vymysleli už obrozenci. Komunisti na tom už jen výhodně parazitovali. Ale hlavně je to jakýsi žárlivý strach vůči těm, kteří buď měli více odvahy a nebo více alarmujícího osudového neštěstí, které je odvedlo do exilu a přežili to. A exil je sice velmi tvrdá, ale také velmi vzácná zkušenost, která je vztažena k jazyku a historii domova. Ale ten lid za hradbami zvyku o tuto zkušenost nestojí, protože by ho nutila přemýšlet. Zvyk je otec lenosti a myslet bolí. Pár lidí tuto zkušenost "doma" zaznamenává, ale ten většinový dav, když byl propuštěn ze spárů komunistů, byl okamžitě chycen do chytré sítě spotřebitelství a hloupost se mu stala ctností a ve Václavu Klausovi nacházejí báječného vůdce v buranském odporu proti všemu odlišnému. Je to špatná situace.

V dokumentu jménem "Hrdý" národ z cyklu ČT "Ta naše povaha česká" jste řekl, že Češi byli vláčeni od roku 1918 bez svého rozhodnutí. S tím úplně nesouhlasím, neboť například za poválečné události, ať už vyhnání německojazyčných obyvatel Sudet, předání bělogvardějských Rusů NKVD či zvolení KSČ ve volbách roku 1946 Češi, alespoň velkou měrou, mohli sami. Přesto máte pravdu, že většinou byli lidé "uvnitř" konfrontováni s tím, co přichází "zvenčí". Nevidíte souvislost mezi propastí klenoucí se mezi domácími a zahraničními Čechy a tímto jevem, který jste zmínil?

Máte pravdu, že po konci války a před rokem 1948 byla přece jen jakási šance vzít věci do svých rukou. Dnes můžeme říct bohužel. První republika českou společnost v mnohonárodním Československu nijak nezformovala, dvacet let není žádný čas a protektorát ji dovedl je do zmatku, který v písni Böhmen und Mähren vyjadřuji refrénem: Není zač bojovat, komu být věren… a když jsme byli osvobozeni, tak tehdejší, pro mne poněkud samozvaný vůdce Beneš, aby se udržel u moci, tak popustil řetězy lůze a všem politickým sviním, o kterých si myslel, že by je mohl potřebovat, včetně Stalina. V době chaosu potřebuje společnost jednotícího vůdce, když jsou vůdci slaboši jako Beneš nebo Dubček, tak je to katastrofa na generace.

V dokumentárním cyklu ČT "Příběhy železné opony" jste zmiňoval odvážné pokusy o útěk z komunistického Československa. Do jaké míry si myslíte, že nepropustnost železné opony nadiktovala Moskva a do jaké míry šlo o iniciativu místních podle potřeby být papežštější než papež?

Samozřejmě Rusově chtěli mít Československo jen pro sebe a nepřístupné Západu, kořeny železné opony se zajisté táhnou až do Moskvy, ale její stavbu a zabezpečení už udělaly zlaté české ručičky. Já si teď nevzpomenu už jméno toho darebáčka, který v Uherském Hradišti vymyslel a s Grebeníčkem provozoval mučení elektrickým proudem. Ten potom elektrifikoval železnou oponu a stal se generálem pohraniční stráže. U něj se jednalo opravdu o zločinecké nadšení, byl sice po roce 1989 souzen, ale to nikam nevedlo a v klidu si umřel. Tady asi spíš platí přísloví poturčenec horší Turka.

Patříte mezi dobré známé Václava Havla. Jaký je podle Vás důvod toho, že mezi emigrantskou komunitou je pan Havel ceněn mnohem více, než ve své domovské zemi?

Obecně platí přísloví, že doma není nikdo prorokem, ale speciálně v Česku by se to mělo upřesnit, že doma NESMÍ být nikdo prorokem.



Foto: Oficiální server Jaroslava Hutky

Zobrazit celý článek

REDAKCE: Dvouleté výročí serveru Nekorektně.com

Vážení a milí čtenáři!

Dnes je tomu přesně dva roky, co náš server začal fungovat - tehdy jako malý, neznámý blog. Z něj jsme se postupem času vypracovali do dnešní podoby, kdy se Vám, čtenářům, snažíme zprostředkovávat zajímavé pohledy na svět, v němž žijeme. Třebaže vedení našeho serveru stojí mnoho tvrdé práce a času, přináší nám radost, když vidíme Váš zájem v diskusích, které jsou u nás zpravidla věcné a slušné. Právě Vám, milí čtenáři, bychom rádi poděkovali za Vaši přízeň i Vaše reakce a rádi bychom Vás ujistili, že budeme i nadále dělat vše, co je v našich silách, aby takových výročí bylo ještě mnoho. Dnes v naší redakci vychází u této příležitosti zvláštní článek, rozhovor s písničkářem, disidentem a signatářem Charty 77 panem Jaroslavem Hutkou o tématu, kterého se snažíme často dotýkat - a sice o české identitě, emigraci, komunistické i ještě starší zátěži.

Vaše redakce Nekorektně.com

Zobrazit celý článek

VÝROČÍ: Konec druhé světové války

pátek 8. května 2009

Nadešel osmý květen, den 64. výročí konce druhé světové války. Už šedesát čtyři let se při této příležitosti kdekdo snaží zjistit, co k tak strašnému masakru vedlo. A jako obvykle - až na pokaždé několik rozumných hlasů - se skončí u pomyslného setkání všech němcožroutů Evropy, kteří se začnou poplácávat po zádech jací jsou dobří a civilizovaní proti těm hrozným Němcům, kteří mají válčení "v genech". Tato teorie je sice velmi populární i mezi čelnými politiky, dokonce i mezi těmi, kteří jinak projevují zdravý rozum (jako baronka M. Thatcher), ale je, vážení přátelé, naprosto mylná.

Teorii o tom, že Němci jsou v jádru militaristické bestie, vytvořila francouzská propaganda během první světové války pro pozvednutí bojového ducha vlastní armády. Bohužel se kvůli vítězství Dohody zapomnělo na to, že v míře militantnosti si byly Ústřední mocnosti i Dohoda naprosto rovny, obě uskupení byly připraveny k válce a to, že Rakousko-Uhersko zaútočilo na Srbsko v důsledku atentátu na následníka trůnu arcivévody Franze Ferdinanda d'Este, na tom nemohlo nic změnit - už nebyla otázka toho jestli bude válka, ale kdy a čím - a z čí strany - začne. Pokoření, kterého se Německu, Rakousku a Maďarsku dostalo po roce 1918 tak naprosto neodpovídalo míře zavinění konfliktu a nelze se divit, že Němci nebyli spokojeni s Výmarskou republikou a tím, co si během jejího tvoření Francie dovolovala (vojenské operace v demilitarizovaném Porýní, přemrštěné reparace, aniž by dokázala Německo porazit, atd). Nástup nacismu, zrůdného totalitarismu, tak začal ne proto, že by Němci byli v jádru bestiemi, ale dílem kvůli francouzským drzým nárokům, dílem kvůli finanční krizi a dílem kvůli opojení socialismem, které Hitler rozdával. Nebuďme naivní - k moci ho nedostal antisemitismus, ten přišel s drtivou silou až později, ale to, že slíbil lidem "narovnání hřbetu po Versailles" a především sociální jistoty. Němci tak propadli totalitarismu za třicet stříbrných - nepřipomíná to takhle něco?

Druhá světová válka bylo největší vraždění v historii světa, které ovšem nezapříčinilo samo Německo. Často se zapomíná na to, že druhou světovou válku započalo nacistické Německo spolu se Sovětským svazem - společným útokem na Polsko v roce 1939. Fakt, že v roce 1941 Hitler zaútočil na SSSR nic neznamená - Stalin měl plány na dobývání Evropy úplně stejné, jen počítal s tím, že bude připraven o nějaký ten rok později. Mimochodem stejně jako Hitler ve třicátých letech, počítal s ofenzívou proti celé Evropě a zotročením celé Evropy už Lenin ve dvacátých letech - přesně to byl účel drtivého úderu na Polsko, který Poláci odrazili během tzv. cudu nad Wisłą v roce 1920. Skutečnost, že byl jeden z těchto totalitarismů poražen za přispění toho druhého ještě neznamená, že se jejich zrůdnost liší - pouze Hitlera ve střední Evropě nahradil Stalin - přesně z tohoto důvodu se v Polsku neslaví osmý květen, protože Poláci považují za skutečný konec druhé světové války až ukončení sovětské okupace Polska v roce 1990.

Obecně bych řekl, že prohlašovat cosi o bestiálních národech je velmi zcestné a demagogické. Soukromě bych podotkl, že národy se podle tohoto kritéria dělí do dvou skupin - do těch, které se jako bestie chovaly a těch, které k tomu ještě nedostaly příležitost. Touha po krvi, davovém šílenství, pogromech na menšiny a "spravedlivým pomstám" na nevinných lidech je v člověku velmi hluboce zakořeněna a není velký problém ji aktivovat - a to kdekoliv. Druhou světovou válku, kterou rozpoutala nacisticko-fašistická Osa (Německo, Japonsko, Itálie) s komunistickým Sovětským svazem, nepřežilo 50 milionů lidí, z toho vinou Německa bylo přibližně 12,5 milionů vyhlazeno, vinou Sovětského svazu během války byly vyhlazeny cca 2 miliony mezi lety 1939-1945 (dalších cca 15 milionů lidí bylo vinou SSSR vyhlazeno před rokem 1939 a po roce 1945). Zbytek obětí tvořili vojáci na všech frontách. Pokud podle těch nejnižších publikovaných odhadů bylo po válce během pogromů zavražděno na dvacet tisíc sudetských Němců v ČSR, připadá na tehdejší počet obyvatel 0,002 zavražděného. Pokud vezmeme v úvahu pravděpodobnější údaje, které se pohybují kolem 80 tisíc, šlo by o 0,008 zavražděného na obyvatele ČSR. Poválečné pogromy proti německojazyčným obyvatelům (mezi nimiž byli i z vyhlazovacích táborů navrátivší se německojazyční Židé) trvaly v Československu přibližně jeden rok. Vzhledem k tomu, že největší počet zavražděných nacistickým režimem byli buď Židé (6 mil.), Poláci (2 mil.), sovětští zajatci (2,5 mil.), političtí vězňové z Říše (1,25 mil.) a další (cca 800 tisíc) tedy šlo o území Říše a Generálního Gouvernmentu, připadá na toto území vinou Třetí říše 0,15 zavražděného na obyvatele a vzhledem k trvání vyhlazovací politiky (podzim 1938 - jaro 1945) šlo tedy o průměrně 0,023 zavražděného na jednoho obyvatele Říše a Generálního gouvernmentu ročně.

Co touto hrůznou statistikou chci ukázat? To, že za prvé nelze porovnávat absolutní čísla (země jsou různě velké) a to, že dostane-li kterýkoliv národ možnost fanaticky vraždit, udělá to. V rámci evropských národů mají v moderní historii máslo na hlavě téměř všichni; nějakého masového vraždění se nedopustili pouze Islanďané, Faeřané, grónští Inuité, Laponci, Švýcaři a národy malých států typu Andorry či Monaka - protože neměli příležitost. Tím, že na to poukazuji rozhodně nechci umenšit vinu Německa - každá vražda je vraždou a z její zodpovědnosti se nelze vyvinit, ať už vraždil Němec, Čech, Rus či Ital. Chci poukázat na dvě věci: první bych vyjádřil biblickým citátem "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?" (Lk 6,41-42), druhou důsledným varováním - tak dlouho, dokud nepřijdeme na to, že bestie číhá v nás všech, bude nám opakování hrůz druhé světové války hrozit.

Zobrazit celý článek

ROZHOVOR: Sklon mladých k radikalismu je smutný

středa 6. května 2009

Čistě náhodou jsem narazil na tuto reportáž, kde mladý student gymnázia Daniel Vodňanský popisuje, kterak se svými přáteli způsobil menší rozruch na prvomájovém mítinku KSČM. Narušování extremistických shromáždění patří sice mezi naše oblíbené činnosti, jak se můžete dočíst například tady, ale tuto sešlost jsme vypustili ze zřetele - nikdo z nás si nechtěl kazit první květnový den bolševickou svoločí. Přesto mě však při následném čtení napadalo mnoho otázek, které většinou souvisely s postojem mladé generace k relativně nedávným letům komunistické nesvobody. Zaslal jsem tedy Danieli Vodňanskému několik otázek. Zde jsou odpovědi člověka narozeného půl roku po "Sametové revoluci".

S jakým cílem jste se Vy a Vaši přátelé vydali na komunistický mítink? Dosáhli jste toho cíle?
Cílem naší akce zprvu vůbec nebylo zviditelnit se jedním roztažením transparentu. Tak jako již u loňské akce Sklizeň, která se vzhledem k pouhým několika účastníkům bez této záležitosti obešla, šlo i tentokrát zejména o následnou anketu s účastníky, kterou bylo tentokrát možné doplnit i o dotazy na námi vytvořený rozruch. Z tohoto pohledu tedy pokládám akci za úspěšnou, neboť tohoto cíle bylo dosaženo. Videa z rozhovorů budou v dohledné době umístěna mým kolegou na náš web mladezprotikomunismu.cz. Veškerý mediální ohlas včetně mnou publikovaného článku je v podstatě pouze neplánovaný vedlejší účinek.

Myslíte si, že akce tohoto typu mají vůbec smysl?
Ano. Ač jsme žádné větší zviditelnění původně neplánovali, s odstupem jeho smysl nacházím. Jedná se zejména o jakési "vyvažování váhy" v pohledu veřejnosti na extremismus. Zatímco neonacisté bývají zpravidla prezentováni jako skuteční a nejhorší extremisté, na setkání na Výstavišti bylo nahlíženo jako na nevinné babičky a dědečky, kteří v podstatě nevědí, co říkají.
Kdo by šel dělat anketu s námi s tímto náhledem na ně, byl by rychle vyveden z omylu. My, kteří jsme tento náhled neměli, jsme byli přesto odpovědmi mnohých účastníků naprosto šokováni. Ti lidé jsou plni nenávisti a do očí vám chladnokrevně schválí vše od vraždy Milady Horákové až po zvěrstva páchaná Stalinem. A zejména na tomto mítinku se kromě senilních staříků, kteří jsou již doopravdy "mimo" schází také nejtvrdší jádro bývalých totalitních funkcionářů.
Snad tedy naše akce plně ukáže svůj smysl po zveřejnění rozhovorů, které ukáží, jak uvažuje člověk, který je schopen obhajovat ryze zločinný systém, který si je roven nejen s nacismem.

Ptám se z části proto, že dnes mají lidé, včetně médií a některých politiků, tendenci potenciálního nebezpečí ze strany komunistů relativizovat. Říkají, že dnes už "strašit komunismem" nemá smysl. Jaký je Váš názor?
Ano, "strašení komunismem" je velice oblíbené slovní spojení. Kupodivu ho mají v oblibě zejména politici, kteří si s komunisty v mnohém rozumí. Jsem toho názoru, že na všechny formy extremismu bude třeba vždy upozorňovat jako na nebezpečí, zároveň ovšem extremismus v demokratické společnosti nikdy "nevyhubíme", neboť je její přirozenou součástí. Zvítězíme nad ním v okamžiku, kdy společnost pochopí, že naprosto každá extremistická teorie (nebudu vyjmenovávat) vede prakticky ke stejnému cíli a je stejně nebezpečná. Prvním krokem k tomu je podle mne patřičná úprava zákonů, které dodnes v podstatě dělí extremismus na horší a lepší.

Pocházíte z generace, která už komunistickou totalitu v ČR nezažila. Jakým způsobem jste si sehnal informace o té době a jak jste vlastně dostal k současnému "světonázoru"?
Možná právě proto, že můj život začal přibližně půl roku po revoluci, dnes mohu mnohé události zhodnocovat zcela nestranně a vyslechnout si argumenty příznivců i odpůrců. Leccos z toho se dozvídám přímo v rodině, od rodičů, kteří v totalitním systému vyrostli, od prarodičů, kteří zažili ta nejhorší léta, mnozí byli režimem okrádáni a pronásledováni, až po mou prababičku, která si velmi dobře pamatuje vše již od první světové války (narozena 1910).
Můj názor se tedy formuje již od útlého dětství plného zájmu o politiku. Tím jsem postupně dospěl k základním pilířům svých názorů. Snad nejvíce zla ve společnosti páchá zejména lidský sklon řešit jeden extrém extrémem opačným, tedy v podstatě jakýkoli radikalismus ve všech oblastech.

Jak byste zhodnotil práci současného školství, co se týče informování o komunistické době? Mohlo by to být lepší, nebo horší?
Bohužel jsem se ve škole o komunistické době učil naposledy velmi stručně v páté třídě. V kvartě i oktávě na gymnáziu již výuka, jak je v českém školství nepěkným zvykem, skončila uprostřed druhé světové války. Zato jsme měli velmi pěkně probraný pravěk.
Přesto si myslím, že studenti o zločinných systémech informováni bývají, převážně při studiích společenských věd. Z ideologického hlediska je podle mne výuka mnohem podstatnější než pouhé chronologické biflování dějin. A základ spočívá zejména ve vysvětlení studentům, že mají posvátné právo vyjadřovat svůj názor a že nejdůležitější je v demokracii názorová pluralita. Za sebe musím říci, že toto formou diskuse se studenty zvládli kantoři Gymnázia Nad Štolou výborně.

Mohl byste posoudit, zda je současná generace orientovaná spíš doprava, nebo spíš doleva?
Kdybych měl brát náhled na současnou mládež z hlediska gymnázia v Praze, musel bych dojít k závěru, že drtivá většina mladých studentů je orientována pravicově (ve smyslu směrem ODS, pravo-levé vidění je samo o sobě spekulativní). Z vyprávění svých přátel z jiných koutů republiky či jiných druhů škol vím, že to tak není.
Smutný a zároveň dobře známý je ovšem spíše sklon mladých lidí k radikalismu. Ač se tyto skony spolu s věkem doufejme že ustálí, musím přiznat, že bývám velmi často svými přáteli zklamáván a příliš tuto snahu za každou cenu se vymezit nedokážu pochopit.

Existuje okřídlené rčení, že "kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce, kdo nebyl v dospělosti pravičák, nemá rozum". Zde v redakci jsme toto rčení odsoudili jako (alespoň z poloviny) nesmysl. Jak to vidíte Vy?
Opět se dostáváme k diskusi o tom, co je to vlastně pravice a levice. Pokud se pravicí myslí volný trh, svoboda jednotlivce a důraz na občany jakožto jednotlivé individuality, pak jsem pravičákem. Pokud se pravicí myslí "směr k fašismu" a levicí "směr ke komunismu", pak jsem absolutně středový.
Toto rčení možná vystihovalo situaci v devatenáctém století, kdy byl v módě obraz mladého vyvrhele na okraji společnosti, který spolu s věkem dochází k rozumu. Bojím se, že dnes je tento proces často opačný. Přesto považuji toto tvrzení v dnešní době za irelevantní. K vyvážené demokratické společnosti mne vede jak mozek, tak i srdce.

Přesto se však někdy zdá, že pro současnou mladou generaci jsou atraktivnější "ideje", které představuje levicové vidění světa. Mnoho mladých tíhne k anarchismu, antiglobalismu, antiamerikanismu. Jak to vidíte ve svém okolí a proč jsou tyto postoje pro mladé lidi atraktivní?
Nechci zde jakkoli zpochybňovat zdravý rozum mnoha mladých lidí, což jsem naznačil již v předchozí otázce. Jde o jejich častý sklon podléhat davu a snaha někam patřit, která na počátku obvykle naučí mladého člověka kouřit a ke které jsem měl vždy velmi silný odpor. Je to jednoduché. Stojíte v davu a všichni máchají rukou směrem k jednomu řečníkovi, který pronáší cosi, co snad částečně může dávat logiku. Sláva, konečně můžete někam patřit, pojďte si zakřičet jedním hlasem s nimi. A konečně jste jedním z nich.
Bohužel je angažovanost v těchto hnutích nepřímo úměrná zdravému rozumu. Nezáleží na tom, zda jsou pravicové nebo levicové, jak jsem již prohlásil, z tohoto hlediska je to zcela jedno. Tito lidé pokřikují a perou se z podobných důvodů jako fanoušci dvou fotbalových týmů.

Pod rouškou těchto zdánlivě "sympatických" idejí se může skrývat ideologické vymývání mozků. Například si nelze nevšimnout, že takzvané demonstrace proti americkému radaru, kterým hojně aplauduje veřejnost i média, jsou ve skutečnosti mítinky levicových extremistů. Zdá se, že to nikomu nevadí. Vnímáte to jako nebezpečí?
Ano, slepota ohledně skutečného cíle těchto aktivit mne vpravdě fascinuje. Nebudu zde rozebírat americký protiraketový systém, k tomu jsem se již mnohokrát vyjádřil a zřejmě to stále nestačilo. Každopádně se zde jen potvrzuje ono splývání extrémismu v jedno jediné zlo - (ultra)levice se ohání oblíbenou "vůlí lidu", kterou představuje pár stovek respondentů té či oné agentury, navíc masírovaných otázkami typu "Vy si vážně přejete, aby se zde, po našem českém území, procházelo cizí vojsko?", víceméně je i radar jakýmsi narušením multikulturalismu a sestřelení případné rakety z islámských zemí by bylo označeno jako rasismus. Ultrapravice pak otevřeně stojí na straně teroristů. Jak tento odpor vysvětluje například hnutí Greenpeace jsem dodnes pořádně nepochopil, ale když zde mají všichni extremisté jeden společný cíl, tak co by se i tito nepřidali.

Sám píšete ve své reportáži, že mnoho mladých komunistů na prvomájovém mítinku nebylo. My jsme se už při práci v terénu s mnohými komsomolci však setkali. Co vůbec vede mladé lidi, kteří třeba sami komunistické období nezažili, k tomu, aby obhajovali či preferovali totalitní ideologii, která má na svědomí mnoho lidských životů?
Jak jsem již uvedl v osmé otázce, hlavní roli zde podle mě hraje "strhnutí davem" spojené se snahou někam patřit, což u mladých komunistů platí dvojnásob. Mnohdy jde přitom o děti zcela slušných a inteligentních rodičů; mezi mladými byla ovšem, co se týče komunismu, delší dobu jakási "díra v trhu" a bylo jen otázkou času, než se nějací najdou, neboť uvidí skutečně unikátní příležitost se zviditelnit něčím novým a originálním.
Jde do jisté míry a fenomén doby - vše, co může být hlásáno, někým je hlásáno a vzhledem k poměru počtu mladých komunistů k celkové české populaci zde skutečně jde stále spíše o "pár bláznů". Mnohem větší zájem je mezi mladými o jiná radikální hnutí, která shledávám oproti mladým komunistům nesrovnatelně nebezpečnějšími, i když často bojují prakticky za stejnou věc.

Jak je to mezi mladými se sociálními vazbami a začleněním se do kolektivu? Má větší šanci stát se "vyvržencem" pravičák, nebo levičák?
Jednoznačně závisí zejména na prostředí, na mém gymnáziu je za vyvržence spíše těch několik levicově orientovaných studentů v téměř čistě pravicovém kolektivu.
Pokud ovšem vezmeme mládež jako celek, paradoxně je největším vyvrhelem ten, kdo se proti ničemu nevymezuje a proti ničemu neprotestuje - zkrátka nepatří do žádné ze všelijakých skupin. Sám bych byl pravděpodobně prototypem takového člověka, kdybych byl studentem jiné školy s (promiňte mi to označení) "méně inteligentním" kolektivem - tedy tam, kde by neexistovala vzájemná volná diskuse a liberální prostředí.
Shrňme si to takto - v dnešní době, zejména mezi mladými lidmi, nelze nebýt svým způsobem vyvrženec, ať již máte image rebela či slušňáka.

Poznámka na závěr: Rozhovor probíhal prostřednictvím e-mailu, mezi oběma stranami tedy došlo k menšímu nedorozumění, a sice ohledně dělení na pravici a levici. Redakce Nekorektně zastává názor, který už mnohokrát dala ve svých příspěvcích najevo, že označovat neonacisty za "pravici" či "ultrapravici" je holý nesmysl. Nacionální socialismus, ke kterému se hlásí například exponenti Dělnické strany, považujeme za čistě ultralevicový směr.

Zobrazit celý článek

GEOPOLITIKA: Ošidnost neutrality

úterý 5. května 2009

Neutralita je často skloňované slovo. V zemích, kde je zavedená, se jí křečovitě drží, v zemích, kde zavedená není, po ní jisté kruhy touží. Přesto okolo ní panuje mnoho mýtů a pověr. Zkusme se na ni podívat trochu detailně.

Neutralita je, jak známo, postoj státu vyjadřující nezúčastnění ve sporech. Zní to sice nesmírně pacifisticky (a pacifisté tímto pojmem často a rádi šermují), ale nemá to s pacifismem příliš mnoho společného. Neutrální postoj totiž sice lze vyhlásit unilaterálně a pak se podle toho chovat, ovšem vždy je tu riziko, že ne každý neutralitu takové země uzná. Ošemetnost neutrality byla velmi pěkně vidět během druhé světové války, kdy se neutrální země rozdělily na užitečné a neužitečné. Přesně tento cynický pohled rozhodl o okupaci Belgie, Nizozemí či Norska a neokupaci Švýcarska či Švédska. Hitler se nerozpakoval okupovat Belgii či Nizozemí, protože je potřeboval jako odpalovací rampy pro rakety V-2 na Anglii - a ty země mu nemohly dát nic, co by potřeboval víc než to, co si od nich nakonec vzal - proto je obsadil. Norsko bylo neutrální přesně tím způsobem, který požadují v ČR například lidé okolo hnutí Ne základnám, tedy řekli, že budou neutrální, ovšem nedodrželi to, pouze rezignovali na bránění se - Hitler od nich potřeboval pobřeží k tomu, aby ho mohl používat pro své lodě jako základny pro operace v severním Atlantiku. Kdyby bylo Norsko striktně neutrální, tak by Hitlerovi ty základny poskytlo stejně, jako Švédsko poskytlo Hitlerovi volný průchod pro vojsko obsazující Norsko. No a opět se opakoval stejný scénář - Norové neměli nic, co by si Hitler nemohl za relativně nízkou cenu vzít silou, aby tak jejich neutralitu uznal a neútočil na ně - proto skončili okupovaní.

Oproti tomu Švýcarsko, svou neutralitou (opět pozor, neutralita znamená naprostá politická neangažovanost vůči všem stranám, ne kašlat na ty "dobré" a odmlouvat těm "zlým", což mám ten dojem si hodně naivních zastánců neutrality myslí) bylo Hitlerovi prospěšné. Jednak jej Hitler nemohl jen tak obsadit, protože Švýcarsko je extrémně vyzbrojená země a konvenčně jej dobýt není vůbec lehké, takže cena za takový atak mohla být dosti vysoká, a jednak Hitler potřeboval neutrální Švýcarsko jako základnu pro své peníze a způsob, jak obchodovat se zbraněmi či zdroji. Válka totiž znamenala, že říšská marka ztratila na trzích spojenců hodnotu a Hitler tak nemohl používat svou vlastní měnu pro finanční kontrakty s partnery mimo Osu - proto měl říšské peníze ve švýcarských bankách, ve švýcarských francích, které byly směnitelné jak v zemích Osy, tak v zemích Spojenců. Švýcarsko, aby si tuto neutralitu uchovalo, tak muselo velmi striktně oddělit politiku od ekonomiky a rezignovat na jakékoliv hodnotové politické soudy - jinak by si jej Hitler dříve či později podmanil. Co se Švédska týče, okupované Švédsko mu nemohlo vzhledem ke své geografické poloze dát o mnoho více, než neokupované Švédsko; počítaje v to jednak fakt, že Švédsko je stejně jako Švýcarsko silně vyzbrojenou zemí se silnou armádou, takže zkrátka náklady na obsazení země (materiální i lidské) vysoce převyšovaly potenciální zisk z toho, co by pro Hitlera znamenalo Švédsko okupované.

Velice by mne zajímalo, kdo z horlivých zastánců neutrality mezi českými občany by byl ochoten na neutralitu přistoupit, kdyby tato fakta věděl. Samozřejmostí v takovém případě by bylo vyšší zdanění, zásadní rozpočtové škrty v sociální oblasti aby bylo z čeho financovat armádu, v níž by začala znovu fungovat povinná vojenská služba nebo domobrana. Zároveň by musela Česká republika rezignovat na veškerá - pozitivní i negativní - politická stanoviska vůči všem, tedy nikoliv kdekoho peskovat, jak je v českém zvyku, nýbrž se doopravdy nevyjadřovat. Musela by vybudovat zároveň něco, co by pro potenciálního agresora znamenalo, že bude z ČR větší výnos, bude-li svobodná, než bude-li okupovaná. Muselo by dojít k naprostému otevření trhu, v rozsahu mnohem větším, než jaký v ČR je teď, na což si myslím, že zejména voliči ČSSD či SZ, kteří často po neutralitě volají, připraveni nejsou. Neutralita je nesmírně drahá politika, má-li být účinná. A brát si neutralitu na dluh opravdu nejde.

Zobrazit celý článek