ROZHOVOR: Není zač bojovat, komu být věren

středa 13. května 2009

Titulek tohoto rozhovoru vyjadřuje slova z refrénu písničky Jaroslava Hutky Böhmen und Mähren. Naše redakce Vám přináší s panem Hutkou rozhovor na téma, které je nadmíru palčivé - českočeské vyrovnání aneb Češi domácí versus Češi zahraniční.

Z pohledu Čecha žijícího v zahraničí pozoruji poměrně velký rozdíl mezi tím, jak vnímají historii a dění v České republice emigranti a doma usazení Češi, a to i po téměř dvaceti letech po pádu železné opony, který ukončil izolaci českých zemí. Čím si tento přežívající rozpor vysvětlujete?

Já si nemyslím, že je to tak stoprocentně, jsou výjimky na obou stranách, ale většinou to tak je. Výraz, který používáte: "doma usazení Češi", to už jaksi sám vyjadřuje. Exil, ať nucený nebo dobrovolný, nutí člověka se znovu zařadit do souvislosti společenství do kterého se dostal a v sobě překořenit téměř všechno a to otevírá oči a nutí člověka se znovu podívat na sebe i na zemi, ze které pochází. A tato nevyhnutelnost rozbíjí klišé, ve kterých člověk vyrostl. Přehnaná důležitost malé země s její romantizovanou historií a na druhé straně velký a nedohlédnutelný svět. Význam původního domova pohasíná, ale člověk se ho zbavit nechce a ani neumí, proto chce znát pravdu. A pravda je vzácná květina, která se jen tak neukáže a nikde se neusadí. Je potřeba se probrat a člověk doma v Česku má méně příležitostí k probuzení. Jsou to jen historické šoky, jako třeba okupace země a nebo pád železné opony, ale pokud je člověk navyklý pouze zapínat a vypínat televizi, tak stejně nevnímá nic, jen jakýsi strach, že by ho někdo mohl vytrhnout z této lenosti.

Myslíte si, že to má spojitost pouze s komunistickým režimem, nebo je ta určitá nedůvěra především ze strany Čechů doma k emigrantům starší, respektive má i jiné kořeny?

Heslo "opustíš-li mne, zahyneš" vymysleli už obrozenci. Komunisti na tom už jen výhodně parazitovali. Ale hlavně je to jakýsi žárlivý strach vůči těm, kteří buď měli více odvahy a nebo více alarmujícího osudového neštěstí, které je odvedlo do exilu a přežili to. A exil je sice velmi tvrdá, ale také velmi vzácná zkušenost, která je vztažena k jazyku a historii domova. Ale ten lid za hradbami zvyku o tuto zkušenost nestojí, protože by ho nutila přemýšlet. Zvyk je otec lenosti a myslet bolí. Pár lidí tuto zkušenost "doma" zaznamenává, ale ten většinový dav, když byl propuštěn ze spárů komunistů, byl okamžitě chycen do chytré sítě spotřebitelství a hloupost se mu stala ctností a ve Václavu Klausovi nacházejí báječného vůdce v buranském odporu proti všemu odlišnému. Je to špatná situace.

V dokumentu jménem "Hrdý" národ z cyklu ČT "Ta naše povaha česká" jste řekl, že Češi byli vláčeni od roku 1918 bez svého rozhodnutí. S tím úplně nesouhlasím, neboť například za poválečné události, ať už vyhnání německojazyčných obyvatel Sudet, předání bělogvardějských Rusů NKVD či zvolení KSČ ve volbách roku 1946 Češi, alespoň velkou měrou, mohli sami. Přesto máte pravdu, že většinou byli lidé "uvnitř" konfrontováni s tím, co přichází "zvenčí". Nevidíte souvislost mezi propastí klenoucí se mezi domácími a zahraničními Čechy a tímto jevem, který jste zmínil?

Máte pravdu, že po konci války a před rokem 1948 byla přece jen jakási šance vzít věci do svých rukou. Dnes můžeme říct bohužel. První republika českou společnost v mnohonárodním Československu nijak nezformovala, dvacet let není žádný čas a protektorát ji dovedl je do zmatku, který v písni Böhmen und Mähren vyjadřuji refrénem: Není zač bojovat, komu být věren… a když jsme byli osvobozeni, tak tehdejší, pro mne poněkud samozvaný vůdce Beneš, aby se udržel u moci, tak popustil řetězy lůze a všem politickým sviním, o kterých si myslel, že by je mohl potřebovat, včetně Stalina. V době chaosu potřebuje společnost jednotícího vůdce, když jsou vůdci slaboši jako Beneš nebo Dubček, tak je to katastrofa na generace.

V dokumentárním cyklu ČT "Příběhy železné opony" jste zmiňoval odvážné pokusy o útěk z komunistického Československa. Do jaké míry si myslíte, že nepropustnost železné opony nadiktovala Moskva a do jaké míry šlo o iniciativu místních podle potřeby být papežštější než papež?

Samozřejmě Rusově chtěli mít Československo jen pro sebe a nepřístupné Západu, kořeny železné opony se zajisté táhnou až do Moskvy, ale její stavbu a zabezpečení už udělaly zlaté české ručičky. Já si teď nevzpomenu už jméno toho darebáčka, který v Uherském Hradišti vymyslel a s Grebeníčkem provozoval mučení elektrickým proudem. Ten potom elektrifikoval železnou oponu a stal se generálem pohraniční stráže. U něj se jednalo opravdu o zločinecké nadšení, byl sice po roce 1989 souzen, ale to nikam nevedlo a v klidu si umřel. Tady asi spíš platí přísloví poturčenec horší Turka.

Patříte mezi dobré známé Václava Havla. Jaký je podle Vás důvod toho, že mezi emigrantskou komunitou je pan Havel ceněn mnohem více, než ve své domovské zemi?

Obecně platí přísloví, že doma není nikdo prorokem, ale speciálně v Česku by se to mělo upřesnit, že doma NESMÍ být nikdo prorokem.



Foto: Oficiální server Jaroslava Hutky

0 Comments: