ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Hnědí, rudí, všechno jedna pakáž

pátek 28. března 2008

To je mi ale paradox, říkal jsem si minulý týden, když jsem četl, kterak náckové z Národního odporu vesele hajlovali na akci, kterou pořádali naši mladí ultralevičáci z hnutí Ne základnám.

Tedy ne že bych si už dlouho nevšímal styčných bodů, kterých mezi sebou tyto dvě na první pohled zcela odlišné skupinky mladých frustrovaných bezmozků mají. Ne že bych dlouho neupozorňoval na skutečnost, že to jen politicky korektní média blábolivě označují neonacisty za ultrapravici, když je to ve skutečnosti ultralevice jak vyšitá, jen opticky na jiném "konci" levého spektra. Ostatně za vše hovoří i historický kontext z období druhé světové války.

Ale stejně jsem se nad tím podivoval. Samozřejmě, takzvaní neonacisté odmítají americký radar stejně jako takzvaní antifašisté, přesto jsem se té doposud neobvyklé symbióze divil.
Jasno mi ale udělal tento rozhovor, kde mluvčí českých protiradarových extremistů Jan Májíček gratuluje příznivci teroristů Hizballáh za masakrování Izraele.

Že by to nikdo nečekal od "ultralevičáka", který má mít opticky spíše blízko k organizaci Antifa, než k aktivistům Národního odporu? Ale vždyť to je přece tak jednoduchá rovnice.

Vycházejme z pohledu, že největším nepřítelem a zároveň strašákem i současných neonacistů jsou Židé a stát Izrael. Paranoia ze "židovského spiknutí" je naskrz prosáklá všemi servery českých takzvaných národovců. A hnutí Ne základnám? Stačí se podívat, které organizace je vlastně podporují. Jak správně poznamenal Josef Wagner na Neviditelném psu, žádná "židovská" mezi nimi není. Zato je tam přehršel obsurních spolků, z jejichž činnosti je možné usuzovat, že mají blíže k islamismu než k čemukoliv jinému.

A kdo je největším nepřítelem Koránu?

Nechci tady rozplétat konspirační teorie, jejichž nejsem velkým přítelem. Nechci se ani pouštět do hlubokých rozborů původů současného antisemitismu. Chci jen upozornit na jedno: Hnědí i rudí jsou zkrátka naprosto stejná všivá verbež. Izrael a Židé jsou pro ně víceméně problémem zástupným. Stejně tak je ale zástupným problémem nějaký blbý radar - nenechte se zmást! Tito lidé nejčastěji mluví o jakési "svobodě", která jim je odpírána. Jejich hnacím motorem však není touha po svobodě a pocit útlaku.

Je jím zcela obyčejná závist.

Co svět světem stojí, lidé koukali skrz prsty na bohatší a schopnější spoluobčany. U nás tuto platformu do konce dotáhli komunisté (Má tvůj soused lepší auto a větší dům? Jistě je to zloděj), politické body na ní hrabou levicové politické strany i dnes, ČSSD a její ideologové Paroubek a Rath jsou toho dobrým příkladem. Ve vyspělých kapitalistických zemích snad už lidé berou jako normální a dobrou věc, že vydělat víc peněz neznamená nic špatného, právě naopak - že je to důkazem vyšších schopností. Takzvaný Americký sen nám ukazuje, že se člověk může od píky vypracovat v multimilionáře. A právě Spojené státy představují v očích hnědých i rudých ideologů div ne samotného Satana. Pro Čechy představuje jeden z takových pilířů prezident Klaus. A právě proti němu se (například) v prezidentské volbě ochotně spolčili militantní antikomunisté s komunisty. Jak říkám, jedna verbež.

Vlastně není divu. Schéma "budeš se vzdělávat-budeš na sobě pracovat-budeš mít víc peněz než ostatní-a to je dobře" se těmto ideologům dost dobře nehodí do krámu. Výše popsané primitivní pudy, z nichž je závist k těm bohatším na prvním místě, jsou totiž nejideálnějším bičem na stáda bezmozků. Kteří samozřejmě (vědomě i nevědomě) sypou peníze. A jsme tam, kde jsme byli.

Zobrazit celý článek

SEPARATISMUS: Vyplatí se držet Moravu?

čtvrtek 27. března 2008

S počátkem 90. let se objevilo vedle slovenských separatistických snah hnutí, které požadovalo samostatnost (nebo aspoň samosprávnost) Moravě a Slezsku. Mnoho Čechů na to reaguje nelibě, ne nepodobně jako Srbové na snahy Kosova o totéž. Mnozí Moravané (zejména z venkova) rádi a často připomínají, že "dělají na Čechy", že Češi (a obzvláště Pražané) jsou ti zkažení, co jen "sedí v kanceláři a nic nedělají", po čemž "chodí po kavárnách a hospodách a nic nedělají" a přitom "hodně berou", zatímco na Moravě lidé "dřou v práci" a pak když přijdou domů, tak "dřou na vinohradě", případně "dřou na zahrádce", zkrátka pořád někde dřou (rozuměj: dřou rukama) a je nespravedlivé, že nedostávají takový plat.


Toto myšlení se velmi zajímavě odráží v politických preferencích. Sama podstata nepochopení kapitalismu a mechanismu tvorby cen (ať už práce, zboží/služeb či kapitálu) totiž způsobuje následující efekt ve volebních výsledcích. Pomineme-li uhelnodolný Ústecký kraj, který již také povážlivě "modrá" s tím, jak více a více lidí opouští těžký průmysl a například vytváří živnosti, dá se říci, že většina historického území Čech je většinově pro pravici, zatímco většina historického území Moravy a Slezska je pro levici. KSČM lze z tohoto schématu vynechat, neboť kromě území Prahy a Brna má celá Česká republika velmi podobné zabarvení bez ohledu na region - nemluvě o tom, že voliče KSČM těžko lze označit za duševně zdravé lidi. Ono nepochopení kapitalismu však má i jiné důsledky, které je třeba vzít v úvahu.


Z dat Českého statistického úřadu (rok 2006) o ekonomických údajích v krajích vyplývá několik zajímavých faktů. Pro srovnání mezi Čechami a Moravou jsem používal všechny kraje na historickém území Čech a Moravy s výjimkou kraje Vysočina, který leží na pomezí - ten není do statistik zahrnut (přesto jeho údaje většinou fluktuují okolo průměru mezi oběma historickými zeměmi). V Čechách se na 1000 obyvatel narodilo za rok 2006 10,5 dítěte, což znamená roční přírůstek o 0,3 dítěte. Na Moravě se za týž rok narodilo na 1000 obyvatel o 0,2 dítěte méně, než v rok předešlý. Populace Moravy tedy rychleji stárne než populace Čech. Zároveň obyvatelstvo Čech drží 65,9% HDP České republiky, zatímco obyvatelstvo Moravy pouze 29,8%. Zohledníme-li počet obyvatel (tzn.předpokládáme-li stejný počet obyvatel v Čechách i na Moravě), zjistíme, že obyvatelstvo Čech drží 56,9% HDP České republiky a obyvatelstvo Moravy 43,1% HDP.


Z těchto údajů je patrné, že nepochopení kapitalismu (tzn. například neflexibilita daná přesvědčením o "hodnotě práce", která tzv. "musí být oceněna a priori", neboť je "důležitá") vede vedle různých volebních výsledků i k tomu, že Morava je ekonomicky slabší. Bohužel to ale podle výše uvedené statistiky ČSÚ nevypadá, že by se Moravané snažili tento rozdíl vyrovnat, neboť třebaže je na milion obyvatel v Čechách k dispozici 1169 pracovních míst (40% z celku), na Moravě je k dispozici celých 1762, tedy 60% ze všech volných pracovních míst v ČR s výjimkou kraje Vysočina, který není započítán. Bohužel se Moravané nesnaží využít této nabídky tolik jako Češi, neboť na milion obyvatel je v Čechách 4233 lidí hledajících práci, zatímco na Moravě celých 13625, přičemž práce neschopných je v Čechách průměrně 5,795% populace, zatímco na Moravě 6,566%.


Reálná data tedy ukázala poměrně tvrdou pravdu, která byla jasně viditelná i v roce 1992, kdy se mluvilo o rozdělení Československa. Tehdy Slováci velmi často a rádi prohlašovali podobná tvrzení jako dnes Moravané co se týče toho, "kdo na koho doplácí" a "kdo na koho dělá". Vzhledem k tomu, že se na podpoře v nezaměstnanosti vydává více peněz Moravanům nežli Čechům, třebaže mají Moravané více volných pracovních míst, vzhledem k rychlejšímu stárnutí populace na Moravě nežli v Čechách, kvůli čemuž lze očekávat menší soběstačnost Moravy do budoucna ve srovnání s Čechami (Moravané v produktivním věku budou mít stále větší problém zaplatit moravským důchodcům důchody, nežli tomu bude u jejich českých spoluobčanů), je možné říci, že už dnes se Čechům hypotetické odtržení Moravy, případně vytvoření federace s dvěma odlišnými sociálními rozpočty, vyplatí. Moravané tedy, pokud chtějí udržet dosavadní ekonomický růst svého regionu, by měli být obezřetnější na svá tvrzení o tom, jak se jim vyplatí samostatnost a jak doplácejí na ty "po kavárnách a kancelářích válející se" Čechy.

Zobrazit celý článek

GLOSA: Jdu porušit zákon!

úterý 18. března 2008

Zákon říká, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. Toto tvrzení je poněkud neúplné. Správně by mělo znít Edvard Beneš se zasloužil o komunistický totalitní stát. Zkusme sledovat kroky Edvarda Beneše od jeho jmenování do funkce ministra zahraničních věcí ČSR po jeho skon.


První provinění Edvarda Beneše spočívalo v jeho geopolitickém diletantismu. Navzdory svědectvím německých Židů či bělogvardějských emigrantů stále paranoidně viděl nepřítele na straně Rakouska a Maďarska a předpokládal, že největším nebezpečím republice je obnovení monarchie. Podle toho také uzavíral spojenecké smlouvy - takzvaná Malá dohoda nám nemohla být proti reálným nebezpečím vůbec co platná, neboť s Jugoslávií nemělo Československo společné hranice a s Rumunskem jen cca 60 km dlouhou na Podkarpatské Rusi - přičemž žalostný stav rumunské armády musel být dr. Benešovi znám. Jak nám toto spojenectví s etnicky výbušným státem, který byl na rozpadnutí při prvním otřesu (a také se tak stalo), případně s Rumunskem, jehož armádu, aby nám byla co platná, bychom museli nejprve "obout", mohlo být platné? Jak nám mohlo být platné spojenectví s Francií a neuzavření žádné spojenecké smlouvy s Británií případně s USA, když dr. Beneš musel už na příkladu první světové války vidět, že si Francie s vojenskou silou bez Britů a Američanů ani neškrtne? Dohoda o spojenectví se Sovětským svazem je pak už teprve plivnutím do tváře západní tradici české historie.

Druhou věcí, kterou se ministr zahraničí Beneš provinil, bylo zásadní napomožení existence mnichovské dohody, a sice podpisem smlouvy v roce 1925 v Locarnu, podle níž jakýkoliv hraniční spor s Německem bude řešit mezinárodní arbitráž. Pokud by do Locarna vůbec nejel, automaticky by pro ČSR platilo totéž pravidlo, jako pro Francii, tedy že hranice mezi Německem a ČSR je garantovaná, je překročitelná pouze válkou. A čím byla mnichovská konference? Mezinárodní arbitráží.

Tím se však výčet Benešových chyb nekončí. Přeskočme nyní druhou světovou válku i to, jakým způsobem udělal pověřením starého pana Háchy k výkonu funkce prezidenta republiky z důstojného člověka podle poválečného obrazu kolaboranta s nacisty, a podívejme se na období po roce 1945.

Prezident Beneš nečinně přihlížel řádení NKVD na území ČSR a únosům bělogvardějských rodin do SSSR, aniž by jakkoliv protestoval, či cokoliv proti tomu udělal. Tyto rodiny už dlouho měly československé státní občanství a přesto byl jejich osud Benešovi lhostejný. Tyto lidi, kteří posléze umírali ve Stalinových gulazích, má Beneš na svědomí. Byla to nečinnost, nebo dohoda s moskevskými soudruhy? Těžko říct, ale tak či tak, o těch únosech se vědělo a Československá republika a její hlava neudělaly nic pro to, aby jim zabránily.

Prezident Beneš dále aniž by měl jakoukoliv legitimitu (do čela nového státu nebyl zvolen, nýbrž dosazen a v něm vydržován především bolševiky, kterým za to šel - lidově řečeno "na ruku") zbavil československého občanství 3,5 milionu Němců, ukradl jim takřka všechen majetek a prováděl politiku segregace i těch Němců, kteří směli zůstat. Zároveň s Němci potkala nutnost vyhnání i české Židy, kteří mluvili německy, třebaže byli Hitlerovou obětí.

Ještě před vyhnáním Němců dekretem "uzákonil" povinnost všem Němcům nosit bílé pásky (někdy s písmenem N), prohlašoval tvrzení jako například toto: Německý národ přestal být v této válce lidským, lidsky obstojným, a jeví se nám již jen jako jediný, velký, lidský netvor. Tento národ musí za to všechno stihnout veliký a přísný trest. (...) Řekli jsme si, že musíme německý problém v republice zcela vylikvidovat. Zde se postupuje zcela bezohledně, ať jde o dítě či ženu, ať je člověk rudý nebo modrý, všechno je jedno. Jsi prostě Němec a jako takový jsi míň než pes. V průběhu tohoto období došlo k vraždění nevinných lidí, kteří se "provinili" pouze tím, že si dovolili na ulici promluvit německy - viz známý ústecký masakr.

Němci v tomto období byli spoutáni těmito pravidly:

- Všichni Němci byli oficiálně považováni za cizince, takže neměli žádná občanská a politická práva, např. shromažďovat se a spolčovat se.
- Potravinové a ošatní lístky dostávali ve výši jako za války Židé.
- Museli se policejně hlásit.
- Museli nosit viditelné označení své národnosti, zpravidla pásku s hákovým křížem nebo s černým písmenem N.
- Kromě povolených výjimek nesměli používat veřejné dopravní prostředky, navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady.
- Nesměli opouštět bydliště za určitý vymezený okruh.
- Byli povinni dodržovat zákaz vycházení po 20. nebo 21. hodině.
- Někde nesměli chodit po chodníku.
- Někde museli zdravit připaženým postojem sovětské a československé důstojníky.
- Stejně jako Češi měli všeobecnou pracovní povinnost. Avšak v případě, že kterýkoliv Čech projevil zájem o místo, kde pracoval Němec, musel být Němec okamžitě propuštěn, pokud nebyl úředně prohlášen za nepostradatelného.
- Nakupovat v obchodech mohli jen 1 hodinu před zavírací dobou.
- Bez zvláštního povolení nesměli Němci vlastnit rádio, používat telefon nebo telegraf.
- Odevzdat museli veškeré automobily a dokonce i jízdní kola.
- Korespondence podléhala cenzuře.
- Byly zakázány a rozpuštěny všechny vysoké, střední i základní školy.
- Někde byly zakázány i německé bohoslužby.
- Byly zastaveny veškeré německé noviny a bylo zakázáno vydávání německých knih.
- Bylo zakázáno německy mluvit na veřejnosti. Od té doby němečtí starousedlíci při hovoru na veřejnosti mezi sebou jen šeptají.

Demokratický a netotalitní prezident se tímto způsobem jednoduše nechová. Beneš ukázal vyhlášením následujících pravidel, že není o nic lepší, než nacisté - on totiž netrestal viníky, ale perzekuoval často nevinné lidi pouze na základě jejich etnické příslušnosti.

Dalším zločinem Edvarda Beneše proti demokracii v tomto státě bylo rozpuštění agrární strany a vyloučení jakékoliv pravicové strany z legální politické scény, vytvoření tzv. "Národní fronty" a otevřená kolaborace s bolševiky. Dále to bylo odmítnutí Marshallova plánu a předání moci do rukou bolševiků.

Edvard Beneš se zasloužil o existenci zločinného bolševického zřízení více než o demokratický stát, přihlížel vraždám nevinných lidí a osobně nařídil perzekuci a vyhnání milionů lidí. Edvard Beneš je prvním zločincem republikánského Československa, člověkem, který zahájil tradici zločinců na Pražském hradě, kterou ukončil až první nezločinný prezident od té doby Václav Havel. Edvard Beneš si nezaslouží ani v nejmenším zákon o tom, jak se zasloužil o stát, nýbrž in memoriam odsouzení státem za velezradu vůči vlastním občanům, stejně jako Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Ludvík Svoboda a Gustáv Husák. Třebaže Ludvík Svoboda byl člověkem s mnohem menší vinou na krku než Edvard Beneš, jeho členství v KSČ a dosazení na post prezidenta touto totalitní stranou z něj rovněž dělá člověka, který je vinen proti občanům této země a proti demokratickým principům.

Tímto protizákonně prohlašuji, že Edvard Beneš nejen že se nezasloužil o stát, ale byl to odsouzeníhodný zločinec.

Zobrazit celý článek

NÁBOŽENSTVÍ: Je katolická církev nekritizovatelná?

pátek 14. března 2008

Občas mám pocit, že s církví je to podobně jako třeba s globálním oteplováním. Jakmile někdo řekne či publikuje námitku proti, je pranýřován. Musel jsem se smát, když jsem viděl reakce na předešlý článek o sedmi nových hříších, který vyšel na Neviditelném Psu.

Je důležité, že nebyl vydán oficiální dokument? Vysoký představitel katolické církve, pan Girotti, má v církvi na starost řízení instituce pověřené mj. kvalifikací hříchů. Pokud se takový člověk vyjádří do médií nějakým způsobem, vyjadřuje tím i názor své instituce. Znovu se nabízí analogie s globálním oteplováním - ponechme stranou pravdivost či nepravdivost argumentů pana prezidenta Klause v této věci, soustřeďme se jen na formu jejich prezentace. Pan prezident několikrát vystoupil na různých konferencích, kde se skepticky vyjádřil k většinovému (alespoň mediálně většinovému) postoji ke klimatickým změnám. Pokaždé zdůraznil, že jedná jako akademik a soukromá osoba, nikoliv jako prezident. Kolik lidí bylo schopno toto tvrzení akceptovat? A kolik lidí z těch, kteří teď jeden přes druhého křičí, že pan Girotti vyjadřoval názor coby soukromá osoba, někdy neměli podobnou shovívavost pro pana prezidenta?

Dalším zajímavým jevem je, že každý, kdo si dovolí buď veřejně se hlásit k ateismu, resp. agnosticismu, případně si dovolí kritiku církve, je jejími věřícími a aktivisty okamžitě označen za bolševika, třebaže by kritizoval církev pro její levicovost (bolševik by se přitom z levicovosti měl spíše radovat, ne?). Vzhledem k tomu, že katolíci a obecně křesťané jsou v České republice jasnou menšinou, je s podivem, že více než 80% lidí v diskusi mělo tendenci církev bránit právě tímto způsobem, tedy "jdeš proti církvi, znamená to, že buď nechápeš její všeobjímající dobro, ergo jsi hloupý, nebo jsi bolševik". Něco podobného můžeme slyšet ze záznamů jedné strany z roku 1977 - její odpůrci, resp. ti, kdo si dovolili vystoupit s kritikou toho, že strana nedodržuje ani své vlastní závazky a svá vlastní pravidla, byli buď blahosklonně označeni za nerozumné děti, popřípadně třídní nepřátele. Podobnost čistě náhodná?

Vrátím-li se ještě k těm hříchům, jedním z největších donátorů charitě je šéf Microsoftu Bill Gates. Bill Gates je protestant - kongregacionalistický kalvinista. Kalvinismus říká, že cílem člověka na světě má být vytvoření co největšího bohatství, které je důležité správně investovat, aby plodilo další bohatství. Kalvín neříkal nic o tom, že kdo nebude dávat na charitu, půjde do pekla - naopak, tuto otázku nechal otevřenou a nechal věřící, ať se zařídí podle svého uvážení a svědomí. Pokud katolická církev vyhrožuje svým enormně bohatým ovečkám peklem v případě, že se o své bohatství nerozdělí, jedná se o nátlak stejný, jaký provádí levice takřka kdekoliv na světě, kde "bohatým bere a chudým dává". Otázka pro čtenáře: je hodnotnější příspěvek na charitu, který je zcela dobrovolný, nebo ten, který je dobrovolně-povinný kvůli hrozbě vyšší moci v případě odmítnutí takového poskytnutí charitativního příspěvku?

Aby znovu nedošlo k tomu, že mě budou diskutující podezírat z komunismu, neznalosti křesťanství či dokonce pravoslaví (ano, i takoví se vyskytli), dodávám, že jsem skeptický agnostik hlásící se k protestantské etice (Protestant Work Ethics), Kalvínově ekonomickému odkazu (zisk majetku a jeho rozmnožování je dobré) a antické filosofii, zejména Aristotelově a Ciceronově. Coby zastánce čistého kapitalismu rozhodně nerýpu do církve z levicových či dokonce bolševických pozic. V Bibli se píše o odmítnutí kultu zlatého telete. Moudrá to slova - jen bych byl, být vášnivými obhájci katolicismu za každou cenu, trochu opatrný na to, aby se jednou z církve právě takové uctívané zlaté tele nestalo.

Zobrazit celý článek

NÁBOŽENSTVÍ: Katolická církev přebrala Paroubkovu rétoriku?

středa 12. března 2008

Tak se stalo, že Vatikán po 1500 letech zareagoval na změny ve společnosti a vydal jakýsi "seznam smrtelných hříchů 2.0". Nic proti tomu, doba se mění, a přeci jen dnes se častěji kradou Windows než koně. Nicméně to, jakým způsobem se s problémem církev vypořádala, je zčásti velmi, velmi nešťastné. Podívejme se na seznam "nových hříchů":



* genetické manipulace
* provádění experimentů na lidech
* znečišťování životního prostředí
* přispívání k sociální nerovnosti
* přispívání k chudobě jiných
* život v nadměrném bohatství
* obchodování s drogami a jejich užívání

Co se genetických manipulací náleží, na to má církev dejme tomu právo to zakazovat, víme všichni, jak je konzervativní a holt se jí GM nelíbí - je to jejich věc, i když je na delší debatu, zda jsou GM v pořádku, či nikoliv. Ale budiž. Experimenty na lidech mohli zakázat už za Mengeleho, jistě to je velká nectnost, obchodování s drogami také není něco, za co by měla duše křesťana pobývat na obláčku v nebi. To jsou všechno otázky, které lze zodpovědět vinen/nevinen. Nicméně co s tím zbytkem?

Půjde duše katolíkova nenávratně do pekla, bude-li katolík jezdit autem nebo létat letadlem? Vždyť to je také znečištění prostředí, a ne ledajaké, jak se nám snaží namluvit naši zelenější spoluobčané. Nebo je znečišťování prostředí vlastnění neodsířené elektrárny? Nebo co vlastně? Tady není docela jasné, jak ono "ničení životní prostředí" definovat - vypadá to, že se dnešní vatikánští "soudci" nechali více unést populismem, než zdravým rozumem. Zatímco lze jasně zodpovědět otázku kradl/nekradl, vraždil/nevraždil, pašoval drogy/nepašoval drogy, lze zodpovědět otázku znečišťování ovzduší, když bez znečišťování ovzduší nelze minimálně v západní civilizaci žít? Toť otázka.

Neméně kontroverzní jsou i tři další "smrtelné hříchy" - proč musí jít duše jinak určitě hodného a příkladného otce a nevím jak jinak zasloužilé ovečky do pekla pouze za to, že vlastní například leasingovou agenturu? Vždyť tak (i když vinou blbosti zadlužených) přispěl k chudobě jiných tím, že nechal exekucí vymáhat jejich majetek i s úroky. Nicméně jde přeci o zcela legální business, u něhož všechny strany vědí, do čeho jdou, a ten, kdo se umí podepsat, by si i měl umět přečíst, co vlastně podepisoval. A pokud se upíše na leasing, na který nemá? Jeho problém. Podle podobného klíče by měl "Boží trest" stihnout i třeba výrobce kyseliny sírové, který ji vyrábí ke zcela specifickým účelům, a kterou někdo, kdo si ji od něj koupil, naleje do lesa (viz provinění o znečištění prostředí). Přijde vám to fér? Mně ne.

Přispívání k sociální nerovnosti a život v nadměrném bohatství jsou dva "hříchy", kterých se snadno dopustí člověk i najednou. Doufám, že Bill Gates není katolíkem, protože to by, coby nejbohatší člověk světa, měl na krku oba dva "paragrafy" - neboť žije v nezměrném bohatství a zároveň tím, že zaměstnává lidi, kterým vyplácí více peněz, než svým uklízečkám, přispívá k sociální nerovnosti. Kontrolní otázka: A co je na tom špatného? Pokud dotyčný nabyl své peníze tvrdou a poctivou prací a neukradl je, proč by nemohl být multimiliardář? A proč by se měl stydět za to, že ty peníze - narozdíl od "hladovějících milionů" má?

Tyto "nové hříchy" ve mně evokují někdejší kampaň ČSSD "ODS Mínus", je to kampaň, která se snaží dehonestovat poctivě bohaté lidi, brnká na strunu závisti, která je zakořeněna v tolika lidech, že se to ani nedá spočítat, a částečně se snaží se zviditelnit odvoláváním se na mediálně přitažlivé problémy (například environmentalismus). Po pravdě řečeno - ještě že nejsem katolíkem. Proč potom píšu tenhle článek? Protože se podivuji nad tím, jak organizace, která kdysi brojila proti komunismu i socialismu si dala socialismus do vínku. Vzniknout někde na světě čistě katolický stát, museli by si místní "kulaci" dávat hodně velký pozor, nebo emigrovat. Bolševici od tohoto týdne totiž nejsou jediní, kdo jim jde po krku.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Naučte se prohrávat, pane Švejnare

neděle 9. března 2008


Angličtina má jeden krásný dvouslovný výraz: sore loser.
Tento termín je těžké přesně do češtiny přeložit, ale označuje osobu, která neumí prohrávat.
Čím to, že se mi výraz sore loser vybaví vždy, když někde připadnu na neúspěšného kandidáta poslední prezidentské volby? A zvláště po přečtení tohoto článku.

Není podle mého názoru dobrým zvykem poraženého soupeře, ať už ve sportu či kdekoliv jinde, aby po své prohře neustále upozorňoval na sebe a na "nečestnost" výhry svého protivníka. Ve světě gentlemanů není ostudou přiznat porážku, naopak se to sluší. ODS připustila vítězství sociální demokracie ve dvou prohraných volbách. "Nový styl" přinesl do politiky až Jiří Paroubek, který svým povolebním prskáním o Kubiceho zprávě nepřestal otravovat od června 2006 prakticky dodnes.

Není náhodou, že právě Paroubek se Švejnarem si tak padli do oka. Podívejme se pořádně, co Jan Švejnar ve svém článku v Lidových novinách říká. Zavádějící je už titulek, i když věřím, že nebyl dílem Švejnarovým: Předně, Václav Klaus v prezidentské volbě NESELHAL. On v ní zvítězil. Selhal naopak jeho soupeř a ti, kteří mu měli jeho vítězství zajistit. Tak jaképak Klausovo selhání?

Dále Jana Švejnara přímo cituji:
Připomeňme si fakta. Václav Klaus byl zvolen díky třem přeběhlíkům z ČSSD a taktice komunistů.
A rovnou parafrázuji: Připomeňme si fakta. Toto říká Jan Švejnar, který před volbou deklaroval, že má jisté hlasy i části ODS? To by nebyli přeběhlíci? Proměnil by je, Paroubkovým slovníkem, v "konstruktivní poslance"? S největší pravděpodobností ano.
Ad komunisté. Nevím přesně, jakou taktiku má Švejnar na mysli. Coby špičkový ekonom, za kterého se sám označuje, samozřejmě umí počítat do tří stovek. Musí mu tedy být jasné, že komunisté nemají na jeho nezvolení sebemenší podíl a ani by ho nezvolili, kdyby pro něj ve třetím kole hlasovali jako jeden soudruh.

Veřejná volba měla nakonec přes všechna svá nesporná negativa jednu velkou výhodu: Ukázala, že Klaus se zcela obešel bez rudých hlasů. Umím si představit, že po jeho vítězství v tajné volbě by se jeho odpůrci mohli doslova přetrhnout v dokazování, že Klause volil celý poslanecký klub KSČM. Veřejné hlasování jim nakonec tento vítr z plachet sebralo, tak se musí spokojit s vágními frázemi, jako je právě "Klaus byl zvolen kvůli taktice komunistů!" přičemž nikdo vlastně neví, co to znamená. Jen když to teď budou klausofobové donekonečna omílat jako mantru.

Je rovněž zajímavé, kterak se pravdoláskovým odpůrcům Klause komunisté hodí, když je potřebují. Švejnar nyní komunisty používá tak trochu jako strašáka a zároveň hadr na znectění Klause, ale když mu šlo o jejich hlasy, měl plná ústa reformovatelné a vlastně už demokratické strany. Pozoruhodní byli rovněž komunistobijci jako senátor Štětina, nebo psychopat senátor Mejstřík. Ti zvedali ruce společně s bolševickými soudruhy a doufám, že se teď podle svých slov hluboce věřící Mejstřík bojí pekla, které za zvolení Satana Klause sliboval lidovcům.

Ale čert vem toho šaška, zpět ke Švejnarovi. Jemu bych totiž už chtěl vzkázat jediné, a to v řeči, kterou by mohla porozumět i jeho žena i ratolesti, kdyby se k tomuto článku někdy náhodou dostali:

Mr.Švejnar, you lost. Get over it.

Zobrazit celý článek

Vzpomínka na Katyń

středa 5. března 2008

Přesně před osmašedesáti lety sovětská Rudá armáda na přímý rozkaz J.V. Stalina zavraždila na 15 tisíc polských důstojníků. Redakce Nekorektně věnuje těmto padlým hrdinům polské armády tichou vzpomínku s přáním, aby se nikdy nic podobného nemohlo opakovat.



Pamiętamy Was, zamordowanych bohaterów Rzeczypospolitej Polskiej, którzy bojowaliście przeciw hordom barbarzyńskich bolszewików, będziemy na zawsze pamiętali Waszą pamiątkę. Bądźcie upomnieniem terroru komunizmu, któremu nigdy nie będzie dozwolone znów się wrócić, synowie Polski!

Zobrazit celý článek

SEPARATISMUS: Evropa národů - jednota v rozmanitosti?

pondělí 3. března 2008

In varietate concordia - jednota v rozmanitosti. To je mottem Evropské unie, která, ať se nám to líbí nebo ne, je dominantní silou na evropském kontinentě. V současné době čítá de iure 27 členů, de facto 30 (+ Norsko, Island, Lichtenštejnsko, země EEA, které mají legislativu do značné míry harmonizovanou s EU třebaže nejsou jejími členy) a další kandidátské země, které svým vstupem ucelí entitu mezi Atlantikem a Ruskem do nového rámce. To jsou věci, které jsou celkem všeobecně známé. Vše vypadalo tak krásně a jasně do té doby, než přišlo Kosovo a vyhlásilo nezávislost.


Nezávislost, která byla uznána mnoha klíčovými světovými hráči. Pokud se Kosovu podaří opravdu docílit úplné nezávislosti, stane se precedentem pro mnoho dalších entit v Evropě. Po nezávislosti se velmi realisticky poohlížejí Katalánci a Baskové na Španělsku, Bretonci a Korsičané na Francii, Skotové, potažmo Velšané na Velké Británii, Frísové na Nizozemí, Vlámové na Belgii, grónští Eskymáci na Dánsku, Rusové s Ukrajinci v Podněstří či Gagauzové na Moldávii. Média, stejně jako velká část akademického světa (a veřejného mínění) považuje separatismus za něco opovrženíhodného, čemu je třeba za každou cenu zabránit. Nevznikla ale i Česká republika separatismem v roce 1918 na Rakousku-Uhersku a v roce 1993 na Československu? Podívejme se na celou věc logicky, bez emocí a předsudků.


Nejprve se zeptejme na to, jak definujeme stát. Máme v zásadě dvě možnosti - buď můžeme stát považovat za entitu darovanou člověku od Boha (a tudíž kterou by člověk neměl jen tak měnit jak se mu zachce), nebo je stát entitou, která je daná tzv. společenskou smlouvou, jíž je ústava, smlouva občanů s institucí, které odevzdávají část své suverenity výměnou za bezpečnost, kolektivní správu věcí, možnost zaplacení odborníků, etc. Pokud k tomu přistupujeme takhle, tak musíme uznat za vhodné, že občan je původcem veškeré moci ve státě. Nikoliv lid, ale lidé. A pokud se lidé rozhodnou, že jejich stát nevykonává dostatečně jejich vůli, mohou se poohlédnout po změně. Evropská unie je postavena (nebo by alespoň měla být) na tzv. principu subsidiarity, tedy principu, podle kterého by se měl vzít balík všech pravomocí, které občan dal "kolektivní správě" (zatím to nenazývejme státem) a dělit se následujícím způsobem: na počátku vše naložit na obec a co tato nedokáže vzhledem ke svým kapacitám zvládnout, to se vloží o jednotku výš (v případě ČR kraj), a co nezvládne tato jednotka, dostane stát, co nezvládne stát, má mít na starosti Brusel. Pokud si spočítáme "optimum pravomocí", tedy na které že úrovni je nejvíce vybalancován poměr počtu možností řízení každodenních věcí a legitimity (předpokládejme, že občan nechce mít politiku od sebe příliš vzdálenou, tedy bližší starosta než premiér), vyjde nám jednotka odpovídající klasifikaci NUTS 3, tedy české kraje. Kraje (a ekvivalentní jednotky, tedy francouzské regiony, polská vojvodství, norské fylker, ...) přitom ve skutečnosti odpovídají často i etnickému rozdělení. Kraje jsou tedy jednotky, které mohou fungovat jako celky (je-li dodržen princip subsidiarity) v rámci jednotlivých států tak, že nezmění příliš svůj vnitřní charakter, změní-li vnějšího "vlastníka". Pro příklad - charakter Olomouckého kraje by se moc nezměnil proti dnešku ani pokud by Olomoucký kraj spolu s krajem Moravskoslezským, Zlínským a Jihomoravským vyhlásily nezávislost, ani pokud by se rozhodly se přičlenit k jinému celku (například ke Slovensku). Pokud by tedy byl dodržen princip subsidiarity, stát by vlastně byl nadstavbou, která by měla na starosti pouze zahraniční, bezpečnostní a monetární (fiskální) politiku jeho integrovaných krajů, které by všechno ostatní řídily na své úrovni. Tento princip je silně demokratický, neboť podtrhává status státu, kraje, resp. obce coby zaměstnance svých občanů. Pokud není občan žijící v domku na pomezí dvou obcí spokojen s tím, jak se o něj stará jedna z těchto obcí, má nárok na to využít služeb té druhé. Totéž dělají obce ve vztahu ke krajům (jistě si mnozí vzpomenete na urputné boje mnohých obcí o "vysočinskou" či "jihomoravskou" identitu) i čas od času kraje ve vztahu ke státům - viz například referendum Sárska o tom, chce-li přináležet spíše k Francii či k Německu. Všechny tyto pohyby ale potřebují společného arbitra s jednotnými pravidly, aby byl pohyb a výběr "nadřízeného-podřízeného" hladký a spravedlivý, a tím by měla být v evropském případě právě Evropská unie.


Představte si, že jste Katalánec, který vidí následující fakta - jeho katalánská identita je historicky na stejné úrovni, jako ta španělská, je dána mimo jiné svým vlastním jazykem, kulturním dědictvím či silnou ekonomickou soběstačností. Máte ale pocit, že váš zaměstnanec, kterého si platíte za to, aby vám garantoval určité služby (španělský stát), svou práci neodvádí příliš dobře a zároveň cítíte, že vaše zájmy nejsou dostatečně zastoupeny na celoevropské úrovni. Začnete tedy volat po nezávislosti a budete tak médii označen za separatistu, slovem, které ačkoliv je významově neutrální, má značně pejorativní nádech (každý přeci ví, že separatista je ten zlý s bombou, co chce vyvolat nejlépe občanskou válku). Vy ale válčit nechcete, pouze chcete, aby peníze, které někomu platíte, k něčemu byly a abyste za ně dostával odpovídající služby. Vy totiž nejste ani zaměstnancem, ani poddaným státu, ale jeho akcionářem.


Dá se očekávat, že v dlouhodobém měřítku, pokud Evropská unie nezapomene na své skutečné poslání, a sice zastřešovat své členské země jako arbitr, který určuje standardy, zastupuje celek navenek, ale nerozhoduje věci na nižších úrovních, postupem času dojde situace do bodu, kdy většina jejího území, ne-li celé, bude integrováno do Schengenského informačního systému, Evropské měnové unie a dalších systémů, přetvořivše se tak v celek ne nepodobný Švýcarské konfederaci. Jak se z praktického hlediska změní život Španělů, Francouzů, Britů či Holanďanů, odtrhnou-li se od nich Katalánci, Baskové, Bretonci, Korsičané, Skotové, Velšané či Frísové? Prakticky nijak. Hranici nového státu jim připomene pouze modrá cedule s jeho názvem mezi dvanácti zlatými hvězdami, eurem budou platit tak jako tak - hlavní změna bude spočívat v tom, že si budou moci nové státy vytvářet daňovou politiku, budou mít vlastní rozpočet, a jejich obyvatelé budou mít pocit, že mají ve svých rukou výdaje svých zaměstnanců - státních úředníků víc, než tomu bylo dřív. Už v takovém stádiu integrace, v jakém se většina EU nachází dnes, by vytvoření samostatného Vlámska či Katalánska nebylo žádnou pohromou ani velkou změnou z praktického hlediska. Podle mého mínění je na čase si připomenout, že hranice zemí se v historii mění, instituce se mění, a jediné, co opravdu přetrvává, jsou charaktery jednotlivých krajů. Proto se nebojme decentralizace a vytváření nových národních států v Evropě, které budou zastřešeny superstátem švýcarského konfederačního typu - velmi pravděpodobně tohle je cesta, kterou by se měla evropská integrace ubírat aby její národy zároveň efektivně kooperovaly, a zároveň se nerozplynuly v jedné "unikultuře". Otázka na závěr - rozplyne se dříve kultura Lužických Srbů v národním Německu a Polsku, které nejsou integrovány do EU, nebo ve vlastním státě, plně integrovaném do EU? Odpověď nechávám na každém z vás. Kosovo odstartovalo precedens, který může přinést opravdovou Evropu národů, o jaké mluví euroskeptici, i sjednocenou Evropu, o jaké mluví eurooptimisté. Kosovo nám ukázalo nový směr eurorealismu.

Zobrazit celý článek

SLOVENSKO: Tudy ne, bratia Slováci

sobota 1. března 2008

V Rakousku byl před nějakým časem zatčen takzvaný "historik" Ernst Zündel pro popírání holocaustu a vůbec překrucování historie. Je vcelku známý fakt, že každý národ si historii trochu upravuje podle sebe, že měla-li by vyjít jedna učebnice světové historie platná pro celou EU, v níž by nesměly být rozporuplné otázky a kontroverzní témata, pojednávala by nejspíš zejména o vývoji tichomořských domorodých kmenů. Přesto jedna ze zemí EU, Slovensko, celkem prokazatelně nejenže přepisuje dějiny, ale i prostřednictvím Ministerstva školství SR očividně svým svěřencům ve státních školách bohapustě lže. Jak jinak si lze vysvětlit tak masový jev, jako je desinterpretace takřka celých slovensko-maďarských dějin většinou obyvatelstva s tím, že "jim to říkali ve škole"?


Zde je několik lží a mýtů, které se na Slovensku ohledně jejich jižních sousedů neustále drží:

- Maďaři ukradli zemi předchůdcům Slováků, slovanským kmenům, které mírumilovně existovaly v rámci Velké Moravy
- Tato sprostá krádež musela být potrestána tak, že se po Trianonské dohodě "vrátilo Slovákům, co jim mělo patřit"
- Slovensko je přímým následníkem Nitrianského knížectví (knížete Pribiny)
- Slovenští Maďaři jsou jen pomaďarštění Slováci
- Současné Maďarsko nedělá nic jiného, než že jen potichu spřádá konspirační teorie (nejspíše spolu s Rakouskem, jak je jeho dobrým zvykem) na opětovné uzmutí dnešního jižního Slovenska, čehož se dopouštějí zejména tím, že zakládají v Komárně universitu s maďarským jazykem vyučovacím (Ó jaká hrůza!), popřípadě zakládají gardy hlásící se k tradici Šípových křížů a Miklóse Horthyho


Nu a nyní konec pohádky, milé děti, a po saturninovsku si zkusíme říct, jak to bylo doopravdy. Naše kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru k tomu říká následující:

- Slovanské obyvatelstvo přišlo na území Horních Uher, dnešního Slovenska, přibližně ve 3.-4. století našeho letopočtu, ukradnuvše tuto zemi Římanům, Keltům a germánským Kvádům, kteří se poté museli přesunout dále na Západ. Navzdory oficiální propagandě slovenského školství (pardon: výuce dějepisu) toto neproběhlo nijak mírově, nově příchozí Slované byli Římany považováni za jedny z nejkrutějších barbarských kmenů, které se jejich říše nějak dotkly (o čem pojednává jako první Tacitus Cornelius, který měl tu čest je poznat už přibližně o století dříve), takže holubičí povaha Slovanů vyfabulovaná Jiráskem a dodnes radostně vyučovaná na Slovensku nebyla o moc více nebo méně holubičí, než povaha Germánů či Keltů, naopak ještě sami Římané si stěžovali na obzvláštní krutosti. Něco jako dnešní holubičí Palestinci v podání 3. století po Kristu. Slovanské obyvatelstvo dále žilo na území Pannonie a přilehlých zemí až do 9. století, kdy přišli Maďaři, kteří se tam usadili a začali asimilovat, resp. vyhánět původní obyvatelstvo. Nic co by tu už předtím ani ne tak dávno nebylo. Tito Maďaři posléze žili na území nejen současného Maďarska, ale i jiných částí pozdějšího Uherského království (Magyar Királyság), mezi jinými na území, které připadlo Maďarsku z tzv. Jižního Slovenska po Vídeňské arbitráži v roce 1938, západního Rumunska a Sedmihradska (ukradeno Rumuny), Vojvodiny (ukradeno Srby) či Burgenlandu (ukradeno Rakušany). Zkusme si srovnání: Slované (zdaleka ne Slováci) ukradli brutálně (viz svědectví Římanů) území Římanům a později Kvádům a Keltům okolo 3. století, přičemž z něj byli vyhnáni okolo 9. století. To máme maximálně při vší dobré vůli něco okolo 600 let. Oproti tomu v roce 1918 už byli Maďaři v Pannonské nížině a přilehlých oblastech déle než tisíc let. Kdo má tedy právo na toto území? Ukradli jej jak Slované tak Maďaři, jedni jej vyplenili (dost pochybuji o funkčnosti starých římských lázní v Óbudě pod vládou Slovanů okolo roku 600 n.l., jakož i libovolného akvaduktu) a druzí postavili na nohy (kdo byl například v Esztergomu, Szegedu, Sárospatáku či v jiném historickém maďarském městě ví). Jedni tam byli 600 let a druzí tisíc. Nicméně přesto se nám tu někdo snaží naznačit, že ti první mají větší právo. Nemůžu si pomoct, ale zavání mi to starým dobrým úslovím "zloděj křičí 'Chyťte zloděje!'".

- Co se týče dědictví Velké Moravy a případné kontinuity ke Slovenské republice, nemohu bohužel na slovenské dvacetikoruně (s inkriminovaným Pribinou) nenechat ani jedno bezpečnostní vlákno suché. Velká Morava, pokud si dobře vzpomínám, se rozpadla kvůli hádkám o nástupnictví, přičemž pozdější předlitavskou část si vzalo knížectví, později království, české, zalitavskou část knížectví, později království, uherské. Při nejlepší vůli antimaďarského cítění kohokoliv, se tak lze maximálně dobrat toho, že právoplatným vlastníkem západu dnešní Slovenské republiky je Česká republika. Obávám se ale, že tohle by hej-Slováci na Ministerstvu školství SR možná rozdýchávali hůře, než ty Maďary. Je překvapivé, že stát, který se nehlásí ke kontinuitě vůči svému opravdu prvnímu etnickému státu (Slovenský štát, 1939-1945), se tak vehementně hlásí ke kontinuitě vůči celku, který jednak jeho národ neobýval (kdo může bezpečně říct, že ti Slované v Nitře se necítili být Moravany, Poláky či kýmkoliv jiným?), a jednak zanikl do rukou jiných národů. Proč Pribina a ne Tiso? Protože se to nehodí a dobře to nezní? Asi ano, a v tom je právě zakopaný vlčák slovenské školní pseudohistorické propagandy (slovensky: vyučovania národneho dejepisu na slovenských školách).

- Slovenští Maďaři nejsou ani Jižní Slováci, jak je nazval novodobý Hlinkův gardista Slota, ani pomaďarštění Slováci, jsou to jednoduše Maďaři. Časté srovnání s Iry tady dosti podstatně kulhá, neboť třebaže Irové ve velké většině mluví anglicky, svého irství si jsou velmi dobře vědomi. A ti Maďaři své slovenství ne a ne pochopit a pořád vytrvale trvají na tom, že jsou Maďary. A co když voni nekecaj, pane rado?

- Maďarská republika (Magyar Köztársaság) opravdu Slováky ani Slovensko moc "neřeší", o nějakém spřádání konspiračních teorií už vůbec nemůže být řeč. Současná maďarská agenda se točí zejména okolo takových otázek, jako je zavedení eura, domožení se aspoň základní bezpečnosti a základních práv pro srbské a rumunské Maďary, které jejich "poručnické" země nazývají vetřelci a chovají se k nim podle toho, zrušení vízové povinnosti v USA, posílení schengenské hranice, zvládnutí inflace aby mohla země vejít do programu ERM II a podobně. Maďarsko Slotou opravdu nežije stejně, jako jsou pro většinu Němců Sudety jen historickým pojmem zdaleka podobně, jako pro Čechy Podkarpatská Rus. Že si Maďaři založili v Komárně universitu rozhodně nesvědčí o žádném státním expanzionismu MR, to by musela potom existence New York University of Prague být živoucím důkazem amerického imperialismu a touhy přeměnit ČR na 5x. stát USA hned po Afghánistánu, Iráku, Kosovu a kdo ví po kom ještě. Co se gardistů týče, tak novodobou organizaci hlásící se k Hlinkovým gardým založili slovenští nacionalisté (nikoliv Slováci nebo SR) už o několik let dříve než vznikly ty maďarské, které také nezaložili Maďaři či orgány MR, ale pár nacionalistů v centru Budapešti. Nic nad čím by bylo třeba se znepokojovat.


Dále je nutné podotknout, že území dnešního jižního Slovenska bylo anektováno Československou republikou zcela v rozporu s mezinárodním právem, pouze "tlakem silnějšího" a jen díky tomu, že se ČSR přidala na "správnou stranu". Mezinárodní právo zná pouze dva principy, které se dané problematiky týkají, a sice právo na sebeurčení národa a právo na historické hranice. Otázkou je, jak mohlo být v případě jižního Slovenska v roce 1918 naplněno právo na sebeurčení, když místní obyvatelstvo bylo maďarské a muselo přejít pod jiný stát, případně jak mohlo dojít na právo historických hranic, když nikdy ve známé historii neprobíhala současnými státními hranicemi mezi SR a MR žádná, opakuji žádná, státní hranice mezi jakýmikoliv dvěma celky? Odpověď je jednoduchá - odebrání tohoto území Maďarsku bylo protiprávní, jinými slovy ilegální, a má-li Slovensko tu drzost takhle přepisovat historii a popírat zločin, který se v minulosti stal (bezprecedentní krádež území), proč ještě nikoho odpovědného za tento stav nepotkal osud herr Zündela?


Odpověď je nasnadě: protože každý ví, že Maďaři, stejně jako Němci, jsou přeci ti zlí, kteří mají pouze povinnosti vůči sousedům a práva žádná.


Poznámka autora: Slovenská republika s drzostí, o níž bylo pojednáváno v tomto článku, hodlá bojkotovat nezávislost Kosova, které alespoň splnilo - byť s hodně přivřenýma očima - podmínku pro právo na sebeurčení. Slováci se odtrhli a zabrali si území, které jim nepatřilo bez jakékoliv diskuse, jen na základě práva silnějšího. A tito že si stěžují na to, že Kosovo je "diktátem mocných" nesrbské? Tomu moji židovští přátelé říkají prvotřídní chucpe.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Zatmění levicových mozků

Nevím, zdali probíhají erupce na Slunci, či se pouze vznáší něco podivného ve vzduchu, ale sešly se nám v médiích dvě zprávy, z nichž každá mi takříkajíc vyrazila dech a přinutila mě zírat na monitor s očima doširoka otevřenýma jako po požití drogy a čelistí bezmocně dopadající na stůl. A ano, překvapivě mají obě co do činění s vrcholnými představiteli české levice.

Zpráva první mě spíš pobavila. Jiří Paroubek se totiž vrátil ze Sýrie. Na tom sice není nic zajímavého, šťouravější povaha by mohla podotknout, že ani nic pozitivního, ovšem to by ani nebyl Paroubek, aby nezaperlil pár okamžiků poté, co se jeho nohy s nemalým otřesem dotkly českého povrchu. Ihned totiž oznámil národu s výrazem svatého rozhořčení, že média referovala o jeho cestě nepravdivě a že za všechno může Topolánek (jako ostatně vždy), tentokrát aby zakryl nekalé čachry, které plánoval společně s G. W. Bushem . Sice se nekonala až taková show jako po volbách, pohůnků v žoldu ODS jsme se nedočkali, ale i tak už by pan poslanec mohl začít uvažovat o ambulantním vyšetření na psychiatrii, paranoia pomalu vystrkuje růžky. Abych ale panu Paroubkovi nekřivdil, rozhodl se mimo útoků na premiéra také seznámit národ s pravým účelem cesty. Tím samozřejmě není následování Klementa Gottwalda a jeho školení za účelem podřezávání krků, z něčeho takového bych ryzí demokraty ze strany Baas nikdy nepodezříval. Jiří Paroubek totiž jel do Sýrie – fanfáry – na STUDIJNÍ CESTU. K tomu potřeboval pana poslance Zaorálka, asi aby mu dělal poznámky, které Paroubek ve studijním vytržení pronášel. A samozřejmě svou novou mladou manželku. Aby mu podržela. Školní potřeby. Ponechme stranou fakt, že na několikadenní cestě naplněné setkáními s představiteli vládnoucího režimu na studium zřejmě mnoho času zbýt nemohlo. Možná proto se pan expremiér pochválil, že stočil řeč na jistého politického vězně a vyzval prezidenta Sýrie ke zvážení humanitárního gesta. Nepochybuji o tom, že se prezident režimu, který vládne silou od roku 1963 a podporuje teroristické hnutí Hizballáh, nad sebou hluboce zamyslí a Sýrie se v rekordně krátkém čase přemění v oázu svobody. Existuje ještě další varianta účelu cesty, jenže vyjádření mluvčí Lidového domu Kočové, že premiér jel „zlepšit obchodní vztahy mezi ČR a zeměmi střední Asie“, nemůže brát vážně ani chovanec jistého ústavu v Bohnicích, v tom případě by si totiž socialistická delegace sakra zajela. Shrnuto a podtrženo, z vyjádření pana Paroubka vyplývá, že do té Sýrie jel vlastně na dovolenou a přátelský pokec o ničem. Pokud nám ovšem jako vždy nelže a skutečný účel cesty nemá zůstat skryt.

Zpráva druhá mě s prominutím nasrala k nepříčetnosti. Co se vlastně stalo? Nic více a nic méně, než že se komunisté přihlásili k únoru 1948 a tehdejší události údajně dokonce proběhly ústavní cestou. Použití milicí prý nebylo reálnou hrozbou, „revoluce“ proběhla podle přání lidu a puči vůbec nenapovídá to, že se dva a půl milionu lidí zúčastnilo generální stávky, to jsou jen některé z perel padajících z úst předsedy komunistických poslanců soudruha Kováčika. Justiční vraždy sice zatím soudruh odsoudil, zase tak silní v kramflecích se komunisté ještě necítí, prý neměly nic společného s původním revolučním nadšením lidu. Ano, je nepopiratelné, že jak Marx, tak Lenin i Stalin prosazovali coby Gotwaldovy vzory dokonale klidnou revoluci. Stačí si projít jejich díla, třídním bojem byl myšlen zřejmě souboj diskuzní, případně asi v kuličkách. Komu co chcete nalhávat, soudruzi???

Soudruh Kováčik dále neopomněl připomenout, že revoluce přinesla milionům lidí slušný život. Dráty, lágry, zavřené hranice, zničené životy či popravy nebyly jedinými důsledky, soudruh na vlastní oči viděl vesnice, kde se domky s doškovými střechami proměnily v krásné stavby. No není to výhodná výměna? Aneb školení z demagogie velice nízké úrovně, nad tímhle by Goebbels zaplakal. Smutné je, že i takhle stupidní argumentaci spousta lidí spolkne i s navijákem, důkazem budiž třeba diskuze na Novinkách, kteroužto bych doporučil jen lidem s velmi silným žaludkem.

A na závěr výňatek z oficiálních stránek KSČM: Před 60 lety došlo v Československu v návaznosti na proces prohlubování národní a demokratické revoluce k zásadnímu politickému zvratu, který se stal východiskem i součástí revolučního procesu vzniku první historické formy socialismu. Vzpomněl jsem si na film Pelíšky, kde postava Jiřího Kodeta prohlásila něco ve smyslu, že vrahové z osmačtyřicátého nám budou kázat o demokracii. Až na záměnu vrahů jejich potomky by to ona postava musela pronést i dnes.

A orgány činné v tretsním řízení mlčí. Ochránci demokracie mlčí. Stoupenci pravdy a lásky mlčí. Ovšem až někde nějaký opilý pomýlený mladík zvedne ruku či zakřičí „Sieg heil!“, to bude haló! Nebo nedejbože když bude mít Daniel Landa na plakátě na sobě nápis Mercurius, to se pan Eichler přetrhne s odhalováním „pravdy“. Někdy se sám sebe ptám, zda si tento národ únor 1948 opravdu nezasloužil. A co víc, zda si ho nezaslouží znovu...

Zobrazit celý článek