GEOPOLITIKA: Kdo je vaše nejoblíbenější postava a proč právě Lenin?

pátek 30. listopadu 2007

Ve svém minulém článku jsem se zabýval tím, zda střet civilizací nastal či nenastal, co pod ním vidím a jaké jsou patrně jeho příčiny. V tom dnešním bych se rád věnoval dvěma civilizacím, které ohrožují Západ nejvíce, a sice ruské a arabské. Pro začátek bych rád vymezil pojmy „ruská civilizace“ a „arabská civilizace“, protože se neshodují úplně s myšlenkou profesora Huntingtona o bloku „pravoslavném“ a „islámském“.



Rusko a arabské země mají jedno důležité specifikum, které je, byť jsou ve zcela odlišných kulturních celcích, sdílené oběma národy, a tím je společná zkušenost mongolského vpádu. Pokud se podíváme na historii Abbásovského chalífátu (s centrem v Bagdádu) a Rusi před vpádem Mongolů, vidíme fakticky standardní společenský vývoj, ne odlišný od toho, který probíhá jinde. Obě země víceméně tolerují cizince, jinověrce, jak už mají jednou ustálené hranice, neprojevují se příliš agresivně. Vpád Mongolů v roce 1240 do Kyjeva a v roce 1258 do Bagdádu však znamenal naprostý šok, zejména pro chalífát, neboť poslední chalífa z Abbásovské dynastie Al-Musta’sim byl Mongoly zavražděn tak, že byl zaživa zapřáhnut za koně a usmýkán k smrti. Na Rusi se Mongolové nechovali o mnoho lépe. Jistě, dalo by se říci, takových vpádů bylo hodně, vždyť i Mongolové přišli a odešli, ale stejně jako atomový výbuch nad Hirošimou má mnohem větší psychologický efekt, než poprava kulkou do týla ekvivalentního počtu obětí dotyčné pumy i zde šlo zejména o psychologický efekt, který se ukázal být u obou národů značně podobný. Bylo to právě od té doby, kdy Rusové začali být extrémně paranoidní a nedůvěřiví k čemukoliv „venku“ a kdy začali používat taktiku „nejbezpečnější ruská hranice je ta, kde jsou ruští vojáci z obou stran“, a kdy se Arabové uzavřeli do sebe a kdy vtiskli islámu podobu, jakou má dnes wahhábismus v Saúdské Arábii.

Významný ruský básník a carský diplomat Fedor Ivanovič Ťutčev řekl o Rusku jednu – myslím, že celkem vystihující větu – „Hlavou Rusku neporozumíš a jedním metrem Rusko nezměříš. Je jiné – musíš v něj prostě věřit.“ Tato věta velmi dobře popisuje charakter ruské duše – a včetně jejího charakteru ve věci interakce se svým okolím – a nejen ruské duše, ale i arabské. Laskavý čtenář by si mohl právem položit otázku, proč jsem použil nadpis tohoto článku takový, jaký jsem použil, ale odpověď je navýsost logická. Právě z té iracionality příznačné pro ruský i arabský národ vyplývá jeden aspekt, se kterým se Západ ještě nedokázal tak úplně naučit počítat, a sice nekritická úcta a zbožnost těchto národů k symbolům. Když dánský deník Jyllands-Posten otiskl karikatury Mohameda, případně Estonci přesunuli pomník rudoarmějce v Tallinnu, měli seveřané z obou zemí oprávněný pocit, že reakce protistrany je naprosto přehnaná. Ano, to, co dělali Arabové na Západním břehu Jordánu, v Gaze, Sýrii, Libanonu či dalších arabských zemích bylo naprosto přehnané. Pálení ambasád Dánského království stejně jako napadání paní velvyslankyně Estonské republiky v Moskvě a útočení na všechno estonské v Rusku není rozhodně ani uměřená, ani rozumná reakce. Problém je ovšem v tom, že se to dalo čekat – přičemž nechci rozhodně obvinit ani redaktory Jyllands-Posten ani estonskou vládu podezírat z touhy po provokaci. Možná trochu, ale domnívám se, že tohle, co se stalo, nechtěl – a hlavně nečekal – nikdo. Symboly jsou v obou národech naprosto nedotknutelné a problém nastává tehdy, když je porušeno tabu. Dovolit si v Rusku říct, že druhou světovou válku začal spolu s Hitlerem Stalin, že během „Velké vlastenecké války“ dělalo velení Rudé armády takové sprostoty vůči svým vojákům, že velká část těch vojáků zemřela naprosto zbytečně či že celá ta slavná Rudá armáda neosvobozovala, ale znovu zotročila už Hitlerem porobené země a často loupila, kradla a znásilňovala, vyvolá takřka na 100% reakci stejnou, jako dovolit si říct v centru Bagdádu, že Mohamed byl pedofil, co spal s devítiletou Ajšou, pročež je ještě ke všemu prasetem. Možná se v tomto okamžiku laskavý čtenář zasměje, ale bohužel tohle je jeden z aspektů myšlení obou národů. Proč nebyl Lenin odnikud v Rusku, kromě z názvu města Leningrad, odstraněn? Protože Lenin je SYMBOL a i kdyby ho náhodou někdo nepovažoval za největší osobnost ruských dějin, tak ho za ni považuje, jen o tom ještě neví.

Dalším sdíleným aspektem ruské i arabské mentality, který se promítá do zahraniční politiky je permanentní až paranoidní pocit bytostného ohrožení, často velmi silně iracionální. Jde dokonce až tak daleko, že se nelze ani Rusku, ani Arabům příliš zavděčit – přesně podle modelu „Útočím-li na ně, budou mít pravdu, že je ohrožuji. Budu-li k nim slušný a otevřený, budou mě podezírat z přípravy na útok.“ Ono se ani není moc čemu divit, protože jak Rusové, tak Arabové mají to, co bych nazval „dlouhodobou historickou pamětí“. Stejně jako sunnitští Arabové nezapomínají šíitským a vice versa, co proti sobě mají, i když je to historie mnoho set let stará, Rusové mají pořád v kolektivní historické paměti, že byli přátelé s Francií – zaútočil Napoleon. Byli přátelé s Německem – zaútočil Hitler. Proto Západu z principu nedůvěřují a staví se proti němu a priori do útočné pozice, i kdyby se Západ stokrát změnil, respektive ho reprezentoval jiný stát, než Německo a Francie. Tato paranoia jde tak daleko, že jakýkoliv projev, byť sebemenší a sebeméně významný od země, která leží na západ od ruských hranic, je považován za útok. Když se počátkem tohoto roku běžní Rusové rozhořčovali nad tím, že si Estonci dovolili přesunout pomník rudoarmějce, brali to nesmírně osobně. Racionální úvahy typu „Ale vždyť jsou stopadesátkrát menší, než my“, případně „my máme jednu z nejsilnějších armád světa, co nám mohou udělat?“ opravdu šly stranou. Úvaha, která předcházela tomuto „frontálnímu“ útoku na Estonsko, dá-li se úvahou vůbec nazývat, vypadala totiž právě takto: „Estonsko, ten zlý západ, co nás už několikrát napadl a zradil, na nás útočí, chce zničit matičku Rus a pokud nebudeme dostatečně tvrdí, určitě to udělá.“ Matička Rus je totiž jedním ze symbolů (podobně jako Lenin), na které se v Rusku absolutně nesahá – ostatně už samo úsloví „Matička Rus“ říká mnohé, protože role matky je v ruské společnosti nesmírně silná. To, jak se Rusové chovají se tak podobá situaci, v níž čtrnáctileté děvče dští síru a bouchá pěstmi okolo sebe a křičí: „Vy mě vůbec nechápete!!! A já vás mám tak ráda a vy mě pořád napadáte!!!“, přičemž jediný, kdo tu útočí, je ona sama. Bohužel pro Západ je tato situace poněkud zapeklitá, protože téměř neexistuje způsob, jak s Ruskem vyjednávat, aby se toto nezačalo cítit uraženo, případně jako terč nějakého útoku.

Přes veškerý realismus zahraniční politiky západních zemí není Západ realismu ve vztahu k Rusku příliš schopen – protože zaujímá k Rusku od základu špatný postoj. Téměř každý dospělý člověk zažil chování pubertálního dítka, a tak podvědomě aplikuje přístup, který používá ke svému dítku v obtížném věku na Rusko, u nějž vidí podobný archetyp chování. Což je jedna z největších chyb, jakých je možno se dopustit. I když se Rusko chová jako puberťák, tak není „naše“, jako je „naše“ dítě, co máme doma. Proto přístup rodičovsko-učitelský, který Západ praktikuje, vede pouze k další eskalaci konfliktu, protože Rusko (jako správný puberťák) na takový přístup samozřejmě reaguje podrážděně a začne útočit na nás s vervou čtrnáctiletého synka, který říká, jak „naši jsou blbí a jak je nesnáším.“ Jediná rozumná pozice, kterou podle mého názoru může Západ k Rusku zaujmout, je držet se dál, než v blízkosti jeho pěstiček a snažit se přehlížet jeho pubertální výstřelky, paranoie a urážení se. Pokud bude Západ brát Rusko takové, jaké je, sice ho nepředělá, ale zůstane v bezpečí. A je na každém odpovědném člověku, aby si uvědomil, co je pro jeho zemi důležitější. Zda vlastní bezpečí, nebo touha vychovávat a misionářsky napravovat Rusko.

I když mají Rusové i Arabové ve svém myšlení mnoho společných prvků, nejsou stejní, a proto nelze na Araby aplikovat týž postup, jaký jsem výše zmínil v případě Ruska. První podstatný rozdíl je v tom, že zatímco Rusko má svou reprezentaci, která víceméně vyjadřuje touhy a myšlení obyvatelstva (dnešní období je značně atypické, protože je to snad poprvé v ruské historii, co jej vede naprostý pragmatik podobný více než pubertálnímu dítku Machiavellimu), v případě Arabů je tomu jinak. Vládnoucí režimy mívají zpravidla racionální a „dospělé“ postoje, zatímco jejich obyvatelé jsou podobně iracionální, nevyzpytatelní a symboličtí jako Rusové. Další důležitý rozdíl je ten, že zatímco v Rusku elita vládne a je schopna prosadit na úkor obyvatelstva prakticky cokoliv, mezi arabskými národy hrozí kdykoliv nebezpečí ozbrojeného „převratu ulice“ a milion rozvášněných Arabů v ulicích města s kalašnikovy nad hlavou je třeba brát na vědomí více, než vládu dané arabské země. Tato dichotomie je daná do značné míry právě tím, že neexistuje panarabský stát a mají-li jednotlivé arabské (a zároveň většinou sunnitské) země ospravedlnit svou legitimitu, nemohou se chovat podle chování svých poddaných a občanů, protože tím by existence mnoha arabských států ztratila smysl a vlády těch zemí by přišly o legitimitu. Což je ostatně další problém, v němž dělá Západ velkou chybu – zatímco v euroatlantické společnosti může demonstrovat fakticky, kdo chce – co chce a neznamená to nic pro zahraniční politiku dané země, v arabských zemích sejde-li se taková demonstrace, může to být klidně předznamenání státního převratu. Západ tak bere tyhle demonstrace na hodně lehkou váhu s tím, že „tohle přeci nemůže být jejich reálný postoj“, lež on bohužel často pak je.

Jaká by tedy měla být strategie Západu vůči Rusku a arabským zemím? Měli bychom na ně pohlížet s úctou jako k partnerovi, neměli bychom se snažit je vychovávat či „civilizovat“, omezit veškerý společný kontakt na ekonomickou spolupráci a turistiku, neslibovat žádné „věčné přátelství“, protože oba národy jsou schopné nám to, pokud něco selže, připomenout i po mnoha stech letech, ale hlavně bychom měli být vůči Rusku a arabským zemím maximálně obezřetní a na všechno, co odtud pochází, se (byť se slušností a s úsměvem) koukat jako na potenciálně nebezpečné a ohrožující a pro jistotu zbrojit co možná nejvíce. Obě civilizace jsou vůči nám totiž nezáměrně nebezpečné – v jejich očích jsme my ten arogantní agresor, který se je snaží poučovat, což nenesou dobře. Proč je ve vztahu s Araby i Rusy tak úspěšná Čína? Protože pouze obchoduje. Nepředělává, nepomáhá, na nic si nehraje. Mezi ruskou (arabskou) a západní civilizací totiž obrazně řečeno nikdy nebude láskyplné nerozborné manželství, ale společnou firmu pojištěnou smlouvou slibující sankce v případě porušení založit můžeme.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: O Udavači z Těšína a těch ostatních

středa 21. listopadu 2007

Líbí se mi píseň "Udavač z Těšína" od Jaroslava Hutky a z hysterického křiku v médiích a na internetových diskuzních fórech mám dojem, že jsem asi jediný v tomto státě.

Ale ta písnička je vážně dobrá! Když pominu hudební stránku, minimálně text (který podle mě byl u folkových písničkářů vždy zásadnější, než harmonický doprovod) je řemeslně dobře zvládnutý a vtipný. Tak proč ta šílená dehonestační kampaň, ptám se?

Protože Jaroslav Hutka si dovolil něco, co se alespoň v této zemi neodpouští. Sáhl nám na "našeho Jarka", hrdinu, kterého náš národ bezmezně uctívá a miluje, aniž by pořádně věděl proč vlastně. Jak jinak si mám vysvětlit, že například šéfredaktorka pravicového a politicky nekorektního serveru Virtually.cz Jana Dědečková, používá ve svém článku termíny jako "Hutkovy zvratky"? Měl jsem dojem, že vyznavači pravicové platformy by měli hájit svobodu slova za všech okolností. Ale jak je vidno, i ta svoboda slova platí jen pro někoho a otírat se o posvátné krávy je zakázáno.

Proti Jarkovi Nohavicovi nic nemám. Upřímně řečeno, ani mě nějak nezajímá to, jak moc byl v kontaktu se Státní bezpečností. Pokud skutečně práskal své kamarády komunistickým fízlům, tak je to hlavně věc jeho svědomí. Z jeho ubrečené reakce/nereakce na jeho webu mám nicméně dojem, že Hutka svou písní o udavači z Těšína udeřil příslovečný hřebík na hlavičku.

On složil písničku, nic víc. Kdyby byl Jarek Nohavica frajer, odpoví mu také písní. Snad ještě umí napsat i lepší kousky, než byla jeho tendenční demence Už zase bijou naše děti, kvůli které na něj autor těchto řádků (který mimochodem vždy odsuzoval Paroubkovy a Bublanovy policejní manévry na Czechfettu) jakožto na písničkáře tak trochu zanevřel.

Zobrazit celý článek

GEOPOLITIKA: Konec dějin nebo Střet civilizací?

úterý 6. listopadu 2007

Počátkem 90. let 20. století se po zhroucení bipolarity v politických, akademických i vojenských kruzích přemýšlelo, kudy vývoj půjde dál. Kdo bude čí nepřítel? Na koho si dát pozor a s kým se spojit? Má vůbec cenu zbrojit, nebo je všem válkám konec? Přestože zrovna tuto myšlenku válka v Perském zálivu popřela, nikdo moc nevěděl, jaký bude nový světový řád. Dva vynikající američtí politologové, Samuel Huntington a Francis Fukuyama formulovali své – na první pohled – diametrálně odlišné pohledy na budoucnost světového uspořádání.



V době, kdy byly knihy Střet civilizací a Konec dějin publikovány vzbudil Fukuyama spíše nadšení a Huntington spíše kritické ohlasy že maluje čerta na zeď a dovoluje si bořit idylku všeobjímající lásky všech se všemi. O patnáct let později zase kritici vytýkali Fukuyamovi, že byl naivní a veleben byl Huntington, kterak dokázal předpovědět problémy navzdory idealistické náladě. Musím přiznat, že osobně jsem byl nejprve velkým zastáncem teorie Fukuyamovy a později Huntingtonovy – aniž by mě mohlo napadnout, že logika čím víc A tím méně B et vice versa zde nemusí platit. Poslední dobou trávím poměrně dost času na cestách a dlouhé cesty jsou mi dobrým námětem k přemýšlení o světě, jeho pořádku a lidském uvažování. Myšlenka, kterou chci prezentovat v tomto článku, se zrodila, když jsem viděl reakce některých lidí v diskusích o globalizaci. Sám jsem poměrně dost globalizací nadšen a její od pohledu nekonečné možnosti mě, stejně jako třeba nekonečnost vesmíru neděsí, ale fascinují, a považuji je za velkou výzvu. Globální ekonomika a geopolitika postavené na dominanci kapitalismu mi přijdou jako prostředí naprosto přirozená a logická a v tomto duchu jsem vedl několik zajímavých diskusí, jejichž závěry mě někdy poměrně dost šokovaly. Zjistil jsem totiž, že i lidé, kteří jsou vzdělaní, podle mnohých kritérií moderní, bezpochyby západní a více či méně liberální, se globalizace a jejích projevů děsí natolik, že jsou ochotni proti ní aktivně vystupovat a nabízet za jeho náhradu model, o jehož funkčnosti vůbec nejsou přesvědčeni, navzdory tomu, že vědí, že globální kapitalismus opravdu funguje – a používat tak prakticky zrcadlově opačné stanovisko k extrémnímu utilitarismu. Francis Fukuyama ve svém Konci dějin formuloval myšlenku, že studená válka se nesla ve znamení soupeření mezi kapitalismem a socialismem s tím, že pád socialismu znamenal potvrzení jeho neschopnosti a jedinečné funkčnosti kapitalismu, potažmo liberální demokracie západního typu. Nepochybuji o tom, že je toto tvrzení pravdivé, nicméně pokulhává na jedné věci, o níž si povíme později. Oproti tomu Huntington tvrdil, že existují přirozené kulturně-civilizační rozdíly, které byly zastíněny pouze dočasně ideologiemi, feudálními zájmy a podobně – a udává příklady, kdy na těchto „zlomových liniích“ docházelo právě ke kulturním střetům. Čili navzdory jakékoliv formální geopolitické situaci šli Řekové spolu se Srby a Rusy proti Turkům, třebaže Turci byli spojenci Západu a Rusové jeho nepřátelé – navzdory tomu, že Řekové byli formálně spojenci Západu. Tento příklad je velmi typický a potvrzuje Huntingtonovu teorii. Huntington vychází z toho, že rivalita/potenciální nepřátelství mezi civilizacemi je věcí zcela přirozenou a tak po pádu ideologických bloků to bude právě ona kulturně-civilizačně-hodnotová odlišnost, která způsobí formování nových bloků, paktů a aliancí. Nicméně i tato teorie má svou trhlinu.

Fukuyama postuloval myšlenku, jejímž důkazem byl fakticky kolaps východního bloku a neúspěšnost socialistické ekonomiky kdekoliv se vyskytla – a za pravdu mu v jeho obhajobě tržního systému jako jediného funkčního i současné problémy evropských „sociálních států“ jako je Francie či Švédsko – nicméně třebaže teorii formuloval správně a jeho hodnotový soud byl potvrzen jako pravdivý, v praxi se ne a ne prosadit. Lidé totiž mají ve své identitě zakořeněno cosi, co preferuje „špatné naše před dobrým cizím“ a jen ti osvícenější umějí reagovat tak, že do toho „našeho“ importují tolik toho „cizího“ kolik je třeba na to, aby to „naše“ bylo nejen „naše“, ale i funkční. Ti méně osvícení, kterých je podle mého názoru v každé společnosti většina bez ohledu na národnost, kulturu, rasu či náboženství se při konfrontaci s lepším (funkčnějším) modelem „z ciziny“ zavřou do sebe a odmítají funkční model zcela iracionálně a lze říci, že jej odmítají z principu. A to se také stalo. Třebaže vztahy Západu a Číny nejsou bezchybné, rozhodně nelze říci, že by Čína proti Západu vystupovala v ostré konfrontaci, přesněji řečeno – že by konfrontovala jeho hodnoty. Čínští komunisté, dalo by se říci, tak dlouho bojovali proti „prohnilým kapitalistům“ neúspěšně, až pochopili, že mohou vážně ohrozit jejich pozici teprve tehdy, stanou-li se „prohnilými kapitalisty“ sami. Když Teng Siao-pching říkal, že Být bohatým je nádherné a poukazoval na to, že chce-li Čína předehnat Západ, musí převzít jeho politické a ekonomické hodnoty, nikterak tím neohrozil ani čínskou národní identitu, ani kulturní dědictví, ba naopak jej posílil natolik, jak by se to nikdy nemohlo podařit nebýt přijmutí západního – zatím jen ekonomického – systému. Společenské změny v Číně směrem k demokracii jsou podle mého názoru jen otázkou času, ale o tom tento článek nepojednává. Čína je tak připravena k tomu, že její kultura bude jednou dominovat světu a považuje ji za nejlepší možnou. Přesto se Číňané učí velmi ochotně nejen kapitalismu, angličtině (a pomaličku také demokracii), ale i japonštině, jazyku nezapomenutelných okupantů, jejichž nadvláda vyvolává mezi Číňany dodnes mnoho vášní. Oproti tomu Arabové nebo Rusové třebaže zakusili něčeho podobného, zachovali se diametrálně odlišně. Každá civilizace, která na tomto světě je, má své chyby. Ta západní se za ně permanentně omlouvá, východoasijské civilizace si jich byly (jsou) dobře vědomé a místo zbytečných omluv se je snaží napravovat klidně i importem cizích hodnot, které však fungují (v konečném důsledku pro větší slávu těchto kultur), africká o nich ani nepřemýšlí a arabská a ruská si z nich dělají národní pomník. To, že Arabové a Rusové si postaví své vlastní chyby na piedestal a považují je za rodinné stříbro, za které se budou bít, jistě způsobuje konfrontaci s ostatními civilizacemi, ovšem ne vždy se stejným výsledkem. Je nutné se podívat, proč si obě civilizace své chyby na piedestal staví – je to nechuť přiznat si své vlastní chyby, komplexy a nízké sebevědomí. Budete-li kritizovat Číňana, tento vám bude pozorně naslouchat a vaši kritiku použije k záplatování vlastního systému; chová se tak podobně, jako firmy platící hackerům za útok na vlastní systém výměnou za to, že jim hacker řekne, kde mají díru. Budete-li ovšem kritizovat Araba či Rusa, přebere si to jako osobní útok, bezprostřední ohrožení a dotyčný začne stavět cordons sanitaires, obranná impéria, klidně dobude celý svět, ale pořád se nebude cítit dost v bezpečí. Výsledkem tak je faktické ustrnutí těchto civilizací na bodu technologicky relativně vyspělého středověku, které je důsledkem nechuti akceptovat sám fakt, že jejich civilizace není bezchybná. Samuel Huntington ve Střetu civilizací označuje vztah Západu a Ruska, respektive Západu a arabského světa za potenciálně nesmírně výbušný kvůli odlišným hodnotám a kulturním základům. Svým způsobem to je tvrzení pravdivé, nicméně potřebuje Fukuyamu, aby bylo kompletní. Západ je úspěšný zejména v důsledku permanentní konkurence a „závodů ve zbrojení, kultuře a okázalosti“, které posledních tisíc let až dodnes provázejí jednotlivé západní státy a národy mezi sebou navzájem. Tím, že proti sobě západní státy bojovaly a předháněly se v tom, kdo bude lepší, došlo k tomu, že až do příchodu generace 68 Západ prakticky používal čínský model, tedy využití jakékoliv znalosti o svých chybách ke svému sebezdokonalení. S příchodem a upevněním generace 68 došlo k tomu, že si Západ začal sypat popel na hlavu a začal se všem omlouvat za své (i domnělé) chyby a ztratil tak nejen svůj lesk, ale i schopnost bránit se „invazi barbarů“, tedy zejména ruské a arabské paranoii. Tak došlo k tomu, že i když západní ekonomické a společenské hodnoty jako jediné opravdu fungují (viz Fukuyamovo tvrzení v úvodu článku), Západ se za ně stydí (což jej oslabuje) a Rusové a Arabové je považují za nejčernější zlo, které ohrožuje jejich suverenitu a kulturu. Rusové a Arabové tak v zápalu paranoidního strachu o vlastní kulturu a identitu útočí na západní hodnoty a Západ nereaguje přirozeně – tedy obranou – ale omlouváním se a ustupováním. Hrdí Rusové a Arabové tak dostávají další trumf do rukou, protože mohou tvrdit, že bránit se západním vlivům znamená bránit se zbabělství, což je tvrzení, které má v ruské i arabské civilizaci velkou váhu, neboť v obou civilizacích se zbabělství vůči svému státu (národu) považuje div ne za zradu, tedy čin hodný nejhlubšího opovržení. Právě kvůli tomuto principu se domnívám, že jednotlivé vztahy mezi civilizacemi mají různou intenzitu, a především se všechny vztahují k těm západním, respektive k těm, které přijaly západní sociální (liberální demokracie) a ekonomické (volný trh, kapitalismus) hodnoty. Proto bez ohledu na kulturu či náboženství vidíme Araby proti Židům, Araby proti Západu, Araby proti zemím jihovýchodní Asie, Rusy proti Západu, Rusy proti zemím jihovýchodní Asie, národy Latinské Ameriky často podléhající „rudnutí“ proti Západu (a tradičně zemím Jihovýchodní Asie a Židům) a situaci, v níž je Afrika každému fakticky ukradená a proto proti ní nikdo nic nemá. Problém západní civilizace tedy nespočívá v tom, že „ti oškliví Rusové a Arabové nás nemají rádi“, ale v tom, že hodnoty naší civilizace jsou úspěšnější, než hodnoty civilizace ruské a arabské, což ovšem tito neradi vidí a místo toho, aby je pro posílení vlastní kultury (a moci) adaptovali, tak proti nim bojují. Zcela iracionálně a naprosto ignorujíce očividný fakt popsaný Francisem Fukuyamou, že jedině liberální demokracie a jedině volný trh pospolu z dlouhodobého hlediska opravdu fungují. Čili střet civilizací, nebo Konec dějin? Spojka nebo je použitá zcela bezúčelně. Lépe by totiž bylo říci Konec dějin, a proto Střet civilizací.

Zobrazit celý článek