REDAKCE: Nová adresa serveru

čtvrtek 17. dubna 2008

Náš publicistický server má od včerejška novou adresu, stará na ni bude přesměrována. Nová adresa našeho blogu je http://www.nekorektne.com. Zároveň prosíme ty z vás, kteří by se na tvorbě obsahu serveru chtěli podílet, aby se neostýchali a napsali na e-mail redaktora Finroda Felagunda na adrese finrod.felagund(zavináč)epost.no. Náš server se tak může stát ještě kvalitnějším, než je doposud a oslovit více čtenářů. Děkujeme za zachování přízně a případný zájem o publikování článků.

Zobrazit celý článek

ISLÁM: Wafa Sultan, odpadlice od islámu

středa 16. dubna 2008

Wafa Sultan, americká psychiatrička syrského původu, je jednou z nejtvrdších kritiček islámu na světě. Muslimové pro ni nenaleznou zpravidla lepšího slova, než "děvka" (tak je permanentně častována například pod každým jejím videem na YouTube zástupci toho nejmírumilovnějšího náboženství na světě) a čelí několika smrtelným hrozbám od svých býalých soukmenovců. To všechno proto, že si dovolila vzdát se islámu, konvertovat ke křesťanství a kritizovat islám. Redakce Nekorektně vám přináší dvě krátká videa, kde Wafa Sultan hovoří o tom proč opustila islám a proč problém islámu není ani v jeho "chybné politické interpretaci", jako spíš v něm samém.



Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Kde se bere odpor vůči netechnickým vědám?

V české společnosti je velmi silně zakořeněna myšlenka, že některé vědy jsou vlastně jen "buržoasními pavědami" a jejich studium je vhodné akorát pro ty, kteří neumějí "něco pořádného" (většinou se tím myslí škola typu ČVUT). Přitom na západě je o ekonomy, politology či sociology velký zájem. Čím to je?

Předně v České republice má většina lidí pocit, že ekonomii, politologii i sociologii přeci musí rozumět každý, a to nejlépe už po pátém pivě. V ekonomickém "pravěku", tedy v době, kdy zabývat se ekonomií coby naukou o trhu a penězích znamenalo "smrdět", protože to "hrabání se v penězích" byla přeci nízká činnost nehodná vysokých učenců, bylo vcelku běžné útočit na Židy z důvodu jejich bohatství. Tento specifický druh antisemitismu (o těch ostatních není článek, ty pomiňme) byl postaven na závisti, která se ptala "jak je možné, že ten Žid má a já nemám"? Dnes by se automaticky nabízela odpověď - protože byli dobří v ekonomické teorii, ale tehdejší ne-Židé to radši svedli na to, že ke svému majetku přišli nepoctivým způsobem. Tento příběh je pro dnešek poměrně inspirativní, protože i když dnes snad už nikdo soudný nepochybuje o důležitosti ekonomie (i když, pravda, za bolševika se mluvilo o tom, že kdo je ekonom vlastně jakoby ani neměl VŠ), stále zůstávají ve společnosti velmi hluboce zakořeněné předsudky o nepotřebnosti politologie a sociologie.

Nejprve se podívejme na to, co vlastně politologie a sociologie je a čím se zabývá, abychom mohli zhodnotit její prospěšnost ve společnosti. Politologie, coby primárně nauka o polis, tedy státu a jeho uspořádání, prošla během 20. století poměrně velkým vývojem, který skončil přibližně na tom, že existuje několik odvětví toho, čemu se souhrnně říká politické vědy. Mezi ty patří politologie, mezinárodní vztahy, politická geografie, politická filosofie a geopolitika.


Politologie se zabývá především volebními, stranickými a ústavními systémy, jejím úkolem je zejména ve specifických podmínkách kdekoliv na světě "sepsat" konstrukci státu, aby byla co nejefektivnější. Tedy jak se bude volit, kdo se bude volit, kolik komor má mít parlament, jaké má být rozdělení moci, kolik má být mandátů, obvodů, jaký systém se má pro volbu vybrat (poměrný, většinový a jejich mnoho variant), jak mají být nastaveny pravomoci aby zároveň měla každá instituce legitimitu a aby se pokud možno vycházelo z premisy, že občan (lid) je zdrojem veškeré moci ve státě, ale zase aby se mu nedalo těch přímých pravomocí moc, aby se stát nezadrhl na nekompetentnosti běžných občanů v posuzování složitých otázek, a tak podobně. Předpokládám, že člověk opovrhující politologií bude na takovém místě ústavu sepisovat z vody či luštit z křišťálové koule, případně bude z oné křišťálové koule zjišťovat, jaký že to vliv má supersmíšený volební systém v Maďarsku na výsledky parlamentních voleb. A že je to nezajímavá informace? Možná v Čechách ano, ale minimálně v Bratislavě mají pocit, že se bez takové informace neobejdou. A to už znamená poptávku po lidech odpovídajícího vzdělání.


Co se týče mezinárodních vztahů, tak to je vědecká disciplína, která se primárně snaží o to zjistit, jak je optimální vyvážit suverenitu státu s členstvím v různých aliancích, ekonomických organizacích (typu EHS, Mercosur, ASEAN, ...) tak, aby to bylo pro tu kterou zemi nejpřínosnější. Je mi jasné, že se vyskytuje hodně lidí, kteří jsou schopni zejména v Trokavci vyřvávat slovo neutralita stejně jako se najdou jiní, shodou okolností na tomtéž místě, kteří by rádi viděli plné začlenění České republiky do Ruské federace, ale soudnému člověku by mělo být zřejmé, že má-li se určit strategie pro ČR jak moc své suverenity předat výš, aby to neohrozilo státoprávnost, ale zároveň aby to maximalizovalo výhody, musí se na to pozvat odborníci. Kde odborník není, tam to dopadá jako v Bělorusku, kde veškerou zahraniční politiku své země určuje autokrat Lukašenko, který způsobil, že ačkoliv kolikrát básní o maximální suverenitě Běloruska (ačkoliv myslí vůči Západu), fakticky je jeho země jednou z ruských gubernií.


Politická geografie se zabývá především otázkou kde jsou na světě jaké zdroje, a otázkou jaký tyto zdroje mají vliv na tamní politické uspořádání. Politická geografie se tak, stejně jako geopolitika, snaží analyzovat současnou situaci tak, aby byla schopná do budoucna předpovědět vývoj politické situace v určité oblasti v závislosti na místní populační skladbě, nerostných surovinách atd. Velmi dobrým "materiálem" pro tuto vědu je například Irák - jak se vyvine do budoucna situace v zemi, kde jsou tři navzájem se nemilující etnika a velké zdroje ropy převážně v jedné z těchto tří částí? Tuto otázku si pokládá dnes na světě opravdu hodně lidí a zajímalo by mě, jak by se mohla řešit, kdyby na ni neexistovali odborníci.


Politická filosofie řeší kromě klasického hledání "ideálního státu", respektive té základní premisy, od které se má stát stavět (dnes je uznávaná ta, že lid má být zdrojem veškeré moci ve státě, ale i to je výsledkem politické filosofie), které je do značné míry pouze akademické, zejména otázku politicikých ideologií. Kdo je přítel a kdo je nepřítel? Jak si na Blízkém východě vybrat spojence a kdo nás bude ohrožovat? Jak se liší íránský politický islám od saúdského wahhábismu a co to znamená pro oblast? Co je to kemalismus a jak se projevuje na armádě, zákonodárství a podobně? Je komunismus opravdu z principu zločinný? Je nacismus opravdu z principu zločinný? Jaké jsou rozdíly mezi nacismem a fašismem? Jak se neonacismus vyvinul z nacistických ideologií? To všechno jsou otázky, na které dává politická filosofie odpovědi - a velmi by mě zajímalo, kdo by byl schopen veřejně vystoupit s tím, že odpovědi na tyto otázky nejsou důležité. Ano, v hospodě po pátém pivu přece "každý ví", že "všichni ti mohamedáni jsou svině" či "komunismus je vlastně fajn, akorát ti lidi to zmršili". Nicméně kdybychom se my - a zejména kdyby se Američané za dob studené války - orientovali na základě takové "dojmologie" místo kvalitních výsledků politické filosofie, dodneška by si Češi mezi sebou soudruhovali. Kdo ví, možná to je to, po čem se těm, kteří označují tuto vědu za "tlachání o ničem", stýská.


Geopolitika je vědní obor, který vidí svět jako šachovnici s velkým množstvím aktérů všeho druhu (nejde jen o státy, ale i o teroristické organizace, náboženství a sekty, globální korporace, INGOs typu Greenpeace, Amnesty International a podobně), z níž se snaží na základě vědeckého (a zde často matematického) přístupu nalézt odpověď na ono základní kdo s kým proti komu. Geopolitku zajímá, jaký vliv na vytváření spojenectví či nepřátelství mezi subjekty má naprosto cokoliv, etnickou skladbou území počínaje, přes místní nerostné suroviny, ideologie, historické aliance a zkušenosti, jazykové rozdíly a vybaveností zbraněmi konče. Je to právě geopolitika, která se snaží najít odpověď na otázku jak skoncovat s islámským terorismem a al-Káidou. Před sto lety se boj proti nepříteli svěřil generálům. V současné době to není možné, protože armáda sama o sobě nemá zázemí, nemá lidi na to, aby dokázala rozlišit súfický od wahhábistického islámu či Paštuny od Peršanů. Ano, armáda zná odpověď (spolu s tajnými službami) na to, kolik mají Rusové mezikontinentálních balistických střel (ICBM), jakých a kde. Ale je úkolem geopolitiky zjistit, co s těmi raketami hodlají Rusové udělat. Pro tento účel se nejčastěji používá aplikovaná teorie her, kdy se vytvoří strom možností rozhodování a vypočítá se pravděpodobnost chování Ruské federace tak, aby bylo zřejmé, na co je třeba se připravit. Zajímalo by mě, jak by Franta z hospody, který nadává na "ty netechnické příživníky", odpověděl na takovou otázku. Nejspíš by to "neřešil", případně by přišel s tím, že "nic takového přeci není možné". V historii známe dost příkladů, kdy tento přístup vedl k okupacím a genocidám.


Co se týče sociologie, nemohu osobně podat přesvědčivou obhajobu této vědy, neboť sociologie není mým oborem, přesto bych rád podotkl, že sociologie je vědou, která se snaží na základě empirických údajů (statistiky) například předpovědět výskyt problematických jevů ve společnosti, jak s nimi bojovat a podobně. Sociologie je velmi důležitou vědou například pro kriminalisty, protože dává odpovědi na otázky jako jaký bude v jakém prostředí bujet zločin. Předpokládám, že hospodský všeználek by určitě přišel s okamžitým řešením typu "no tak bude chodit víc policajtů a je to" - ale musím ho zklamat, takhle to opravdu nefunguje.


Na závěr bych chtěl dodat, že tímto článkem se nesnažím říct, že by technické či přírodní vědy neměly na světě své místo, samozřejmě že mají, jejich důležitost nijak nezpochybňuji. Pouze se stavím zásadně proti tvrzení, že je politologie či sociologie pouze nějaká pavěda či novodobá obdoba marxismu-leninismu. Velmi mě mrzí, když slyším mnoho vzdělaných lidí, kteří by měli mít schopnost logicky myslet, podobné odsudky. Samozřejmě, že se studují mnohé "vědy", u nichž by se dalo s úspěchem pochybovat o jejich účelnosti, například tzv. gender studies, nicméně to ještě neznamená, že věda o něčem tak důležitém jako "jak to tady celé zorganizovat, aby to fungovalo" s takřka třítisíciletou tradicí (můžeme-li Démokrita formulujícího atom považovat za fyzika, bez problémů můžeme Aristotela či Platóna považovat za politology) je pavědou.

Zobrazit celý článek

PODÍVEJTE SE: Fitna

neděle 13. dubna 2008

Kde kdo v Evropě se předhání v tom, aby poukázal na to, jak je film holandského režiséra Geerta Wilderse Fitna špatný a urážející islám. My v redakci Nekorektně jsme od přírody demokraté, a proto necháme úsudek na samotných čtenářích, resp. divácích. Vzhledem k častým změnám v umístění filmu na internetu (neboť se jej většina providerů snaží mazat, jak jen může) je možné, že toto video nebude za nějakou dobu k dispozici. Za redakci Nekorektně přeji čtenářům hluboký, ničím nerušený zážitek.


Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Stop populismu "pravicových" hejtmanů

čtvrtek 10. dubna 2008

Docela mě nazdvihlo, když jsem se včera dočetl v Lidovkách, že i někteří krajští hejtmani za ODS začali "brojit proti poplatkům ve zdravotnictví".

Nehodlám se teď pouštět do debat o tom, jestli je poplatek za novorozence asociální či nikoliv. Jsem dokonce schopen připustit, že tato část zdravotnické reformy je dejme tomu sporná a uměl nalézt několik argumentů na obou stranách pomyslné barikády. O tom však moje dnešní zamyšlení nebude.
Jde o to, že mi populismus občanských demokratů velmi vadí, a coby pravicového voliče dokonce uráží. Pokusme se na to podívat střízlivým okem. Pročpak začali proti poplatkům vystupovat lidovci, kteří jsou coby koaliční strana za reformu spoluzodpovědní? A pročpak asi teď tečou nervy zrovna krajským hejtmanům za ODS?

Odpověď je velmi prostá a stačí dvě slova - KRAJSKÉ VOLBY.

Přesně tak, přátelé. Je celkem pochopitelné, že po reformě, což je vždycky nepopulární opatření, je některým pravicovým hejtmanům jasné, že by po blížícím se všelidovém hlasování mohli o svou pohodlnou hejtmanskou sesli přijít. Počítejme také s tím, že v krajích - tedy mimo hlavní města - je množství bezmozků na jednoho občana přece jen vyšší, než v Praze. (Doufám, že tuto poznámku naši mimopražští čtenáři a přátelé pochopí). Proto je i pro hejtmany za ODS v tuto chvíli snažší zatroubit na populistickou notu, odsoudit poplatky (novorozenců, malých dětí, důchodců, přesně na tohle totiž tetky na návsi slyší), a třeba se díky tomu opět nechat zvolit do čela úřadu (a nepřepustit to místo socanovi či bolševikovi - toť argument pro pravicového voliče).

Otázka ovšem je - je to tak lepší? Z krátkodobého hlediska by se i mohlo zdát, že ano. Viz můj poslední argument. Věci je ovšem třeba vidět v širších souvislostech, a z dlouhodobého hlediska celá věc už tak růžová není ani náhodou. Topolánkovu "pravicovou" (ehm... dosaďte dostatečně velké uvozovky...) vládu už tak dost ohrožují zelení šílenci s lidoveckými pragmatiky. Zvláště druhá jmenovaná strana by si mnohem více užívala v narudlém kabinetu, a poslední dobou se s tím nejvyšší představitelé lidovců už vlastně ani netají. A z druhé strany se směje Paroubek s Rathem. Exministr zdravotnictví ostatně nevynechá jedinou příležitost, aby při zaslechnutí slova "poplatky" nevyletěl jako čertík z krabičky a nezačal ze sebe jak kolovrátek hrnout demagogie vpravdě goebbelsovské. Současné populistické lavírování hejtmanů ODS je jen vodou na jeho mlýn. Zároveň to velmi, velmi ohrožuje jednotu koaliční vlády.
Tři koaliční strany v této věci zkrátka musí táhnout za jeden provaz, ať už si levice a na vrcholu Gaussovy křivky usalašený bezmozek myslí cokoliv. Vládní koalice ovšem vypadá, že sama neví, co chce, a to právě může v dlouhodobém hledisku vést k jejímu pádu. A jakkoliv mám k této vládě moře výhrad a spoustu soukromých adeptů na defenestraci (Jiří Čunek na čestném prvním místě, hned poté Džamila a pak bych mohl pokračovat dál), je to zkrátka pořád lepší, než Paroubek.

Zobrazit celý článek

EU: Komise v zajetí politické korektnosti

Na letošní 60. výročí osvobození vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau (Oświęcim-Brzezinka) chystá Evropská komise slovy komisaře Franca Frattiniho do boje s "xenofobií a rostoucím antisemitismem" prostřednictvím celoevropského zákazu zobrazování nacistické symboliky. S oblibou říkám, že naopak povolení takového zobrazování by bylo účelnější, neboť by si mohl každý ukázat na "svého nácka" v okolí a bylo by aspoň jasné, s kolika sympatizanty nacismu má Evropa co do činění - a zejména by mohli dojít společenského odsouzení. Nicméně nic proti tomu - až do momentu, kdy se dozvíme, jaké byly důsledky této iniciativy a hlavně jaké jsou jeho reálné příčiny.


EK mluví o narůstajícím antisemitismu v Evropě. Má bezesporu pravdu, ale taktně už zamlčuje, kdo má ten rostoucí antisemitismus zejména na starosti. Nejsou to totiž ani skinheadi (ti jsou antisemity už dávno a početně jich nepřibývá), ani Radio Maryja (to už tu je také nějakou dobu a také je jen jedno). Kdo to tedy ti zpropadení antisemité jsou? Ano, tušíte možná správně - naši spoluobčané, kteří vyznávají natolik mírumilovné náboženství, že jej ani jmenovat není třeba, neboť vůbec nehrozí, že by ve svém svatém hněvu prohlašovali cosi o falešných obviněních či sionistických spiknutích, pálíce při tom vlajky evropských zemí, Izraele, USA či samotné EU. Ano, je to právě islám, který nárůstem svého politického vlivu v Evropě šíří antisemitismus, požaduje vyhlazení Židů, "obarvení vod Středozemního moře krví Židů" a podobně. Proč tedy komise vydává jen jakési fádní prohlášení o antisemitismu a neřeší jeho skutečný původ? Že by se bála, že ono mírumilovné náboženství není až tak mírumilovné?


Této iniciativy se zároveň chytili čelní politici středoevropských a pobaltských zemí. Bývalý litevský prezident Vytautas Landsbergis zároveň vyvrátil falešnou představu mnoha lidí v západní Evropě, že srp a kladivo jsou jen symbolem jednoty dělníků a rolníků. Opravdu nejsou, jsou symbolem ideologie zrůdnější, než byla ta nacistická. Co se nicméně s tímto návrhem - o úplném zákazu komunistických symbolů - stalo? Nic. Ústy svého tiskového mluvčího se pan Frattini nechal slyšet, že to jednoduše není na pořadu dne a že komunismus zase tak špatný nebyl. Myslím, že v době, kdy právě kvůli západoevropským velmocem (Francie, Německo) bylo Ukrajině zamítnuto členství v NATO, resp. v MAP, je toto velmi významné gesto. Ukrajina patří mezi země, které pod komunistickým jhem trpěly nejvíce na světě - doporučuji panu Frattinimu výlet do Kyjeva k pomníku obětem hrůzné genocidy ze 30. let. Doporučuji panu Frattinimu si pustit film Andrzeja Wajdy Katyń. Možná potom pochopí, jaké nebetyčné hlouposti hlásá.


Nacismus je v Evropě de facto mrtvý, vyznává ho (a více jako subkulturu než ideologii) jen pár holohlavých primitivů, kteří umějí akorát "pochodovat proti slova". Zatímco bolševici sedí v parlamentech od Portugalska po Finsko a nikoho to nevzrušuje. Zatímco neexistuje žádná Třetí říše, ale Rusko je znovu silné a používá právě zmíněné eurokomunisty jako své páté kolony. Proč potom tak exemplární a silný boj proti nacismu a ignorování komunismu na jedné straně a islamismu na straně druhé?

Zobrazit celý článek

ČESKÁ KOTLINKA: Kdy konečně zmizí dabing?

středa 9. dubna 2008

Žila byla jedna bolševická hydra. Za devatero horami, devatero řekami, v kotlince zvané české přebývala a snažila se usilovně všemi svými hlavami hlídat své otroky a vězně, aby z kotlinky neutekli a věčně hladová hydra tak měla co žrát. Používala k tomu všech možných prostředků, od těch primitivních jako byly ostnaté dráty a minová pole na hranicích v tzv. "hraničním", resp. "zakázaném pásmu", po ty sofistikovanější - za všechny jmenujme dabing.



Jak známo, lidé se dělí zpravidla do dvou skupin. První žije jen okamžikem a druhá se dívá do budoucna. Jako odstrašení před emigrací té první bohatě posloužil ostnatý drát, protože takový člověk viděl drát, lekl se a myšlenky na útěk ho přešly. Druhé ale bránilo něco jiného - třebaže tito lidé věděli, že se NĚJAK ten drát překonat dá, za ním číhalo něco mnohem horšího - nejistota v podobě cizojazyčné země. Velmi účinnou zbraní proti těmto lidem byl právě dabing. Spolu s destruktivní "výukou" jazyků v československých školách, zejména angličtiny, u nichž mám podezření (také jsem tím systémem prošel, byť naštěstí moc nepoznamenán), že nenaučit jazyk a znechutit studenty vůči cizím jazykům je záměrem číslo 1, to byl právě dabing, který se podílel výraznou měrou na zvyšování "strachu z ciziny". Podívejme se schválně na mapu Evropy - ať už z jakýchkoliv důvodů (ne všude měli bolševickou hydru, někde stačila bohatě lidská lenost) se evropské státy dělí kromě těch anglofonních do dvou skupin: dabujících a nedabujících. Nedabující země jsou Norsko, Švédsko, Dánsko, Island, Finsko, Nizozemí a Švýcarsko. Dabující jsou prakticky všechny ostatní. Jak nám tento jev koreluje s výskytem dobré znalosti cizích jazyků, zejména angličtiny? V Norsku, Švédsku, Dánsku, Finsku, Nizozemí, Švýcarsku a na Islandu se domluvíte anglicky pomalu s každým od popeláře po krále (královnu, prezidenta, prezidentku). V těch ostatních, zejména ve Francii, Itálii či postkomunistických zemích jen velmi, velmi těžko. Ani v Německu či Rakousku není schopnost národa mluvit anglicky kdo ví jak slavná. A nejsou to jen filmy, co se v "nedabujících" zemích titulkuje - je to například i zpravodajství. V České republice (a dalších zemích) je zvykem pustit přes originál projevu kohokoliv tázaného televizní zpravodajskou redakcí simultánní překlad. V "titulkujících" zemích se zpravidla nechává originál a doplňují se titulky. U angličtiny se nepoužívají (přinejmenším v Norsku) ani ty. Co je důsledkem těchto dvou přístupů? Pokud se dělá "super vyumělkovaný dabing", lidé nemají s mluvenými cizími jazyky sebemenší kontakt. Jeden z nejlepších způsobů, jak se bez možnosti komunikace s rodilým příslušníkem naučit jazyk je právě sledovat filmy s titulky, což nevede jen k učení se toho kterého jazyka, ale zejména ke schopnosti cizí jazyk (i ten, který neznáte), vnímat, a rozeznávat aspoň základně jeho obsah. Dabingem se tohle všechno smaže. Pravda - komfort diváka je jedna strana mince. Přesto ta druhá, neméně důležitá, se projevuje jinde - kdykoliv vyjede většina Čechů (Francouzů, Italů, ...) za hranice a mají mluvit anglicky, případně mají někomu na anglický dotaz odpovědět doma, mluví jako oni pověstní hotentoti. Na jednu stranu se to dá vnímat jako "statečný odpor domácích vlastenců proti amerikanizaci", ale to by bylo velmi nešťastné. Na druhou stranu jsou důsledky poměrně výmluvné a jasné: ČR bude pro zahraniční investice velmi nezajímavou zemí a její občané se svou afinitou vůči cizím jazykům zaspí to, čemu se říká "informační revoluce" a sami sebe v éře globalizace odsunou do pozice světového nekvalifikovaného dělníka. Chtělo by se zamyslet nad tím, jak je možné, že kdekdo v ČR má profil na Líbímseti.cz a málokdo na Facebooku, kdekdo používá Seznam.cz a neumí používat Google.com, kdo může si pouští filmy s dabingem případně na dovolenou jezdí jen do Chorvatska, protože se tam domluví česky. Nad Francouzi a Italy by člověk pomalu lámal hůl (zejména u Francouzů je pověstná jejich snaha nemluvit anglicky), ale světe, div se, v posledních letech se čím dál tím více mladých Francouzů učí anglicky a odklání se od svých "středomořských kulturních specifik", jak často neochotu přijímat cokoliv zpoza kanálu La Manche či zpoza Atlantiku eufemisticky nazývají. Chtělo by se říct - když už začali se skoncováním s ignorancí Francouzi, nemohli by se pokusit o totéž i Češi a minimálně ve veřejnoprávní televizi zrušit veškerý dabing a tím napravit další škody, které tu bolševická hydra způsobila?

Zobrazit celý článek

POLSKO: Polsko - garant evropské svobody?

pátek 4. dubna 2008

Už dvakrát zachránili Poláci Evropu před ničivou katastrofou. Poprvé 12. září 1683 před branami Vídně a podruhé 25. srpna 1920. Utkali se s oběma velkými nebezpečími, která Evropu ohrožují dodnes - s hrozbou islámského i ruského expansionismu a dokázali nad oběma vyhrát. Budou k tomu mít možnost znovu?


Polsko je v současné době jedním z nejsilnějších spojenců USA v Evropě. Usiluje o podobný status ve Střední Evropě, jakého dosáhl Izrael na Blízkém východě, tedy být ekonomicky a hlavně vojensky silným spojencem USA, který bude strategickou pevností před "hordami ohrožujícími Západ". V polském kolektivním vědomí se tento fenomén objevuje velmi často. Dávno před dobou, v níž čeští slavjanofilové velebili Rusko a jali se přimykat k dubisku, měli Poláci se svým východním sousedem bohaté zkušenosti a nevěřili mu ani pozdrav. Zároveň Poláci tou dobou byli (a také zůstali) jediným národem na světě, jehož vojenské jednotky obsadily Moskvu - a také ji dva roky držely. Své zkušenosti mají i s jinými hordami. Počínaje úspěšným poražením mongolských vojsk u Legnice (1241), přes úspěšné odražení Turků (1683) po úspěšné odražení bolševiků (1920) Poláci prokázali, že jsou podobným garantem evropských hodnot, jako byl například francký král Karel Martel zvaný Kladivo, který úspěšně u Tours porazil arabské hordy a zahájil reconquistu. Polští vojáci v současné době drží správu třetiny Iráku, jsou jedním z nejvýznamnějších spojenců USA v Afghánistánu. Dále trvají na udržení svých tradičních hodnot a šíří svůj vpravdě romantický odkaz (studujete-li polské dějiny, máte kolikrát pocit, jako byste četli Mickiewicze či Słowackiego) pohledu na pojmy jako obrana své pevnosti, svého dědictví, vší politické korektnosti navzdory i do postmoderní EU. Nevpouštějí do své země masově muslimské přistěhovalce a dodnes jsou věrni obsahu pojmu "hrdinství" - a nepovažují jej za něco neslušného. Přesto se najde v Evropě mnoho lidí, kteří se Polsku a Polákům vysmívají zejména kvůli slabší ekonomické úrovni. Na tomto místě je třeba si uvědomit jednu důležitou věc - I. Rzeczpospolita byla prvním velkým a vojensky mocným státem v Evropě, který měl funkční parlament (vznikl v roce 1454, druhé Švédsko jej ustanovilo až v roce 1527) a právě pluralismus názorů v Sejmu stál za jejím pádem a trojím dělením Polska. V době rozdělení do záborů Polsko zažívalo ekonomický úpadek - tradiční ruská devastace na jedné straně, na druhé straně nechuť Pruska (později Německa) investovat do "svého" záboru, respektive koncentrace rakousko-uherského průmyslu v Čechách a na území Haliče pouze pomálu - to vše byly důvody, pro které Polsko začínalo v roce 1918 z mnohem nižšího základu, než Československo. A přesto se krátce po svém vzniku umělo ubránit mocné Rudé armádě ne nepodobně, jako se Izrael musel bránit podobné přesile - tentokráte svých arabských sousedů. Během II. Rzeczypospolitej se v Polsku ekonomická úroveň rychle zvyšovala, nicméně druhá světová válka (v Polsku se narozdíl od Čech a Moravy opravdu bojovalo) zanechala v Polsku miliony mrtvých a průmysl v rozkladu - nemluvě o poválečném přesunu Polska na západ, který znamenal, že Poláci museli opustit své oblasti, v níž měli svůj průmysl (Lwów, Brześć nad Bugiem, Grodno, Wilno) a dostali oblasti nové, ale bez průmyslových kapacit (ty si odvezli Rusové coby "válečné reparace po Němcích" do SSSR). I přes komunistickou devastaci země trvající už od roku 1945, kterou si Poláci rozhodně nevybrali dobrovolně (narozdíl od některých), se dokázalo po roce 1990 opět Polsko zvednout z popela a držet krok s Českou republikou, která měla od poloviny 19. století v každé své dějinné chvíli štěstí na "osud" s výjimkou komunistické devastace, kterou si stejně v době jejího počátku velké množství Čechů přálo. A to ani nemluvě o tom, že Poláci dokázali na Moskvu i za časů Polskiej Rzeczypospolitej Ludowej (PRL, polský komunistický stát) zatlačit tak, že jim stát dával mnohem volněji dýchat, nežli tomu bylo v ČSSR. Poláci, stejně jako Maďaři, navzdory jakékoliv nepřízni mezinárodní situace dokázali být mnohem průbojnější a cílevědomější než Češi a přesto si na ně mnoho Čechů dodnes "otvírá hubu". A nejen Čechů - Francouzi (také by si mohli zavzpomínat, kdo to byl Daladier nebo Pétain) se rádi opírají do "polských instalatérů", a nejen ti, i mnozí další obyvatelé "bohaté západní Evropy", se rádi vysmívají Polákům pro jejich ekonomickou situaci a to, že chodí pracovat do západní Evropy. Otázka je, kdo se bude smát naposled - ve Francii žije deset milionů muslimů, zejména Arabů, v Německu tři miliony Turků. Obě země, jejíž občané se tak rádi nad Poláky povyšují, mohou jednou docela klidně škemrat ve Varšavě o vojenskou pomoc proti agresivním islamistům, proti kterým boj už nebudou zvládat. A co budou dělat Češi? Mlít pantem jako vždy a nadávat na Poláky, že "nemít Ameriku, nikdy by nebyli tím, čím jsou". Otázkou jen je, jestli nějaký nový Sobieski či Piłsudski 21. století bude chtít těm, kteří se jeho zemi tolik posmívali, vyjet na pomoc. Dost o tom pochybuji.
Obrázek: Cud nad Wisłą (Zázrak nad Vislou), událost, v níž Poláci před branami Varšavy rozprášili Tuchačevského Rudou armádu.

Zobrazit celý článek

RASISMUS: Co mi vadí na Romech?

Nejsem rasista. Alespoň podle zažité definice (rasismus je a priorní nesnášenlivost vůči lidem jiné rasy) ne. Přesto potkám-li Romy prakticky kdekoliv, s výjimkou naprostého mála je mi takové setkání nepříjemné. Proč tedy, nejsem-li rasista?

Vždyť obdobný pocit, jaký zažívám z Romů, nemívám ze setkání s žádným jiným etnikem. Nemám problém s číkoliv barvou kůže, přesto trpím zcela evidentně "xenofobií". Nedávno jsem opět navštívil Českou republiku a po setkání s několika mladými příslušníky tohoto etnika na pražském Smíchově jsem se sám sebe ptal - co mi na nich tak vadí? A najednou jsem si to uvědomil. Ne, není to barva kůže - vidět slušně se chovajícího Roma v obleku ve mně takový pocit rozhodně nevyvolá, a s oblečením slušného oblečení člověk zpravidla barvu pleti, respektive rasu, nemění. Své poznání bych shrnul do dvou klíčových bodů a rád bych se s laskavým čtenářem o něj podělil - možná mu budou inspirací pro objevování jeho vlastního zdroje "nepříjemného pocitu" z Romů.


1) Romové velmi často používají agresivní gestikulaci a trhané pohyby. Setkal jsem se s tím u naprosté většiny Romů bez ohledu na státní příslušnost, tedy u Romů českých, slovenských, maďarských, ukrajinských či rumunských. Nevím, je-li to důsledek jejich vývoje z před x-lety, ale o tomto článek nepojednává; článek řeší přímé příčiny "špatného pocitu" z Romů. Ten pohyb, o němž mluvím, je následující - nejen chůze, ale i rozhovory Romů mezi sebou jsou doprovázeny silným trháním horní polovinou těla a hlavy, případně máváním rukama. Takové rychlé pohyby cik-cak alespoň na mě působí agresivním dojmem a vyvolávají jednoduše strach i kdyby skupinka takových Romů byla ode mě relativně daleko a věnovala se jen sobě navzájem. Z přírody bych coby velmi podobný fenomén mohl jmenovat let vosy - nevím, jak ostatní lidi, ale mě před vosou rozhodně nenabádá ani tak negativní zkušenost se štípnutím (toho hmyzu, který štípe, je mnohem víc), ani zbarvení, nýbrž let cik-cak, který budí agresivní dojem. Gestikulace a "řeč těla", kterou má mnoho Romů vštěpenou a nevědomky ji používá, k tomuto pocitu alespoň u mě vede. Neříkám, že to dělají dobře nebo špatně, nezpochybňuji ani jejich právo na to to dělat, jen říkám jediné - ptají-li se, proč se jich straním, má odpověď je nepůsobí na mě dobře, bojím se jich. A tohle je jedna z příčin.


2) Velmi hlasitá řeč a křik - to je další velmi běžný fenomén u romského etnika. Vidím-li hlouček lidí, kteří na sebe mezi sebou křičí, často mluví velmi, velmi sprostě, bez ohledu na jejich etnický původ či barvu pleti se jich bojím. To je další příčina, proč je nevyhledávám, proč se takových lidí straním, proč když je vidím, přejdu na jiný chodník. Ne, to není rasismus, to je strach z agresivity. Vzhledem k tomu, že zmíněný způsob řeči často doprovázejí onou výše popsanou gestikulací a "řečí těla", působí onen agresivní dojem hned dvojmo.


Mnoho lidí tvrdí, že se Romů bojí i proto, že jsou často špinaví či zanedbaní. S tím nemohu souhlasit, neboť za sebe nemám strach ze špinavých či zanedbaných lidí, nýbrž z lidí vykazujících výše zmíněné chování ano. A že většina Romů se tak chová je výsledek mého celoživotního pozorování. I bohatý mladý Rom, který bude čistě oblečen a navoněn přiměřeně kolínskou, bude-li v hloučku jiných (byť podobně kultivovaně oděných) Romů a bude-li dělat trhané pohyby a do toho řvát, budu se ho bát. Stejně tak i běloch či kdokoliv jiný (mimochodem dost podobně se chovávají opilí anarchisté či skinheadi a těch se potom bojím úplně stejně jako Romů). Mluvím-li tedy o tom, zda je mi milé běžné setkání s Romy, odpovím jednoznačně ne, a nikoliv z rasistických důvodů, ale z důvodu svého vlastního strachu z jejich agresivního chování. Bude-li mi kdokoliv politicky korektní chtít říct, že jsem nedostatečně tolerantní k jejich kulturnímu vzorci, možná má pravdu. Ale je nutno dodat - většinová společnost v České republice má ve zvyku se chovat odpovídajícím způsobem, tedy velmi defenzivně, kdy se snaží svou gestikulací či hlukem neobtěžovat okolí. Česká společnost je kulturně česká, nikoliv romská. Chtějí-li Romové vycházet dobře s většinovým obyvatelstvem, doporučuji jim alespoň za sebe pohybovat se plynuleji, chodit, stát či sedět klidně a mluvit s poloviční hlasitostí a s méně sprostými slovy. Věřím, že poté se jich méně lidí bude bát a tím si vydobudou od majority mnohem slušnější přijetí, než jaké jim zajistí jakákoliv kvóta či zákon proti rasismu. Nechci od Romů ani nijakou zvláštní asimilaci, nemám nic proti jejich jazyku, zvykům, tradicím, jídlům ani čemukoliv jiného, nebudou-li agresivní a nebudou-li nezákonné. Uznávám jejich právo na žití v České republice, pouze jedno vzkazuji: budou-li dále agresivní, budu se jich bát. Budu-li se jich bát, budu pro jakékoliv opatření, které mi zaručí, že se bát nebudu muset.

Zobrazit celý článek