SPOLEČNOST: Prostor pro nové (a staré) komunisty

pátek 29. června 2007

Je tomu už několik let, co jsem se zařekl, že časopis Nový prostor si už nikdy nekoupím. Sice si myslím, že vydělávat prachy na bezdomovcích a ještě se tvářit jako bůhvíjaká charita je celkem hezká myšlenka, ale k popsanému rozhodnutí mě dovedla zvláště osobní zkušenost s redakcí tohoto časopisu.

Nový prostor, alespoň pokud jsem zaznamenal, procházel několika mutacemi, kdy neschopné šéfredaktory střídali většinou ještě neschopnější a prodejnost časopisu šla tím pádem do kopru. Zhruba v době největšího úpadku jsem časopis přestal sledovat úplně. Nicméně zhruba před dvěma dni jsem se nechal v metru ukecat jedním vcelku sympatickým bezdomovcem. Měl jsem v tu chvíli dobrou náladu a hodně času, tak jsem své předsevzetí porušil.

Jako první věc jsem zjistil, kdo že v redakci NP zakotvil na seslích nejvyšších. Při čtení jména pana Ondřeje Slačálka, známého to levicového anarchisty, sympatizujícího s KSČM, mnou otřásla hrůza. Podle svých slov "něco jako šéfredaktorku" činí teď dokumentaristka Erika Hníková.
Protože o šílenci Slačálkovi nehodlám dále ztrácet slovo (čtenář může případně vygooglovat jeho jméno, chce-li zjistit, co je zač), zaměřil bych se na slečnu Hníkovou. Po zhlédnutí dokumentu Ženy pro měny si jí jako filmařky vážím, o tom žádná. Po několika rozhovorech, které jsem s touto dámou četl, jsem však zjistil, že trpí podobným stigmatem jako většina "mladých nezávislých umělkyň" - tedy že se jedná o zastydle postpubertální ekoanarchohippízačku a bojovnici proti konzumu, globalizaci, McDonaldům, kariéristům, konzervativcům... další proměnné si už dosaďte sami. Něco podobného si myslím i o slečně Lindě Jablonské, autorce to dokumentu Kupředu levá, kupředu pravá, která se při jeho natáčení skamarádila s mladými komunisty, protože to byli strašně milí a otevření lidičkové a takoví zapálení a... no, děvčata, vaše ideály vám neberu, to je krásná věc. Nicméně back to reality.

V Novém prostoru jsem si ještě v metru přečetl jediný článek, a sice dvoustránkovou reportáž o návštěvě George W. Bushe v Praze. Poté jsem tiskovinu okamžitě zahodil. Nemůžu tedy přesně citovat, což mě teď docela mrzí, a nevybavím si ani jméno dívčiny, která byla pod článkem označena coby "nezávislá novinářka". Zdali je zméněná dáma novinářka, to opravdu nevím, její jméno jsem do té doby nikde nezaznamenal, "nezávislá" není ani trochu - tolik špíny, kydané na prezidenta USA, jsem nečetl ani v Haló novinách a na Blistech. Vybavily se mi vzpomínky na anarchistický samizdat A-kontra, který jsem cca před deseti lety měl možnost si přečíst.
Mé hrůzné zjištění, že Nový prostor, stejně jako před časem Literární noviny, vzali do svých rukou ideologičtí pomatenci, však mělo ještě pokračování. Ve snaze najít inkriminovaný článek jsem zabrousil na jejich internetové stránky. V seznamu autorů jsem onu "nezávislou novinářku" bohužel nenašel, objevil jsem tam však například předsedu KSČM Vojtěcha Filipa. Poslední hřebík do rakve byl ovšem editorial Eriky Hníkové v jednom ze starších čísel - z toho si teď dovolím ocitovat:

Milí naši čtenáři,
Další číslo Nového Prostoru.
Jeho hlavním tématem jsou americké protiraketové základny na našem území. Leckoho možná překvapí, že jsme se v této problematice obrátili na KSČM.


Ne Eriko, nepřekvapí.

3 Comments:

Anonymní řekl(a)...

Takže podle Vás je nezávislý novinář pravicový novinář? Co špatného je na negativním článku o Buschovi? Napište pozitivní když Vám to udělá radost.

Anonymní řekl(a)...

přesně, toto je úplně stejnej ideologickej pomatenec, akorát čpí na opačnym pólu. Prostě chudák.

Anonymní řekl(a)...

Vynikající článek, zejména diagnóze Hníkové a jí podobných se směju jak pomatenej, kdykoliv si to znovu pro radost přečtu. 100procentní souhlas se vším! Mělo by se už konečně začít pořádně a nahlas upozorňovat na tyto (krypto)levicové kreatury a chorobné společenské jevy.