STŘEDOEVROPSKÝ RYBNÍČEK: Malost vítězí

čtvrtek 13. listopadu 2008

Jednou, když jsem měl debatu s jedním svým maďarským kamarádem na téma "jsme Středoevropané, pojem východní Evropa nás uráží", řekl tento velmi zajímavou myšlenku - my nejsme Středoevropané jen coby ti, kteří se vymezují vůči Východu, ale i ti, kteří se často vymezují vůči Západu, o němž mají naši středoevropští spoluobčané často mínění, že nás nechápe a že vůbec my, zkušenostmi a moudrostí nabití Středoevropané, je musíme poučovat, jak to na světě chodí.

Bohužel měl do značné míry pravdu, navíc ta správná legrace začíná vždy tehdy, když se jednotlivé středoevropské národy začnou navzájem pošťuchovat a dokazovat si, kdo je tu nejchytřejší. Z tohoto pohledu je doslova esencí středoevropskosti Česká republika, Rakousko, Slovensko a Maďarsko; jimž zároveň zdatně sekundují zpravidla Poláci a Bavoři. Pokud si uděláte soukromý průzkum ve kterékoliv jmenované zemi a budete se ptát lidí na to, co soudí například o západoevropské či americké vzdělanosti či vyspělosti Východu, dozvíte se velmi často jedno a totéž - Východ je beznadějně zaostalý a primitivní, Západ je hloupý, naivní a zkažený všemožným společenským liberalismem. Středoevropan touží zpravidla po životě ve městě či na vesnici, co vypadá doslova jako ze škatulky, hlavně ať je ordnung, hlavně ať nikde není nic moc křiklavého a - probůh - hlavně ať nám nikdo nevymlouvá naši staletou moudrost.

Mám střední Evropu rád, cítím se v ní doma a beru tak trochu s nadhledem všechny její oblíbené vrtochy. Přesto mi to čas od času nedá a zkusím nastavit jejím obyvatelům západoevropské zrcadlo, přičemž se na adresu západní Evropy dozvídám přesně to, co jsem napsal výše. Nutno nicméně říct, že jednotlivé středoevropské národy si svůj Minderwertigkeitskomplex používají různě, často velmi rozmanitě co do schopnosti jej aplikovat na cokoliv, co se stane, ale často v natolik neměnných schématech, že to občas nudí. Jsou v tom určité jistoty - Češi a Rakušané se budou (samozřejmě každý zvlášť) považovat za tu nejčistší esenci všeho evropanství, ale zároveň budou vším, co představuje dnešní Evropská unie, pohrdat (aby taky ne, když ji "tvoří" ti západoevropští excentričtí naivkové bez slušného vychování). Pokud ovšem půjde o to posoudit, zda někdo nový k EU smí či nesmí přistoupit, budou Češi i Rakušané těmi největšími kritiky nově příchozích a nositeli vysokého evropského standardu, k němuž se někdo odvažuje přidat, a kdo ví vůbec za jakým nečestným účelem. Beztak proto, aby rušil středoevropský zažitý klid.

To Slováci jsou jiní. Jejich středoevropský komplex vychází z faktu, že mají okolo sebe čtyři (na středoevropské poměry) relativně silné hráče, kteří beztak nemají každý den nic lepšího na práci, než osnovat nějaké pletichy proti sebeurčení Slováků a vůbec jejich národní výjimečnosti. Mnoho Slováků se tak podobá navztekané holčičce, která mlátí pěstičkami do podivených starších okolostojících se slovy "vy mi ubližujete a to není fér". Ačkoliv jsou terčem těchto sentimentů i Češi - podle názoru "hrajete si na mistry světa, čecháčci" nebo Poláci "sáhněte nám na Jánošíka a bude zle - a koukejte moc nemluvit o oscypku, Tatrách, Dunajci apod. jako o svých, nebo bude taky zle", primárním cílem jsou především Maďaři. Neuplyne pomalu den, aby se na Slovensku nemluvilo o maďarské hrozbě, o strašlivých aktivitách malé mimoparlamentní strany Jobbik či Maďarských gardách - při této příležitosti bych rád podobně vystrašeným slovenským občanům připomněl, že u nich sedí strana ještě horší než Jobbik přímo ve vládě a má nemalou část poslanců Národnej rady SR - a ekvivalent Maďarských gard je na Slovensku také. Naštěstí se slovenský mindrák neprojevuje vůči Evropě, takže ostuda je z toho jen středoevropská, tedy "mezi svými".

Maďaři trpí už od roku 1918 (a je pravda, že do značné míry oprávněným) mindrákem z Trianonu, který Maďaři ani po téměř devadesáti letech ještě nezkousli. Dokonalým obrazem maďarského mindráku je následující vtip:

Maďarský velvyslanec jde takhle jednou do Bílého domu s tím, že Maďarsko vyhlašuje USA válku. Prezident Roosevelt ho přijme, lituje přerušení dobrých vztahů a ptá se: "Tak vy jste Maďar... jaké je u vás vůbec zřízení?" "Království." "A jak se jmenuje váš král?" "Nemáme krále, vládne admirál Horthy" "Aha, tak vy jste námořní velmoc!" "Ale kdepak, my nemáme moře..." "Hm, hm... a proč nám vyhlašujete válku? Máte k nám nějaké územní požadavky, že?" "Nikoli, územní požadavky máme na Slovensku a Rumunsku." "S těmi také válčíte?" "Kdepak, Slovensko a Rumunsko, na kterých máme územní požadavky, jsou našimi spojenci v boji proti SSSR, na kterém územní požadavky nemáme." Roosevelt se nenápadně otočí na svého zahraničně-bezpečnostního poradce a povídá: "Nemohli bychom se někam přesunout? Jsem si naprosto jistý, že ten člověk je blázen!"

Třebaže tento vtip patří k těm nejlepším z geopolitického humoru, je na něm bohužel více reálného než vtipného. Maďaři dodnes žijí do značné míry minulostí. Ano, mají sice v mnohých věcech pravdu, ale nejsou schopni si uvědomit reálnou situaci. Trochu tak sklouzávají k myšlení Rakušanů, kteří jsou schopni se dostat do mezinárodní izolace, jen když si uhájí svou "historickou pravdu" a nebudou "akceptovat diktát". Ostatně něčím podobným trpí často i Češi. Maďarský komplex je bohužel, stejně jako komplexy jiných ve střední Evropě, neřešitelný - především s ohledem na skutečnost, že i v době finanční krize, která se Maďarska dotkla nikoliv nejméně, nemají mnozí Maďaři nic lepšího na práci, než se hrabat v historických křivdách.

Mluvil jsem o tom, že Poláci i Bavoři rádi středoevropským komplexům sekundují - jejich sekundování však má jiný charakter. Poláci jsou mnohem otevřenější vůči světu, než zbytek střední Evropy a víc si uvědomují rozložení sil ve světě. Mají tradiční velmi silnou vazbu na USA (k nelibosti zbytku střední Evropy - ten totiž Poláky unisono obviňuje z toho, že středoevropský nos tahá až příliš neopatrně tam, kde přes něj může od někoho dostat) a s Ruskem si rovněž užili své. Polský komplex se tak pohybuje v intencích "my vás všechny chráníme, roztrhnout se pro vás můžeme a vám je to jedno, holomci", přičemž turecké stany k připomínce roku 1683 zdobí krakowský Rynek každoročně dodnes. Jestli Maďaři žjí v minulosti od roku 1918, Poláci v ní žijí nejméně posledních 700 let. Přesto polský komplex považuji za méně destruktivní než komplexy jiných středoevropských zemí.

Bavorsko má něco od Čechů a Rakušanů, něco má typicky svého. Od Čechů a Rakušanů se Bavoři nikterak neliší ve snaze poučovat všechny okolo, být těmi největšími euroskeptiky co se zároveň považují za nejkvalitnější Evropany (samozřejmě bez Rakušanů a Čechů). Do toho mají - podobně jako Maďaři - historický, svým způsobem oprávněný komplex z vyhnání sudetských Němců, který však má zatuchlou středoevropsko-rybníčkovskou pachuť. Oni totiž Bavoři byli před druhou světovou válkou chudou částí Německa, z níž se stala nejbohatší část poté, co do ní přišli sudetští Němci - kteří však rozhodně nebyli zpočátku vnímaní bavorskou veřejností jako navrácení ztracení bratři, ale jako spíš bezdomovci, co sem přišli měnit naše pořádky a vůbec rušit náš klid. Kdyby na pokojné soužití sudetských Němců s místními Bavory nedohlíželi Američané, je otázka, zda by se bavorský hospodářský zázrak vůbec konal.

Samozřejmě ve všech jmenovaných zemích je něco velmi společného - všude existuje menšina (podle svých zkušeností bych ji odhadl na 25-35%), která těmito komplexy netrpí. Tito lidé se zpočátku často snaží umoudřit své v komplexech si libující spoluobčany, načež jich mnoho na věc buď rezignuje a zůstane, nebo rezignuje a odejde do zahraničí, zpravidla do západní Evropy nebo USA. Tito lidé totiž zároveň bývají velmi kreativní a úspěšní, což nejde úplně dohromady s další společnou vlastností většiny Středoevropanů - a sice závistí. Bez ohledu na to, zda v zemi byl komunistický režim nebo nebyl, závist tam byla doma vždy, jak můžeme číst z literatury meziválečné i z dob z před první světové války. Závist je většinou taková všeobecná, závidí se sobě navzájem, Americe, Bruselu, ba dokonce i pracovitým Vietnamcům či Číňanům (třebaže si to nikdy většina závistivých nepřizná). Byla hybnou silou většiny středoevropských událostí, které připadají západoevropanům nebo Američanům tak podivné a nelogické - a nad kterými lámou ruce ti Středoevropané, kteří rybníček opustili. Přes to všechno coby původem Středoevropan říkám - ačkoliv s charakterem místního rybníčku nesouhlasím a rád bych, kdyby se z něj stalo otevřené moře nápadů a myšlenek, je pro mě ve světle globálních výzev a rizik určitou relaxací, ponořím-li se do hlubin středoevropského rybníčku. Je ulevující vidět tak šťastné lidi (třebaže o sobě tvrdí opak) - šťastné ve své nevědomosti. Střední Evropa je přesně to, co Tolkienův Kraj. A ač nerad, třebaže si kolikrát říkám, že by nějaká pohroma spíš lidem udělala dobře tím, že by jim otevřela oči, jsem přesvědčen o tom, že by lokálních - ač mnohdy nepochopitelných - emocí byla škoda, kdyby zanikly zotročením silou.

0 Comments: