SPOLEČNOST: Trauma neobohacuje

Roky jsem přemýšlel nad tím, z jaké strany uchopit toto velmi vážné téma. Většina lidí, kteří prošli traumatickými kolektivními situacemi má tendenci těm, kteří to nezažili, zakazovat zpochybňování jejich činů, případně je znevažovat – a zároveň na základě svého traumatu říkat ostatním, že bylo sice tvrdé, ale obohatilo je. Mám za to, že se tito lidé hluboce mýlí.

Vybavuji si rok 1990, respektive první roky po pádu totality – byl jsem tehdy ještě dítě, ale už jsem se dost zajímal o politiku, jak to z mého pohledu bylo možné. Říkalo se, že teď, na cestě zpět do Evropy, jim (těm na Západě) přinášíme něco, co oni nemají – zkušenost s totalitním režimem. Jedním z nejjasnějších příkladů tohto přístupu bylo vystoupení Václava Klause na ekonomickém fóru v Davosu, kam nepřijel poslouchat, ale poučovat. Nemá ovšem smysl dávat vinu Klausovi – toto přesvědčení tehdy sdílela velká část české společnosti a bohužel sdílí dodnes; on jen tlumočil většinový názor země, z níž pocházel. Troufl bych si říci, že tento názor je mylný, a to zejména z toho důvodu, že zdůrazňuje prožité trauma bez ohledu na pravděpodobnost jeho výskytu.

Fakt je ten, že člověk, který už v totalitním režimu jednou žil, bude velmi citlivý na jakékoliv nové pokusy o totalitní nadvládu. Problém ale spočívá v tom, že u toho to zpravidla nekončí – takoví lidé často slyší “trávu růst” i tam, kde žádné nebezpečí nehrozí, a jejich přístup tak získává značně paranoidní rysy. Je zároveň i pravda, že takový člověk, pokud nová totalita přijde, bude mnohem lépe vybaven k takovým aktivitám jako je konspirace či odboj proti režimu, než člověk, který žádnou totalitu ještě nezažil. Takový totiž často končí tak, jako skončil legendární norský hrdina Max Manus v počátcích své odbojové kariéry, kdy byl sice nadšeným vydavatelem ilegálního tisku, ale zároveň těžce naivním a neznalým toho, co všechno proti němu režim může použít. Samo sebou, netrvalo dlouho a chytilo ho Gestapo. Člověk s totalitní minulostí by s velkou pravděpodobností jeho chyby neudělal, to se musí přiznat. Problém je ale v tom, že lidé, kteří nějakou totalitní minulost mají, zpravidla podobně, jako ti, kteří bojovali ve válečných konfliktech, neumějí žít v míru. Stín toho, co zažili, je natolik silný, že jim dává silnou konkurenční nevýhodu ve srovnání s těmi, kteří jsou od podobného traumatu “čistí” – nejsou schopni jít odvážně do některých věcí, do kterých jdou ti ze svobodného světa, v důsledku čehož jsou neefektivní. Klasickým příkladem takového posttotalitního syndromu je Polsko, klasickým příkladem toho postválečného je Srbsko. Mnoho Poláků nedokáže žít jinak, než minulostí, mnoho Srbů nedokáže žít jinak, než ve sžírající nenávisti proti Chorvatům, Bosňákům, Albáncům, Maďarům, Evropě, Americe, Západu jako celku, homosexuálům, Židům a kdo ví proti komu ještě. Přehnaná opatrnost nebo přehnaná nenávist v důsledku posttotalitního nebo postválečného syndromu má dva společné jmenovatele – první: takovým lidem utíkají příležitosti před očima; druhý: sami nemají šanci přijít na to, že se pletou a že to, že jsou paranoidní. Jak říká ono klasické úsloví: “To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou”.

Co, z nějakého podivného důvodu, lidé s těmito syndromy nedokáží, je identifikovat blížící se riziko. Na jedné straně jsou přecitlivělí tam, kde nic nehrozí, na straně druhé jsou zcela apatičtí vůči riziku pro svobodu a všechny společně uznávané hodnoty jako “dobré”, což plyne právě z jejich paranoie. Opět posloužím příkladem z Polska – generace Solidarności a protikomunistických bojovníků se nedokázala přenést přes neexistenci nepřítele, až stvořili dost zvrácený společenský systém, který hledá “komunistu” v komkoliv, kdo není volič PiS. Samým antikomunismem, jakkoliv chvályhodným, šlo-li by o odpor proti skutečným komunistům, způsobili, že je ve školách povinný katechismus, kdo na něj nechodí je šikanován, lidé křtí, konfirmují a biřmují děti “aby neměly problémy”, třebaže ani rodiče, ani děti s tím, co ty obřady znamenají, nesouhlasí či se zakazuje se umělé oplodnění. Situace v polské společnosti je dnes bez přehánění tam, kde bylo Německo v roce 1930, tedy v podobě “demokratický, leč slabý stát, který neumí vůbec nic udělat s tím, že mu pod rukama roste ‘stát ve státě’ složený z fanatických extremistů s vlastní paramilitaristickou silou”. Zatímco v Německu demokracie prohrála, díky EU, NATO a internetu se v Polsku snad udrží. Jedna z nejlepších teorií o tom, jak vzniká politická nestabilita a ohrožení demokracie, je od Fareeda Zakarii. Zakaria v knize “Budoucnost svobody: Neliberální demokracie v USA i ve světě” píše, že demokracie je neohrozitelná, pokud je HDP na hlavu větší, než 9000 USD; mezi 6000 a 9000 USD přežijí 2/3 demokracií, mezi 3000 a 6000 USD demokracie získávají nějakou šanci na přežití, pod 3000 nepřežije žádná. Vojvodství, kde PiS suverénně vyhrává každé volby a kde je tento extremismus nejsilnější (Świętokrzyskie, Podlaskie, Podkarpackie, Lubelskie), mají v průměru HDP na hlavu 8136 USD, přičemž Lubelskie má jen 7687 USD. Není náhodou, že nejvíce extremismu a politické nestability pochází právě odtamtud. V těchto částech Polska také najdeme názory jak vystřižené z Afghánistánu – typu “Západ je morálně zkažený, shnilý, největší nebezpečí přináší liberalismus a přichází ze zpoza Odry”, a podobně. Lidé tam žijící jsou zároveň z celého Polska nejvíce poznamenaní jak komunistickým režimem, tak druhou světovou válkou. Je to jen náhoda, že těm lidem nevadí v podstatě efektivní vytvoření nové diktatury, ale zato nebezpečí vidí ve svobodě? Myslím, že to náhoda není a poměrně důsledně to poukazuje na princip, o němž mluvím – že traumatický prožitek je pro život v době míru jednoduše špatný, nežádoucí a lidé, kteří ho mají za sebou, jsou méně kvalifikovaní pro efektivní vládnutí než ti, kteří žádnou totalitní nebo válečnou zkušenost nemají.

Tak, jako totalitní zkušenost naučí lidi až přehnané opatrnosti, válečná zkušenost jim dá apatii k násilí a výrazně sníží cenu lidského života v očích takového člověka. Ten, kdo válku nezažil, je statisticky mnohem méně náchylný k tomu říct, že na životě jednotlivce nesejde, než ten, kdo jí prošel. Pokud ceníme hodnotu lidského života tak vysoce, jak to o sobě tvrdíme, vidíme, že zkušenost s válkou je zde spíš na škodu, než aby přinášela nějaké ponaučení. Ona možná tedy i ponaučení přináší, ovšem za cenu vyšší, než jakou nabízí. Právě proto je také tak obrovská propast mezi argumenty lidí, kteří zažili druhou světovou válku a těmi, kdo žili odjakživa ve svobodném světě například na téma poválečných masakrů na německy mluvícím obyvatelstvu. Ten, kdo válku zažil, se zpravidla upíná ke kolektivní vině a říká, že i kdyby došlo k nespravedlnosti, šlo o “spravedlivou odplatu”. Takový člověk se pořád na událost dívá očima toho, kdo viděl mnoho lidí umírat násilnou smrtí, případně sám se k násilné smrti jiných přičinil. V důsledku toho ztratil onu posvátnou hrůzu ze smrti a zábrany před ubližováním jiným, ve smyslu jednotlivcům.

Klasický morální imperativ nám dává do vínku myšlení, které oceňuje zkušenost starších před kritikou mladších, ovšem ten, kdo tento imperativ vymyslel, nepočítal především se dvěma aspekty – 1) aby si mladí našli informace, nepotřebují staré, stačí si přečíst nějakou všude dostupnou knihu, nebo se podívat na internet; 2) v důsledku totalitarismů a válek nevídaného rozsahu ve 20. století se naprosto převrátilo na ruby to, kdo má z morálního hlediska nárok na to koho poučovat. Kdysi to byli starci, kteří v důsledku svých zkušeností měli přirozenou autoritu k poučování mladých, kteří svou horlivostí a nezkušeností dělali chyby; dnes to jsou mladí, kterých zkušenosti se svobodným světem, tedy zkušenosti, které se počítají, mnohonásobně převyšují zkušenosti těch starých. Dnešní staří prožili většinu svého života v panoptiku, které s reálným světem a jeho přirozenými hodnotami nemělo prakticky nic společného, proto jejich hodnoty, na nichž si postavili život, v dnešním, normálním světě nefungují. Mohou tedy tito lidé očekávat automatickou autoritu ve věci svých životních zkušeností? Pochybuji o tom. Jejich životní zkušenosti co se fungování společnosti týče nejsou nepodobné těm, které měli Izraelci vyvedení z egyptského otroctví – a jak víme, už ve Starém zákoně je velmi moudře napsáno, že svobodnou společnost tito lidé nikdy nemohli vytvořit.

Myšlení, které říká, že prožité trauma dává člověku něco navíc, přidanou hodnotu, skrze kterou se stane váženějším ve svém okolí, je poměrně falešné, protože dává člověku zbytečné iluze o vlastní důležitosti. V krajním případě jsou podobné myšlenky dokonce i nebezpečné, protože jsou-li akcentovány dostatečně nahlas a často, vedou k destabilizaci jinak funkčního demokratického řádu – tak, jako se to stalo v Polsku. Je tedy nasnadě si položit důležitou otázku: mají ti, jejichž lidské hodnoty byly tolik pokřiveny, právo na to, vytvářet hodnoty mladším?

Komentáře

Anonymní píše…
Myslím, Finnrode, že věc je složitější, než jsi ji popsal.
Samozřejmě, že pokud bychom chtěli zkoumat krajní meze naší "historické zkušenosti", tak můžeme vidět hlavně negativa. Já se osobně ale domnívám, že minimálně má generace "husákových dětí", která si revoluci prožila v sedmnácti, byla komunismem líznuta jen tak akorát, aby jej zlehka ochutnala, věděla přibližně o čem to je, ale hlavní část života už prožila v posttotalitě... Naši rodiče a prarodiče se komunistického stigmatu skutečně asi zbavit nedokáží, ale pro nás to naopak může znamenat velmi hodnotnou životní zkušenost. Velmi často jednám s cizinci a zcela jasně vidím, jak jim něco takového chybí. Naprosto nechápou, co je to "totalitní myšlení", nechápou, že jej v jistém směru v podobně dnešní "politické korektnosti" a dalším podobným vynálezům sami pomáhají budovat. Nebo snad máš jiné vysvětlení, proč u nás těmto moderním trendům pšenka kvete v evidentně mnohem menší míře, než na Západě?
Komunismus nás mnohému naučil, i když jsem už hodně zapomněli. Třeba skepticismus. Myslím, že má generace se vyznačuje celkem slušnou odolností proti módním trendům (boj proti oteplování, proti monopolům, za světový mír...), větší, než stejná generace na Západě. Samozřejmě, nesmí se to přehánět, ale kdo je dokonalý.?
Nemusím připomínat, jak je zde mnohem více oblíbeno USA, než na Západě. Důvody jasné, že je to pozitivní, to snad též.
Komunismus nás též naučil úctě k autoritám. Máme ji asi moc, ale myslím, že jistá špetka ochoty respektovat autority je nutná. Samozřejmě, že je třeba v takovém případě vztah oboustranně uctivý a vzájemně se respektující, v čemž pokulháváme.
Jistá skepse a i strach z Ruska - to je dle mého názoru též pozitivní fakt. Na Západě jsou v tomto ohledu neskutečně naivní. Kdo někdy v Rusku byl a poznal "širokou ruskou duši", ten zná tu jejich bolest ze ztráty velmocenského postavení.
Bohužel, v tom nejdůležitějším se stále více přibližujeme Západu. Podle mého názoru je velkým a tragickým současným problémem všeobecné přesvědčení, že blahobyt je možné si odhlasovat. Když pozoruji masové demonstrace v Řecku a Francii, jen kroutím nechápavě hlavou. U nás v 90. létech panovalo unikátní přesvědčení, že je možné se do toho opřít, a když bude člověk šikovný a schopný, může udělat díru do světa bez toho, že by se spoléhal na druhé či na stát.

Nesouhlasím s tvým náznakem, že bychom Západ svou zkušeností nemohli obohatit. Právě naopak. Myslím, že ta zkušenost je v jádru prospěšná. Samozřejmě, že se stále ještě máme mnoho co učit, ale na druhé straně, zas tak špatně na tom nejsme. Naší chybičkou je nedostatečná občanská hrdost, ale s ohledem na křížkovací fenomén v posledních volbách se možná blýská na lepší časy.

Problémem Západu je obrovská sebestřednost a neschopnost naslouchat.
Pamatuji na diskusi s jistým italským inženýrem, který mne přesvědčoval, jak je ten komunismus dobrá věc, protože u nich na vesnici prý funguje. Marně jsem mu vysvětloval, že mezi státem a vesnicí je jistý rozdíl. Prý jsme u nás ten pravý komunismus neměli.
Pamatuji na svůj rozhovor s jakýmsi italským klientem, který se mne zeptal, jak dlouho nám bude trvat, než se zbavíme komunismu v nás. Souhlasil jsem, že je to úkol na generace, ale prohlásil jsem (bylo to v době začínající krize v Řecku), že se sice musíme lecčeho zbavit, ale když se dívám do Řecka, i oni mají podobné komunistické myšlení hluboko v sobě zažrané. Ital se na mne zhnuseně osopil, jak si prý dovoluji kritizovat kolébku demokracie. Opáčil jsem, že nevidím důvod nekritizovat zemi, která teprve před pár lety s velkou slávou zavedla katastr nemovitostí, který u nás máme několik staletí.
Nerozešli jsme se v dobrém.

Ano, dnešní doba je paradoxním v tom, že nám "starci" nemohou příliš dát. Ale to není jen otázka postkomunistických zemí. Vývoj je prostě tak obrovský, nejen v technologii, ale i v morálce, že poučování našich babiček vnímáme s úsměvem.
Každopádně děkuji za zajímavý článek, doufám v plodnou diskusi plnou podnětných postřehů:)

pavt
Walter píše…
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Finrod Felagund píše…
Pavte, generace "Husákových dětí" je právě postižena ze všech nejvíce - pasivitou. On ten skepticismus, pokud je zdravý, je dobrý (také nemám rád horkokrevné fanatiky a budovatelé lepších příštích), ale problém je v tom, že většina těchto lidí je s tím skepticismem daleko za horizontem toho, co by se dalo považovat za zdravé. "Husákovy děti" skutečně tak, jak se to i zpívá v té písničce, radši "nehasí, co je nepálí", a to ne kvůli nějaké toleranci k soukromí jiných, ale kvůli tomu, že jsou jednoduše apatičtí. Nemají rádi, když někdo vyčnívá, když se někdo snaží něco dělat pro princip, aniž by z toho měl profit. Jenže i na takových "šílených dobrovolnících" demokratická a civilizovaná společnost stojí a bez nich je plná toho, čemu se říká v němčině "Fachidiot". Co se týče odolnosti vůči módním trendům - vtip je v tom, že ne všechny módní trendy jsou špatné. Některé, jako třeba recyklace, jsou dobré. Tady v Limburku je recyklace mnohem pokročilejší, než v ČR - záloha na jakoukoliv plastovou lahev je 0,25 € - ale jaký je důsledek? Nikde tu není bordel a poházené flašky po okolí. Boj proti monopolům bych taky neházel do žita, protože monopoly jsou hnusné a svého postavení zneužívají naprosto nestydatě. Nemyslím tím Microsoft, ale třeba takové drážní společnosti, nebo mobilní operátory. To jsou sice oligopoly, nicméně chovají se jako kartel, tedy jako celek monopolně. Důsledek je ten, že zákazníci, aniž by měli na výběr, platí naprosto nehorzáné částky, kvalita je nízká a produktů je málo. Boj proti monopolům a patřičné regulace zvyšují efektivitu trhu. Regulace nejsou špatné, špatné je snižování efektivity. Tenhle rozdíl hodně "Husákových dětí" nepochopilo. Co se týče naivity lidí na Západě - mezi lidmi ze Západu žiju každý den po čtyři roky a ano, v něčem naivní jsou, ale ne víc, než Češi nebo Poláci. Češi sice jsou skeptičtí vůči politické korektnosti, která akcentuje kvóty či multikulturalismus, ale sami si vytvářejí vlastní politickou korektnost, která třeba genocidu označuje za "odsun" a běda, když se někdo vzepře. Ne, Češi v tomhle nejsou jiní, jsou naprosto stejní, jako lidé na Západě - matematicky řečeno: výraz je na obou stranách stejný, jen s jinými proměnnými. Co se týče komunistického učení k autoritám - důsledek je ten, že Češi zpravidla odmítají jakékoliv autority. A to je podle mě - i podle Tebe - špatné. S tím Ruskem naprosto souhlasím, od té doby, co jsem v Rusku byl, a nejen v Moskvě a v Petrohradě, a co jsem s těmi lidmi mluvil o historii či politice, si nedělám absolutně žádné iluze o tom, jaké jsou jejich záměry s námi. Problém je v tom, že jejich záměry takové jsou jen s námi, ne se západní Evropou. Stručně řečeno - lidé na západ od bývalé železné opony to klidně mohou ignorovat, protože jich se hrozba netýká. Přesvědčení, že blahobyt si můžeme odhlasovat je špatné, ale nebyla v posledních i předposledních volbách nejsilnější stranou ČSSD, která má přesně tohle v programu? A to navzdory komunsitické zkušenosti? Česká sebestřednost není jiná, než ta západní. Stačí si jen připomenout, kolik Čechů žije mýtem zvaným "české školství je kvalitní" a "Univerzita Karlova je dobrá škola". Funguje to i v jiných odvětvích, ale tohle samo o sobě je tak silné, že další netřeba připomínat. Takže tak :)
Anonymní píše…
Výbornej článek, děkuji. Andrija
Walter píše…
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Finrod Felagund píše…
Waltře, je vidět, že už jste dlouho u McD nebyl. Najíte se (bez ohledu na kvalitu) za 4 € místo za 12 €, co by stál "normální" oběd... v ČR cheeseburger stojí 60 Kč, z toho se už člověk nají.
template píše…
Cheeseburger v ČR stojí 20 korun, jeho "fresh" varianta 30.
Anonymní píše…
Finrode, díky za názor, v leččem se neshodneme (což samozřejmě není žádná tragédie, ale naprosto normální). Já bych nás, "husákovy děti", zas tak nezakopával "pět stop pod zem", protože jestli si některá generace z komunismu odnesla nějaké pozitivní poučení, tak jsme to právě my:-) Pochopitelně by bylo lepší se komunismu úplně vyhnout, ale když už to nebylo možné, tak my máme šanci se z něj aspoň trošku poučit. Ovšem souhlasím, že to poučení (když vidím, kolik lidí bylo schopno volit Paroubka a světlé zítřky) asi nebylo dostatečné. Nicméně, myslím, že právě mezi mou generací měla ČSSD nejméně hlasů...
Ty v mnohém naznačuješ, že jak na Západě, tak zde jsme vlastně stejní a máme podobné problémy. To plně podepisuji. Nemyslím si, že bychom byli nějací lepší, zkušenější jen proto, že máme za sebou komunismus a 1968. Na druhé straně si ale nemyslím, že bychom byli zas nějak výrazně horší. On ten západ, to není jen to skvělé Švédsko, Norsko, či Nizozemí, případně Německo, ona je to i Francie, Itálie, Španělsko. A já si v tomto kontextu prostě myslím, že jsme průměrní. Což samozřejmě není výhra, je třeba se snažit o víc, ale nemá smysl se stále kopat do zadku a sypat si hlavu popelem. Nejsme zas tak špatní, jak se nám někteří intelektuálové snaží namluvit
Přeci jen, trvám na svém názoru, že Západ absolutně nehodlá východní Evropě naslouchat. Zatímco u nás panuje vcelku shoda, že se máme co učit, oni si vůbec nepřipouští, že bychom jim snad měli co říct, dá se říci, že slavné "propásli jste příležitost mlčet" je všeobecně uznávané dogma. Jenže to je právě chyba. Jak jste správně poznamenal, v politické korektnosti atd. jsme možná skutečně napřed, protože to vypadá nadějně, že na Západě konečně prohlédnou. Snad i s globálním oteplováním. Ty zmiňuješ naši zaslepenost ohledně sudetských Němců - mám jiný názor, už jsme to probírali, každopádně, to přeci vůbec není srovnatelné. SN je uzavřená kapitola, za pár let to nikoho nebude zajímat. Už to nelze změnit. Multikulturalismus je aktuální problém ovlivňující naši budoucnost. A v tomto (paradoxně) máme my možná "modernější" názor - i díky komunismu...:-)

Co se výkupů PVC lahví týče - fakt, že není bordel je samozřejmě pozitivní. Otázka ale je, zda je to skutečně ekologické. Kdysi jsem četl článek, že to paradoxně při započítání všech faktorů (spalená nafta, nutnost třídění, vymývání atd.) vůbec ekologické není... Já jsem v tomto spíše věrný zásadě, že ekologie se má dělat zásadně při zvážení všech skutečných přínosů a nákladů toho kterého nápadu...

Monopoly-to je na velkou diskusi. Dnes je vývoj opravdu drahý a málokdo si ho může dovolit. Má to prostě pozitiva i negativa, jako vše.

Ještě k tomu, že jsme my "husákovci" pasivní. Nevím, zda jsme pasivnější něž naši vrstevníci na Západě, rozhodně jsme pasivnější, než mladší generace, ale to je přirozené. Když je člověk starší, uvědomuje si souvislosti, vidí, že nic není tak jednoduché, jak se zprvu zdá.
Nechci zpochybňovat Tvé zkušenosti z cizích zemí, ale přeci jen mi připadá, že jsou dost ovlivněné akademickým prostředím, kde se obvykle pohybuješ. Přeci jen, na Západě mezi "normálními":-) lidmi vládne skepse též dost a dost...

Add MCDonalds->To se u vůbec u nás nedá srovnávat. Zde je stále jídlo v restauracích velmi levné a především polední menu je "za pusu". Všude jinde je MCDonalds to nejlevnější, co se dá sehnat. A mimochodem, to menu stojí cca 115Kč, což je sice víc, než jinde, ale není to 350. Za to byste se přejedl tak, že by Vám hamburgery lezly i z očních důlků:-)

Co se Iráku týče-na rozdíl od Vás jsem v Iráku byl(jako kluk) a vím, jak se tam lidé báli. Před 1989, kdyby nám někdo nabídl, že nás za 50 tisíc mrtvých (číslo je asi přehnané) zbaví komunistů, věřím, že by většina byla pro. Že tu šanci Iráčané nejsou schopni využít, je tragédie a chyba, ovšem především jejich... Chyba Američanů je ve snaze implementovat demokracii v zemi, která na ni prostě nemá.

pavt
Anonymní píše…
Omlouvám se za "double", prohlížeč vypsal chybu, tak jsem publikování zopakoval, než jsem zjistil, že jde o planý poplach...

pavt
Finrod Felagund píše…
V pohodě, Pavte, smazal jsem to. Z toho, co píšeš, si myslím, že se můžeme shodnout na jedné věci. Existují v Evropě národy, které mají postimperiální komplex jako hrom, kvůli čemuž často oplývají takovou arogancí a sprostotou, až jednomu lezou ty oči z důlků, o kterých jsi mluvil :) to je ale zase jiný jev, který si myslím, že se nedá moc zobecnit na západní Evropu, byť i na tu její "horší" část. Ano, máš pravdu, jestli si to teď myslíš - mluvím o Francii. Francie je stát s komplexem větším, než je její ego (a to je co říct), je postavená na pravidlu "Pravidlo číslo 1: Francie má vždycky pravdu, a pokud náhodou ne, platí pravidlo číslo 1." Jenže to není typický západoevropský stát. Francie, zejména ve formě třetí a čtvrté republiky (ale i v prvních dvaceti letech té páté, a částečně i dodnes) napáchala tolik zla, že ji předčí prakticky jen Německo. Kdyby nebylo druhé světové války a holocaustu, které posunuly hranice extrému až ad absurdum, nebyla by dnes v civilizované Evropě žádná jiná země, která by měla tolik másla na hlavě, jako Francie. Příběh Francie je velmi podobný jako příběh ČR nebo Polska v tom, že kvůli tomu, že se v obou velkých světových konfliktech tyto země postavily na stranu "hodných hochů", což jim zaručilo chvilkové dívání se jinam od ostatních západních mocností v situacích, kdy tyto země prováděly nějaké hnusoty - protože "hodní hoši" se v černobílém vidění světa přeci nekritizují.
Finrod Felagund píše…
O čem mluvím konkrétně - mnohé národní státy v Evropě nejsou vůbec národní, jsou to v podstatě bývalá (byť lokální) impéria, která si zotročila okolní národy, které na jednu stranu označila za součást sebe, ovšem uvnitř jim pořád dává najevo, kdo je tady pánem. Mezi takové země patří Španělsko, Francie, Spojené království, Německo, Belgie, Itálie, ČR, Polsko, Slovensko či Řecko. Jenže: Španělsko po Francově hrůzovládě (kdo byl menšina nesměl mluvit po svém pod trestem vězení, jakýkoliv menšinový politický aktivista šel na šibenici) naprosto otočilo a dnes tam má autonomii pomalu každý, kdo si o ni řekne. Itálie se vzpamatovala po Mussolinim, který dělal víceméně totéž pod heslem "je mi jedno, jestli jsi křesťan, žid, černý nebo bílý, ale budeš Ital a jestli ne..." a několika malých komunistických experimentech, které s malými národy samozřejmě šly zatočit taky, zase ve jménu "internacionalismu". Belgie, coby Anglií vytvořený projekt pro francouzské nacionalistické royalisty na úkor Vlámů, fungovala velmi dlouho jako stroj na výrobu utlačování Vlámů, jehož zadrhnutí s koncem těžkého průmyslu Valoni nedokáží rozdýchat. Pořád by rádi rozkazovali a povýšenecky pofrancouzšťovali, ale štve je, že na to nikdo není zvědavý. Německo se ke svým menšinám s výjimkou nacismu chovalo vždy mnohem slušněji, než okolní "impéria", jediná výjimka je za Bismarcka, který si zase pěkně utiskoval Bavory, Sasy či Frísy, kteří na jeho militarismus moc zvědaví nebyli. Nicméně kvůli holocaustu a celé Třetí říši jsou ticho a šoupou nohama v rytmu svého Schuldu, takže kdyby Bavor práskl do stolu a řekl "a já s vámi končím!", tak Merkelová řekne "jistě, jděte, hodně štěstí". Poláci se v zásadě snaží kopírovat francouzský model 1 stát = 1 národ, ve jménu čehož vyhladili Lužické Srby (pročpak jich je plno u těch "zlých" Němců a proč žádní nejsou v Polsku je otázka, kterou si málokdo klade) a snažili se systematicky rozpustit a zničit Slezany a Kašuby už od roku 1918, kteří se jim za to odvděčili loajalitou Třetí říši pod heslem lepší německý útlak než polský, za což dostali později od Poláků další šikanu. Poláci, stejně jako Češi, věří v to, že jsou národ vyvolených holubic míru, bez ohledu na to, jak se to (ne)shoduje s pravdou. Češi postavili své impérium v roce 1918 a způsob, jak se to dodnes slaví, jen ukazuje, že to bylo impérium, kde ti ostatní, včetně Slováků, měli asi takovou pozici, jako menšiny ve Francii, čili dost špatnou. Pokud bylo Československo opravdu státem Čechů a Slováků, pak Češi v roce 1918 nezískali samostatnost - tu získali až v roce 1993. Pokud ovšem tehdy získali samostatnost, pak je jasné, jaká byla pozice těch ostatních. No a tehdy se Češi naučili, že jsou "něco lepšího" a "něco víc" než jiní a vypěstovali si parádní imperiální komplex, opět po francouzském vzoru, který jim dnes, když se jim impérium rozpadlo, pořád vězí pod kůží. Slováci reagovali odloučením se od jednoho impéria tím, že si vytvořili svoje "miniimpérium", v rámci něhož se snaží o sto šest slovakizovat Maďary, kterých se přeci nikdo neptal, jestli chtějí nebo nechtějí být součástí Slovenska. Když se jim to připomene, je oheň na střeše. Což mě dostává k poslednímu jmenovanému impériu, Francii. Francie počínaje Velkou francouzskou revolucí a pak naplno spouštěje program kulturní genocidy ne nepodobný té Maově (s tím, že se sice nezabíjelo, ale trestalo jinak, ale to už je ten rozdíl v civilizaci) v roce 1882. Program systematické likvidace národních identit Bretonců, Normanů, Basků, Katalánců, Okcitánců, Savojců, Korsičanů, Alsasanů a Vlámů oficiálně skončil až s pátou republikou, nicméně úředníci či učitelé zvyklí šikanovat tyhle národy to dělají nadále. Dodnes Francie reaguje naprosto hystericky na jakýkoliv názor, že Okcitánci či Savojci jsou národ (zavedení okcitánštiny jako úředního jazyka v částech Itálie a Španělska považovala Francie za ohavnou podporu separatismu), dokonce bych řekl, že i podobně, jako reaguje Čína, když jí někdo připomene, že Tibet není Čína.
Finrod Felagund píše…
To všechno je ještě obohaceno o jejich neuvěřitelný komplex ze ztráty dominantní pozice francouzštiny a francouzské kultury ve světě vůči angličtině, protože francouzština není pro ně jen jazyk, ale i mluvit francouzsky = být slušný a civilizovaný člověk. V tom byly vychovávány celé generace a lidem prostě neuvěřitelně vadí představa, že by se někdo francouzsky učit nechtěl. Takže jak vidíš na tomhle, trochu obsáhlém výčtu, nejde ani tak o západní Evropu jako o schopnost vyrovnat se se svými komplexy, no a tam jaksi poukázání prstu na Francii vždycky bude fungovat jako poukázání na příklad toho, jak se to dělat nemá. To ale není produkt západní kultury, spíš reziduum vyhraňování se vůči ní.

S tím výkupem lahví - on ten pořádek na ulicích stojí za to, věř mi :) je to možná neekologické, ale ten pocit, že nežiješ na smetišti, stojí i za nějaké to CO2 navíc.

Co se týče pasivity, nemyslím si, že by klesala s věkem. V západních zemích, s životem ve kterých mám nějaké zkušenosti (Norsko, UK, Nizozemí) je běžné, že různé spolkování a komunitní aktivita vydrží až do smrti, lidé se organizují v různých klubech, zájmových spolcích a tak... a taky nemají v sobě takové to "to se mě netýká, na to nesahám". To je opravdu jen v postkomunistických zemích, a Čechy sice může utěšovat to, že jinde je to horší, ale zároveň by je to nemělo nechat ustlat si na vavřínech...
Anonymní píše…
Finrode, jak tady tak píšete o Francii, tak jsem si vzpomněl na jednu věc. Vy ve svých článcích často obhajujete EU a nijak se netajíte svou podporou evropské integrace. Já osobně jsem v zásadě pro EU, ale co mě vždycky vyloženě děsilo, je francouzská ješitnost, politická krátkozrakost a antiamerikanismus v kombinaci s německou ochotou dělat Francouzům tažného vola. Nevidíte v tom nějaké nebezpečí?

Jestli na to máte nějaký názor, tak ho prosím napište.

Scorpion
Finrod Felagund píše…
Scorpione, dám Vám perfektní analogii v malém, a sice Nizozemí. Nizozemskost (příslušnost k nizozemskému "národu") není nic jiného, než loajalita ke královně a sdíleným hodnotám, nic víc. Jinak je to stát rovných národů, Holanďanů, Vlámů, Limburčanů, Zélanďanů, Frísů, Brabanťanů a lidí na východě země, kteří nejsou ani jedni z jmenovaných, jsou jedni z mnoha evropských "zdejších", nicméně jejich loajalita je vůči Jejímu veličenstvu - sami jako řeč mají nizozemskou variantu Plattdüütsch. Holanďané jsou historicky ekonomicky a politicky nejsilnější, těžiště státu je v Holandsku, přesto ovšem Nizozemí jako celek funguje, aniž by se ti malí cítili utlačovaní. Proč? Protože malých je víc, než Holanďanů, třebaže jsou každý z nich podstatně menší. Ono se to venku moc neví, ale každý z těchto národů se považuje jako národ každý za sebe - já žiju v Limburku a měl jsem možnost mnohokrát na tohle téma mluvit s místními. Když jsem se jich ptal, jestli někdy netouží po samostatnosti, tak řekli něco ve smyslu, že limburská armáda by byla k smíchu, nijak by si nepolepšili (už dnes jejich autonomie je supervysoká) a takhle mají všechno, co chtějí. Holandské dominance se nebojí, protože vědí, že kdyby se Holanďanům zachtělo dominovat, tak se rázem stanou sami ve svém státě menšinou. Nad tím vším je Její Veličenstvo Beatrix, která svou osobou zaručuje, že Holanďané nebudou utlačovat malé a malí nebudou zneužívat svého postavení ke škodolibému vetování všeho, co vymyslí Holanďané.

A teď si to převeďte na EU. Mnoho malých států v EU pochopilo (a Nizozemí mezi prvními, však to zná z domova) pravý smysl tohohle - čím víc pravomocí na nadnárodní úrovni, tím z jejich hlediska lépe, protože tím víc se podaří kontrolovat Francouze, Němce, Italy či Angličany. Malí mohou mít v Evropě různé zájmy, ovšem ten jeden jediný sdílí na 100 % všechny - nebýt převálcovaní těmi velkými. To je něco, na čem nemusejí dělat kompromisy, to prostě všichni vědí a kdyby si udělali vlastní konferenci, tak se na tom jednoduše shodnou. A právě tak ale funguje Evropská unie, hlasování v Radě, tak by fungoval federální model - čím větší je stát, tím menší má sám pravomoci. Samozřejmě, že velký stát je vlivný, ale vliv má jen takový, jaký mu malé státy dovolí. Ty by si měly uvědomit svůj potenciál - že si ho některé neuvědomují, je spíš jejich problém, než vina systému. Zkrátka sečteno a podtrženo, my Evropané potřebujeme nad sebou nějakou tu Beatrix (analogicky), která bude zaručovat, že máme všichni, k čemu se odvolávat, a že máme důvod, proč, jsme-li velcí, neutiskujeme malé, a jsme-li malí, nezvyšujeme si sebevědomí zbytečnou obstrukcí.
Finrod Felagund píše…
A ještě bych dodal - žádný nadnárodní princip = neomezená vůle velkých. Nadnárodní princip = velcí jsou přehlasovatelní malými, takže když si velcí vyskočí víc, než je záhodno, malí je klepnou přes prsty. Kdyby byla EU postavena na čistě mezivládním základě, jak to chce třeba Klaus, tak by nic z toho nefungovalo - nebyl by žádný způsob, jak donutit například Francouze se podřídit.
Ondra píše…
Neexistuje možnost, jak Francouze klepnout přes prsty, stejně jako neexistuje možnost klepnout přes prsty Německo a Velkou Británii (nebavíme-li se o věcech, přesahujících nějaké obecně vnímané zásady humanity), nikdy existovat nebude a dobře to víš.
Finrod Felagund píše…
Ondra: A to je zrovna to, v čem se pleteš. Neříkám, že provedení bylo zrovna nejšťastnější ze strany EU, ale poslední spor Brusel - Paříž o Romy skončil vítězstvím Bruselu; Francie nakonec stáhla ocas. Stejně jako ho stáhlo Německo třeba ve věci Cassis de Dijon. Francie na nátlak EU musela poměrně hodně seškrtat její šikanu národnostních menšin, jinak by to vůbec nikdy neudělala. Pokud mluvíme o těch malých národech jako modelovém případě francouzské arogance, tak EU ji systematicky nahlodává tím, že jim dává peníze na kulturní a jazykové programy, což se Francii krutě nelíbí, ale nemůže s tím nic dělat. Dočkej času, a změna bude i u CFSP. Kdo by řekl před dvaceti lety, že bude jednou závazný takový dokument, jako současná podoba TEU a TFEU? Skoro nikdo, a přesto se to stalo. Je to na nejlepší cestě.
Walter píše…
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Hnědí, rudí, všechno jedna pakáž

SPOLEČNOST: Stojíme na prahu. Čeho?

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Jak jsem byl za vaše peníze státním úředníkem