PRÁVO: Uzavření kauzy Vítkov otvírá otázky o justici

čtvrtek 21. října 2010

Kauza neonacistických žhářů, kteří naplánovali, a evidentně s cílem zabíjet, vypálili dům s romskou rodinou ve Vítkově, je u konce. Dostali poměrně vysoké tresty, od dvaceti do dvaadvaceti let. Je to hodně nebo málo? Odpověď není tak prostá, tento judikát otvírá závažné otázky o našem justičním systému.

Jsou všehovšudy tři způsoby, jak soudit v případě trestního práva. Buď se stanovují sazby odnětí svobody s ohledem na 1) způsobenou škodu, 2) úmysl, 3) kombinaci obojího. Náš justiční systém i trestní zákon vycházejí především z ohledu číslo 1, tedy vyměřují tresty odnětí svobody za trestné činy s ohledem na to, kolik škody bylo způsobeno. Nepovažuji tento systém za nejšťastnější a kauza Vítkov ukázala jasně proč. Rozhodnutí soudu o odsouzení pachatelů k odnětí svobody v trvání 20-22 let je podle mého názoru lidsky v pořádku (ba dokonce by mohl padnout i výjimečný trest), nicméně problém je v tom, že naše legislativa je tak nastavená, že se rozhodnutí soudu nedá vykládat jinak, než jako velmi kontroverzní – a tak trochu populistické. Fakt je, že shořel dům, rodina přišla o majetek a byla popálena malá Natálka, která ale přežila a – byť za cenu mnohých operací – se zotavuje. Nepovažuji za šťastné v případě, kdy se za vraždy dává běžně sazba od deseti do patnácti let, udělit tak velký trest v případě nezdařeného pokusu o vraždu. Ne v našem právním systému.

Právo civilizovaného státu stojí především na principu pacta sunt servanda, tedy “dohody se musejí dodržovat”. Člověk může mít sebevětší vztek na agresivní výrostky, kteří s čistým svědomím šli někoho připravit o život, ale jako soudce by si neměl dovolit tak zásadní odchylku od běžného výkladu zákona. Pokud je zákon špatný, je třeba ho změnit – na rozdíl od USA nebo Anglie naše soudy nemají legislativní pravomoc. Souhlasím s těmi, které by nižší trest pro pachatele popuzoval, ale abychom mohli soudit tímto způsobem, musíme zásadně změnit chápání trestního práva – a to přesunem k druhému způsobu, o němž jsem psal výše. Podle současného práva jestli někdo ukradl mobilní telefon nebo auto, je jeho čin kvalifikován různě. V případě zcizeného mobilního telefonu v hodnotě do 5000 Kč by bylo proti němu vzneseno občanskoprávní řízení, v případě dražšího by šlo o trestný čin krádeže. Přesto však soudy rozhodují měkčeji o potrestání zlodějů, kteří odcizili předměty v nižší cenové hladině – zloděj auta by tak dostal větší trest, než zloděj mobilního telefonu. Trestní právo je ve svém principu jakousi nadstavbou odškodňovacího práva, kdy je snaha nejen nahradit poškozenému jeho újmu, ale i nějakým bolestivým způsobem potrestat pachatele (vytvořit odstrašující efekt do budoucna, zajistit satisfakci pro oběti, apod.) Od výše škody by se tedy měla odvíjet jen její náhrada podle práva odškodňovacího, nicméně právo trestní by se mělo – právě proto, že je jakýmsi morálním arbitrem – zabývat především úmyslem; ten kvalifkovat a na jeho základě určit samotný trest. Konkrétní naplnění takového práva by vypadalo následovně: v případu trestného činu krádeže by byl odsouzený povinen podle rozhodnutí soudního řízení ve věci odškození nahradit škodu, a morálním aspektem věci by se měl zabývat soud v trestním řízení – který by měl posuzovat zase výlučně úmysl. V tomto případě by dejme tomu bylo možné odlišit (v extrémních případech) osobu umírající hladem, která ukradla jeden bochník chleba a zloděje aut, který si z krádeže udělal živnost.

Pokud bychom takto posoudili dnes již odsouzené pachatele, vyšlo by následující – procentuálním podílem by se vyjádřil podíl viny jednotlivých pachatelů a podle toho by museli zaplatit způsobenou škodu vyměřenou finančně (materiální škody, bolestné, náklady, které rodina musela uhradit navíc kvůli skutečnosti, že jí byl vypálen dům, které by jinak platit nemusela) – a z pohledu trestního práva by šlo o zvláštní rozsudek, který by se zabýval jejich motivy. Protože bylo zjištěno, že motivem je rasová nenávist, kdy pachatelům nešlo ani tak o to, kterou romskou rodinu zapálí, hlavně že zapálí nějakou, bylo by podle toho možné odsoudit pachatele – můj osobní odhad je ten, že spáchat takovýto čin čistě z rasových důvodů je ještě horší, než spáchat ho třeba pro peníze. Trestní zákon, inovovaný podle principů výše popsaných, by tak nejspíše pro činy tohoto druhu automaticky dával výjimečný trest, který by byl nejen lidsky ospravedlnitelný, ale měl by především oporu v zákoně.

Oddělení materiální stránky věci (a její ponechání odškodňovacímu právu) a morální stránky věci (a její ponechání trestnímu právu) by v mnohých případech napomohlo k dosažení spravedlivého rozsudku. Nestávalo by se tak například, že by člověk úmyslně autem ohrožující druhého, čímž by způsobil smrtelnou nehodu, vyvázl jen s nějakými osmi až deseti lety, jak české soudy takový trestný čin kvalifikují – stejně jako by se na druhou stranu nestalo, že by pro trestný čin vraždy byl na mnoho let odsouzen lékař, který na vlastní přání nemocného v nevyléčitelném stádiu choroby provedl eutanázii. Posuzování morální stránky věci skrze motiv místo škodu by tak mimo jiné i zrelativizovalo skutečnost, zda například k vraždě došlo, či nikoliv – podle mého názoru by se měl nezdařený pokus o vraždu hodnotit naprosto stejně, jako vražda dokonaná – v obou případech šlo o úmysl zabít druhého člověka, a je vcelku irelevantní, zda to oběť přežila či nikoliv.

Náš justiční systém, stejně jako trestní právo, jsou opředeny mnoha relikty z doby komunismu, kdy bylo právě žádoucí s ohledem na “rozkrádání společného vlastnictví” trestat podle výše škody, která byla způsobena, a tolik se nehledělo na úmysl, za jakého k tomu došlo. Nepovažuji tento systém za spravedlivý. Nejen kauza Vítkov, ale i starší případy, u nichž se veřejnost rozhořčovala, proč pachatel byl odsouzen k tolika / tak málo letům odnětí svobody ukázaly, že s naším právním řádem je něco ve velkém nepořádku. Mělo by být na čase to změnit.

Foto: Lidovky.cz

7 Comments:

Walter řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Štěpán řekl(a)...

Nevím, kde jste studoval práva, ale zřejmě nikde. Včera jsem se totiž o tomto případu bavil se svým spolubydlícím (4. ročník PrF UK), a tak jsem se dozvěděl, že se úmysl a skutečná škoda nerozlišuje, tedy za pokus o vraždu je stejná sazba jako za vraždu. Dále sám vím, že 20 let už JE výjimečný trest (byly totiž splněny dokonce tři podmínky, z nichž každá na výjimečný trest stačí - obětí bylo dítě, obětí bylo víc než jedna a pachatelé měli rasový motiv). Tedy pláčete na špatném hrobě, zákony jsou (v tomto ohledu) v pořádku, pokud někomu přijdě rozsudek kontroverzní, je to způsobeno jeho neznalostí práva.

Walter řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Walter řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
template řekl(a)...

V této kauze byl rozsudek podle mě bohužel do jisté míry "politicky" motivován.

Obecně jsem pro daleko tvrdší tresty než se u nás rozdávají, např. osm let za vraždu není výjimkou. Ale tenhle rozsudek ve mě bohužel nezanechává naději, že by se v našem trestním právu mělo něco změnit.

Jinak technická - ten dům nebyl jejich, ta rodina ho neoprávněně obývala.

template řekl(a)...

PS osobně neuznávám ohybatelné konstrukty jako je "rasový motiv zločinu", neuznávám ani "polehčující okolnost" ve formě opojení alkoholem či narkotiky (to by měla být okolnost spíše přitěžující) a podobné podle mého názoru nesmysly.

Finrod Felagund řekl(a)...

Štěpán: Ne v České republice. Máte právo, české právo neznám, studuji evropské právo na Maastrichtské univerzitě. Úmysl a skutečná škoda se v českém právu nerozlišují, ale například v anglosaském právu už má úmysl na trest mnohem větší vliv, než v ČR - vycházel jsem při psaní tohoto článku z teoretických právních konceptů, ne z konkrétních ustanovení. Ostatně když se do článku podíváte, zjistíte, že právě fakt, že se úmysl a skutečná škoda nerozlišuje, mi vadí, proto navrhuji něco nového. Právo studuji v angličtině, takže možná nemám dobrou českou terminologii, jen překládám - odškodňovacím právem myslím tort law.