EVROPA: Turecko do EU? Velmi komplikovaná otázka

čtvrtek 7. října 2010

Z toho, jak si všímám argumenty, které se vyjadřují ostře pro vstup nebo ostře proti vstupu Turecka do EU, nabývám často dojmu, že ti, kteří jsou jeznoznačně pro, postrádají smysl pro právní otázky, a ti, kteří jsou jednoznačně proti, nevědí o Turecku vůbec nic a rozhodují se jen podle pocitů, které nabyli z obrazů o Turcích u Vídně. Realita je totiž mnohem komplikovanější.

Až do nástupu Mustafy Kemala Atatürka bylo Turecko (respektive Osmánská říše) v takovém stavu, že by jiná než vojenská integrace do západních struktur byla velmi komplikovaná, ne-li nemožná. Je pravda, že Atatürk modernizoval Turecko způsobem vskutku obdivuhodným, nicméně ve svém cíli vychovat z Turků moderní Evropany zapomněl na jednu důležitou věc – Evropan tolik nepodléhá kultům. Na druhou stranu – nedá se mu to příliš zaznívat, protože kdo tvořil jeho soudobou Evropu? Jen tak namátkou – Hitler, Mussolini, Franco, Piłsudski (toho považoval obzvláště za následováníhodný vzor), Horthy a v podobném výčtu bych mohl ještě nějakou dobu pokračovat. Pokud budeme do Evropy počítat i SSSR, pak samozřejmě Stalin. Atatürk vypracoval okolo své osoby poměrně silný kult osobnosti, který na jednu stranu Turkům pomáhal najít smysl v sekularizaci a modernizaci, na druhou stranu ovšem přišel moment, kdy bylo třeba jeho kult revidovat. Ještě dlouho poté, co všichni jmenovaní evropští diktátoři odešli ze světa byl Atatürk oslavován poněkud “severokorejským” způsobem. Kemalismus tak vychoval poměrně širokou skupinu obyvatelstva, přítomnou zejména v pobřežních regionech Turecka, která v konečném důsledku je sekulárnější než Francouzi nebo Češi, a která se životním stylem téměř ničím neliší od běžných Evropanů. Pokud by tedy mělo být přijato toto Turecko do EU, neviděl bych v tom větší problém.

Horší je to v případě Anatolie. Její centrální část je konzervativní (velmi podobným způsobem, jako konzervativní regiony v Polsku) a její populace nemá příliš velké pochopení pro kemalistické společenské a náboženské reformy – ovšem stále ještě uznává Atatürka jako národního vůdce, který vyvedl zemi z temnot Osmanské říše a dobyl Turecku slávu ve světě. Islám vyznávaný v této části Turecka je často spíš než vírou konzervativním stylem života – místní lidé se modlí pětkrát denně na svolávání muezzína zkrátka proto, že tak činili jejich otcové, dědové, pradědové a starší generace. Na rozdíl od pobřežních oblastí, které jsou, inter alia, i nakloněné rovnoprávnosti mezi muži a ženami, v Anatolii vládne tvrdý patriarchát, ovšem nic, co by se v Evropě už dávno nevyskytovalo – například v Polsku či v Srbsku. O této části Turecka je možné říci, že pokud je v EU Lublin, mohou být i oni – dá to sice práci jim vysvětlit, v čem spočívá pluralismus a tolerance k jiným, ale s trochou štěstí to půjde.

V čem je ovšem kámen úrazu je Východní a Jihovýchodní Anatolie (statitstické regiony Turecka) – zahrnující turecký Kurdistán, která je z kulturního hlediska neuvěřitelně zaostalá; tam odtud pocházejí všechny ty zprávy o vraždách ze “cti”, islámském fanatismu a zároveň problémová část tureckých emigrantů v EU. Říkat Ankaře, že je v této oblasti neuvěřitelná zaostalost, je ztráta času, protože to Ankara ví a problém se snaží všemožně řešit. Problém je v tom, že tam žijící Turci (a především) Kurdové přistupují k celé věci jako k pokusům o zvýšení civilizovanosti Srbska srbští nacionalisté, tedy naprosto tvrdě odmítavě, a bohužel kolikrát i se zbraní v ruce. Kurdská emigrace, která v Evropě žije a která prohlašuje cosi o tureckém útlaku říká často jen polovinu pravdy: a to tu, že nemají v Turecku stejná práva, jako by měli v Evropě a že je Turci diskriminují. Neříkají ovšem zpravidla proč – Turci totiž považují zpravidla Kurdy (i své východní bratry) za obyvatelstvo, které je potřeba naučit civilizovaným návykům. Je tedy pravda, že Turecko potlačuje kulturní identitu Kurdů, ale zároveň je pravda, že se pod tou identitou rozumějí takové věci jako jsou právě jmenované vraždy ze “cti”, či celý ten koncept “mužné cti”, tolik známý například na Balkáně, který vede především k tomu, že člověk stráví celý život tím, že s něčím nebo s někým bojuje.

Po mnoho desetiletí probíhal pokus o civilizování těchto oblastí stejně – kdykoliv armáda přišla k názoru, že jsou ohroženy hodnoty sekulárního státu, jela to tam zpacifikovat silou. To se změnilo s nástupem AKP, současné vládní strany. V očích kemalistů a mnoha “pobřežních” Turků je vláda premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana důvodem k bití na poplach – je totiž pravda, že Erdoğan systematicky obrušuje hrany kemalismu a povoluje některé věci dříve nemyslitelné – například nošení šátků v některých veřejných institucích. Nedělá to ovšem podle mého názoru, protože by byl nějaký islamista – Erdoğan je pragmatik a chápe, že nekonečná restrikce nikam nevedla. Pochopil, že většina “obyčejných lidí” se řídí zejména symboly – a čím obyčejnější lidé, tím víc to o nich platí. Fakt, že vidí-li “obyčejný člověk” symbol, neptá se zpravidla, co za ním je, nás může sice rozčilovat, ale musíme se s ním smířit. Erdoğan tento fakt využil a nabízí lidem v zaostalejších částech Turecka symboly, jejichž zákaz pro ně znamenal dlouhodobě důkaz o “bezbožnosti” (tedy nelegitimitě) turecké vlády, čímž bere vítr z plachet místnímu odporu proti dlouhodobým modernizačním snahám Ankary. Zatímco jednou rukou vábí venkovské obyvatelstvo Anatolie na šátky, druhou rukou jim plíživě mění způsob života na evropský rychlostí, jakou nikdo od Atatürka vyvinout nedokázal. Důsledkem této politiky jsou dnes paradoxně konzervativní regiony Turecka liberálnější, než emigranti z těchto regionů žijící v Evropě. Na druhou stranu se ovšem reformy, které AKP provádí, dlouhodobě nelíbí armádě, střežící odkaz kemalismu, stejně jako “kovaným” kemalistům, což statisticky jsou zejména dnešní čtyřicátníci a starší v přímořských oblastech, kteří vidí jakékoliv doslovné nerespektování Atatürkova odkazu často doslova jako svatokrádež. AKP se totiž dotýká i další ožehavé otázky, o níž kemalisté odmítají hovořit – arménské genocidy. Turecko je dnes nejblíž uznání její existence za celou svou historii; Erdoğan se hodně zasloužil rovněž za výrazné oteplení vztahů s Arménií a obnovu arménských kostelů v provincii Van, kde žije dodnes arménská menšina. Dívat se tedy na AKP jako na stranu “islamistů” a na kemalisty jako “demokraty” je velmi ožehavé.

Pokud bych měl tedy odpovědět na otázku, zda Turecko v EU ano či ne, nedovolil bych si říct ani jedno – moje odpověď by spíše zněla “vyčkejme, jak se to vyvrbí”. Přes to všechno je třeba se k Turecku chovat se ctí a rozhodně nepropadat nějakým primitivním antitureckým sentimentům, které mohou Turky akorát obrátit směrem ke skutečnému islámskému světu. Hrát si na Antemurale Christianitatis v době, kdy víme, že křesťanství, dostane-li tolik moci, kolik jí má islám v některých muslimských zemích, není o nic moc lepší, a kdy většina Evropy se ke křesťanství obrací zády, je přinejmenším pokrytecké, pokud ne rovnou škodlivé.

13 Comments:

Anonymní řekl(a)...

Turecko v EU by se mi líbilo. Nemyslím si, že životni styl v Anotolii je nějakou racionální překážkou k přijetí. Velkou komplikací jsou spíš nedořešené problémy v západní části - Severní Kypr a Konstantinopol, která bude Řekům, Srbům a koneckonců i Rusům ještě dlouho bránit v normálních vztazích s Tureckem, ikdyž to oficiálně běžně nepřiznávají.

Anonymní řekl(a)...

A co tolik v poslední době přetřásané narušení turecko-izraelských vztahů? Může zatím být Erdoganův "paroubkovský" populismus? Nebo je to skutečně plíživý pokus o posun turecké společnosti směrem k Teheránu a právu šaría?

Jirka J.

Finrod Felagund řekl(a)...

Jirka J.: Myslím, že je to spíš takový populismus, podle mě Erdogan není blázen, aby nechal tohle spojenectví přes palubu. On potřebuje, aby mu ti vesničané naslouchali a důvěřovali, jestli je chce modernizovat... a tohle je cesta :)

Anonymní řekl(a)...

Finrod: Právě že Turecko na mě vždycky působilo jako výspa liberální civilizace v islámském prostoru, ale v poslední době mám o tento jeho charakter trochu obavy. Doufejme, že je to tak, jak říkáš.
A když to trochu odlehčím: mj. bych byl nerad, aby půvabné a dosud poměrně detextilizované Turkyně byly násilím navlečeny do hidžábů a burek. :-)

Jirka J.

Anonymní řekl(a)...

a co když se na to díváte ze špatného úhlu. Co když je to s tím Erdoganem jinak? Třeba takhle...

http://www.amconmag.com/larison/2010/06/16/turkish-gaullism-and-turkeys-balancing-role/

Maro

Anonymní řekl(a)...

Ja bych predne prijal do NATO Izrael. EU bych rad rozpustil/opustil, takze otazka jestli Turecko ano nebo ne me zas tolik nezajima, ale spis radsi ne, pokud se hlasuje podle poctu obyvatel a ne, ze jeden stat, jeden hlas.

Wasper řekl(a)...

Jirka J.: ach jo, zase někdo kdo vidí svět jen modro - bíle :-D

Svět se netočí jen kolem toho židovského paskvilu...

Ale k tématu - mě naopak přijde velká škoda tahat snad poslední "čistě zdravě nacionalsitický" stát do toho našeho žluto-modrého uskupení slabochů, co přišlo o národnostní identitu.

Berve Turky jako vzor, ne jako něco co se má učit od nás...

Ondra řekl(a)...

Pokud tady nekdo mysli vazne prijeti Izraele do NATO, v takovem pripade by rozumni lide meli okamzite ve svych statech pozadovat, aby tyto z NATO vystoupily.

Anonymní řekl(a)...

Wasper:

Proč paskvilu ? Izrael je přece také zdravě nacionalistický stát...

Buchanan to v kapitole "Israel - my model" napsal výstižně :

"Israel fights ferociously to preserve her religious and ethnic identity,"
Immigration is restricted to those who are Jewish by birth or faith..."
"Jewish history is taught in the schools. The Hebrew language has been revived. A Jewish currency, the shekel, has been created. There is talk of annexing all major Jewish settlements on the West Bank, and in exchange, giving up Israeli land contiguous to the West Bank where Arabs reside.

"Many Israelis say openly that while they wish to keep their Jewish population they would let the Arabs go. They seek an overwhelming Jewish majority in a Jewish state. Israelis understand it is not ideology that makes a nation. It is not democracy. Jews are a people. And Israel is unapologetic about preserving its ethnic and religious character."

I když do NATO bych ho nechtěl. Jeho konflikty se sousedy se státy NATO nijak nesouvisí... Sympatie jsou jedna věc, přímé angažování se ve prospěch nějaké strany vzdáleného konfliktu věc druhá.

Maro

Wasper řekl(a)...

Maro: je to paskvil, a řeknu proč:

když se rozpadlo ruské impérium, tak na území kde bylo převážně více FInů udělali Finsko. Když se ale rozpadl Britský mandát Palestína, tak udělali z území, kde bylo málo židů židovský stát.

To je to samé, jako by sem k nám naběhlo plno ozbrojených Mongolů, a řekli, že před tisíci lety to tu měl pod palcem Čingischán, takže tu "obnovují Mongolský stát" a kdo tu zůstane, ten bude vyhnán silou.

Naprosto stejný případ.

Anonymní řekl(a)...

ZAY:
Turecko je samozřejmě země řady kontrastů, ale do Evropy nepatří ani geograficky, ani kulturně či politicky. Chceme nerušený pohyb Turků po Evropě a jejich usazování v našem sousedství? Zeptejte se třeba v Nizozemí anebo Německu, jak se původním obyvatelům žije s Turky a Kurdy? Chceme řešit díky Turecku v EU i jeho problémy? Napjaté vztahy s Irákem, Sýrií, Izraelem, Arménií? Chceme přispívat každoročně na rekonstrukci zaostalých částí Turecka? Říkám Turecko rozhodně NE do EU. Ani pod islamisty, ani pod kemalisty.

Anonymní řekl(a)...

Zay ad Finrod:
Myslím, že jeden z hlavních problémů společné kulturní identity Evropy je vymezení EU. EU by totiž (můj osobní názor) měla sdružovat pouze země latinského kulturního okruhu. V tom případě by tam nemohlo nikdy vstoupit Řecko, Kypr či třeba Bulharsko. prostě uzavřený elitní klub, který se dál nerozšiřuje :-)

Anonymní řekl(a)...

Wasper: Dobře, vidím svět modrobíle, hned vám řeknu proč. Protože Stát Izrael je narozdíl od svých sousedů státem demokratickým a právním, protože je zárukou liberální a sekulární civilzace ve svém regionu a - ano, jsem kulturní šovinista - protože tento způsob společenského uspořádání považuji za nadřazený nad různými zaostalými kmenovými, nacionálními, ideologickými a konfesijními diktaturami, které panují v okolí.
Nijak se netajím tím, že západní sekulární a liberální civilzaci pokládám za korunu společenské evoluce...
Jirka J.