SPOLEČNOST: Princip ztracené tváře

neděle 17. října 2010

Nemohl jsem si nevšimnout, že mnoho lidí označuje za původ “krize naší doby” odklon od tradičního modelu cti, “zachovávání tváře”, “smývání urážek” a podobně. Málokdo se však zamyslel nad tím, že obhajováním těchto tradičních konceptů si podřezává větev například v kritice například vůči tzv. “vraždám ze cti” – ty jsou postaveny totiž na tomtéž základě, liší se jen intenzitou “zásahu”.

Ztracená tvář v tradičním pojetí je velmi těžko uchopitelná. Na jednu stranu se špatně definuje, na druhou stranu je poměrně snadno vyčíslitelná její finanční hodnota – jako ušlý zisk v případě pokusu o “znovuzískání tváře”, či o její “neztrácení”. Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že ona “tvář” je věcí velice osobní, ve skutečnosti jde o záležitost poměrně jasně kolektivní. “Tvář” si nezachovávají lidé ani tak kvůli sobě, jako spíš kvůli druhým – vidí v ní jakési kritérium, podle něhož jsou hodnoceni. S měřítkem tohoto hodnocení je už však spíše problém – ještě jsem nikde neviděl ani neslyšel obecnou definici, která by neoperovala s frázemi typu “protože tak je to přeci nejlepší a každý to ví”, která by naprosto jasně vysvětlovala co je ta “tvář”, čím se získává a jak se ztrácí. Pokud je někdo na tyto poměrně legitimní otázky dotázán, odpovídá většinou konkrétními příklady, tedy tímto způsobem: “ztráta tváře je například…”, nebo “ztráta tváře je, že…”. Co chybí, je schopnost definovat ztrátu tváře větou “ztráta tváře je (podstatné jméno, nebo věta o čistě informativním charakteru)”. Vidíme tak, že s “tváří” je to podobné jako s politickou korektností – tak nějak každý umí určit, co je a co není politicky korektní, ale definovat ten klíč, pomocí něhož se to určuje, už je poměrně těžké.

Argumentovat tím, že boj za “čest” či “tvář” patří k lidské nátuře a tudíž je správný – je dosti liché. Stejným způsobem by se právě mohl bránit srbský fanatik, který vypálil chorvatskou vesnici (Chorvaté urazili Srbsko svým odtržením), či islámský fanatik, který zavraždí svou dceru, protože chodila s nevěřícím (zhanobila rodinu, rodině je třeba vrátit tvář, tvář je důležitější, než život dcery). Oba tyto příklady, stejně jako mnohé další, se mohou zdát extrémní, ale podíváme-li se na jejich základ, jsou stejně iracionální, jako to, když někdo kvůli potenciální “ztrátě tváře” odmítá tvrdošíjně uznat svou chybu (příklad: ortodoxní věřící, jemuž dokázali, že věří špatně, spíš hledá způsoby, jak zničit důakzy to dokazující, než aby změnil svůj přístup k věci), nechat se předjet ženou či slabším autem, případně když někdo naprosto zbytečně umírá v boji proti nepříteli, když by mohl pro moment ustoupit a nepříteli zasadit mnohem snadněji smrtící ránu jinde a jindy. Vůdci Varšavského povstání či polské záříjové kampaně z roku 1939 si sice bezesporu zachovali tvář, ale dopadli hůř, než sedláci u Chlumce naprosto katastrofálním vyhodnocením situace. Možná jsem zlý, ale když řeknu, že bitvu umí vyhrát každý blbec, protože to je jen otázka nákladů, zatímco vyhrát celou válku je umění – nebudu daleko od pravdy. Právě polská martyrologie je toho perfektním příkladem – místo toho, aby vyhráli válku podle nich “beze cti”, tedy například tím, že nejdřív nepříteli ustoupí, když vidí, že nemají šanci a radši ho napadnou tehdy a tam, kde tu šanci mají, a pak slavili válečné vítězství, nechají se zbytečně pozabíjet a pak slaví vojenské prohry.

Otázka “zachování tváře” vychází stricte z patriarchálního uspořádání společnosti. Patriarchát, stejně jako matriarchát, jsou koncepce, které jsou neefektivní – dávají větší důraz na zachovávání tradic a ustálených myšlenkových koncepcí (každý z konceptů zachovává tradice jiného druhu, ale obecně jsou v zachovávání samém stejné), než na směřování k úspěchu, tedy k tomu dosáhnout víc, dojít dál, být bohatší, mocnější, atp. Koncept “tváře” vzniká v patriarchální společnosti už odmala – kdo z mužů neslyšel větu “chovej se jako chlap” či “nebuď baba”? Opět budu zlý a řeknu, že to, co většinou následuje po vyřčení těchto vět, by se dalo nazvat trestuhodným plýtváním lidských a materiálních zdrojů. Většinou totiž ten, kdo chce “zůstat chlap” a “zachovat tvář” udělá něco, co ho v konečném důsledku objektivně těžce poškodí, ovšem zůstane s myšlenkou, že se zachoval dobře, protože “zachoval tvář”. Jaké konkrétní výsledky ovšem “zachovaná tvář” přináší, kromě osobní satisfakce? A propos – není ta osobní satisfakce takhle náhodou naučená podobně, jako se celé generace učily pověrám typu “bez Boha se žít nedá”? Ano, mnoho lidí bez Boha žít nemůže, stejně jako mnoho lidí nemůže žít bez toho, aby měli pocit, že si “zachovali tvář”. Budu zlý i do třetice a řeknu – není “zachovalá tvář” takhle náhodou jen jinou alternativou “druhého vítězství” či “morálního vítězství”, tedy jakési ceny útěchy pro poražené, aby si nepřipadali tak hloupě, že prohráli?

Ekonomie nás učí, že člověk vždy maximalizuje a chová se racionálně s ohledem na cíl maximalizace toho, co považuje za užitečné. Někdo maximalizuje kapitál, někdo štěstí, jiný zase pocit osobní hrdosti. Samozřejmě nic proti tomu, jak říká římské právo, suum cuique tribuere, čili “každému, co jeho jest”. Vtip je ovšem v tom, že si musíme jako celek položit otázku – kam to jako společnost chceme dotáhnout? Co je naším cílem? Pokud je naším cílem, abychom byli společností, která něco znamená jako celek, tedy ne takovou, která si to o sobě pouze myslí, ale realita je někde jinde, musíme se nad tím důsledně zamyslet. Zde dám k dobru opět příklad Polska nebo Srbska – jak Poláci tak Srbové žijí v přesvědčení, že jsou vyvolenými národy, ale poptejte se po světě na jejich reputaci – jedni jsou vnímaní jako ultrakatoličtí fanatičtí nacionalističtí námezdní dělníci a ti druzí jako ultraortodoxní fanatičtí nacionalističtí mafiáni a váleční zločinci – neříkám, že to ty národy jsou, ale to je to, co se lidem ve světě o nich zpravidla vybaví. Pokud tedy chceme být opravdu společností, která má respekt, je obdivovaná a má to, čemu se říká soft power, čili sílu v ovlivňování okolí skrze vlastní příklad, je na čase, abychom trochu zrevidovali náš postoj ke “ztracené tváři”. Není totiž náhodou, že čím větší je v dané společnosti šance na to, že bude člověk cítit ohrožení své “tváře”, tím je společnost chudší, méně respektovaná a zaplavenější primitivním násilím. Není náhodou, že ti největší “zachovávači tváří” pocházejí z míst jako je Afghánistán, Kurdistán (ať už v Turecku, Sýrii, Íránu nebo Iráku), Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy, Somálsko, Súdán, Libye, KLDR, Rusko, Turkmenistán; v minulosti pak Třetí Říše, SSSR, nacistické Japonsko či – nemusíme chodit daleko – nacistické Slovensko. Samé inspirativní vzory, že. Naproti tomu země, které patří mezi nejúspěšnější tohoto světa, jsou zároveň tvrdými pragmatiky, kteří se s nějakou tváří dvakrát neperou – typicky Spojené státy, Čína (poslední zbytky “zachovávačů tváří” umírají s vysokým věkem maoistů; nová generace Číňanů je pragmatická až se hory zelenají) či Německo, které po pádu Třetí Říše koncepci “tváře” odvrhlo docela a začalo se realizovat ekonomicky. Je to jen náhoda, nebo skutečně platí nepřímo úměrná korelace “čím méně tváře, tím více úspěchu”?

PS: Dovolím si citovat mou oblíbenou pasáž z knihy Terryho Pratchetta “Thud!”, která byla přeložena do češtiny jako “Buch!”. Autor popisuje rozhovor policejního velitele multikulturního města (které je poměrně přesnou analogií dnešního Londýna), kterému se ve městě chtějí u příležitosti výročí dávné bitvy servat dvě skupiny imigrantů, s jeho manželkou, šlechtičnou z rodu, který si v “zachovávání tváře” nesmírně liboval.

„Berankinové nikdy před ničím neutekli,“ prohlásila lady Sibyla.
„Elániové zase pokaždé utíkali, jako kdyby jim za patami hořelo,“ odpověděl jí Elánius, který byl natolik diplomatický, že se nezmínil o již zmíněných předcích, kteří se vraceli domů po kouscích. „To znamená, že bojuješ tam, kde chceš bojovat.”

9 Comments:

Walter řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...

Walter: zcela s Vami souhlasim. Kvalita clanku (nebo spis kratkych zamysleni) na Nekorektne jde neustale strme dolu :( Ostatne i kvantita. Uz i vim, proc se to tu jmenuje Nekorektne. Je to tim, ze jsou zde predkladany teze, ktere jsou pro pravicove smyslejiciho cloveka skutecne nekorektni. Pro levicaka by vsak znely pomerne prijatelne.

Anonymní řekl(a)...

To Walter:
Já rozumím jednání pod vlivem hrozby ztráty tváře tak, že jde o neracionální stanovení cílů, kterých dosažení nezvýší dlouhodobě pocit blaha té-které společnosti, která se jím řídí, ale je součástí snižování frustrace, třeba vzniklé i z objektivních důvodů. Ty ale nepomohou když hnací sílou je iracionalita.
Jinak docela nudí vaše klišé o US a Izraeli...Nevím, proč by měli reagovat pokorou, naopak, chrání well being společenství proti iracionalitě. Mám pocit, že vedete paralelní monolog, nějak nemohu v textu najít linii, se kterou polemizujete. Spíš bych řekl, že polemizujete s vašim obrazem autora než s jeho článkem.
Martin

Finrod Felagund řekl(a)...

Anonymní: Ad kvalita - to je věc názoru, podle jiných jde nahoru. Celkově vzato je tu jistý posun, ale ne od pravice k levici, jako spíš od ideologie k racionalitě. Naše "svatá kráva" se jmenuje rozum :)

Co se týče kvantity, zdaleka nemám tolik času, co dříve a kolega template je na tom podobně.

Anonymní řekl(a)...

Finrod: podle me se nelze vyhnout pravo levemu schematu (resp. ctyrrozmernemu schematu). Jsou dejmetomu veci, co se vymykaji pravoleve ose a vyskytuji se napric, po cele jeji delce, ale ekonomicka svoboda se myslim da dost exaktne vyjadrit. A ja mam pocit, ze v te se posunujete doleva (viz nedavne Vase vyjadreni o regulaci tabakoveho prumyslu)...

Finrod Felagund řekl(a)...

Anonymní: To je pořád tabák, tabák. Já nemám nic proti tomu, když je někdo závislý na nikotinu, nebo když kouří - to pochopte. Ale musí kouřit jinde, než kam já mohu byť jen teoreticky legálně strčit o své vůli svůj nos. Tedy u sebe doma, u kamaráda doma, pokud mu to kamarád dovolí, atd. Naopak, jestli jste si nevšiml, já jsem dlouhodobě za dekriminalizaci drog, protože za problematické nepovažuji to, že někdo drogy bere, ale co po nich dělá. Pokud si někdo starší 18 let píchne heroin koupený v lékárně se zárukou, že to nebude obsahovat nějaké příměsi někde doma, tam si užije cokoliv mu to může dát a po vystřízlivění půjde někam jinam, nemám nic proti tomu. Pokud si někdo píchne dnes nelegální heroin, pak vezme pistoli a někoho zastřelí, dal bych mu sankci za vraždu ztíženou o to, že se nechoval zodpovedně k droze. Marihuanu bych legalizoval i s coffeeshopy okamžitě, ale tak jako v NL - její užívání výhradně doma, nebo v místech výlučně k tomu určených (coffeeshopy). Důsledně trestat lidi za poškozování druhých pod vlivem.

Čili jak vidíte, já nejsem pro žádné moralistické zakazování, já jsem jen pro to, aby mě nikdo neomezoval svým kouřením.

Finrod Felagund řekl(a)...

Martin: přesně tak...

template řekl(a)...

Já také nejsem pro regulace tabákového průmyslu. Dlouhodobě říkám, že legalizace všech drog (a zdanění) by společnost oprostila od mnohých problémů. Nicméně jsem si vědom toho, že svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého, a stejně jako byste v hospodě neměl srát na podlahu z čistě hygienických důvodů, aby tam hosté nechytli nějakou nemoc, tak byste tam podle mého názoru neměl kouřit. Sám doma si ničte zdraví jak chcete.

borůvka řekl(a)...

podle té vaší nálady pak byly tihleti kluci jen joudové: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Čs._vojáci_v_Buzuluku_1942.gif

a to od vás není hezké!