NIZOZEMÍ: Země, jíž zemřela duše

úterý 16. září 2008

Není to tak dávno, co bylo Nizozemí zemí úhlednou, osobitou, čistou, s malým, leč hrdým národem (jak psal Karel Čapek), zemí Vincenta van Gogha a také jednou z koloniálních mocností. To vše začalo svůj konec přibližně před padesáti lety. Dnes ze starého Nederlanden nezbylo prakticky vůbec nic. Jak na to reagují sami Holanďané? Často hlasováním nohama.

„Já jsem z Holandska, přijel jsem k vám jednou na prázdniny a pak jsem se rozhodl, že se u vás usadím natrvalo“, řekl mi před pár lety Holanďan, kterého jsem potkal ve vlaku poblíž Dvora Králové nad Labem. Když jsem se ho ptal, odkud je a co ho ke změně bydliště vedlo, pravil, že bydlel poblíž Enschede a že jeho přestěhování i s celou rodinou má několik důvodů. Mezi ty poetičtější patřilo, že se doslova zamiloval do sudetských roubených chaloupek a do Podkrkonoší (bydlí poblíž hradu Pecka), mezi ty méně poetické patří fakt, že prý Holandsko není, co bývalo a že se v té zemi už skoro nedá žít. Byl jsem tehdy v šoku, protože to bylo krátce poté, co jsem strávil nějakou dobu v Amsterdamu a ptal jsem se tedy po důvodu. Bylo jich několik. První velkou ránu dostala holandská duše, když se Nizozemí začalo překotně liberalizovat ve smyslu legalizace všech existujících tabu. Ve společnosti do značné míry konzervativní to nemohlo nezanechat následky. Dlouhá léta žít s tím, že je Amsterdam vyhlášeným nevěstincem Evropy, navíc legálním drogovým doupětem a kde se politici předhánějí s aktivisty, kdo prolomí co nejvíc společenských tabu, bylo prý těžké. Většina dnešních Holanďanů prý nesdílí ty hodnoty, které sdíleli jejich prarodiče, týkající se zejména maloměstské zdvořilosti a veřejného pořádku. Mizí i hrdost na dědictví holandské minulosti – kvůli nutnosti omlouvat se za kolonialismus pořád dokola. Největší ránu ale Holandsku způsobila nikým nekontrolovaná masová vlna přistěhovalců z arabských zemí. Ani s těmi Turky nejsou prý zdaleka takové potíže, jako s Araby – jsou agresivní, Holanďané jim musejí často ustupovat, nechtějí-li vyvolat konflikt, který se odehraje v rovině fyzického útoku. To vše spolu s likvidací společenských tradic a hodnot, především s jejich relativizací, způsobilo, že onen Holanďan Nizozemí navždy opustil. A nebyl sám. V České republice, v Polsku, Norsku, Švédsku ba i v Chorvatsku, Bulharsku, Řecku či Turecku vznikají celé holandské vesnice, kam se Holanďané stěhují ne proto, že by se báli záplav kvůli klimatickým změnám, ale kvůli výše jmenovaným problémům.

Mezi těmi, kteří odcházejí, jsou většinou lidé středního věku a senioři. Ti první míří spíše do střední Evropy, ti druzí buď do Skandinávie, nebo na jih někam do středomoří. Ti první s celými rodinami, které se pak učí místní jazyky a asimilují se mezi místní obyvatelstvo, ti druzí na dožití. Na svých cestách Evropou jsem jich potkal hodně – a často jsem se jich ptal na příčinu odchodu právě proto, co mi řekl kdysi ten Holanďan u Dvora Králové. Nezávisle na sobě byly jejich odpovědi takřka totožné. V Evropě jsou další dvě země, kterým bezprostředně taková „smrt duše“ hrozí – Anglie a Španělsko. Stávají se z nich země bez vlastní identity, bez vlastních tradic, pouze s jakýmsi nánosem politicky korektních provokací starších občanů tím, že se jim ruší základní společenské tradice a tabu. Není to ale dědictví Evropské unie – nýbrž naprosto dobrovolné rezignace na dlouhodobě sdílené hodnoty. Češi by měli mít Holandsko, ale i Anglii či Španělsko na paměti například při projednávání nového občanského zákoníku. Aby neskončili podobně.

2 Comments:

Anonymní řekl(a)...

Už jsem se s novými vesničany z Holandska také setkal. Zdálky mi bylo divné, proč běhají po nalaťované střeše v dřevácích. Zblízka byli skvělí! Tyto přistěhovalce bychom zde měli vítat! Dick

Anonymní řekl(a)...

Dobrý článek. Popisující smutnou věc. Úpadek a dá se říct sebevraždu velkých západoevropských národů a států. Podobné věci už začínají být rozeznatelné i v USA. Dobrovolná segregace a případně emigrace. Třeba se jednou sejdeme v některých státech Evropy, severnějších státech Ameriky, na Aljašce, bůhvíkde.
Pavel.