SPOLEČNOST: Komunistická (inter)nacionalistická suverenita

pondělí 28. prosince 2009

filip-kscm Komunisté se vždy považovali za ztělesnění teze o internacionalismu a o překonávání národních hranic. Připomínají to heslem “Proletáři všech zemí, spojte se!”, které by mělo být vyjádřením globálnosti a univerzálnosti jejich myšlenek bez ohledu na národnost jejich nositele. Je tomu ovšem opravdu tak? Realita nám ukazuje, že komunisté mají s internacionálností asi tolik společného, co houpací síť s internetem.

Velmi dobrý námět k zamyšlení je pořízení si mapy rozložení národnostních etnik v rámci států bývalého východního bloku a demokratického světa z let před komunistickými puči a z let následujících. Pokud srovnáme dva největší evropské státy z obou bloků (nepočítaje v to SSSR), Francii a Polsko, rozdíl je do očí bijící. Zatímco ve Francii (která sama má poměrně silně centralistickou politiku s ohledem na národnost a ústavně zakazuje státu sbírat jakákoliv data o národnosti) byli v roce 1970 přítomní kromě Francouzů Němci, Baskové, Bretonci, Okcitánci (kteří sami se dělí do dalších skupin), Katalánci, Korsičané či Vlámové; v Polsku to v témže roce byli kromě Poláků pouze Kašubové, Lemkové (Rusíni) a Slezané, přičemž sama existence těchto národů byla státem systematicky potlačována a jakákoliv aktivita směřující k vyjádření jejich “nepolskosti” byla ilegální. Podíváme-li se na obě země před druhou světovou válkou, vidíme rozdíl následující: ve Francii byli vyvražděna naprostá většina Židů, stejně tak v Polsku; kromě nich ovšem ve Francii byl počet ostatních národnostních menšin stejný. Na druhé straně v Polsku před válkou kromě Poláků, Slezanů, Kašubů, Lemků a Židů žili Němci, Češi, Slováci, Ukrajinci, Bělorusové či Litevci – po vyhlášení komunistické Lublinské vlády a jejím mezinárodním uznání byly všechny tyto menšiny buď donuceny k totální asimilaci, nebo vyhnány. Nešlo však pouze o Němce, tedy poražený národ – úplně stejně skončili polští Češi, kteří patřili mezi národy “vítězné” i “socialistické”.

Cílená eliminace jiných národností a pokus o nastolení národnostní homogenity však není pouze polskou specialitou, úplně stejný proces se odehrával ve východním Německu (potlačování lužických Srbů – jejich identita ani za Hitlera nebyla potlačovaná tolik, co za NDR), ČSSR (kromě vyhnání Němců, které šlo na vrub nacionalistické vládě šlo o šikanu vůči těšínským Polákům, Rusínům, Moravanům, Slezanům, do roku 1968 vůči Slovákům, od roku 1968 rukou Slováků vůči Maďarům), v Rumunsku (vůči Maďarům), v Bulharsku (vůči Turkům) a i v samotném SSSR vůči všem Nerusům. Jediný stát, kde v režii komunistů k něčemu takovému nedocházelo bylo Maďarsko, a to jen proto, že kvůli Trianonu nezůstaly v samotném Maďarsku (s výjimkou Němců žijících okolo Kecskemétu vyhanných Rudou armádou v roce 1945) prakticky žádné nemaďarské menšiny.

Kam se nám tedy poděl ten socialistický internacionalismus? Musíme si uvědomit, že komunistická ideologie, coby kombinace extrémního etatismu, kolektivismu, univerzalismu a rovnostářství, vidí člověka pouze jako jednotku v dokonalém Systému – a touto optikou se dívá i na mezinárodní vztahy. Komunisté považují stav, kdy v jednom státě žijí lidé různých národností za nebezpečný (pokud nežijí v jednotlivých částech státu, kam jiní nemají přístup a odkud nemají místní přístup ven), protože národnostní pluralita “hrozí” pluralitou politickou. Pro komunisty je tak ideální princip, kdy je každý národ zastupován svou “vlastní” komunistickou stranou, která pak dělá “bratrství” s jinými komunistickými stranami jiných zemí a to celé se nazývá internacionalismem. Nic víc a nic méně.

Není náhoda, že nacionalismus vyznává prakticky stejné premisy; liší se pouze v tom, kdo má “národ” zastupovat – nacionalisté připouštějí “demokracii” pod podmínkou, že na čele státu budou pouze osoby téhož etnika, komunisté připouštějí velmi podobnou “demokracii”, až na to, že jde o výběr z lidí, co jsou členy komunistické strany. Obojí má s demokracií společného tolik, co akt s pietním aktem. Srovnáváme-li tedy například komunistickou ideologii s nacistickou, vidíme podobnost i zde – obě ideologie preferují nacionalistický suverénní stát obohacený každý o svou verzi nenávisti vůči skupině obyvatel i uvnitř téže národnosti – nacisté se vymezují rasově, komunisté třídně, výsledek je tentýž. Je trpce ironické, ačkoliv si to naše společnost, jak se zdá, nepamatuje, že nacisté byli internacionalisty stejného druhu jako bolševici – NSDAP měla výborné vztahy s HSĽS, Partito Nazionale Fascista, stranou Ustaše i dalšími nacistickými a fašistickými stranami tehdejšího světa a jejich spolupráce nebyla o nic méně internacionalistická, než ta, kterou potom předvedli komunisté. Pokoušíme-li se tedy analyzovat co stálo za dvěma největšími tragédiemi dvacátého století, nacismem a komunismem, zase a znovu se ukazuje, že společný jmenovatel je přenesení suverenity z jednotlivce na stát. Na konci 40. let 20. století si toho byl Robert Schuman velmi dobře vědom a proto založil nadnárodní ECSC, které už od svého počátku má charakter instituce hájící zájmy občanů a firem proti jejich vlastním státům.

7 Comments:

Jaroslav "Cobra" Kraif řekl(a)...

Možná budu za blbce, ale už se konečně musím zeptat :-)

Vždycky jsem měl za to, že "žid" je označení příslušnosti náboženské nikoliv národnostní, tedy něco jako muslim nebo křeťan. Proč tedy mícháte židy do národností?

A nebo míchám něco já?

Finrod Felagund řekl(a)...

Za otázku nic nedáte :) Žid s velkým Ž je označení národnosti, žid s malým ž je označení náboženství. Totéž funguje i jinde - muslim s malým m je kterýkoliv člověk věřící v Alláha a že Mohamed je jeho prorok, Muslim s velkým M je člověk obývajíci Bosnu a Hercegovinu, co není ani Srb ani Chorvat.

Jaroslav "Cobra" Kraif řekl(a)...

Jo takhle, děkuji za vysvětlení ;-)

Ondra řekl(a)...

Ale to přece není žádná novinka, že komunistické režimy byly nacionalistické. Ten internacionalistický předpoklad selhal už v roce 1914, kdy vzájemné rozpory měly vehnat imperialistické státy do války, načež by pracující lid povstal, svrhl buržoazní jařmo a nastolil revoluci. Ale to se nestalo, dělník se ztotožnil se svým národem, nikoli třídou a za pomoci intelektuála, obsluhujícího kanón a pod velením aristokrata zabíjel dělníky nepřátelského státu.

Opravdu si myslíš, že nacionalismus nesehrál žádnou pozitivní roli? Vždyť šel například ruku v ruce s liberalismem a byl průvodním jevem industrializace 19. století! Nemusí mít nutně konotace potlačování jiných národností, stejně jako takové konotace nemá státocentrický systém. Nic lepšího než Vestfálský systém ostatně zatím nebylo vymyšleno, ani to nebylo překonáno. Stát je základní politickou jednotkou. A i když tyto státy mohou a budou své suverénní pravomoci přesouvat na vyšší úroveň v rámci členství v nadnárodních organizacích (EU), tak ji pořád přesunuli z vlastní vůle a mohou (ve svobodném prostředí) tuto organizaci opustit. Občan je příliš abstraktní kategorie a firma není politický činitel už vůbec.

Anonymní řekl(a)...

A co bývalá Jugoslávie? Byť spíš než o komunismus šlo o Titovu diktaturu, jednotlivá etnika nebyla nějak potlačována, ba dokonce v kosovu měli albánci, jako tehdy ještě menšina, oproti srbům spíš výhody. Spíš se spělo k umělému rozmělnění etnické homogenity jednotlivých regionů.

Stejně tak v československu, kde byli tabulkově na VŠ přednostně v dnešní ČR přijímáni slováci a na Slovensku občané dnešní ČR, vojáci byli posílání sloužit pokud možno co nejdál od domova aby se češi a slováci hledali partnery v druhé zemi a co nejvíce se mísili.

Finrod Felagund řekl(a)...

Anonymní, teď jste to řekl - snažili se o co největší homogenizaci obyvatelstva a tak o stvoření jednotného "národa". Jestli to vyřešíte smícháním, vyhlazením menšin nebo něčím ještě dalším je jedno, pořád je to tatáž aktivita.

Ondra řekl(a)...

Tak snad smíchat a vyhladit jsou dvě zcela odlišné a nesouměřitelné věci ne? :-)