SPOLEČNOST: Náboženství, nebo morálka?

čtvrtek 25. března 2010

jesus Za necelé tři měsíce skončí můj pobyt v Polsku, abych se zase přesunul jinam, a čím blíž tomu dni jsem, tím víc přemýšlím o tom, co za zkušenosti mi Polsko dalo. Jak je známo velmi dobře minimálně v celé Evropě, Polsko je země v 95% katolická, zatímco v ČR (a zejména v Čechách) je to samý bezbožník. Jednou z nejdůležitějších zkušeností, kterou jsem si odnesl z Polska je ta, že lidé věřící či nábožensky praktikující nemusejí představovat tutéž skupinu, co lidé morální.

Klasický německý vtip o polských řidičích kamionu říká, že přijedou takhle s kamionem vysokým čtyři metry k průjezdu pod mostem, který má na výšku tři metry, přičemž to je označeno dopravní značkou o zákazu vjezdu vozidlům vyšším. Chvíli se rozmýšlejí, co udělat, načež jeden z nich se kolegy zeptá: “Vidíš někde policajty?”, a poté, co ten druhý zakroutí hlavou, že ne, řidič řekne: “Tak jedem.” Jasně, že vtip je vtipem, ale poukazuje na jeden velmi důležitý společenský aspekt – že ani téměř stoprocentně věřící a praktikující společnost není morální ani za mák, když má pocit, že je nikdo nevidí. Jistě, něco podobného známe i z České republiky, ale jednak v mnohem menší míře (a s časem v míře ubývající, kdežto v Polsku je tento způsob myšlení populání i nadále v míře hojné), a jednak u nás si většina lidí nemá potřebu hrát na morální svatoušky a armádu Boží.

Dlouhé cesty vlakem, jak už to tak bývá, by mohly pro sociologa být hotovou bonanzou zdrojů a nápadů – a to čím déle se jede, tím lépe. Ačkoliv nejsem sociolog, využívám cest vlakem bohatě k rozmluvám s lidmi na všeliké možné téma, snažíce se pochopit jejich názory či způsob myšlení. Asi před rokem jsem jel z Krakova do Wrocławi s jednou paní středního věku, která poté, co zjistila, že pocházím z Čech, se rozhodla konfrontovat s realitou spoustu různých stereotypů, co kde o České republice zaslechla. Začala otázkou, zda u nás, když už jsme takoví ateisté, vůbec známe svatby či pohřby – i když jsem na takovou otázku měl trochu zlomyslně chuť odpovědět, že ne, že mrtvé vyhazujeme na ulici toulavým psům, zatímco doma praktikujeme nesezdané mnohoženství, trpělivě jsem vysvětloval, že ano, máme svatby i pohřby, ne, nevraždíme se (alespoň většinou) za bílého dne, ba ani většina z nás nemá potřebu krást či podvádět už jen proto, že nad námi nestojí žádná vyšší autorita. Snažil jsem se obhájit myšlenku, že nepotřebuji Boží slovo na to, abych sousedovi neukradl byť jen jablko z jeho stromu, když se zrovna nedívá – tento příklad mi jako případovou studii ta paní dala, jsa přesvědčena, že mi přeci nic nemůže bránit si něco ukrást, když to bude beztrestně. Tehdy, a nejen tehdy, setkal jsem se s tím ještě mnohokrát později, jsem pochopil, že morálka nejen, že nejde ruku v ruce s organizovaným náboženstvím, ona se mu dokonce vyhýbá.

Těžko mi hodnotit českou společnost jako celek z hlediska morálního, když vidím především obrovské generační rozdíly. Normalizační generace s porušováním zákonů či krádeží (byť jen malou), když to nikdo nevidí, často až na počestné výjimky problémy moc nemá; moje generace je na tom mnohem lépe, generace Karla Čapka byla v naprosté většině přirozeně poctivá. Podíváme-li se do Norska (a za to tu zemi miluji a obdivuji), tak většina lidí bere dodržování pravidel, smluv, předpisů a celkově morální chování za natolik samozřejmé, že mají kolikrát pocit, že by se vesmír zhroutil, kdyby tu desetikorunu za průjezd soukromou cestou do té plechové kasičky nehodili, i když se nikdo nedívá a široko daleko není živá duše, která by to kontrolovala. Tomu já říkám morální jednání. Když jsem té paní ve vlaku vysvětloval, že já bych to jablko nevzal už jednoduše z principu, že bych si připadal sám před sebou strašně špatně, protože bych udělal někomu jinému škodu, sáhl na jeho soukromý majetek bez dovolení – připadal bych si jako ten poslední kriminálník a měl bych kvůli tomu výčitky svědomí, protože tak se věci zkrátka dělat nemají, pořád nedokázala porozumět tomu, proč tak uvažuji, když moji počestnost přeci nikdo nezkontroluje a neuvidí a tak bych úplně klidně mohl jablko ukrást, aniž by pro mě byly jakékoliv důsledky. Podíváme-li se na můj osobní příklad a statistiky, zjistíme následující – já nejsem v žádném náboženství organizován, většina Čechů se organizovaného náboženství štítí a většina Norů na něj kašle. Kde se potom bere v České republice nižší zločinnost než v Polsku a v Norsku zločinnost vpravdě minimální?

Pro hledání odpovědi na tuto otázku je dobré uvést ještě jeden případ. Četl jsem onehdy zajímavý článek na téma “turisté na organizovaných výpravách se neumějí chovat”. Článek vyšel v Polsku, pojednával tedy o polských turistech. Fakticky z toho vyplývalo, že dělat průvodce na takovém zájezdě je dost enormní dřina, protože člověk s nervy tak tak balancuje, aby se z něj nestal mnohonásobný vrah svých “svěřenců”. Není to žádný specificky polský jev, když si jednou mně blízcí lidé v České republice vyjeli na dovolenou organizovaně (většinou jezdí na vlastní pěst, akorát jednou se jim něco podobného přihodilo), také se mnohá jejich vyprávění točila kolem toho, jak neskuteční burani umějí lidé být. Sociolog, který v tom polském článku řešil, jak je možné, že se chovají polští turisté organizovaných zájezdů sotva někam vyjedou často jako dobytek řekl, že je to důsledek anonymity – ti lidé mají morální zábrany se chovat nějakým (špatným) způsobem pouze tehdy, hrozí-li jim za to odsudek či posměch okolí, nebo nějaký okamžitý trest. Vyjedou-li do zahraničí, předpokládají podvědomě, že si můžou dovolit cokoliv, protože je tam nikdo nezná a už se tam stejně nikdy nevrátí (a vrátí-li se, nikdo si je osobně nebude pamatovat). Vychází to totiž z typické výchovy v Polsku opřené o náboženství – něco ve smyslu “Honzíku, nesmíš krást, protože to Pán Bůh zakázal, protože tě uvidí a potrestá”. Z toho velmi často zbude logika “kde mě nikdo nevidí, tam můžu v malém ukrádat taky, protože tady na světě mě nikdo nepotrestá a Bůh mi to odpustí”. Jistě, existují i takoví věřící, kteří jsou zároveň morální, ve smyslu opravdově morální – ale je to pro ně těžší, než kdyby věřící nebyli, protože je pro ně jednoduché sklouznout do pohodlnosti ve smyslu “co je morální a co ne za mě rozhodují jiní, já to nemusím řešit”. Z tohoto pohledu si umím představit, proč když Mariusz Szczygieł vydal knihu Gottland, reakce byly tak rozpačitě nechápavé – typu “A jak ti Češi bez Boha vůbec můžou žít? Vždyť ten život pro ně musí být hotové utrpení! Vždyť v těch Čechách musí být hotová anarchie, člověk člověku vlkem!”

Nejsem si příliš jistý, zda můžeme označovat za morální ty lidi, co se chovají slušně vůči svému okolí kvůli jakémukoliv nátlaku – hrozbě posměchu okolí, trestu, atp. Člověk, který jede autem přes obec 100 km/h “s čistým svědomím”, protože ví, že ho tam v tu dobu nikdo nemůže ani vidět ani změřit, ale jak to riziko někde je, jezdí 50 km/h, není morální, je pokrytec. Zaručuje tedy náboženská společnost a náboženská výchova morálku? Nejsem si tím tak jistý. V takové společnosti, kde se lidé chovají slušně proto, že musí, je totiž velmi těžké rozlišit, zdali je váš obchodní partner, kamarád či jakýkoliv jiný blízký opravdu morální, nebo zda se jen bojí trestu a jakmile bude mít pocit, že ho nikdo nevidí, tak vás podvede. Ve společnosti, která takový tlak nedělá, jsou ti nemorální vidět – svým chováním, které je viditelné, totiž jasně říkají “se mnou si nic nezačínejte”. A to vlastně slušným lidem pomáhá.

6 Comments:

Anonymní řekl(a)...

zajimava uvaha, diky

Kuba řekl(a)...

Tak já nevím, co se změnilo. Nejdříve jste Polsko obdivoval, že dvakrát zachránilo Evropu
Polsko - garant evropské svobody?
http://www.nekorektne.com/2008/04/polsko-polsko-garant-evropsk-svobody.html
a teď v posledních několika článcích je to tam všechno špatně, rán Evropy, teokracie...
Takže se ptám, zachránila by Evropu jiná, nábožensky neukotvená země, např. Norsko? Ač sám nevěřící, myslím, že nezachránila. A proto: Bůh žehnej velikému polskému národu!

Finrod Felagund řekl(a)...

Kubo, mezi článkem, který citujete a dneškem jsem v Polsku žil. To je ta změna :) ano, Polsko dvakrát zachránilo Evropu - a patří mu za to dík - a dnes má velmi rozumnou zahraniční politiku. To platí pořád, a víte proč? Protože zahraniční politika je církvi v Polsku ukradená, takže do toho státu nekecá. Je to také to, co je vidět navenek - proto dokud jsem v Polsku nežil, tak jsem neviděl, co je pod povrchem té společnosti.

Anonymní řekl(a)...

lidé nevěřící nemohou na rozdíl od lidí věřících konat skutky vztahující se k nadpřirozenému dobru a nemají pro nadpřirozené dobro smysl. v tomto ohledu tedy pokulhávají v činění dobra.

Anonymní řekl(a)...

Anonymní:

lidé nevěřící nemohou na rozdíl od lidí věřících konat skutky vztahující se k nadpřirozenému zlu a nemají pro nadpřirozené zlo smysl. v tomto ohledu tedy pokulhávají v činění zla.

Scorpion

Petr řekl(a)...

Nechci posuzovat moralku spolecnosti na zaklave sily jejiho nabozenskeho vyznani.

Mam ale zkusenost, ze pokud obchodujete s nekym, z oblasti se silne zakorenenou religionistou a on se hlasi otevrene k ateismu, tak je dobre zacit byt velmi obezretny. Takovy clovek je velmi pravdepodobne amoralni gauner. Tim ovsem netvrdim, ze mezi ti vericim ostatkem zadni gauneri nejsou.