SPOLEČNOST: Bundesrepublik Tschechien?

úterý 23. března 2010

100px-Znak_ZKC Pravidelní čtenáři Nekorektně.com jsou již zvyklí – slovy Niccolò Machiavelliho – na úvahy o vládnutí a vojenství, které se zde objevují, proto ve svém dnešním příspěvku chci navázat na tuto linii a pokusit se o scénář nazvaný (německy to zní lépe) Bundesrepublik Tschechien, tedy česky volně přeloženo jako Česká spolková republika. Nejde o žádné návrhy spojování Čech, Moravy a Slezska s Německem, jak by se mohlo zdát, ale o pokus reformovat státní zřízení České republiky podle vzoru BRD.

České země, v současné době zastřešeny Českou republikou, jsou Německu v mnohém podobné a na tomto serveru o tom bylo již mnohokrát projednáváno; přesto jedna podobnost je nejdůležitější – je to značná diverzita obou zemí. Jak známo, Německo před Bismarckem a velkoněmeckou myšlenkou bylo rozdrobeno na mnoho různých států, které si byli navzájem někdy bratrem, někdy vlkem. Tradiční averze mezi Mnichovem a Berlínem, tedy mezi Bavorskem a Pruskem, řevnivosti mezi Pruskem a Saskem, či po vzoru renesanční Itálie někdy spolu spolupracující, někdy spolu válčící malé státečky byly realitou geopolitického prostoru zvaného Německo, který si až do Bismarcka nikdo nedokázal představit, že by bylo možné ho sjednotit. Způsob, jakým bylo Německo sjednoceno, k silné nelibosti Bavorska, Saska a malých států, byla síla pruského vojska a pruské představy o sjednoceném Německu. Do Bismarckovy realizace byly otázky sjednocení Německa víceméně nedůležité – na Frankfurtském sněmu se zástupci německých států nedokázali dohodnout téměř na ničem. Historie posléze ukázala, že sjednocení po pruském vzoru, tedy vytvoření jednoho národa navzdory tisícileté tradici, vedlo pouze ke katastrofě v podobě obou světových válek a nacistické ohavnosti. Důvod, proč současná Spolková republika Německo funguje (a to pořád ne dokonale, západní a východní Němci si jako bratři kolikrát zrovna nepřipadají – a mají k tomu důvod) je jeho spolkový charakter, kdy se velmi citlivě přistupuje ke specifikům jednotlivých zemí v německém prostoru. Těm se silnou neněmeckou identifikací (tuto cestu razí především Bavorsko, ale úspěšně se prosadilo i Sasko a Durynsko) se garantoval Freistaat, tedy svobodný stát – prakticky samostatný státní útvar, který s Berlínem sdílí jen zahraniční a bezpečnostní politiku. Ostatní spolkové země těchto speciálních práv nepožívají, ovšem i tak mají garantovanou rozsáhlou autonomii, která se velmi přísně řídí principem subsidiarity, tedy „co se dá vyřešit na nižší úrovni, se nebude řešit na té vyšší“. Navzdory tomu, že čas od času východní Němci nadávají, že jim za železnou oponou bylo lépe, nebo že Bavoři čas od času začnou vyhrožovat osamostatněním (zejména v souvislosti s placením „solidarity“ s Východem; kdyby bylo Bavorsko samostatné, patřilo by k nejbohatším zemím na světě), funguje i tak nesourodý celek jako je Německo pohromadě v jednom státě bez větších problémů.

České země, ať si to chceme připustit nebo ne, jsou na tom podobně – a byly i historicky. Zemské uspořádání do roku 1918 velmi striktně respektovalo moravskou a slezskou autonomii, stejně jako princip subsidiarity – ostatně proto byla podpora nového státu v roce 1918 na Moravě znatelně nižší, nežli v Čechách. Třebaže moravský Zemský sněm a moravskou samosprávu zrušili až komunisté, moravská autonomie byla velmi podstatně okleštěna už za první republiky, o autonomii slezských knížectví připadlých k českým zemím (opavské, těšínské) ani nemluvě – a zde je nutno podotknout, že jestli Moravané byli zvyklí na to, že si svoje věci řešili sami, Slezané si nenechali do svých záležitostí mluvit ani od Slezanů z jiných knížectví a působili velice uzavřeně. Zemské zřízení, jaké existovalo do roku 1918, se velmi nápadně podobalo tomu, co známe z dnešní německé Spolkové republiky – a proto také fungovalo. Navzdory nejedlovským pohádkám, které se učí v českých školách, však kromě česky mluvících Pražanů (asi polovina Prahy), Středočechů a česky mluvících obyvatel dnešního Královéhradeckého kraje novou republiku ani v samotných českých zemích nikdo zvlášť nevítal. Moravané se s novou republikou těžce vyrovnávali ještě 7-8 let, než strana lidová, která zastupovala především moravské zájmy, začala být k republice loajální, Slezané se s ní povětšinou nevyrovnali dodnes, ale je jich málo, takže jsou snadno přehlédnutelní a ignorovatelní. Ostře proti byli kvůli konceptu ČSR jako státu „národa československého“, který byl definován etnicky jako národ česky a slovensky mluvících, německy mluvící Češi a Moravané – a i česky mluvící Češi v mnohých krajích ještě dlouho po roce 1918 považovali republiku za jakýsi vynález centralistů z Prahy, kteří cpou nos, kam nemají a do toho, čemu nerozumějí. Většina obyvatel českých zemí tak přivítala ČSR tak, že když ne rovnou s odporem, minimálně s nechutí či podezřením – a to se vůbec nezmiňuji o tom, jak se v nové republice cítili Slováci, Maďaři či Poláci. Právě myšlenkové a ústavní dědictví první republiky je to, co patří k těm nejhlubším základům současné České republiky – dokazuje to skutečnost, že ČR má vlajku neexistujícího státu založenou na symbolice něčeho, co v tom státě jednoduše není, a že jako nejvýznamnější státní svátek slaví založení tohoto neexistujícího státu, který, podobně jako ten Bismarckův, měl za cíl realizovat jakousi „velkočeskou“ představu, kde se setřou rozdíly a kde se za Čechy budou považovat i ti, kteří o to nestojí.

S blížícím stoletým výročím tohoto – povětšinou nefunkčního – experimentu bychom měli zvážit, zda se nevrátit k osvědčenému modelu správy českých zemí přizpůsobenému 21. století. Jakkoliv bych si třeba osobně přál návrat monarchie (jsem i signatářem monarchistické iniciativy Zrušme prezidenty), chápu těžkou proveditelnost tohoto cíle. Nebyla to však jen monarchie, která v roce 1918 padla, byla to i staletími prověřená koncepce uspořádání českých zemí, která fungovala více než dobře a která byla nahrazena dobově módním nesmyslem, k němuž se jako stát hlásíme a který potlačuje práva našich moravských a slezských spoluobčanů na vlastní uspořádání svých veřejných záležitostí. Protože oba naši německojazyční sousedé s námi sdílejí prakticky totožnou historickou perspektivu vůči svému regionálnímu uspořádání, je možné místo špatně fungujících nových „třetích cest“ a umělých krajů použít model, který se u nich osvědčil – ani Rakousko, ani Německo se nevrátily před rok 1918, respektive v případě Německa 1871, ale obě země mají takové uspořádání, které dokáže vytvořit spravedlivý rámec pro všechny občany svých zemí, což Česká republika dosud neumí. Dokázala to při tvorbě krajů, kdy zatímco kraje v Čechách svou logiku mají, kraje na Moravě včetně Vysočiny jsou postaveny absolutně nelogicky a v nesouladu s tamějšími subregiony (Valašsko, Haná, Slovácko, apod.), nemluvě o českomoravské hranici efektivně posunuté o pár desítek kilometrů hlouběji do moravského území. Nezbývá, než poznamenat, že tak dlouho budou mít lidé pocit, že je jejich stát „nad občany“ než „pro občany“, dokud nebude nespravedlnost v regionálním uspořádání z roku 1918 napravena. Co je tedy cennější? Velkočeská a všečeská idea, nebo spokojení občané?

7 Comments:

Anonymní řekl(a)...

Zay:

Jo, jo, zlaté zemské zřízení. Určitě bylo funkčnější než vše, co následovalo po jeho zrušení. Nemohu však s Vámi souhlasit, že současné kraje v Čechách mají svou logiku. Rozhodně nerespektují starou česko-moravskou hranici (viz česká Polička, Pelhřimov na Moravě, moravské Svitavy, Dačice v Čechách), ale to sám uvádíte. Zčásti se dá souhlasit s podobou krajů Karlovarského, Libereckého a Ústeckého, ale jinak tyto celky nerespektují historické vazby a vývoj. Poslanci pouze obnovili deformované komunistické kraje z roku 1949, přičemž zachovali hranice komunistických okresů z roku 1960. Prostě vznikl typický český kočkopes. A to tyto kraje hodnotím slušnými slovy :-)

Anonymní řekl(a)...

obavam se, Finrode, ze to tady schytas od " vlastencu" :-)))

Finrod Felagund řekl(a)...

Zay: Měl jsem na mysli především kraje jako Královéhradecký, Pardubický, Liberecký, Ústecký či Jihočeský, které tvoří vcelku přirozené celky - rozhodně mnohem, mnohem lepší, než to, co je na Moravě, kde třeba Olomoucký kraj je svými hranicemi doslova výsměch jakékoliv přirozenosti a historické kontinuitě...

Anonymní: Už jsem si zvykl, že vlastenci a lidé vlast podporující jsou dvě zcela odlišné věci :)

Anonymní řekl(a)...

V knize Martina Hampla najdete sociálněgeografické regiony. Sociálněgeografické regiony jsou regiony, které mají centrum a zázemí. Region se vymezuje podle denní dojížďky do zaměstnání, což nejlépe vyjadřuje vazby centrum a zázemí. V knize z roku 2005 jsou denní dojížďky do zaměstnání podle Sčítání lidu, domů a bytů 2001.

Můžete porovnat, jak se sociálněgeografické regiony liší od administrativních regionů - krajů z roku 1960 a vyšších územních samosprávných celků ("krajů") z roku 1997. Neshodují se, protože směry a počty dojížďek se mění a kvůli tomu se nebude překopávat systém státní správy.

Hampl, M. (2005): Geografická organizace společnosti v České republice: transformační procesy a jejich obecný kontext

http://web.natur.cuni.cz/geografie/vzgr/index.php/publikace-a-vysledky/monografie-ke-stazeni/129-geograficka-organizace-spolenocsti-v-ceske-republice

dalšímoravák řekl(a)...

S německou federací to není úplně tak, jak je to popsáno v textu. Označení "Freistaat" nijak nesouvisí s postavením zmíněných spolkových zemí v rámci Německa (všechny spolkové země mají stejné postavení). A německá federace má rozhodně mnohem více pravomocí než jen zahraniční a bezpečnostní politiku (a to i v případě Bavorska, Saska a Durynska). Stačí si přečíst německou ústavu.

Anonymní řekl(a)...

Zay:

Ad Finrod Felagund
Ale právě třeba Jihočeský je velmi "zparchantělý" útvar. K jižním Čechám po staletí patřilo Sušicko, díky bývalým i současným komunistům je součástí Plzeňského kraje. Naopak k tzv. Jihočeskému kraji patří Dačicko, které vždy náleželo k Moravě. Dodnes řada tamějších obyvatel o své oblasti mluví jako o jihozápadní Moravě. Protesty pochopitelně soudruzi v parlamentu nikdy nevyslyšeli.

Anonymní řekl(a)...

Především je potřeba napsat, že veškeré kraje dle nového zřízení (1996) jsou nelogické, nesmyslné, nic přirozeného nerespektující a nefunkční. Poslední funkční krajské zřízení zaniklo v roce 1850 a od té doby fungovala správa věcí věřejných pomocí okresů - zcela funkčně a dostatečně. Dokud bylo více zemí než dvě, měly smysl i země. Dnes jsem ale k zemím skeptický, je jich málo a naše území je mrňavé jak nikdy. Sice by vznikla země Praha, ale i tak by to bylo málo, aby se mohli mezi sebou nějak rozumně dorozumívat.

Především je třeba zrušit kabaretní kraje jako nap.ř kralovarský, liberecký, vysočina, pardubický apod, které jsou mrňavé a nesmyslně rozložené, nebo v ideálním případě zrušit všechny kraje, které jsou v podstatě o ničem a slouží především k propírání vybraných daní do stranických pokladen. A je potřeba znovuzřídit okresy o velikosti těch z roku 1960, které jsou přirozeným spádovým územím s vesměs společnými zájmy.