FEJETON: Vyznání klasického patriota

„Chci navštívit svou vlast, Böhmen“. Těmito slovy měl český génius Jára Cimrman vyjádřit svou lásku k vlasti. Třebaže se většina diváků v sále takové replice směje, její význam je hlubší. Němčina proti češtině ve věci Čech, stejně jako například čeština proti maďarštině ve věci Maďarska, má jednu nespornou výhodu – a sice je schopná jedné velmi podstatné nuance. Stejně jako čeština zná rozdíl mezi pojmem „uherský“ a „maďarský“, třebaže maďarština používá shodně jedno „magyar“, němčina zná rozdíl mezi Böhmisch a Tschechisch – přičemž v češtině je tento rozdíl minimálně dosud nevyjasněný. Tak či tak – česky řekneme „český“ a onen rozdíl, který němčina zná, nám může uniknout. Když tedy Jára Cimrman říkal, že chce navštívit svou vlast Böhmen, myslel tím Čechy jako určité území bez ohledu na to, kdo v něm bydlí, komu patří, atp. – tedy zcela oproštěn od jakéhokoliv nacionalismu, který se v prvé řadě opírá o takové věci jako společný jazyk či etnický původ. Jemu šlo zkrátka a dobře o tu zemi medem a strdím oplývající, Prahu coby město, vltavské meandry, hory i roviny – ať už tam hospodařil kdokoliv.

Když se podívám po svých předcích, tak až na drobné výjimky (nejsem si vědom italských, slovinských či chorvatských předků) sahají jejich kořeny napříč všemi národnostmi rakousko-uherské monarchie. Byli tedy Středoevropany. A musím říci, že nějakým zvláštním způsobem to na mně zanechalo stopy, protože já se opravdu cítím stejně doma v Čechách (podle vzoru Böhmen) jakož i na Moravě, v Polsku, Rakousku, Maďarsku či na Slovensku. Pocitově v tom opravdu nevidím rozdíl a jsem ochoten se s kýmkoliv „zvenčí“ o pověst Středoevropanů bít (myšleno samozřejmě diskusí, neb nejsem žádný rváč). Když se některý „zvenčí“ dopustí té ohavné paušalizace, že ve střední Evropě (takovými lidmi souhrnně označované za „východ“) lidé pomalu neznají elektřinu a žijí v zemljankách, nemohu se udržet v podávání důkazů o tom, že tomu tak není a v bránění dobré pověsti střední Evropy. Myslím, že tak, jak byl Cimrman doma v „Böhmen“, jsem já doma v srdci Evropy. Bez ohledu na etnika, která tam žijí, bez ohledu na jazyky, kterými ti lidé mluví, bez ohledu na státní hranice.

Někdy v mých přibližně patnácti letech jsem objevil J. R. R. Tolkiena a začetl se do Silmarillionu, Pána prstenů a dalších jeho knih. Myslím, že čtenáři znalému tohoto díla je zřejmé, že mě hluboce ovlivnilo už z pohledu na mou přezdívku, ale ono se to nepromítlo jen do mého – povětšinou internetového – pseudonymu. Svět, který Tolkien popisoval, mě chytil za srdce, ten svět tak, jak byl popsán, mi byl velice blízký a kolikrát jsem snil o tom, jaké by to bylo v něm žít. Tehdy jsem nevěděl, jakých reálných kontur se takovému snění dostane – jak šel čas a má střední Evropa mému chtíči po poznání mi začala být malá – mě život na cestách zavál krůček po krůčku, čím dál tím víc na sever. Když jsem před několika lety navštívil Litvu, říkal jsem si, že ta země je něčím zvláštní. Oslovovala mě. Když jsem o rok později navštívil Estonsko, a zejména ostrov Saaremaa, měl jsem pocit typu tady je mi to svojí atmosférou nějaké povědomé – a tam jsem už věděl, co mi to připomíná. Po pravdě řečeno, vůbec bych se tehdy nedivil, kdyby na mě zpoza stromu někde poblíž Kuressaare vykoukl elf. Tím ale mé putování na sever neskončilo – protože nakonec jsem se dostal do Norska, kde jsem shodou okolností určitým způsobem zakotvil. A tam jsem věděl, že tohle je ten můj druhý domov, který mě vzal za srdce, když jsem četl Silmarillion. Tohle. Bez ohledu na jazyk lidí, kteří tam žijí, na jejich národnost, státy či politiku jsem věděl, že tady jsem doma – podobně, jako jsem doma ve střední Evropě. Když se mi nedávno dostala do rukou Edda, kniha severské mytologie a severských pověstí dávných Vikingů, viděl jsem, že taková podobnost se Středozemí není náhoda – Tolkien se právě v Eddě, tedy v knize lidové moudrosti Seveřanů, do velké míry inspiroval, když psal Silmarillion.

Nacionalismus je mi cizí. Nechci tímto vnucovat svou představu jiným lidem ani ze sebe dělat výlučného, ale pocitově státní hranice v místech, která jsou mi Domovem s velkým D v mé hlavě neexistují. Třeba je to původem, třeba tím, že odmala trávím život do značné míry na cestách, ale já vím, kde jsem doma. Tak jako mí předkové ze sedmnáctého století a ranější, pro které pojmy „slovanství“, „národní uvědomění“ či jiné v tom smyslu jak je známe my, nic neznamenali. Byli svázáni se zemí, v níž žili – tak jako jsem s určitým kusem země svázaný já. Ve svých článcích, které publikuji, se občas zmíním, že by mi nevadili ani Němci v Sudetech a že mi ani nevadí Maďaři na Slovensku. Jestli se totiž můj soused bude jmenovat Jiří, György či Heinrich mi je upřímně jedno – a jestli je hlavní město v Praze či ve Vídni a jestli hlava státu, v němž žiji, mluví česky, německy, maďarsky či jakkoliv jinak, je mi také jedno. Co mi ale jedno není a nač jsem citlivý, je přístup té konkrétní moci k tomu, jak země, v níž jsem doma, vypadá. Proto jsem hrdý na každou novou a pěknou moderní stavbu v Čechách, Polsku či jinde. Proto jsem hrdý na to, když vidím vesnice čisté a lidi slušně se chovající. Cítím hrdost, když lidé „zvenčí“ navštíví místo, kde se cítím doma a když se jim tam bude líbit, když se budou cítit příjemně. Proto jsem rád za každou jednu věc, která způsobí, že bude místo, kde jsem doma, vypadat čistě, příjemně a kultivovaně – bez ohledu na to, komu to místo patří. Proto by mi vůbec nevadilo mít za souseda Heinricha, ale děravá silnice a rozbitá náves či kasina v centru Prahy mě popuzují stejně jako agresivní řidiči na silnicích. Má první myšlenka, když něco takového vidím, je stud, stud za to, že někdo, kdo přijede, si odnese špatný zážitek a nebude o místu, které je mi domovem, mluvit v dobrém. Radši budu mít na Šumavě čistou a krásnou vesnici plnou Holanďanů než vesnici, která musí být za každou cenu česká a bude přitom špinavá a plná trpaslíků a nočních klubů. Bude-li čistá a krásná a přitom česká, nic se tím pro mě nemění – protože budu mít klidné srdce, že se za místo, kde se cítím doma, nemusím stydět. Že na něj mohu být hrdý. Zní to možná divně, ale nejsilnější pocit patriotismu za poslední dobu jsem cítil, když jsem jel úplně novou českou vlakovou soupravou po úplně novém koridoru, měl jsem za spolucestujícího jednoho Američana a mohl jsem být hrdý na to, že on, cizinec, může mít ze země, kde jsem doma, dobrý a spokojený pocit. Možná, že je to čistě má interpretace, ale když Josef Kajetán Tyl psal slova k první sloce písně Kde domov můj, myslím, že měl v srdci stejný pocit, jaký mám z míst, kde se cítím doma já. Ať už jde o malebnou českou krajinu, slovenské hory, uherskou nížinu, širé roviny Polska, švédské hory či norské fjordy. Když v prosinci minulého roku vstoupily nové členské země EU do schengenského prostoru, měl jsem pocit, že věci jsou konečně tak, jak mají být. Státní hranice překračuji dvakrát týdně a poměrně často na Mostě přátelství v Těšíně – a pokaždé, byť už je od prosince poměrně dlouhá doba, si ten pocit vychutnávám a nemohu se ho nabažit. Že to, co nazývám svým domovem, konečně může být pospolu.

Komentáře

Anonymní píše…
To, co jste napsal, zní hezky, ale páchne to po utopii. Je v přirozenosti opic, že žijí v tlupách a bojují proti příslušníkům jiných tlup, a tuto vlastnost zřejmě lidé zdědili po nich. A tak se rubali katolíci s protestanty, Češi s Němci, fašisti s komunisty, fanoušci Sparty s fanoušky Baníku... fantazii se meze nekladou. Jde prostě o to, že člověk má instinktivní potřebu někam patřit a potom dát do držky "těm druhým" - i když je pravda, že se přitom často schovává za vznešené ideály, aby se za sebe nemusel tak stydět.
Vědomí přináležitosti k nějaké tlupě se nazývá identita. Když lidé odvrhnou starou identitu (křesťanství), tak si dříve či později najdou nějakou novou (nacionalismus, komunismus, různé subkultury, atd.).

Ve Vaší vysněné střední Evropě budou lidé přátelští a pracovití, nebudou krást a krátit daně, a když budete chtít přejít silnici, tak Vám vždycky zastaví. Na druhé straně ale budou mít málo dětí, vysokou rozvodovost a vysokou sebevražednost. Šovinismus je hnusný, ale nutí lidi, aby se množili a drželi pohromadě. V dnešní Evropě je šovinismu velmi málo, a proto se nám Evropa rozpadá pod rukama. Evropané si v minulých stoletích užili šovinismu až až, a tak se ho postupně vzdali, což je dobře, ale teď najednou neví, co si mají sami se sebou počít.
Mně osobně se Váš sen líbí a sám bych v něm chtěl žít. Nemyslím si, že je nemožné ho uskutečnit, ale bude to HODNĚ, OPRAVDU HODNĚ obtížné. To je třeba brát na vědomí.

Scorpion
Finrod Felagund píše…
Scorpione, nacionalismus není jediný model šovinismu. Co takhle hrdost na příslušnost k Západu? Nevím, jak Vy, ale já ji vnímám dost silně. A že není proti komu tuto identitu uplatnit? Islám a Rusko jsou za dveřmi a není snad čas znovu jako v tom roce 1683 či 1920 vzít Evropu dohromady a jít muslimům, respektive Rusům, natrhnout prd**? Já neříkám proboha nic o žádné mírumilovné utopii, ale o tom, že považuji za velmi nešťastný nacionalismus, produkt to 19. století, což ale neznamená, že bych nějak zavrhoval systém "my proti nim". Akorát ten systém "my proti nim" holt není v mém podání nastaven v podobě Češi proti Němcům, ale Evropa proti Arabům či Turkům, resp. proti Rusům.
Anonymní píše…
Možná by nebylo od věci zamyslet se nad tím, co že to ten Západ vlastně je. Nesouhlasím s tvrzením, že jsme nějaká židovsko-křesťanská civilizace, protože středověká evropská kultura, která byla skutečně židovsko-křesťanská, byla na podobné úrovni, jako je dnes Indie nebo Pákistán. Nesouhlasím také s Huntingtonovou teorií o střetu civilizací. Huntington tvrdí, že na Zemi existuje několik civilizací a Západ je prostě jen jednou z nich, přičemž Západem myslí Západní Evropu a její deriváty, tj. USA, Austrálie, atd. Já si ale myslím, že každému rozumnému člověku musí být aspoň trochu jasné, že střety Západu třeba s islamisty nebo s Čínou nejsou ani tak střetem civilizací, jako spíš střetem civilizace s barbarstvím. Ostatně mám za to, že na této planetě existuje jen jedna skutečná Civilizace, a to je právě ta západní.
Všimněte si, že největšími americkými a západními patrioty jsou lidé jako Ali Sina, Ibn Warraq, Wafa Sultan, Nonie Darwish, Walid Shoebat, Ayaan H. Ali atp. Tito lidé by byli velmi rádi, kdyby se islámské země staly součástí Západu. Ale ne v tom smyslu, že by byly plné McDonaldů a sex shopů, ale v tom smyslu, že by tam byla demokracie, svoboda, tolerance atd. V současnosti to nevypadá, že by k něčemu takovému mohlo dojít, ale přesto nevidím důvod, proč by se třeba za sto let nemohla z Iráku stát vyspělá, demokratická, západní země.

Domnívám se tedy, že Západ není kultura, ale myšlenka, a že vlastně neexistuje žádný stoprocentní Západ, ale pouze "míra západnosti". Tak třeba Japonsko má kulturně blíž k Číně než k Evropě, ale civilizačně má blíž k Evropě než k Číně. Když Japonci dostali za druhé světové do držky, tak jim došlo, že císař není bůh a že ten Západ asi nebude zas tak špatný, jak si původně mysleli. A tak přijali některé západní atributy, jako je demokracie, pluralita atd., a díky tomu je dnes Japonsko mnohem lepším místem k životu, než Čína.

Pokud jste hrdý na Západ jako na kulturní a geografickou oblast, pak byste musel být hrdý také na Hitlera a na Stalina, a to je samozřejmě nesmysl. Japonsko je víc západní než Čína a Francie je víc západní než Japonsko. A zrovna tak jsou dnešní Češi víc západní, než byli jejich předkové před sto lety. To, co dělá Západ největší civilizací všech dob, není nějaká tradice, ale překonávání tradic, tedy pokrok. Západ tedy není kultura, ale myšlenka, nebo spíš celý soubor myšlenek. Myslíte, že můžete být hrdý na myšlenku?

Není hrdost jako hrdost. Ano, když jsem na nádraží viděl Pendolino, taky jsem z toho měl dobrý pocit, ale necítil jsem přitom potřebu bojovat proti národům s nižší kulturou železniční dopravy. Tím se dostáváme k natrhávání hýžďových svalů, o kterém jste psal výše.
Píšete, že chcete natrhnout prdel Rusům a Arabům. Měl byste upřesnit, co tím myslíte. Pokud by třeba čistě teoreticky Rusko napadlo Ukrajinu, pak bychom měli proti Rusům tvrdě zakročit a z Ukrajiny je vyhnat. Ale co potom? Dobývat Rusko bychom nemohli, protože má několik tisíc jaderných hlavic a to by opravdu nestálo za to. A co se týče islamistů - já osobně jsem pro, aby se u nás postavil americký radar, ale nikoli proto, že jsem hrdý Zápaďan, ale prostě proto, že nechci, aby mi před barákem přistála íránská atomovka. Myslím si také, že bychom měli zaútočit na Írán a svrhnout tamní režim. Ale co bychom dělali potom? Zakázali islám? Na systému "my proti nim" nevidím nic pěkného nebo vznešeného. Dobře to vyjádřila Golda Meirová, když řekla něco v tom smyslu, že "my Židé nenávidíme Araby nikoli proto, že zabíjejí naše děti, ale proto, že nás nutí zabíjet ty jejich". Zabít islamistu je podobné jako utratit vzteklého psa. Není to důvod k hrdosti, je to nutné zlo.

Scorpion

Populární příspěvky z tohoto blogu

Obhajoba Pirátů: Proč byla digitalizace předem odsouzena k nezdaru aneb mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Hnědí, rudí, všechno jedna pakáž

SPOLEČNOST: Stojíme na prahu. Čeho?