UKRAJINA: Rok a měsíc(e) poté, část I.

čtvrtek 19. března 2015


(Následující text na pokračování napsal občasný přispěvovatel Komo. Jsem tomu rád, protože Ukrajinu jsem na Nekorektně dlouhodobě zanedbával. Zcela záměrně, protože se necítím být kompetentní se k tématu vyjadřovat. Pohled na ukrajinskou krizi s autorem textu nicméně víceméně sdílím - a obávám se, že odteď možná tyto stránky najdete na nějakém seznamu šiřitelů "ruské propagandy", kterých je teď nějak všude plno. No co, taky reklama)
Je to už přes rok, co se daly do pohybu události, které vedly k pádu prezidenta Janukoviče na Ukrajině, ale také k roztržení Ukrajiny a konfliktu v její východní části. Normálně se tomu říká občanská válka, ale tak tomu ne každý říká, nicméně to je vedlejší.
Co se stalo do roka a do dne, co majdanské hnutí svrhlo Janukoviče? Vynořují se různé analýzy příčin a následků. Tedy i já přispívám svou troškou do mlýna a tím, co považuji za nejklíčovější v tom průs… totiž vývoji.

Úvod
Ukrajina je desítky let v podstatě rozdělený stát. To není žádné rusofilství, putinismus, klausismus nebo zemanismus, to je prostě fakt. Ostatně i čeští analytici, politologové či novináři to tvrdí (sem tam). Jedná se do velké míry umělý a heterogenní stát – a to není kritika, takových států je po světě mnoho (umělejší jsou třeba Belgie, Afghánistán, v podstatě celá Afrika a další; i první Československá republika byla). Její hranice jsou víceméně dány administrativním rozhodnutím z dob SSSR.
Země je rozdělena cca řekou Dněpr. Jiná je (jiho)východní část, jiná (severo)západní část. Podstatně odlišně jsou na tom obě části z hlediska zemědělství, průmyslu, se kterým zahraničním státem (sousedy) obchodují, za kterými hranicemi mají místní své příbuzné, národnostním složením a jazykem. A také se odlišují vizí, s kterými státy se chtějí mít do budoucna hlavně za dobře, s kým být přátelé, s kým obchodovat apod. Ukrajina je rozdělena geograficky, ekonomicky, jazykově, historicky, kulturně i politicky. Dle sčítání lidu z roku 2001 17% obyvatel mluví rusky nebo se hlásí k ruské kultuře (reálně to bude větší podíl, tvrdí idnes.cz)
Ukrajina drží (spíš bohužel jen držela) pohromadě jen proto, že do témat rozdělujících zemi nikdo příliš nešťourá, nikdo tato témata nevynáší do veřejné debaty s cílem je jednou pro vždy vyřešit. Všichni tak nějak berou, že jsou Ukrajinci, žijí na Ukrajině, hledí si svého a snaží se rozvíjet své životy. Jejich rozvoj brzdí oligarchické struktury, obrovská korupce a podobně.

Politika
Volby jednou vyhraje kandidát s výrazně větší podporou západní části země, jindy ten druhý, ale na systému to moc nemění. Klíčová je podpora oligarchů a pro ty je zase důležité, že politici oligarchům nebourají jejich systém. V roce 2010 byl prezidentem zvolen pro-východní Janukovič, mezinárodní pozorovatelé volby uznali za legitimní a férové. To není ruská propaganda, tak to psali i v českých médiích.
Všichni jsou rádi, že jsou rádi, Ukrajina není kdovíjak bohatá země, ani kdovíjak plně demokratická (ve srovnání s Evropou na západ od jejích hranic), lidé se snaží přežít a užít si svobody a luxusu v míře, kterou jim režim povoluje. Není to žádná totalita, vlastně diktátorství, ale k ideálu demokracie má zřízení přeci jen daleko.
Samozřejmě situace není ani trochu ideální a tak kdo vidí, jak to chodí jinde ve světě (Evropě), rád by napravil všechno to neřádstvo svého státu, a tak na západě země sílí myšlenky na více svobody (práva, blahobytu a tak) – a místní oligarchové je různě podporují.
Klíčový termín, který ještě několikrát v článku zopakuji je – naděje. Já to zopakuji. NADĚJE. Naději lidé vkládají do vyjednávání o asociační smlouvě s EU. Zřejmě v domnění, že to Ukrajinu přiblíží k standardům západu (a pochopitelně se předpokládá z toho plynoucí nárůst svobody, prosperity a práva).

Začátek Majdanu
Prezident Janukovič ale na konci listopadu 2013, na poslední chvíli, couvne a smlouvu nepodepíše. A lidé protestují, centrem protestů se stává náměstí Nezávislosti v Kyjevě, Majdan (to slovo brzy získá víc významů než jen bod na mapě). Nemyslím si, že většinu z protestujících kdovíjak zajímá, jestli je ta smlouva pro Ukrajinu výhodná, jestli její podmínky pro Ukrajinu jsou výhodně vyjednané, zvláště z ekonomického hlediska.
Fakta a naděje nejsou totéž. Dvě nohy jsou špatné, čtyři dobré, bééé. Totiž, pardon, chci říct, je to smlouva s EU, tak to bude dobrý. Janukovič cuknul, tak je špatný. Tečka. A kdo si myslí, že by čistě teoreticky vůbec mohlo být výhodnější vyjednat s EU lepší podmínky, tak tomu rozhodně vůůůůůbec nerozumí. Ostatně koho by zajímaly ekonomické důvody, kterými se vláda a prezident ospravedlňují. Koho by zajímala analýza, jestli to bylo rozumné a státnické rozhodnutí. Kdo by věřil tomu, že by Janukovič a spol. mohli mít nějaký zájem udělat pro Ukrajinu něco dobrého, že? ;)
Nejsem ekonom, ponechme stranou teoretizování o výhodnosti smlouvy s EU, a jestli EU jednoduše jenom nenabídla málo. Faktem je zde vliv Ruska, které jako velmoc považuje Ukrajinu za svoji sféru vlivu (víc než jen to). Rusko plánuje jinou ekonomickou zónu a Ukrajinu by v ní rádo zahrnulo. Ukrajina je zadlužená. Celý východ Ukrajiny je závislý na obchodu s Ruskem, což je zvýhodněné díky bezcelní dohodě. A celá Ukrajina je závislá na ruském plynu. A Putin jednak slibuje Ukrajině půjčku a jednak připomíná, že Ukrajině zavede standardní ceny plynu a ropy, když se tedy od Ruska „odpoutá“. Taktéž připomíná, že o bezcelní výhody obchodu s Ruskem Ukrajina podpisem asociační smlouvy přijde. Že to připomíná, to není nějaký zlotřilý proradný krok Putina, to by muselo Rusko udělat tak jako tak (leda pokud by existoval ideální stav, kdy by žádné obchodní bariéry mezi všemi státy světa neexistovaly).
17. prosince se Janukovič a Putin dohodli, Rusko snížilo pro Ukrajinu ceny plynu a odkoupilo (dohodnuto na několik fází) Ukrajinské dluhopisy za 15 miliard dolarů. Putin si Ukrajinu „koupil“, nabídl výhodnější podmínky než EU (či podmínky půjčky, které zadlužené Ukrajině dohadoval MMF). A kdo ví, na čem se ještě dohodli. Protesty sílí, původních 350 tisíc protestujících před podpisem dohody s Ruskem se rozroste na více než milion. Po několika střetech s policií protesty na čas utichnou, ale v lednu se opět rozhoří.

Majdan sílí
Z obav z reakce světa a z větší izolovanosti svého režimu je Janukovič nerozežene jednou ranou. Navíc se ukazuje, že demonstranti jsou dobře připraveni. Bývalí vojáci radí se strategií, lidová tvořivost nasazuje proti síle státu neprůstřelné barikády z ledových bloků, podomácku vyrobené helmy a zbroj, logisticky mají vše dobře zařízené (kuchyně, knihovny, wi-fi i univerzitu). Od chabě vyzbrojených Finů ze Zimní války přebírají zbraně – molotovy koktejly. A tipuji, že kdyby na ně Janukovič najel s tanky, nepochybně by od Maďarů z padasátého šestého přebrali jejich systém likvidace tanků (je to nějak recept na bázi medu a mléka – výsledná hmota učiní povrch silnic superkluzký a tank se na silnici stane superneovladatelný).
Janukovič bojuje různě. Jednou demonstranty zatýká, jindy amnestuje. Vydává zákon proti shromažďování (16.1.), demonstranti dostávají SMSky, že porušují zákon, ale lid to nezastaví. Janukovič někdy nechá policii, aby na sebe nechala házet zápalné lahve, jindy jí nařídí demonstranty zatýkat a bít obušky. Nemusím připomínat, že jeho role jako vládce státu je v první řadě pořádek a bezpečnost. Majdan vůbec není o nenásilí. Ale co, to je jejich taktika.
Skoro to vypadá, že Kličko v boxerských rukavicích křičí na Janukoviče, aby šel na „férovku“ do ringu (pardon, veřejnou debatu, ale ne v televizi, ale na Majdanu) ;) Janukovič se snaží s vůdci Majdanu jednat, nabízí jim posty ve vládě. Jaceňukovi je nabídnut post premiéra. Kličko, Jaceňuk a Ťahnybok nabídky odmítají. Později vládu na nátlak demonstrací obměňuje, premiér Azarov odstupuje, čímž kontroverzní zákony proti shromažďování přestávají platit. Opozici to nestačí, požaduje demisi prezidenta.
Demonstrace se rozšiřují po celé zemi. Ke konci ledna demonstranti obsazují několik vládních budov mimo Kyjev (někde se o to neúspěšně pokoušejí), zvláště na západě země (ale i na východě země to vře). V některých regionech si vytváří vlastní alternativní zastupitelské sbory, čímž vypovídají poslušnost Kyjevu a Janukovičovi. V některých regionech je zakázána Janukovičova Strana regionů.
Úplně na západě Ukrajiny jsou v čele radikálové ze strany Svoboda (tu vede Oleh Ťahnybok, jeden ze tří vůdců Majdanu), které i takový idnes.cz označuje za neonacisty (v minulosti pořádali pochody s neonacistickými symboly), čímž do budoucna efektivně přesvědčují svět (a Putina) z toho, že Majdan fakt neměl s fašismem nic společného ;)
Zastupitelský sbor na Krymu je naopak Janukovičovi nakloněn a vyzývá ho k tvrdšímu postupu a vyhlášení výjimečného stavu. Ten tedy do regionů, kde jeho vláda ztratila moc, posílá armádu i tanky a těžkou techniku. Ne, dělám si srandu s poslední větou. Kdo to kdy slyšel, aby se na Ukrajině nějaký region vzbouřil a centrální vláda z Kyjeva proti němu nasadila armádu ;)
Nicméně i tak některé státy světa uvalují na Ukrajinu hospodářské sankce. Během ledna a února do Kyjeva přijíždí situaci uklidnit a vyjednat dohodu zástupci ze západu, za EU Füle a Ashtonová, za USA několikrát přijede náměstkyně ministra zahraničí Nulandová. Jednají i s opozicí. Spíš s opozicí. Americký ministr zahraničí dokonce jedná v Mnichově s představiteli opozice, s Kličkem, Jaceňukem, Ruslanou – ano, tou zpěvačkou.
Čímž se ukazuje, že se do ukrajinských vnitřních záležitostí vměšuje Rusko, takže tito různí zástupci západu de facto stojí na Majdanu a křičí na Putina, aby se jako laskavě nevměšoval do vnitřních věcí Ukrajiny ;) Ten na to pochopitelně nemá čas, protože se snaží světu předvést v nejlepším světle, 6. - 27. února probíhá olympiáda v ruském Soči.
Osobně si myslím, že nebýt olympiády a příprav na ni, a tedy z toho plynoucí potřeby Putina „nedělat vlny“ ve světovém dění, aby si nepohoršil reputaci, dávno by Janukovičovi pomohl. Pravděpodobně by Majdan nepřerostl charakter další z řady oranžových revolucí na Ukrajině, když opozice věděla, že z Ruska nemůže režim kvůli olympiádě očekávat výraznější podporu. Což byl chytrý taktický tah.

Dohoda či klid před finále?
Režim a opozice po dalších a dalších jednáních postupně vyjednávají dohodu. Režim propouští stovky zadržených (15.2.), opozice vyklízí obsazené vládní budovy v Kyjevě. 18. února se ale radikální část demonstrantů opět pokouší obsadit radnici a parlament v Kyjevě. Janukovič na ně posílá vojáky a speciální jednotky Berkut. Příští tři dny v Kyjevě nepřežijí desítky demonstrantů a stovky jich budou zraněny. Policie přestává na sebe nechat házet zápalné lahve.
Kličko a Jaceňuk jednají s Janukovičem, ten požaduje bezpodmínečnou kapitulaci Majdanu, pardon, chci říct, vyklizení Majdanu. Normálně si jako prezident země dovoluje požadovat pořádek a pokouší se ho zajistit (no kdo to kdy slyšel, aby státní moc měla právo na zajišťování pořádku?). Navzdory dočasnému příměří, které se podařilo (19. února) vyjednat opozici s režimem, boje druhý den pokračují. Ministři zahraničí Polska, Německa a Francie se vměšují do vnitřních věcí Ukrajiny (to asi po vzoru Putina nebo co), pardon, jednají s Janukovičem i opozicí (kdo ví, na čem se dohodli). EU zvažuje sankce.
Poznámka – 1) Úplně vidím ten pokřik, kdyby do Kyjeva přijel s Janukovičem jednat Putin. 2) Prosincové (v 2013) demonstrace vznikly také mmj. jako požadavek odpovědi na to, na čem všem se Janukovič s Putinem dohodnul (krom zveřejněného odkupu dluhopisů a levnějšího plynu), tuto otázku si nyní nikdo nepokládá.
Do toho zasahují jacísi ostřelovači, střílí do demonstrantů. Nikdo neví, kdo střílí, ale každému se to nějak hodí. Přiklonit se můžete, k jakému názoru chcete, myslet si o tom můžete, co chcete, ale faktem je, že všichni nevíme nic a nikdy se to nedozvíme. Dodneška se neví, kdo střílel. Jedni řeknou, že to je stupidní nebo poslední zoufalý pokus Janukoviče rozehnat Majdan. Jiní předpokládají, že tak hloupej Janukovič není a je to pokus někoho v pozadí, kdo nemá zájem na dohodě Janukoviče a opozice, a tak se snaží jednu stranu vyprovokovat a neváhá jít přes mrtvoly. Názor, že zaručeně musel střílet berkut na příkaz Janukoviče je stejně relevantní jako názor, že v tom má prsty západ po nedávné dohodě. Já nestraním ani jednomu názoru.
Další vládní budovy po zemi obsazuje pro-majdanovská opozice. Lvov úplně vyhlašuje nezávislost na Kyjevu a vlastní stát. Nezaznamenal jsem, jestli se vůbec v tu dobu obtěžovali s něčím jako vyhlášením referenda, které by nezávislost potvrdilo, mám dojem, že ne (na rozdíl od Doněcku či Luhansku o pár měsíců později). Docela by mě zajímal názor západu, ale i Ruska, jestli by výsledek referenda také předem neuznali a vůbec to referendum označili předem jako zmanipulované.
Z Krymu, který již mnohem dříve plánoval na únor referendum o statusu poloostrova a o garanci Ruska pro svou autonomii, nyní v druhé půlce února sílí názory na připojení se k Rusku (ostatně dvě třetiny obyvatel Krymu jsou Rusové) a navíc jim postup Janukoviče připadá měkký. Pro doplnění připomínám, že tato informace o náladách na Krymu v půlce února se v té době objevila v českých médiích.

Tak přece jen dohoda?
Janukovič ustupuje a 21. února přichází na návrh zástupců EU se smírčí dohodou. Politický systém se vrátí k Ústavě z roku 2004, moc prezidenta bude oslabena na úkor parlamentu, předčasné prezidentské volby budou na konci roku 2014 (jinak by se konaly v únoru 2015, btw.), bude amnestie. Tuto dohodu podepisují spolu s vůdci Majdanu (Jaceňukem, Kličkem, Ťahnybokem – ano, to je pořád vůdce strany Svoboda, kterou i západ považuje za neofašistickou) ministři zahraničí Polska, Francie, Německa a ruský emisar (Lukin).
Majdan dohodu neuzná, vůdce opozice vypíská. Požaduje okamžité odstoupení Janukoviče a hrozí ozbrojeným útokem na sídlo prezidenta druhý den. Tím hrozí především členové Pravého sektoru. To jsou ještě více radikální, militantní a bojovnější neofašisté než Ťahnybok se stranou Svoboda (to jsem si opět já nevymyslel, já nemám rád označování kdekoho za fašistu, to je popis z českých médií). Pravý sektor je takové bojové jádro Majdanu. Čímž o to víc dokazuje pro Putina a celý svět, jak Majdan s fašismem nemá vůbec nic společného.
O několik hodin později, druhý den, 22. února je všechno jinak. Tymošenková je propuštěna. Radikální demonstranti obsazují celý Kyjev, parlament, prezidentské sídlo. Janukovič z Kyjeva prchá. Jeho Strana regionů se rozpadá a distancuje se od něj. Parlament odhlasoval, že Janukovič není schopen vykonávat funkci (tj. svrhl ho), ten to odmítá a označuje situaci za převrat (což je pravda!). Dočasným prezidentem se stává Turčynov, prezidentské volby jsou určeny na 25. května. Lidé na Majdanu zůstávají (zvlášť radikální Pravý sektor odmítá odejít).
Majdan dohodu porušil, ale chopil se moci a to je vlastně happy end, ne? Moc moc špatný prezident je pryč, všechno bude fajn, nastoupí překlenovací vláda, vypíše volby, popř. návrhy pár zákonů, jak by to mohlo v budoucnu vypadat, z voleb potom vzejde legitimní parlament a rozvržení sil určí, co bude dál, jestli vymyslí novou ústavu (nebo schválí navrženou starou). Ne? Kdepak, teď přichází to jediné klíčové v tomhle článku a v celé té krizi na Ukrajině.
(pokračování příště)

Komo

1 Comment:

Anonymní řekl(a)...

He? Tohle přesně na seriálech nesnáším, ... v nejnapínavějším okamžiku "pokračování příště".

Jinak přihodím svůj názor na to co podle mě Ukrajina mohla získat, kdyby lidi mysleli a nesnažili se to brát jako Losna vs. Mažďák.

Především, Rusko Ukrajinu tím bezcelním obchodem a levným prodejem energií hrozně rozmazlovalo.
S trochou racionality, manévrování, snahy a především jednotným obyvatelstvem, který by v tom vládu podporovalo mohla ukrajina chtít po EU něco podobného - bezcelní obchod. Kdyby si to vyjednali na obě strany, měli by nakročeno k tomu stát se v průběhu dvou generací jedním z nejbohatších států evropy.
Samozřejmě, je to hodně za vlasy přitažené kdyby, museli by se vypořádat s oligarchizací společnosti a mnoha dalšími problémy. Každopádně dostali by perfektní příležitost jak se stát z v podstatě periferie - ať už z pohledu EU nebo Ruska jistým způsobem "centrem", nebo "prostředníkem". Nebyla by to jediná země které by se to povedlo. Viz. třeba své doby velmi zaostalý a ještě heterogennější Švýcarsko. Nebo homogenní, ale periferní Island.

Je to ale přesně to co píše autor. "Naděje" tady má navrch nad tím co lze reálně dostat. Sám si pamatuju jak jsem v 18 hlasoval pro vstup do EU. Bylo to víc o pocitu "patřit k těm lepším na západě", než o tom co to pro nás jako zemi i pro mě osobně reálně znamená.

Sám ukrajinu a ukrajince moc neznám, ale od známých co se tam pohybují mám dojem že spíš většina ukrajinců by vlastně ani volný obchod nechtěla. Je to svým způsobem smutný když člověk opakovaně vidí jak různý země opakovaně promarňují obrovský potenciál který jim historické okolnosti nabídnou. V případě Ukrajiny ještě tak tragickým způsobem jako je to že se nechají zatáhnout do velmocenské politiky větších a pak padnou do občanské války, která je vlastně jen takovým zástupnou válkou pro obě mocnosti - z které pak propagandisticky těží jak Kreml, který tím před vlastním obyvatelstvem zakrývá hospodářskou degeneraci vlastní země, tak třeba USA s těmi jejich "jízdami dragounů".

Zkrátka uvědomit si svoje postavení na světě a hru mocností... ale hrát vlastní part a něco z toho vytěžit a ne si sám naběhnout do role šaška a otloukánka.

Zdeněk