HISTORIE: Výročí začátku konce, nebo důsledku začátku?

15. března 1939 si připomínáme letos smutné sedmdesátileté výročí počátku nacistické okupace českých zemí. Přesto bych rád v tomto článku, podobně jako v článku, který jsem psal loni o výročí Srpna 1968, zkusil spíše tlumit emoce typu "tisíc let jsme trpěli" a nakolik je to možné, podíval se na situaci reálnýma očima.

Když mocnosti Dohody pod vyhlášeným právem na sebeurčení bořily Rakousko-Uhersko, měly dost pravděpodobně pocit zadostiučinění a zejména Francouzi si opět připadali jako velcí páni, kteří opět po téměř století určovali, kudy v Evropě povedou jaké hranice. Málokomu došlo, v čem spočívá historická úloha habsburské monarchie, a leckdo podcenil důsledky dvojího metru vůči národům "vítězným" a "poraženým". Výsledkem konferencí ve Versailles, Trianonu a Saint-Germain-en-Laye bylo, že na základě minulých rozhodnutích, při nichž zúčastněné strany nebyly upozorněny na riziko "trestu", byly některé národy přesunuty do druhé kategorie - a nejvíce to pocítili Maďaři. Když si tito v roce 1867 vymohli dualistické Rakousko-Uhersko, šlo o výsledek stejných emancipačních snah, jaké tou dobou měli i Češi a Poláci - pouze s tím rozdílem, že zatímco Češi a Poláci nebyli tak důslední, Maďaři ano a uspěli. Přesně v tomto momentu se rozhodlo o budoucí maďarské spoluvině na účast v ústředních mocnostech, třebaže se v nich stejně účastnili i "zvítězivší" Češi, Poláci, Chorvaté či Slovinci.

Došlo tak k tomu, že některé národy monarchie byly proti vší logice označovány za "vítězné" a jiné za "poražené", přičemž základním kritériem dohodových sociálních inženýrů byl jazyk, kterým hovoří. Skutečnost, že německy hovořící Rakušané byli kulturně od Němců naprosto odlišní a na rozhodnutích monarchie měli podobný podíl jako Maďaři, Češi, Poláci, Chorvaté, atp., samozřejmě nikoho z diplomatů a politiků Dohody příliš nevzrušovala. Všichni tito měli své sněmy, v nichž rozhodovali, a zároveň všichni tito měli své vojáky v císařské armádě – jaký tedy byl mezi nimi rozdíl? Přesto přístup dohodových mocností vůči "vítězům" a "poraženým" byl naprosto diletantský a zrůdný - pokud šlo o "vítěze", ti si směli vzít své "národní sebeurčení" a ještě i něco navíc, co se jim hodilo - typicky Slováci, kteří si přičlenili maďarsky mluvící území, na která neměli sebemenší právo, jakož i Rumuni, kteří udělali totéž v případě území na západě dnešního Rumunska (kde jim šlo o postavenou železniční trať, nic víc a nic méně) a Sedmihradska. Češi aspoň v případě Sudet, Šumavy a jižní Moravy mohli přinést v argument to, že to jsou historické hranice českých zemí. Jenže proč se potom Československo označovalo za stát etnického národa československého a proč se připomínalo právo na sebeurčení, když ani v případě Čech, ani v případě Slovenska, se tímto principem nikdo neřídil?

Komu bylo sebeurčení upřeno, byli obyvatelé monarchie německy a maďarsky hovořící. Skutečnost, že se jen tak ze dne na den ocitlo 3,3 milionu etnických Maďarů za hranicemi svého státu aniž by dostali sebemenší možnost si na to stěžovat a mezinárodní společenství to bez problémů odsouhlasilo, byla nutně předzvěstí budoucích problémů. Ale bral to někdo vážně? Všichni z dohodových mocností, zejména Francouzi, věřili, že zajistili "pořádek" v Evropě a to pokud možno "na věčné časy". Jak se ovšem pletli! Svými rozhodnutími totiž způsobili to, že rozdrobili a rozeštvali proti sobě národy středoevropské velmoci, jejíž úloha byla jasná - nedovolit Německu, Rusku a Turecku si dovolit jakékoliv vojenské dobrodružství v oblasti.

Zahraniční politika všech států střední Evropy tomu v meziválečném období samozřejmě odpovídala. "Vítězné" národy se více než se sousedy uměly dohodnout s mocnostmi Dohody, které samozřejmě měly posléze co dělat s tím, aby zabezpečily samy sebe, ne to aby ještě za někoho bojovaly, a když se mezi sebou chtěly spojovat národy "poražené", mezinárodní společenství to 1) zakazovalo, 2) když už nemohlo zakazovat, tak to alespoň označovalo za hrozbu míru v Evropě. Chtělo se jim říct: co jste si nadrobili, to si i snězte. Jenže to, že rozdrobením střední Evropy došlo vpravdě ke geopolitické katastrofě si někde uvědomili až s rokem 1938, někde si to neuvědomili dodnes a staví na nesmyslných principech "národního sebeurčení" proti "žaláři národů", jímž se zpravidla myslí rakousko-uherská monarchie. Pro nezávislé pozorovatele, nezatížené nacionalismem "vítězů" první světové války tak muselo už nejpozději v roce 1920 být jasné, že je v budoucnu nějaký ten den, který shodou okolností přišel 15. března 1939, nevyhnutelný. Vzpomeňme si na to, až budeme zase slavit výročí založení republiky.

Komentáře

Anonymní píše…
Já bych podotknul, že Rakousko - Uhersko směřovalo k rozpadu už od roku 1867, tedy od svého vzniku. Bylo to dáno právě tím, že upíralo zemským individualitám historická státní práva (která autor v článku úplně pomíjí) i práva národů na sebeurčení. Naproti tomu Rakousko od roku 1848 urazilo velký kus cesty v otázce individuálních práv občanů, to ano.
Válka ovšem jeho rozpad pouze urychlila, nikoliv zavinila. Když německý kancléř Bettmann - Hollweg vykonal v předvečer WW1 inspekční cesto po R - U, hlásil poté císaři Vilémovi II toto : Veličenstvo, stali jsme se spojencem mrtvoly. Když autor volá po racionálním pohledu, ať se také racionálně podívá na Rakousko - Uhersko.
Maro
Ondra píše…
Ano, ale to nevylučovalo možnost jeho reformy. Podobně, jako po WW1 začínaly národní státy "od nuly", nebyl technicky problém ustanovit R-U federaci. Autor ovšem skutečně opomněl především zdůraznit velkoněmecké hledisko, které mnoha lidem představu jakéhokoli žití pod Rakouskem znechutilo.

Osobně se ale oproti dřívějšku přikláním k tomu, že pokud hledat "ztracený ráj" (a jako relista zdůrazňuji velké uvozovky, neboť podobné pojmy de facto neuznávám), pak v Habsburské monarchii, ne v Československu.

Jinak Versailles byl tristní systém, založený na tehdejších idealistických chimérách anglosaské geopolitiky, která chtěla rozdrobit prostor mezi Německem a Ruskem, aby tyto dva dostala do vzájemného konfliktu o tento prostor a z jejich vzájemného oslabení těžila.
Anonymní píše…
Je pravda, že južná hranica Slovenska nikdy neexistovala a že sa určila až Trianonom. Ale tvrdenie, že si Slováci pričlenili maďarské územie je prisilné. Pri vyjednávaní predsa len hrali v "našej delegácii" rozhodujúcu úlohu českí politici.
Jiffy píše…
Anonymní: Jako Beneš, který tu hranici nakreslil pastelkou. A u Štúrova se musel vrátit aby neskončil v Budapešti. :)
Anonymní píše…
ZAY:
Perfektní článek. Stručný, jasný, výstižný!!! Škoda, že takhle nejsou napsány i učebnice pro základní školy. Místo toho se děti dál učí nesmysly o roce 1918, o "tatíčkovi" Masarykovi, o hodném a schopném Benešovi.

Populární příspěvky z tohoto blogu

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Milion chvilek pro svobodu aneb Proč nechodím na demonstrace

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Konec Petra Macha, část druhá

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Legislativní trolling Klause ml. versus novináři, co čtou prdelí