HISTORIE: Výročí začátku konce, nebo důsledku začátku?

neděle 15. března 2009

15. března 1939 si připomínáme letos smutné sedmdesátileté výročí počátku nacistické okupace českých zemí. Přesto bych rád v tomto článku, podobně jako v článku, který jsem psal loni o výročí Srpna 1968, zkusil spíše tlumit emoce typu "tisíc let jsme trpěli" a nakolik je to možné, podíval se na situaci reálnýma očima.

Když mocnosti Dohody pod vyhlášeným právem na sebeurčení bořily Rakousko-Uhersko, měly dost pravděpodobně pocit zadostiučinění a zejména Francouzi si opět připadali jako velcí páni, kteří opět po téměř století určovali, kudy v Evropě povedou jaké hranice. Málokomu došlo, v čem spočívá historická úloha habsburské monarchie, a leckdo podcenil důsledky dvojího metru vůči národům "vítězným" a "poraženým". Výsledkem konferencí ve Versailles, Trianonu a Saint-Germain-en-Laye bylo, že na základě minulých rozhodnutích, při nichž zúčastněné strany nebyly upozorněny na riziko "trestu", byly některé národy přesunuty do druhé kategorie - a nejvíce to pocítili Maďaři. Když si tito v roce 1867 vymohli dualistické Rakousko-Uhersko, šlo o výsledek stejných emancipačních snah, jaké tou dobou měli i Češi a Poláci - pouze s tím rozdílem, že zatímco Češi a Poláci nebyli tak důslední, Maďaři ano a uspěli. Přesně v tomto momentu se rozhodlo o budoucí maďarské spoluvině na účast v ústředních mocnostech, třebaže se v nich stejně účastnili i "zvítězivší" Češi, Poláci, Chorvaté či Slovinci.

Došlo tak k tomu, že některé národy monarchie byly proti vší logice označovány za "vítězné" a jiné za "poražené", přičemž základním kritériem dohodových sociálních inženýrů byl jazyk, kterým hovoří. Skutečnost, že německy hovořící Rakušané byli kulturně od Němců naprosto odlišní a na rozhodnutích monarchie měli podobný podíl jako Maďaři, Češi, Poláci, Chorvaté, atp., samozřejmě nikoho z diplomatů a politiků Dohody příliš nevzrušovala. Všichni tito měli své sněmy, v nichž rozhodovali, a zároveň všichni tito měli své vojáky v císařské armádě – jaký tedy byl mezi nimi rozdíl? Přesto přístup dohodových mocností vůči "vítězům" a "poraženým" byl naprosto diletantský a zrůdný - pokud šlo o "vítěze", ti si směli vzít své "národní sebeurčení" a ještě i něco navíc, co se jim hodilo - typicky Slováci, kteří si přičlenili maďarsky mluvící území, na která neměli sebemenší právo, jakož i Rumuni, kteří udělali totéž v případě území na západě dnešního Rumunska (kde jim šlo o postavenou železniční trať, nic víc a nic méně) a Sedmihradska. Češi aspoň v případě Sudet, Šumavy a jižní Moravy mohli přinést v argument to, že to jsou historické hranice českých zemí. Jenže proč se potom Československo označovalo za stát etnického národa československého a proč se připomínalo právo na sebeurčení, když ani v případě Čech, ani v případě Slovenska, se tímto principem nikdo neřídil?

Komu bylo sebeurčení upřeno, byli obyvatelé monarchie německy a maďarsky hovořící. Skutečnost, že se jen tak ze dne na den ocitlo 3,3 milionu etnických Maďarů za hranicemi svého státu aniž by dostali sebemenší možnost si na to stěžovat a mezinárodní společenství to bez problémů odsouhlasilo, byla nutně předzvěstí budoucích problémů. Ale bral to někdo vážně? Všichni z dohodových mocností, zejména Francouzi, věřili, že zajistili "pořádek" v Evropě a to pokud možno "na věčné časy". Jak se ovšem pletli! Svými rozhodnutími totiž způsobili to, že rozdrobili a rozeštvali proti sobě národy středoevropské velmoci, jejíž úloha byla jasná - nedovolit Německu, Rusku a Turecku si dovolit jakékoliv vojenské dobrodružství v oblasti.

Zahraniční politika všech států střední Evropy tomu v meziválečném období samozřejmě odpovídala. "Vítězné" národy se více než se sousedy uměly dohodnout s mocnostmi Dohody, které samozřejmě měly posléze co dělat s tím, aby zabezpečily samy sebe, ne to aby ještě za někoho bojovaly, a když se mezi sebou chtěly spojovat národy "poražené", mezinárodní společenství to 1) zakazovalo, 2) když už nemohlo zakazovat, tak to alespoň označovalo za hrozbu míru v Evropě. Chtělo se jim říct: co jste si nadrobili, to si i snězte. Jenže to, že rozdrobením střední Evropy došlo vpravdě ke geopolitické katastrofě si někde uvědomili až s rokem 1938, někde si to neuvědomili dodnes a staví na nesmyslných principech "národního sebeurčení" proti "žaláři národů", jímž se zpravidla myslí rakousko-uherská monarchie. Pro nezávislé pozorovatele, nezatížené nacionalismem "vítězů" první světové války tak muselo už nejpozději v roce 1920 být jasné, že je v budoucnu nějaký ten den, který shodou okolností přišel 15. března 1939, nevyhnutelný. Vzpomeňme si na to, až budeme zase slavit výročí založení republiky.

5 Comments:

Anonymní řekl(a)...

Já bych podotknul, že Rakousko - Uhersko směřovalo k rozpadu už od roku 1867, tedy od svého vzniku. Bylo to dáno právě tím, že upíralo zemským individualitám historická státní práva (která autor v článku úplně pomíjí) i práva národů na sebeurčení. Naproti tomu Rakousko od roku 1848 urazilo velký kus cesty v otázce individuálních práv občanů, to ano.
Válka ovšem jeho rozpad pouze urychlila, nikoliv zavinila. Když německý kancléř Bettmann - Hollweg vykonal v předvečer WW1 inspekční cesto po R - U, hlásil poté císaři Vilémovi II toto : Veličenstvo, stali jsme se spojencem mrtvoly. Když autor volá po racionálním pohledu, ať se také racionálně podívá na Rakousko - Uhersko.
Maro

Ondra řekl(a)...

Ano, ale to nevylučovalo možnost jeho reformy. Podobně, jako po WW1 začínaly národní státy "od nuly", nebyl technicky problém ustanovit R-U federaci. Autor ovšem skutečně opomněl především zdůraznit velkoněmecké hledisko, které mnoha lidem představu jakéhokoli žití pod Rakouskem znechutilo.

Osobně se ale oproti dřívějšku přikláním k tomu, že pokud hledat "ztracený ráj" (a jako relista zdůrazňuji velké uvozovky, neboť podobné pojmy de facto neuznávám), pak v Habsburské monarchii, ne v Československu.

Jinak Versailles byl tristní systém, založený na tehdejších idealistických chimérách anglosaské geopolitiky, která chtěla rozdrobit prostor mezi Německem a Ruskem, aby tyto dva dostala do vzájemného konfliktu o tento prostor a z jejich vzájemného oslabení těžila.

Anonymní řekl(a)...

Je pravda, že južná hranica Slovenska nikdy neexistovala a že sa určila až Trianonom. Ale tvrdenie, že si Slováci pričlenili maďarské územie je prisilné. Pri vyjednávaní predsa len hrali v "našej delegácii" rozhodujúcu úlohu českí politici.

Jiffy řekl(a)...

Anonymní: Jako Beneš, který tu hranici nakreslil pastelkou. A u Štúrova se musel vrátit aby neskončil v Budapešti. :)

Anonymní řekl(a)...

ZAY:
Perfektní článek. Stručný, jasný, výstižný!!! Škoda, že takhle nejsou napsány i učebnice pro základní školy. Místo toho se děti dál učí nesmysly o roce 1918, o "tatíčkovi" Masarykovi, o hodném a schopném Benešovi.