POLITIKA: Změna volebního zákona

pondělí 16. března 2009

Vládní koalice v současné době probírá možnou změnu volebního zákona, která by měla zamezit pokud možno opakování takových patů, jakých jsme byli svědky v roce 2006. Ozývají se výkřiky pocházející od malých stran, jakož i od jejich sympatizantů, že je nový volební systém zničí a proto je špatný. Je tomu ale opravdu tak?

Samotný návrh nového volebního zákona počítá s tzv. řeckým modelem, tedy s takovým, v němž vítězná strana dostává bonus, aby mohla snadněji sestavit vládní koalici. V prvním skrutiniu (přepočítávání hlasů na mandáty) se mandáty rozděluji podle nově vytvořených volebních krajů se srovnatelným počtem obyvatel, v druhém skrutiniu se rozdělují neobsazené mandáty – které připadnou jako bonus vítězi. Samozřejmostí (a zároveň důsledkem posledních voleb) je současně změna počtu mandátů na lichý počet – což je ovšem už spíše jen kosmetická změna. Navzdory dojmu, který se snaží tzv. malé strany vyvolat, tedy že se zde zavádí většinový systém, je třeba říci, že nemají pravdu – a z mého osobního hlediska musím říci, že bohužel. Návrh novely volebního zákona nijak nevyřazuje malé strany z parlamentu, naopak – současná verze volebního zákona, která počítá s upravenou d’Hondtovou metodou právě malé strany oslabuje, pokud jde o přepočítání poměru hlasů na mandáty. Co by novela řešila je hlavně umožnění vítězné straně sestavit stabilní vládu, aby se nemusela opírat o různé jazýčky na vahách v podobě různých přeběhlíků, pidistran v koalici a různých podobných vyděračů, kteří v současném systému mají nepoměrně více moci, než kolik jim dává volební výsledek. Takový a ne jiný je „omezující“ efekt, který by měl poškodit v něčem malé strany. Kámen úrazu ovšem spočívá v tom, že je neomezuje, pouze jim navrací takovou míru pravomocí, jaká odpovídá jejich volebnímu výsledku. Vládní návrh tak pouze napravuje nedostatky současného volebního zákona, spočívající v typickém rovnostářském přístupu, podle něhož by neměl být vítěz zase tak moc silným vítězem a poražený zase tak moc poraženým. Dovolím si tvrdit, že s ohledem na hodnoty, jimiž se řídím, s takovým přístupem hrubě nesouhlasím. Zároveň musím připomenout, že navrhovaný volební systém už z principu musí zachovávat poměrný charakter – jinak by totiž musela jeho novelizace proběhnout odhlasováním ústavního zákona – což bezesporu pro současnou vládní koalici za stavu ve Sněmovně jaký je, zhola nemožné. Nářky především lidovců a zelených, že dojde ke změně na většinový systém, tak jsou liché.

Otázka však je, proč se většinového systému bát – podíváme-li se na realitu, nikoliv na nálepky na české politické scéně v současnosti, zjistíme, že on ten bipartismus, coby logický důsledek většinového volebního systému, je už dávno zaveden – pouze s tím rozdílem proti bipartismu faktickému, že kdo se chce v současném stranickém systému vyznat, musí být buď politolog, nebo musí sledovat vývoje uvnitř jednotlivých stran tak, jako kdyby politologem byl. Schválně se na ty malé strany, o něž bychom byli „ochuzeni“, podívejme: KDU-ČSL je rozštěpená přinejmenším na tři frakce, z nichž jedna inklinuje k ODS (Kalousek a spol.), druhá k ČSSD (Svoboda a spol.) a jedna neinklinuje k nikomu, protože v české politice není obdoba polské strany Prawo i Sprawiedliwość – tedy ti, co se nazývají „katolické jádro strany“. Pravda, ono katolické jádro by nejspíše kvůli většinovému systému přišlo zkrátka, ale uvědomíme-li si, že reprezentuje cca 3% voličů, je v pořádku, aby zbylých 97% trpělo důsledky špatného volebního systému pro dobro těch 3%, které často vznášejí takové požadavky, jež v parlamentním systému nemají absolutně žádnou šanci projít? U Strany zelených je situace obdobná, ovšem obohacená ještě o čtvrtý tábor. Mezi zelenými totiž jsou jednak „pragmatici“ klonící se spíše k ODS (Bursík a spol.), „socialisté“ klonící se spíše k ČSSD (Zubová a spol.), radikální environmentalističtí fanatici (Kuchtová, Stropnický a spol.) a Havlisté (Kocáb a spol.) Uvážíme-li, že Strana zelených získala cca 6% voličů v roce 2006, zjistíme, že do bipartismu neintegrující se frakce (Havlisté a environmentalističtí fanatici) představují každá něco mezi 1-1,5% elektorátu. Uvážíme-li, že Havlisté disponují značnou neformální mocí a autoritou, k níž stranický systém zpravidla nepotřebují, takže zkrátka nepřijdou, a fanatici tvoří tak minimální podíl elektorátu, že ani nestojí za zmínku, naskýtá se otázka tatáž, jako u katolického jádra KDU-ČSL – tedy je v pořádku, že kvůli dobru 1% populace, která stejně nemá šanci se kvůli svým radikálním nekompromisním požadavkům v parlamentním systému prosadit, bude zbylých 99% populace trpět důsledky špatného volebního systému? Třetí „malá“ strana, tedy KSČM, je už dnes více či méně otevřeně ve volební koalici s ČSSD, přičemž její „rozpuštění“ v rámci ČSSD je poměrně žádoucí, vzhledem k tomu, že nelze čekat na její zákaz – ačkoliv by to bylo příjemné, nevěřím, že k tomu někdy dojde. Pokud identitu KSČM jako strany pro outsidery nahlodá změna volebního zákona a změna systému na většinový, považuji to za jednoznačně pozitivní dopad.

Často padají námitky na demokratičnost většinové volby, neboť se velká část občanů domnívá, že většinová volba, která oslabuje malé strany, znamená proto riziko pro demokracii. Toto tvrzení musím dementovat. Osobně se mi z většinových systémů líbí takový, kdy by volba probíhala podobně jako v současnosti do Senátu, tedy dvoukolově většinově v jednomandátových obvodech. Nebylo by od věci, kdyby počet takových volebních obvodů odpovídal počtu obcí s rozšířenou působností a hranice volebních okrsků by podle toho vypadaly – podobný princip by měl za důsledek posílení vazby občan-poslanec, bylo by daleko jasnější, komu je poslanec ve Sněmovně odpovědný – vždyť kdo z dnešních sněmovních zákonodárců je schopen tohle povědět? Dále důsledek většinového systému, tedy oslabení malých stran, nepovažuji za ohrožení demokracie z toho důvodu, že nedojde k eliminaci myšlenek na politické scéně, nýbrž pouze k eliminaci počtu stran – ničeho jiného. Jak jsem již demonstroval v předchozím odstavci, je pouze malá skupina idejí, které by v novém systému jen těžko hledaly uplatnění – nicméně vzhledem k tomu, o které proudy se jedná, půjde nikoliv o eliminaci jejich hlasu, ale spíš návratu hodnoty jejich hlasu na reálnou úroveň – protože dnes jsou silně nadhodnoceni v roli různých „jazýčků na vahách“. Existují hlasy tvrdící, že by většinový způsob volby do Sněmovny znamenal narušení konzistence celého systému, neboť tímto způsobem se volí do Senátu – a podle představ některých politologů a ústavních právníků by různost volebních systémů měla zaručit eliminaci vedlejších jevů ovlivňujících samotné přepočítávání hlasů na mandáty (tzn., aby se neprojevovaly výhody ani poměrného ani většinového systému). Přesto si umím představit takový systém, kde se do obou komor bude volit většinově – roli Senátu coby pojistku demokracie by mohl dostatečně plnit charakter obnovy po třetinách každé dva roky s funkčním obdobím šesti let jak je tomu dosud, nicméně způsob volby by mohl být dvoukolový většinový se 14 obvody (podle počtu krajů) se třemi až čtyřmi zástupci na kraj (zde bych upozornil na podobnost se Senátem amerického Kongresu, kde má každý stát dva zástupce bez ohledu na svou velikost) – tím by se vyvážila jak volba zohledňující počet obyvatel (ve větších krajích by bylo více poslanců z toho kraje), tak volba zohledňující rovnost jednotlivých krajů (Senát). Vzhledem k pozitivnímu decentralizačnímu trendu a posilování pravomocí krajů by podobné rozdělení obvodů bylo mnohem aktuálnější, nežli je tomu dnes. Na základě principu, který jsem demonstroval výše se tedy domnívám, že ačkoliv nový volební zákon většinové prvky rozhodně nezavádí, sám většinový systém by v České republice mohl být prospěšný – a v konečném důsledku i efektivnější než ten, který máme dosud.

0 Comments: