GEOPOLITIKA: O opakující se historii

středa 27. srpna 2008

Ve světle ruských událostí posledních let, které vyvrcholily v Gruzii, se mnozí západní novináři, politici i jiní komentátoři snaží o vytvoření nějakých paralel s tím, co Západ už dříve zažil. Slýcháváme o roku 1968, 1938, dokonce i 1962 (ano, teď je skutečně největší riziko přímého střetu mezi Západem a Ruskem od kubánské raketové krize), ale nepadl jiný letopočet, který je podle mého mínění klíčový. Tím je rok 1933, rok, kdy se Adolf Hitler dostal do funkce říšského kancléře.

Podívejme se, co předcházelo požáru Reichstagu, vzniku SS, přeměny NSDAP na vládnoucí totalitní stranu, šoa i celé druhé světové válce. V roce 1918 bylo Německo poraženo a mnozí Němci se cítili porážkou značně poníženi. Ani ne tak z rukou Británie či USA, protože uznávali jejich vojenské umění - ale především cítili silnou zášť vůči těm, kteří si do jejich mrtvoly s chutí kopli poté, co už byli poraženi. Tedy především vůči Francii a Československu. Všimněte si jedné poněkud zásadní věci - když druhá světová válka probíhala, Angličané, Američané i Poláci byli pro Němce tím, co se nazývá můj dobrý nepřítel. Tedy ti, kteří stojí na druhé straně barikády, ale vůči kterým panuje úcta. Ne tak vůči Francii či Československu - a především Čechům. Těmi říšští Němci často opovrhovali pro jejich "zbabělost" a "nerytířskost".


Nedlouho po Versailles následovala obrovská hyperinflace roku 1923 a s ní i úplný rozvrat německé ekonomiky, hroutící se pod obrovskými požadavky sankcí. Ideální živná půda pro Hitlera, aby přišel a slíbil Němcům, že jim (kromě jiného) dá navrácení jejich vojenské a mocenské prestiže. Ne antisemitismus, ne nějaký vypjatý nacionalismus, ale právě touha pomstít to plivnutí do tváře z Versailles byla hnacím motorem Hitlerova nástupu k moci i všeho, co se stalo poté. Nakonec muselo být Německo na hlavu poraženo a po dvě generace systematicky denacifikováno, aby se s takovým dědictvím vyrovnalo a přestalo ohrožovat své okolí. Ne tak ale Rusko.

Rusko prohrálo v podobě SSSR studenou válku, což chápalo jako obrovskou křivdu. Nicméně jako ještě větší křivdu než fakt, že jej Amerika porazila, chápalo chování zejména evropské. Jejich bývalé kolonie spolu se zeměmi, které na něj nikdy žádný pořádný tlak nevyvíjely, si duply na Rusko v době jeho rozvratu - jakkoliv to bylo doopravdy, takhle to bohužel většina Rusů vidí. Třebaže Češi, Poláci, Maďaři a další měli plné právo vyhodit ruská vojska domů, Rusové to brali jako křivdu od zemí, které nejsou hodny toho, aby mu byly partnery. Navíc tyto země po něm vymáhaly dluh, na který Rusko předstíralo že nemá peníze (dnes by ho hravě zaplatilo, kdyby chtělo, tedy, kdybychom mu ho neodpustili) - což rovněž Rusové berou jako urážku jejich majestátu. V kombinaci se silnou ekonomickou krizí a tisícovkou všech možných komplexů se tak v široké ruské duši vytvořil skvělý potenciál pro to, sehnat si diktátora, začít ho obdivovat a budovat světlé zítřky pro začátek v tzv. blízkém zahraničí a pokud to dobře půjde, po celém světě. Té šance se chopil Vladimir Putin. Podobně jako Hitler zapálil Reichstag, Putin pravděpodobně stál za útoky na paneláky v Moskvě, na což odvětil krvavou odpovědí - vraždou přibližně dvouset tisíc Čečenců a srovnáním Grozného se zemí. Je zajímavé, jak mnoha Čechům leží na srdci osud lidických obyvatel a Groznyj je netrápí, přitom obojí bylo provedeno jako systematická odplata, částečně exemplární, částečně jako trest za odpor vůči režimu. Stejným způsobem jako Hitler zblbnul sudetské Němce, nasliboval jim hory doly (načež jim nic nedal, zůstali jako podřadnější Němci i v rámci Říše) nepochybuji o tom, že Putin zblbnul Osetince a Abcházce - a že až je dostatečně využije pro své plány na rozbití Gruzie, tak je odbude úplně stejně. Anschluss Rakouska se klidně může konat na levobřežní Ukrajině, v Moldávii, Ázerbajdžánu či kdekoliv jinde - jen je otázka, jak srazíme na kolena jadernou velmoc tak, jako jsme to kdysi udělali s nacistickým Německem. Srazit na kolena ruského medvěda rozjetého ve válečné mašinérii, který mezitím ochromí půl Evropy bude těžké, proto je potřeba mu postavit mříže pokud možno hned, dokud je i ve světle dnes prezentované síly relativně slabý ve srovnání s tím, jak ještě může zesílit. My, Evropané, jsme v situaci Francouzů před rokem 1938 a tento se neúprosně blíží. A my potřebujeme Churchilly, nikoliv Daladiery, či snad dokonce Pétainy. Přesvědčení, že ustoupí-li se agresivní mocnosti jednou, dvakrát, že dá pokoj, jsme si už jednou prožili i se všemi trpkými důsledky z toho plynoucími. Pamatujme proto Churchillova slova: Mohli jsme si vybrat, jestli chceme hanbu nebo válku. Vybrali jsme si hanbu, ale máme hanbu i válku.

0 Comments: