nekorektně.com

Ve svém minulém článku jsem se zabýval tím, zda střet civilizací nastal či nenastal, co pod ním vidím a jaké jsou patrně jeho příčiny. V tom dnešním bych se rád věnoval dvěma civilizacím, které ohrožují Západ nejvíce, a sice ruské a arabské. Pro začátek bych rád vymezil pojmy „ruská civilizace“ a „arabská civilizace“, protože se neshodují úplně s myšlenkou profesora Huntingtona o bloku „pravoslavném“ a „islámském“. Rusko a arabské země mají jedno důležité specifikum, které je, byť jsou ve zcela odlišných kulturních celcích, sdílené oběma národy, a tím je společná zkušenost mongolského vpádu. Pokud se podíváme na historii Abbásovského chalífátu (s centrem v Bagdádu) a Rusi před vpádem Mongolů, vidíme fakticky standardní společenský vývoj, ne odlišný od toho, který probíhá jinde. Obě země víceméně tolerují cizince, jinověrce, jak už mají jednou ustálené hranice, neprojevují se příliš agresivně. Vpád Mongolů v roce 1240 do Kyjeva a v roce 1258 do Bagdádu však znamenal naprostý šok, zejmé...

Líbí se mi píseň "Udavač z Těšína" od Jaroslava Hutky a z hysterického křiku v médiích a na internetových diskuzních fórech mám dojem, že jsem asi jediný v tomto státě. Ale ta písnička je vážně dobrá! Když pominu hudební stránku, minimálně text (který podle mě byl u folkových písničkářů vždy zásadnější, než harmonický doprovod) je řemeslně dobře zvládnutý a vtipný. Tak proč ta šílená dehonestační kampaň, ptám se? Protože Jaroslav Hutka si dovolil něco, co se alespoň v této zemi neodpouští. Sáhl nám na "našeho Jarka", hrdinu, kterého náš národ bezmezně uctívá a miluje, aniž by pořádně věděl proč vlastně. Jak jinak si mám vysvětlit, že například šéfredaktorka pravicového a politicky nekorektního serveru Virtually.cz Jana Dědečková, používá ve svém článku termíny jako "Hutkovy zvratky"? Měl jsem dojem, že vyznavači pravicové platformy by měli hájit svobodu slova za všech okolností. Ale jak je vidno, i ta svoboda slova platí jen pro někoho a otírat se o posvá...

Počátkem 90. let 20. století se po zhroucení bipolarity v politických, akademických i vojenských kruzích přemýšlelo, kudy vývoj půjde dál. Kdo bude čí nepřítel? Na koho si dát pozor a s kým se spojit? Má vůbec cenu zbrojit, nebo je všem válkám konec? Přestože zrovna tuto myšlenku válka v Perském zálivu popřela, nikdo moc nevěděl, jaký bude nový světový řád. Dva vynikající američtí politologové, Samuel Huntington a Francis Fukuyama formulovali své – na první pohled – diametrálně odlišné pohledy na budoucnost světového uspořádání. V době, kdy byly knihy Střet civilizací a Konec dějin publikovány vzbudil Fukuyama spíše nadšení a Huntington spíše kritické ohlasy že maluje čerta na zeď a dovoluje si bořit idylku všeobjímající lásky všech se všemi. O patnáct let později zase kritici vytýkali Fukuyamovi, že byl naivní a veleben byl Huntington, kterak dokázal předpovědět problémy navzdory idealistické náladě. Musím přiznat, že osobně jsem byl nejprve velkým zastáncem teorie Fukuyamovy a pozděj...

V prvním díle tohoto ekonomicko-politologického cyklu jsem váženému čtenáři představil myšlenku Thomase Friedmana o tom, že „The World Is Flat“. Tato skutečnost je mnohem významnější, než jak se jeví při jejím pouhém konstatování, neboť uvědomíme-li si, v čem se svět za posledních dvacet let zásadně změnil, můžeme většinu těchto jevů označit právě jako „zploštění“. První jev, o němž bych chtěl v dnešním článku pojednat, je zploštění hierarchického uspořádání ve společnosti. Trh s nástupem postindustriální (informační) éry přišel na to, že klasický způsob administrace firem, které se zpravidla orientovaly na výrobní sektor, nikoliv sektor služeb, a sice vertikální hierarchie, nefunguje, jak by měl a nepodává dostatečné výkony. Bylo to právě koncem 80. let, kdy Microsoft se svým MS-DOSem a Windows porazil ve vývoji operačních systémů IBM se systémem OS/2 – tento jev zdánlivě nevýznamný, neboť takových porážek a výher je historie ekonomie plná, ovšem znamenal do značné míry revoluci. Šlo ...

Představme si amerického manažera, který nechce trčet v odpolední zácpě na Manhattanu a tak zavolá na asistenta svého mobilního operátora přihlásivšího se jménem Jerry Brown, který mu s přízvukem jeho newyorského souseda ochotně poradí kudy se dát, aby nezabloudil, aby se vyhnul zácpě, informuje ho o všech dopravních nehodách či jiných událostech, které po cestě jsou a navíc prohodí několik vtipných slov pro povzbuzení komentujících drby z místní čtvrti. Potud zcela v pořádku a v mezích představivosti každého obyvatele soudobé západní civilizace. Jenže ouha, chceme-li nahlédnout pod pokličku, zjistíme, že realita je jako rádio Jerevan – operátor se ve skutečnosti nejmenuje Jerry Brown, ale Djalal Vishnamurthy, který není ani z New Yorku, ba dokonce ani z New Jersey, ale ze státu Karnataka v Indii, a jeho zaměstnavatelem není mobilní operátor onoho amerického manažera, ale jakási neznámá firma z indického Bangalore poskytující služby zákaznické podpory s operátory imitujícími všechny m...

Tak se nám chystá v Praze pochod nácků a už teď je z toho divadlo. Rozhodnutí Židů nevpustit do své staré čtvrti bandu hajlujících primitivů, aby se jim ve výročí největšího pogromu cynicky vysmívali do obličeje, je podle mého názoru naprosto v pořádku. Blokáda by se ovšem měla vztahovat i na další jedince, co přijdou do Starého města spíš škodit, než cokoliv jiného. Teď mám na mysli hlavně politickou reprezentaci. Musel jsem dlouho rozdýchávat, když jsem si přečetl, že proti neonacistickému pochodu se postaví "živý řetěz z politiků". Při čtení jmen jako Tlustý, Rath, Škromach a podobně mě mrazilo v zádech. Co tam sakra jdou tihle chlapi dělat? Myslíte, že jim jde o židovské město? Samozřejmě že ne. Hodlají se tam pouze zviditelnit před kamerou. Pokud vím, politiky si volíme proto, aby tvořili dobré zákony. Třeba takové, které by nějakým způsobem ošetřily podobné akce. Aby se prostě nemohlo stát, že na výročí Křišťálové noci si v židovské čtvrti udělají mejdan Adolfa Hitlera ...

I nepozorný čtenář denního tisku si musel všimnout, kolik mediálního prostoru ten mladý a nadějný chlapec dostává. Mluvím samozřejmě o panu Matěji Stropnickém. Není dne, kdy by na mě tento ještě bezmála uhrovitý ksicht synka herce a bývalého ministra kultury nevybafl z nějakých novin či zpravodajského serveru. Ve svém minulém článku jsem nadával na přemoudřelé mentorování dvaceti-a něco-letých salónních bolševiků. Tehdy jsem měl na mysli aktivistku v obskurní iniciativě, nad kterou soudný člověk mávne rukou. Jenže tenhle ocas se s prominutím sere už do vrcholové politiky, a to je zcela jiné kafe. Když ještě píše články, které spíš připomínají nejvtipnější parodie na žvásty zelenorudého magora, jako je tento Úhel pohledu v Lidových novinách, může se tomu ještě člověk smát a divit se, že mu jeho spolustraníci nedají rovnou pár facek a nepošlou ho raději balit holky a hulit jointy někam do parku. Horší je to tam, kde nám tenhle mladý hejsek předkládá své politické vize. Mladý Matýsek s o...