ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Poučení z Andreje Babiše

úterý 30. července 2019

Ať už volání po demisi premiéra Babiše kvůli jeho střetu zájmů dopadne jakkoliv, zůstává otázka, co dělat dál. Nemyslím si, že je úplně šťastné zneužívat spontánní demonstrace ke svým politickým cílům. Ti, kteří mají přístup na pódium, volají po boji s dezinformacemi, po ochraně klimatu, po sociální soudržnosti a investování do infrastruktury. Naproti tomu stojí lidé, jako já, kteří namísto samotného Babiše kritizují státní přerozdělování, dotační byznys všeho druhu a budování silného státu, jehož jediným úkolem je výběr daní. Jsem zvědav, jaké ponaučení si z Andreje Babiše vezmeme. Sám nabízím následující body:

Dotace jsou zlo
Bez povinného přimíchávání biopaliv, bez veřejných zakázek v lesnictví, bez zemědělských dotací nebo bez dodávek salámů do Státních hmotných rezerv by Agrofert možná prosperoval, ale možná taky ne. Hlavní problém je ale v tom, že Babiš měl vůbec touhu takový systém ovládnout. On ten systém sice pomáhal ze zákulisí ohýbat ve svůj prospěch, ale samotný systém by byl stvořen i bez jeho aktivní účasti. Jistě, mohl se stát premiérem někdo jiný, někdo poctivý a Babiš nemusel ve volbách uspět. Jste ale ochotni se vsadit, že už nikdo takový nikdy nepřijde? Možná další Babišové neudělají tu chybu, že by vstoupili do politiky – a budou opět úřadovat jen zpovzdálí. Neberu argument, že ve vyspělých zemích se dotace nerozkrádají, a že jde tedy čistě o problém střední a východní Evropy. Zaprvé to není pravda (jen se o tom u nás tolik nepíše) a za druhé jsem ještě nepřišel na způsob, jak Českou republiku přesunout na západ. Vy ano?

Média
Politici a bohatí podnikatelé nesmějí vlastnit média, aby neovlivňovali veřejné mínění. To je přece jasné, ne? Máme lex Babiš, vše je v pořádku. Babišovo (ne)vlastnictví mediálního domu MAFRA je naprosto flagrantní ukázkou selhání státní regulace. Všichni vědí, komu MAFRA ve skutečnosti patří, a Babiš už ani nemusí brát telefony a volat naštvaně do Lidovek, protože novináři se novému majiteli přizpůsobili sami od sebe. Aféra s pseudonovinářem Markem Přibilem, který, jak se ukázalo, chodil s Babišem konzultovat vyrábění štvavého kompra na "šéfovu" politickou konkurenci (a nedělám si zdaleka iluze, že se mezi redaktory v Mafře jednalo o ojedinělý případ) vyšuměla do ztracena. Obávám se ale, že „poučením“ v tomto případě bude nápad ještě přitvrdit v regulaci médií až na samou hranu svobody slova. Takže média zase ovládne někdo, komu bude veřejná dehonestace ukradená a kontrolním orgánům se bude smát, protože je bude sám ovládat z pozice politika.

Transparentnost
Transparentně víme, že EET bylo vysoutěženo v rozporu se zákonem, že si Babiš zvýšil odbyt biopaliv, že si Agrofert prosadil výjimku pro Státní hmotné rezervy z registru smluv, že Čapí hnízdo byl podvod, že IMOBA prodala pozemky za tržní cenu a pak zastavila výstavbu obchvatu. V těchto akcích neproběhl ani náznak korupce. Nikdo nikomu nedal obálku s penězi. Vše bylo transparentní. Možná není transparentnost léčbou problémů, ale pouze pomáhá stanovit diagnózu. Léčit nemoc ale nikdo nechce. Možná proto, že pro samé boláky ta nemoc už ani není vidět.

Vyšší daně
Bohatí by měli platit vyšší daně. Podnikatelé by měli za své peníze sami sebe šmírovat. Známe to všichni, solidarita bohatých s chudými je přece potřeba, no ne? A pak se stane, že si ti nejbohatší z nás sami sobě vyplácejí úroky z dluhopisů a neplatí tak žádné daně z příjmu. Je to podle vás výjimka? Jakási shoda okolností, která by se v tom bájném „civilizovaném“ světě nemohla stát? Naopak! Všude na světě se bohatí lidé zcela pochopitelně (a mnohdy oprávněně) snaží placení daní vyhýbat, protože na to mají čas, prostředky a armádu spojenců. Někdy tak konají i zcela legálně (investiční pobídky, dotace, daňové prázdniny). 

 Jestli po Babišovi zbude něco dobrého, pak snad jen to, že jeho působené naplno ukázalo, že výše uvedené zákony a regulace jsou nejen nespravedlivé vůči chudým a poctivým lidem, ale že stejně vůbec nefungují. Bohužel se obávám přesně opačného efektu: „Tak nám to pojednou nevyšlo, ale to byla náhoda! Musíme více regulovat a více dotovat! Tentokrát nám to určitě vyjde! Podruhé, podesáté, posté!“ Jako bych už to slyšel.


Jedna z definic šílenství je opakování stejné věci s očekáváním jiného výsledku, řekl kdysi Albert Einstein. Možná jsme jen všichni šílení…

Wasill

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Milion chvilek pro svobodu aneb Proč nechodím na demonstrace

čtvrtek 27. června 2019

Následující řádky jsem nepsal s úmyslem stvořit další z řady článků na téma: „Proč nechodit na demonstrace proti Babišovi“, ale jedná se o mou čistě osobní zpověď.

Probíhající demonstrace považuju za zcela oprávněný a žádoucí způsob politického projevu. Veřejné protesty jsou legitimní, jelikož nejde o žádný útok na svobodné volby. Last time I checked, nebyl premiér ani ministr volená funkce. No a žádoucí jsou kvůli tomu, že s tím zmetkem tam nahoře očividně nic jiného nehne. Já sám se ale k demonstrujícím připojit nemohu, ač mají mé sympatie a podporu (už jen proto, že něco dělají a nesedí doma). V mé neúčasti nehraje roli ani tak můj negativní postoj k iniciativě „Milion chvilek pro demokracii“, ani odpor k obskurním postavičkám na pódiu, dokonce mi tolik nejde ani o ty všudypřítomné vlajky Evropské unie. To za překážku své účasti nepovažuji, přestože bych se asi na místě ukousal vzteky. Beru to totiž tak, že s nikým na světě se nemohu shodnout na 100%. Hledat důvody, proč nějakou iniciativu nebo stranu nepodpořit, je vždy jednodušší, než se k nějaké myšlence otevřeně přihlásit, jít s kůží na trh a vyslovit podporu na vlastní triko. Proto mají demonstranti mé uznání, ač nejde o mou krevní skupinu.

Já tam ale, jak jsem řekl na úvod, jít nemohl a nemůžu. Už 10 let totiž volím stranu, která před nástupem Babiše intenzivně a osamoceně varovala. Program a rétoriku této neustále vysmívané a dehonestované strany dnes převzal každý, kdo chce vypadat aspoň trochu chytře, ačkoliv do této strany dnešní kritici dotací a řepky dříve vehementně kopali. Lidé jako my už 10 – 15 let neustále varují přes narůstající mocí státu, návratem mohutného přerozdělovacího socialismu, před dotačním šílenstvím, ohrožováním drobného podnikání, nástupem oligarchů atd. (Zajímalo by mě třeba, kolik demonstrujících ostře vystupovalo proti EET). Na naše slova došlo, přesto nám to nic platné, my na Letnou stovky tisíc lidí nedostaneme. Prohru uznávám a nepláču nad ní – ovšem paralelně začínám bojovat novou, předem ztracenou bitvu s těmi, kteří se na antibabišovské vlně derou nahoru. Protože se chystají opakovat stejné chyby, které k nástupu Babiše vedly.

Někteří z těch, kteří se v urputném vedru potili na Letné, nás celou dobu ignorovali – ale to jim nemám za zlé. Mnozí se nám smáli – to bych také ještě pochopil. Ovšem drtivá většina z nich na nás útočila a dnes mluví podobně jako my před pár lety, ovšem zároveň už vzletně hovoří o dalších, lepších plánech budování podhoubí pro nové Babiše. To vše hlásají bez špetky sebereflexe. Bez omluvy. Ve stylu: „To my ne, to všechno ten zlý Babiš.“. Uznávám, že ne všichni demonstranti jsou takoví, jistě je tam i spousta z nás, nebo alespoň podobně smýšlejících. Nebo lidé, kteří politiku do detailu nesledují, ale Babiš je prostě oprávněně štve. Někteří dobu před 10 lety ani nepamatují, byli mladí. Já si ji pamatuju příliš dobře a moje schopnost odpouštět se za tu dobu vytratila.

 Absolvoval jsem desítky diskuzí na téma Babiš, dotace a silný stát - většinou neúspěšně. Podle mých oponentů je systém v pořádku. Stačí, když bude na vrcholu pyramidy sedět Kalousek s Piráty pod dohledem EU, a vše bude zalito sluncem. Proti Babišovi jsem začal brojit nejpozději v okamžik trestuhodného přehlasování Klausova veta o biopalivech (a pamatuju si to odporné protiklausovské šílenství, které po něm propuklo). Dnešní zástupci demonstrantů a jejich morální vzory už připravují nová „biopaliva“ a nové „soláry“, a tentokrát jim vůbec není blbé přiznat, že si na tom hodně lidí namastí kapsu.

 Dnešní situace je dle mého názoru obdobné době po prvním zvolení Miloše Zemana prezidentem. Obrovskou vlnu odporu, které zcela zaslouženě Zemanův první mandát vyvolal, se nepodařilo využít k ničemu smysluplnému. Mimochodem demonstrace kvůli zástupným problémům (strýček Brady) naši „spojenci“ z EU před svými soudruhy otevřeně prezentovali jako demonstrace na podporu evropské integrace. A co je horší, pět let se možná demonstrovalo, ale nikdo – NIKDO – nepřišel s funkčním plánem, jak Zemana porazit, resp. NABÍDNOUT ALTERNATIVU. Abych byl spravedlivý, podařil se vystřihnout z papírového kartónu alespoň toho Drahoše, ale na Letné chyběl i někdo jako on. I Klaus ml., kterého nemůžu ani cítit, si nakonec založil vlastní stranu - a je kvůli tomu pro smích. Uvidíme, kdo se bude smát naposledy. Je snadné sedět na zadku, nešpinit se politikou, vysmívat se těm, kdo se o ní snaží – a pak se lidé bouří, kdo jim vládne.

Oddělil bych od sebe demonstranty a organizátory. Organizátoři se v neděli zcela otevřeně přihlásili k tomu, že jim výsledek voleb nekonvenuje, a chtějí vychýlit politickou orientaci svým vlastním směrem. Demonstranti jim dovolili tento nevyplněný prostor využít, protože od vstupu Andreje Babiše do vlády neudělali nic, a teď s nataženou rukou čekají, kdo jim co nabídne. Politika jim ale nikdo nabízet nebude, ani žádný politik na pódiu nevystoupí, protože politika je fuj, a všichni kradou a kradli, a je tedy potřeba je zavřít – nepřipomíná vám ta rétorika někoho?

Úsměvně pak působí historka o tom, kterak ve studiu ČT chválil demonstranty „novinář“ Komárek uvedený moderátorem jako „bývalý poslanec“ – hádejte, za koho poslancoval? To už opravdu vypadalo, jako když v roce 1968 komunisté toužili nahradit jiné komunisty a převlékání kabátů bylo na denním pořádku. Nečekal jsem, že se něčeho vzdáleně podobného dožiju.

Přesto sleduji demonstrace s pokorou a bez zášti. Držím vám palce, ale s mou účastí nepočítejte. Nebyl jsem s vámi dřív zbabělý, nemusím teď být statečný. Tato forma protestu není vyjádřením svobody, vy jen žebráte u mocných o delší řetěz. Horší je, že někteří z vás by ty řetězy utáhli ještě pevněji. A u toho já sekundovat nemůžu.

Wasill

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Otrava Hřibem

pátek 5. dubna 2019

Pirátský primátor Prahy, soudruh Hřib, je úspěšný politik, který nekecá a maká. Jeho největším dosavadním úspěchem je prosazení veřejné produkce soundtracku z Pirátů z Karibiku na zastupitelstvu, a tento svůj majstrštyk se nyní rozhodl překonat opravdu ve velkém stylu. Hřib poněkud nepříjemně zabrousil do ožehavého tématu (ne)vytíženosti pražských bytů a ukázal v celé své nahotě, že mu bolševické nápady nejsou cizí, stejně jako mu není cizí lhaní, fabulování a prázdné žvatlání. 

Jako by nestačilo, že už měla Pirátská strana dost problému při vysvětlování snahy o prolomení mlčenlivosti advokátů. Piráti rovněž na sněmovním výboru hlasovali proti dodatečnému zdanění církevních restitucí, ovšem nikoliv pro zjevnou obludnost této opakované krádeže, ale pouze z toho důvodu, že se prý nepodařilo prokázat předraženost vyplacených náhrad. Čím dál více se ukazuje, že označování Pirátů jako Babišova B-týmu nebo alternativy pro voliče, kteří "chtějí mít v gulagu Wi-Fi", nejsou jen plané urážky.

 Celé to začalo rozhovorem, ve kterém Hřib nastínil možnost sledování dat z bytových elektroměrů prostřednictvím akciové společnosti Pražská energetika s tím, že nepřímo zmínil i vyšší daňové zatížení "prázdných" bytů. Po shitstormu, který probudil ze zimního spánku i Jiřího Pospíšila, začal Hřib praktikovat poměrně neobratný damage control, ze kterého vychází neslavně. 

 Hřibova obrana je dvojí. První se nese v Babišově duchu při obhajobě EET ve stylu „Nevěděl jsem, kolik druhů podnikání u nás máme“ (nikoho danit nechceme), což je dost chabé vysvětlení, protože Piráti mají dodatečné zdanění dlouhodobě neobsazených bytů PŘÍMO V PROGRAMU. Takže Hřib může fabulovat, jak chce, ale z tohohle se nevykroutí. Piráti vůbec měli v programu velké množství komunistických nesmyslů, včetně univerzálního nepodmíněného příjmu, který byl po kritice rovněž odstraněn. Tady je nádherně vidět, kolik toho mají Piráti společného s Babišem. Místo aby si napsali jasně ideologicky ukotvený program, kolem kterého se seběhnou členové strany a realizují jej, tak najeli na bezpečnou vlnu populismu, která jim umožňuje základní teze měnit podle momentálního průzkumu veřejného mínění. 

 Druhá linka obhajoby stojí na tom, že je třeba nejprve zjistit, zdali nějaký problém existuje, a poté jeho řešení vyzvat příslušné ministerstvo. Projekt Smart City určitý sběr dat umožňuje a je přeci škoda třeba toho nevyužít. Výsledná data pak může Praha ukázat ministerstvu, aby tady problém (pokud nějaký bude zjištěn), samo vyřešilo. Takže „My nic neplánujeme, my jen chceme informovat ministerstvo o tom, co se v Praze děje“. Přitom pravým důvodem zapojení ministerstva do hry je skutečnost, že ačkoliv má Praha částečné zákonodárné možnosti, pak reálně na půdě sněmovny takřka nikdy nic neprohlasuje, tudíž potřebuje pro své návrhy podporu příslušného ministerstva. Najednou vypadá to přehazování horkého bramboru na ministerstvo úplně jinak, že?

 Piráti mají bůhvíproč mezi lidmi a v médiích nálepku nadějné, moderní strany, přitom se jedná o stejný extrém, jaký dnes představuje například Václav Klaus mladší a hloupější,  nebo SPD. Tento "extrém" se ovšem nachází na opačné straně levé části politického spektra, (progresivisté vs, konzervativci, nacionalisté vs. internacionalisté apod.), tudíž je jisté, že většina levicových novinářů buď slintá nad pirátskými návrhy blahem, nebo alespoň nerozhodně krčí rameny. 

Za nehorázný bonmot považuji rovněž tvrzení, že dělení na pravolevé spektrum je podvod na voliče. Já chápu, že ve světě, kterému naprosto dominuje levice, to tak vypadá, ale popírat existenci pravice a levice je stejně bláhové, jako nevěřit v sever a jih. Hřib to buď neví, a pak nemá v politice co dělat, nebo záměrně lže, a pak... nemá v politice co dělat.

V celé té šaškárně se navíc ukazuje, jaké úmysly s námi Piráti mají a ani se to nestydí říkat (na rozdíl od Babiše, ten to aspoň tají). Městem vlastněná akciovka a „Smart city“ vás budou špehovat pro vaše dobro! No není to skvělé! Prosím, dejme městu a státu ještě více pravomocí a peněz na zakládání firem, oni to jistě zneužívat nebudou. No, pokud to zneužívání otevřeně deklarují, pak to už asi zneužívání není, ne? „Pusťe nás na ně!“, říkali. Tak jste je pustili…. máte co jste chtěli.

Wasill

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Legislativní trolling Klause ml. versus novináři, co čtou prdelí

úterý 29. ledna 2019

Poslanec za ODS, pan Václav Klaus mladší (a hloupější), zasadil nemilosrdný úder provozovatelům internetových stránek svým návrhem na zavedení nového trestného činu snázvem „Porušování svobody projevu“. Údajně pravicový politik Klaus má zřejmě pocit, že málo lidí končí ve vězení za neagresivní jednání, a je tak třeba zatnout tipec další skupině obyvatel.

Návrh má za cíl zabránit svévolnému odstraňování legálního obsahu ze sociálních sítí a obdobných internetových stránek (pro zjednodušení budu dále používat termín „platformy“). Samotný návrh i jeho podstatu považuju za obludný legislativní zmetek, přesto se hned po uveřejnění Klausova záměru ukázalo, že mnozí novináři čtou prdelí, jelikož začali šířit fake news, že prý tak nebude možné mazat nechtěné komentáře pod svými vlastními příspěvky. Klausův návrh totiž směřuje toliko k provozovatelům platforem, nikoliv k jejich uživatelům, což některým zástupcům „seriózních“ médií jaksi ušlo. Někteří politici a influenceři se hned odkopali, protože okamžitě začali varovat před ohrožením cenzury, na kterou se třesou víc než Klaus na šíření hoaxu.

Ponechme nyní stranou legislativní a věcnou stránku návrhu, stěmi se už vypořádali jiní a lépe. Ačkoliv s Klausovým návrhem absolutně nesouhlasím, dokážu se skřípěním zubů pochopit jeho motivaci. Předně si myslím, že jde svým způsobem o sofistikovaný trolling. Odpůrci Klausova návrhu se totiž většinou točí kolem argumentace, že sociální sítě a podobné platformy jsou soukromé firmy a mohou si nastavit pravidla, jaká chtějí – a nikdo není nucen jejich služeb využívat. Klaus takové lidi (možná nechtěně) nachytal na švestkách a odhalil jejich pokrytectví. Kde byli všichni tito zastánci svobody při projednávání zákazu kouření v restauracích nebo při omezování soukromého podnikání oněch platforem pod záminkou boje proti tzv. „hate speech“ a dezinformacím?

Další Klausovou motivací může být zkušenost ze zahraničí, kdy zejména ve spojených státech probíhá masivní promazávání a blokace neškodných pravicově-konzervativních názorů, zatímco výhrůžky násilím a smrtí (které jsou už tak jako tak nelegální) se mnohdy neodstraňují, pokud je činí lidé na „správné“ straně barikády nebo pokud jsou jejich cílem právě pravicoví konzervativci.

Osobně se domnívám, že hlavním cílem Václave Klause ml. je snaha ukázat se před svými ovečkami jako bojovník za právo šířit své názory i na platformách, které nejsou veřejným statkem. Klaus si je dobře vědom toho, že jeho voliči jsou na vyhledání (nebo nedej bože vybudování) alternativní platformy příliš neschopní. Pochybuju o tom, že je Klaus ml. opravdu tak mimo, že by tento paskvil vypustil do světa s vážnou tváří a pevně doufám, že jinak celkem příčetný Marek Benda mu tento návrh podepsal výměnou za něco užitečného.

Wasill

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Konec Petra Macha, část druhá

středa 19. prosince 2018

Na konci loňského léta jsem napsal článek „Konec Petra Macha“ v souvislosti s jeho dopředu naplánovanou rezignací na post europoslance (nutno dodat, že tuto rezignaci Mach neohlásil už při kandidatuře, ale až po zvolení). Nyní bývalý předseda Strany svobodných občanů definitivně skončil s politikou jako takovou.

Machově konci předcházela řada neúspěchů. Prohrané parlamentní volby, se kterými Mach spojil svou politickou budoucnost, koketování se senátorskou kandidaturou (kde by zřejmě nikdy nezískal širší podporu, snad jen od těch nejobskurnějších spolků) a úplně na závěr sebevražedný pokus o spojení Robejškovými Realisty -to všechno vedlo k poměrně očekávanému konci bývalého europoslance, kterému se nepodařilo ani obhájit předsednický post.

Nejsem členem Strany svobodných občanů, i tak mám ale k dispozici částečné „inside info“ (bohužel stejně jako každý, kdo má doma internet, protože Svobodní svoje prádlo perou nejraději na veřejnosti). Mnoho souvislostí mi přesto zůstává nadále skryto, a hodnotit tak mohu pouze mediální obraz Petra Macha, než jeho skutečné působení uvnitř strany a v politickém zákulisí.

V letech 2013 – 2015, tedy na vrcholu protikorupční revoluce a před vypuknutím migrační krize, byla Strana svobodných občanů regulerní alternativou pro autentické pravicové voliče a kromě nízkých preferencí se této straně dalo máloco vyčítat. Velkou zásluhu relativním vzestupu, kromě stovek dobrovolníků, měl i samotný Petr Mach. V té době se snažil vystupovat slušně, erudovaně a až do zvolení do Evropského parlamentu věnoval úspěchu strany nemálo úsilí.

Petr Mach v médiích působil jako zjevení. Politik, který je opravdu vzdělaný, buduje stranu bez miliardáři za zády, a opravdu věří tomu, co hlásá. Měkké lokty a slušnost místo arogance byla ovšem v naší zemi, kde každý nadává na vulgárnost a hrubost politiků, považována nepochopitelně naopak za nevýhodu (podobně jako u předsedy ODS Petra Fialy). Ekonomicky liberální, politicky takřka libertariánský program ovšem v té době působil na lidi jako nerealistický extrém, ačkoliv ještě před dvaceti lety u nás i ve světě strany s takovým programem pravidelně vyhrávaly volby a nikomu to extrémní nepřipadalo. Na začátku „doby nálepkové“ si pak za svojí kritiku Evropské unie a volání po referendu o vystoupení Petr Mach vysloužil nálepku fašisty (a to mnohem dřív, než někdejší eurohujer Okamura).

Neslavný konec Petra Macha, který předával svému nástupci stranu s preferencemi na úrovni statistické chyby, nelze házet jen na jeho hlavu. Je pohodlné a jednoduché stát se zalomenýma rukama jako generál po boji a glosovat, že se ta strana zničila sama a nikdy neměla šanci na úspěch, protože jsou v ní všichni neschopní. Měli tu zpočátku umírněného, chytrého a upřímného kluka, ze kterého se postupně stával bojovník proti homosexuálům a migrantům, což bylo u lídra strany se slovem „svoboda“ přímo v názvu naprosto scestné. Mach tuto svou roli zřejmě pochopil jako nutnost, jak přizpůsobit svou nabídku poptávce, ovšem tato snaha se zcela minula účinkem.

Od roku 2015 se datuje tragické rozštěpení strany mezi pravicovými konzervativci a libertariánsko-anarchokapitalistickým křídlem, které Mach vlastně ani neměl zájem řešit, protože musel v Bruselu natáčet videa v koktavé češtině a doma bojovat za navrácení dětí "ukradených" norskou vládou. Na veřejnosti se zdálo, že otěže ve straně přebírají různé klony Okamurů a Konvičků, zatímco libertariáni a příznivci anarchokapitalismu stranu raději opouštějí (ačkoliv lze jejich politický program považovat za nerealizovatelný, jednalo se o opravdu schopné lidi ochotné pro dobro strany tvrdě pracovat). Z tohoto konfliktu se Svobodní – včetně Macha samotného – nikdy nevzpamatovali.

Machův konec způsobila ovšem také nereálná očekávání potencionálních voličů, kdy všichni s vhozením volebního lístku Svobodných do urny čekali, až bude mít strana sama od sebe alespoň 10% hlasů, aby „to mělo cenu“. Politika není spotřební zboží. Politici se nebudou jako trhovci předhánět v tom, kdo nám prodá nejlepší produkt, pokud na něm nechtějí pouze vydělat. Volební právo se vykonává zadarmo a na členských příspěvcích od pár desítek lidí se opravdu nezbohatne.

Lidé, kteří nám momentálně vládnou, nebo jsou v opozici, nejsou nikým vyvolení, nemají oproti nám dvě hlavy. Jsou to lidé jako my, akorát se v určité fázi svého života (ne vždy z nezištných důvodů) rozhodli do politiky vstoupit. Pokud budeme neustále jen čekat na tu správnou pravicovou stranu, nemusíme se už také nikdy dočkat. Možná po takové straně ani vtuto chvíli neexistuje skutečná poptávka. Hledat chyby a kritizovat umí každý. Jít s kůži na trh, to už tak snadné není. Nechci se Petra Macha (který mě pochopitelně obrovsky zklamal) nijak zastávat, ale jestli je jeho příklad v něčem hodný následování, tak v tom, že to alespoň zkusil. Což se o milionech ostatních lidí v této zemi říct nedá.

Wasill

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: EET slaví druhé narozeniny... a je ticho

čtvrtek 6. prosince 2018

Tento týden, přesněji řečeno minulou sobotu, oslavila elektronická evidence tržeb druhé narozeniny. Žádných oslav, grafů a stříhání pásek před nově otevřenými školkami jsme se ale nedočkali. To ticho je až zarážející, jelikož vláda se jinak ráda chlubí i tím, co nezařídila. Nedělá jí problém přetřít lejno na růžovo a prodávat ho jako koblihu.

EET je (spolu s kontrolním hlášením) jediným zákonem, kterým bychom alespoň teoreticky mohli vděčit za stále ještě příznivou ekonomickou situaci. Jelikož se ale vláda rozhodla toto významné výročí promlčet, nejedná se asi o takový zázrak, jak bylo slibováno. Je pro mě šokující, jaký klid panuje okolo tématu, který před dvěma lety rozděloval politickou scénu a lid více, než uprchlíci s Putinem dohromady.

EET samozřejmě kladnou bilanci má, to nikdo ani nikdy nezpochybňoval. Ovšem celá ta obrovská kampaň, pořizovací ceny pokladen a softwaru, udržovací náklady, provoz systému ze strany státu, zbytečně zavřené obchody a v neposlední řadě mraky naštvaných lidí jsou až příliš vysokou cenou. Zejména pokud si uvědomíme, kolik peněz spolknou dotace pro holding Agrofert nebo pobídky zahraničním firmám jako je kupříkladu BMW. Narovnání trhu v tom nevidím, vy ano? Největší škodu ovšem napáchalo vyvolání iluze, že se "máme špatně" kvůli nevydaným účtenkám, a vyvolání nezměrné nenávisti vůči podnikatelům, kterou se Babiš a jeho věrní ani v nejmenším nesnaží skrývat. Je mi odporná představa, že je zcela legitimní plošně uvalit na jednu skupinu obyvatel brutální šmírovací represi, protože to jsou přece "peníze nás všech". Nejsou! Rozkopnout dveře obchodníkovi a natáhnout pracku se slovy „A daně jsi zaplatil, ty dobytku?“ prostě není normální.

Nezapomeňme ani na neustálé lhaní ze strany státu. Čísla o EET se každou chvíli mění, představitelé vlády uvádějí jiná čísla, než jaká vydávají na stránkách svých vlastních ministerstvech. A kdo lže, ten krade. Reklama na Babiše a jeho EET (mimochodem natočená za státní peníze) okázale hrála na city a slibovala (až) 18 miliard Kč, což dnes vysvětluje tak, že tím byly myšleny všechny čtyři fáze. Tuto informaci jsme se ovšem ve volební kampani, tedy pardon, „v reklamě“, nedozvěděli. Kde je úřad pro dohled na utrácením peněz na volební kampaň, aby tuto reklamu zakázal? Kde je centrum pro vyvracení dezinformací, když dezinformace šíří sama vláda? Kde je zpráva BIS na toto téma?.

Sám Babiš nedávno mluvil o 10 miliardách, a najednou jsou to miliardy čtyři. Pamatuje si ještě někdo cinknutý průzkum ministerstva financí, podle kterého stouply tržby o 100%? Nebo že se ve skutečnosti přihlásila jen půlka subjektů, oproti předpokladům vycházejících ze statistik ministerstva financí? Vědí tam ve vládě ti lidé vůbec něco? Bylo vůbec nějaké číslo správné? Podle ČSÚ (což je státní úřad, tak mu budeme věřit, když nemáme problém státu svěřovat tak velké pravomoci) se u nás ročně zatají tržby za 170 mld. Takže EET zachránilo jen zlomek zatajených tržeb, což není v součtu ani jedno procento příjmu státu.

Zákony se mají dodržovat, tržby se nemají zatajovat, já vím. To ale není argument pro EET. To by pak znamenalo, že bychom se všichni měli za svoje peníze nechat 24 hodin denně elektronicky sledovat, jestli náhodou nejedeme moc rychle v autě, nestahujeme filmy z nelegálních zdrojů nebo jestli pracujeme opravdu 40 hodin týdně, nebo... (dosaď libovolnou z dvou milionů platných právních norem).

Babiš mezitím inkasuje dotace, výnos z biopaliv a nezdaněný příjem z dluhopisů, dostává miliony za umísťování lidí na kandidátky a směje se u toho, až se plácá do kolen.

Drtivou zásluhu na Babišově úspěchu má marketing. Ten člověk dělá přesně to, co jeho voliči u starých stran kritizovali a další mnohem horší věci. Babiš je prototypem postavy, kterou jeho voliči nesnáší. Bohatý podnikatel, napojený na politiky, žijící zejména z pokoutně uzavřených obchodů se státem a neoprávněný vítěz přímé privatizace. Navíc je to podnikatel neplatící daně a škrtící svoje vlastní zaměstnance, aby si mohl dopřát luxusu.

Že to jeho voličům nevadí, znamená, že jsou to buď úplní idioti, nebo si to díky jeho marketingovému obrazu prostě neuvědomují.

Wasill

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Rekviem za Čapí hnízdo

středa 14. listopadu 2018

Kauza Čapí hnízdo přetekla do groteskní fáze, ve které dva nedůvěryhodní bulvární novináři zpovídají evidentně indisponovaného Andreje Babiše mladšího, čímž spustí lavinu událostí, která nás právě teď všechny zavaluje. Výpověď potencionálního spolupachatele bohužel nelze brát příliš vážně, i kdyby byl duševně zdráv, ale nepředbíhejme.

Předně je třeba říci, že považuji za zcela irelevantní, zdali se premiér Babiš skutečně dopustil dotačního podvodu. Od začátku celé kauzy je totiž podstatné pouze to, že trestně stíhaný člověk nemůže být předsedou vlády s vlivem na ty, kteří jej vyšetřují. Brutální útoky na všechny zainteresované policejní složky byly v podání průhonického oligarchy bezprecedentní. Za normálních okolností, v tradiční demokratické straně, by byl volební lídr nahrazen korunním princem, který je vždy po ruce, a bylo by (alespoň na oko) po problému. Nikoliv však v despotické sektě zvané Asociace Nespokojených Občanů (ANO), kde si bez svého guru nikdo ani nenapíše status na facebook.

Každému, kdo nemá místo mozku koblihu a v žilách mu nekoluje řepkový olej, musí být podstata čapí aféry jasná nejpozději od uveřejnění zprávy evropského úřadu pro OLAF. Té zprávy, kterou ministerstvo financí z loajality k šéfovi vlády odmítlo zveřejnit, což bylo později (v době, kdy už to nikoho nezajímalo) shledáno jako nezákonný postup ze strany ministerstva. Důkazů proti Andreji Babišovi a jeho blízkým je hodně, přesto se takřka nic neděje. A nebýt Slonkové s Kubíkem z týmu Seznam zpráv, ať už si o nich myslíme cokoliv, tak se asi ani nic dít nezačne.

Dle mého názoru je tragickou chybou, že se věci daly do pohybu právě teď, před 17. listopadem, který celé kauze dodá opět otravný patos a sténání věčných demonstrantů proti čemukoliv, co se nejmenuje Václav Havel. Andrej Babiš byl, je a bude gauner.  V první řadě, nikoliv v poslední, je to ale politik. Politik, který za malého zájmu veřejnosti, a v kolaboraci s většinou ostatních politických stran, postupně budoval monstrózní policejní stát posedlý kontrolou i toho posledního aspektu lidského života. Za to ho měl dav chtít shodit do Vltavy nebo poslat zpátky na Slovensko. Nebo na Krym.

Čapí hnízdo není banální aféra. Není to drobná politická chyba, je to evidentní podvod velkého rozsahu, kdy jen částka 50 miliónů působí opticky menší, než ve skutečnosti je a to kvůli obřímu majetku jejího hlavního aktéra. Přesto bych byl raději, kdyby se lidé jako Andrej Babiš posílali do politického důchodu jinak než v klepetech. Ve snu mě totiž straší mě totiž představa, jak moc by ho dnešní rozhořčení demonstranti milovali, kdyby se na ty jeho kšefty nepřišlo. Jeho politika jim totiž, až na malé výjimky, vůbec nevadí.

Wasill

Zobrazit celý článek

VOLBY: Moje volební desatero

pátek 5. října 2018

Wasill píše volební desatero.

1. Nemá cenu přemlouvat lidi, aby šli volit. Kdo nechce jít volit sám od sebe, nebo neví koho, ať radši zůstane doma.

2. Není pravda, že na komunální úrovni neplatí rozdělení na pravici a levici. To jen lidi nevědí, co to znamená, protože pravicové strany už téměř neexistují. A pravicoví voliči už taky ne.

3. Zdarma není zadarmo.

4. Neexistuje rozdělení na tradiční a netradiční strany. Ti samí lidé a stejné myšlenky se jen přelévají v rámci různých subjektů. Program mají stejně skoro všichni stejný (viz bod 2).

5. Politici při volební kampani předstírají, že chtějí po volbách pracovat pro voliče. Voliči při volbách předstírají, že tomu věří.

6. Politici se předhánějí v tom, kdo z nich nám nabídne více svého času, peněz, práce a úsilí k tomu, abychom se my ostatní měli líp. Ve skutečnosti to bude naopak.

7. Letošní komunální volby jsou volby, kam kandiduje 216 472 osob, ale stejně vyhraje Andrej Babiš. Který ani nikam nekandiduje.

8. Piráti nejsou alternativa k tradičním stranám, je to jen jejich mladá verze. Lidem to ale takhle stačí, což respektuju.

9. Před čtyřmi lety byla Praha posetá billboardy o vyhnání developerů z Prahy a zastavení výstavby. Když se to povedlo (a bydlení zdražilo), mají najednou strany opačný program. Třeba jim to teď vyjde správně…. napodruhé, napodesáté, posté….

10. Někdo normální může kandidovat jen s obrovským sebezapřením. Nechat sebe a svou rodinu vláčet médii a sociálními sítěmi, nechat se urážet od bezskrupulózních zlodějů, s minimální šancí něco změnit, a s vidinou, že mimo politiku se uživím líp – to může dobrovolně a s radostí dělat jen někdo, koho volit nechci.

Ale stejně volit jdu…

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Kopretiny pro zámeckého pána

úterý 14. srpna 2018

Za sedmero horami ležel ladem zámek, kterého se ujal zastupitel hlavního města Prahy, bývaly předseda strany zelených bezmozků, pan Matěj Stropnický. Člověk, kterému nepřijde normální, aby 80% lidí létalo letadlem na dovolenou, ale přijde mu normální si koupit zámek.

Svou jistě tíživou bytovou situaci vyřešil za peníze od své maminky, které ji bude splácet z pronájmu bytu, který dostal od své maminky. Pro úplnost dodávám, že se jedná o jednu a tutéž osobu. Tak progresivní, aby měl maminky dvě, Matěj ještě není. Snad mu ty peníze nedala v igelitce, jako svého času pan Vik, strýček Stanislava Grosse (vlastním jménem strýček Bureš, ale to už je jiný příběh). Pikantní je, že Matějova maminka mohla prodat byt v Praze za tak vysokou cenu také díky politice jejího synáčka, hlavního nepřítele výstavby nových bytů a odpůrce hypoték, který sám dostal byt za 4 miliony, protože to prý pro své děti ušetří ve střední třídě každý. Říkám si, jestli po všech těch nehorázných kecech je ten zámek dost daleko od civilizace na to, aby byl Matěj v bezpečí.

Upřímně, docela mu přeju, aby to s kámoši z Kliniky dali celé do kupy, lhostejno, kdo jim na to přispěl. Svým způsobem si takové jednání zaslouží obdiv. Kdyby jim i s přítelem náhodou zámek spadl na hlavu, nebudu se jim škodolibě posmívat – i tak zaslouží uznání, protože to aspoň zkusili. Co mu ale přeju ještě více, je shitstorm ze strany jeho levicových soudruhů a upřímně doufám, že se v zámeckém parku se squattery netrhnou dveře. Bohužel, stejně smýšlející lidé na Stropnického pravděpodobně útočit nebudou. V této komunitě vám projde i znásilnění, pokud si oběti myslí, že stojíte na správné straně historie. Vyřádit by se na Matějovi by se snad mohli památkáři, vodohospodáři, stavební úřad a podobná úřednická verbež, ale tak nějak tuším, že si i se svými 1,5% ve volbách Matěj zachoval v politice dost kontaktů, když ne přímo na nějakou dotaci, tak aspoň na přimhouření oka.

Ruku na srdce, za zhroucení trhu s nemovitostmi v Praze nemůže jen Stropnický, ale mamutí přerozdělování peněz vedoucí k inflaci a zejména ČNB se svými intervencemi. Což byla, na rozdíl od nespravedlivě obviněné kupónové privatizace, skutečná krádež za bílého dne. Kdo si pamatuje volby v Praze v roce 2013, musí si vybavit billboardy všech politických uskupení hlásající vyhnání developerů z Prahy. Tak je vyhnali, podobně jako když v Zimbabwe prezident vyhnal ze země bílé farmáře, což skončilo hladomorem. Jaké řešení našli na bytovou situaci naši politici, bydlící za vaše peníze v honosných vilách a teď už i zámcích?? Zpřísnění hypoték pro chudé a regulaci Airbnb, které se týká cca 1,5% bytů v Praze. Dává to asi takový smysl, jako zakázat lidem se smát, protože je princezna smutná. Ze zámku v Osečanech na Sedlčansku se ovšem ozývá smích…

Wasill

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Malá vysoká škola

středa 4. července 2018

Nová ministryně spravedlnosti Taťána Malá se stihla znemožnit dávno před svým uvedením do úřadu a je dost možné, že po zcela zaslouženém mediálním lynči nakonec tlaku podlehne a s ostudou se stáhne do ústraní. Jednu věc bych ale rád uvedl na pravou míru, a tou je vzdělání malé paní ministryně na Panevropské Vysoké škole práva (dříve Bratislavská vysoká škola práva).

 V zemi, kde má stát takřka monopol na právní vzdělávání, logicky vznikne poptávka po (diplomaticky řečeno) méně náročných školách. Vyhovět této poptávce není v naší zemi jednoduché, tak vznikají (a zanikají) různě paskvily zakončené pouze bakalářským diplomem, které po obsahové stránce nesmějí konkurovat veřejným školám, což je zařízeno přísnými požadavky na akreditaci. Do toho se přidává advokátní lobby, toužící po uzákoněné pětileté koncipientské praxi bez nároku na odměnu a pevné omezení počtu advokátů, protože čím míň advokátů a více práce pro ně, tím víc peněz.

 Kdyby v naší zemi byli nějaké pravicové politické strany, musely by nutně stát na straně zájemců o zřizování soukromých škol. Do vzdělání ministryně Malé si kopl i předseda TOP 09 Jiří Pospíšil, který neměl problém na jedné ze soukromých právních škol sám přednášet za nemalé peníze a pomáhat tak vytvářet dojem prestižní instituce, která nakonec skončila krachem. Přednášet na soukromých školách se nezdráhají ani odborné kapacity z prestižních veřejných právních univerzit, protože soukromé peníze přece nesmrdí o nic víc než ty veřejné. Další ironií je, že soukromé školy s právním zaměřením jsou plné současných a budoucích státních úředníků nebo policistů, což způsobil nesmyslný tlak na dosažené vzdělání pro státní zaměstnance a návaznost dosaženého titulu na výši platu (dovedený k dokonalosti služebním zákonem).

Problém Panevropské školy spočíval v tom, že disponovala akreditací pouze pro slovenské právo a počítala s tím, že podle mezinárodních dohod si naše země mezi sebou diplomy automaticky uznávají bez nutnosti nostrifikace. Aby to neměli studenti tak daleko, založila si PVŠP pobočku v Brně a později také v Praze. To se samozřejmě nelíbilo České advokátní komoře, která tak byla povinna do svých řad zapisovat desítky dalších právníků, což brala jako ohrožení monopolu veřejných vysokých škol. Proto se do zákona a advokacii podařilo prolobovat ustanovení, že odpovídajícím vzděláním je „české“ právo. Nikoliv tedy kvalita studia, ale jeho obsah. ČAKu se tak podařilo zavřít dveře i potencionálním advokátům z prestižních univerzit vyspělého světa, kteří by jinak u nás mohli vykonávat praxi. Jsme přece součástí globalizované a multikulturní EU a poptávka po cizích advokátech by u nás určitě existovala, pokud by byly schopni složit advokátní zkoušky.

Veřejnost (a mnozí novináři) navíc dost dobře nedokáží rozlišit mezi pojmy „právník“ a „advokát“ (který navíc už není vázán na titul JUDr., jak tomu bývalo historicky). Ve zkratce – můžete být plnohodnotným právníkem i bez advokátní zkoušky, ale advokát musí disponovat diplomem z právnické školy. Toto není obhajoba existujících soukromých škol s právním zaměřením, bezpochyby se jedná o nenáročné výdejny diplomů. Volám po tom, abychom kritizovali paní Malou za její názory a aktivní kroky. Vzpomeňte si na plzeňská práva. Jejich poctiví absolventi nejsou odpovědní za Mývala a jeho rozdávání diplomu těm politikům, jejichž strany pomáhají likvidovat soukromé školství.

Wasill

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Za všechno může ODS. Už zase

úterý 3. července 2018

K sepsání tohoto článku mě inspiroval jeden levicový politik, zastánce silného státu a autor daňového džihádu proti plátcům DPH (dříve toužící po vládě s komunisty), pan inženýr Miroslav Kalousek.

Ten se na svém twitteru pustil do nenáviděné ODS za to, že si formálně uchovávala v členské základně jako mrtvou duši hvězdu SuperStar, aktuálně ministra zdravotnictví, Adama Vojtěcha, toho času zpívajícího v žoldu Andreje Babiše. Kalousek si hloupost svého počínání zavčas uvědomil, a po vystřízlivění svůj agresivní tweet smazal. Bývalý šéf TOP 09 ale nebyl sám, kdo se o ODS v této souvislosti otřel. Samozřejmě se museli přidat i aktivističtí novináři, kteří si nenechají ujít jakoukoliv příležitost si do občanských demokratů kopnout. Zvláště trapné by jim to mělo být v období pátého výročí bezprecedentního zásahu na úřadu vlády, který vedl k prvním polistopadovým politickým procesům a ve kterém měli novináři významnou roli. Tehdy se na obranu demokracie nikdo z nich nepostavil - čest výjimkám.

Tak si to shrňme. Fakt, že se ministrem zdravotnictví stal mladý hejsek, který už za svou kariéru stihl trapně lhát o slibu navýšení platů, tak nějak přejdeme, stávkovat v nemocnicích nebudeme. Pravým problémem je, že je tento člověk členem nenáviděné ODS. Jak to měli ale v ODS vědět? Zřejmě má asi Petr Fiala pokaždé, když Babiš vytáhne z klobouku nějakou nulu, zavolat do sídla ODS a nechat překontrolovat, jestli není dotyčný nominant náhodou ještě aktivním členem – nebylo by to nic divného, většinu členů hnutí ANO tvoří přeběhlící z tzv. tradičních stran. Nechme stranou, že Vojtěch své členství, byť pozastavené, zamlčel, ale to je pro Svědky Babišovy jaksi příznačné. I kdyby to v ODS včas zjistili, tak „nechat“ někoho vyloučit ze strany snad proboha podle stanov ODS není tak jednoduché. To je totiž právě ta pojistka, který doopravdy znamená, že je daný politický subjekt „demokratická strana“. To novináři nevědí? Za lhaní a stranickou turistiku Vojtěcha může ODS, hotovo dvacet.

Připomnělo mi to zcela absurdní situaci, kdy byl Václav Klaus ml. jedním nejmenovaným novinářem grilován za to, že hlasoval ve sněmovně pro vypatlance Kotena. Junior se snažil neobratně vysvětlit, že taková byla dohoda a že si strany nebudou vzájemně kádrovat nominanty (on to tehdy sám porušil v jiném případě, ale to už je celý on). Podstatné bylo něco jiného – novinář měl aktivní přesvědčení, že za demenci proruského konspiračního teoretika z SPD má odpovědnost mladý Klaus, potažmo ODS. „To vám nevadí jeho názory?“, ptal se pisálek. „Tak si ho sem pozvěte a zeptejte se jeho,“ odvětil Klaus – a měl pravdu.

Aby bylo jasno, ODS si za svůj pád může sama. Odklonění od programu, nekonečné aféry jednotlivých vysoce postavených členů a trapné finále s milenkou slabého premiéra – to vše voliči ODS spočítali ve volbách v roce 2013. Byl to zcela dostatečný, na české poměry překvapivě přísný, trest. Netrestejme ODS i za to, že si voliči zvolili Babiše a Okamuru. Je to chyba například různých Rekonstrukcí státu, antipravicových novinářů a celebrit. A v první řadě je to chyba voličů.

Wasill

Zobrazit celý článek

RECENZE: Skutečná krajní pravice je anarchokapitalismus

úterý 26. června 2018

Publikace Anarchokapitalismus, kterou sepsal blogger a největší známý český propagátor ancapu Martin Urza, je povinnou četbou pro lidi, kteří se neustále ptají, kdo by stavěl silnice, kdyby nebylo státu.

Určitě jste někdy slyšeli pojem „krajní pravice“. Levici se povedlo neúspěchy socialismu a kolektivismu, které výjimečně nevedly k chudobě nebo hladomoru, ale k fašismu a nacismu, přisoudit zcela nesmyslně pravicovému politickému spektru. Ve skutečnosti je to tak, že správně bychom za krajně pravicový směr měli považovat miniarchismus a libertariánství, a podle mnohých teorií právě i anarchokapitalismus (autor recenzované knihy by s tím ovšem nesouhlasil). Anarchokapitalismus vychází ze základních tvrzení, že stát je za:

a) nemorální

b) nepotřebný,

že nikdo nemá být násilím nucen se na státu podílet a dodržovat jeho pravidla, jelikož se stačí řídit pravidly vzniklými na volném trhu za dodržení principu neagrese (nepoužívání útočného násilí, ale pouze obranného).

Možná jste zaznamenali, že se Urzovi s touto knihou povedl velký crowdfundingvový úspěch, kdy příspěvky na knihu mnohonásobně překonaly cílovou částku, čímž se anarchokapitalismu otevřely dveře do mainstreamových médií. Na první pohled zaujme design přebalu - zlaté písmo na černém podkladě a styl jednotlivých stránek, který působí dojmem posvátného písma, kdy sem tam odpadla mistrovi z pera na papír černá kaňka inkoustu. Každá stránka rovněž obsahuje prázdné řádky pro poznámky, za což dávám palec nahoru, mnohokrát jsem toho využil.

V první řadě je třeba si říct, komu je kniha určena. Začnu tím, že se přiznám, že mně nejspíš určena není. Ačkoliv se za anarchokapitalistu nepovažuji, je mi ten směr a způsob jeho prezentace tak sympatický, že nemám tu správnou motivaci hledat v něm logické a ekonomické chyby. Osobně je mi bližší spíše miniarchismus nebo určitá lehčí forma libertariánství, tedy jakási představa státu jako „nočního hlídače“. Nemám totiž morální problém s tím, že pořádek je nutné udržovat i striktně vzato nemorálnimi prostředky a hlavně stále nejsem přesvědčen o tom, že by na volném trhu základní funkce státu (armáda, police, soudnictví) fungovaly. Kniha je tak určena spíše všem těm, kteří se ptají „A kdo by stavěl silnice, kdyby nebyl stát?“ s tím, že skutečně chtějí znát realistickou odpověď a nikoliv jména konkrétních silničářů.

Kniha začíná sugestivním thrillerem zvaným „Tři příběhy“ a ačkoliv se jedná pouze o úvod, považuji to za nejsilnější pasáž knihy a bez nadsázky doufám, že Tři příběhy Urza jednou zfilmuje. Na těchto příbězích chce Urza demonstrovat základní premisu, že stát je nemorální z toho důvodu, že jeho chování u jiných subjektů za nemorální automaticky považujeme. Škoda, že jsem se v knize nedočkal odpovědi na otázku, kterou Urzovi z publika položil divák na první přednášce na téma Anarchokapitalismus (k nalezení na YouTube). Logický dotaz totiž zní: co je to morálka z filozofického hlediska, z čeho při definici morálky vycházíme. To není něco, co lze přejít mávnutím ruky, a vyhýbání se tomuto tématu je jako vložit zbraň do ruky všem názorovým odpůrcům.

                Kniha počítá s tím, že ne každému se bude chtít louskat úvodní představování nemožnosti ekonomické kalkulace a principu neagrese a Urza tak dává čtenáři možnost libovolně přeskakovat na kapitoly, které jej skutečně zajímají. Největší část knihy se nevěnuje bohapusté teorii, ale na jednotlivých odvětvích jako je policie, soudy, sociální politika apod. Urza ukazuje konkrétní volnotržní řešení z historie i současnosti, ale rovněž navrhuje i vlastní řešení za pomocí analogie s jinými odvětvími, které se nabídkou a poptávkou řídí.

                Urza čtenáři neustále opakuje, že nikdo nemůže vědět přesně, jak by anarchokapitalismus resp, volnotržní řešení diskutovaných odvětví vypadalo, a že nikdo nemůže zaručit, že by to fungovalo lépe a bez problémů (i když jistě by to fungovalo svobodněji). Konkrétních příkladů, jako kupř. absolutně svobodná škola Sudbarry Valley, obsahuje kniha pomálu, proto pokládám za poměrně nešťastně, že velkou část knihy zabírají spekulace.

Urza rád zdůrazňuje, že napsal o Anarchokapitalismu stovky textů, což je na knize sice vidět, přesto lze vypozorovat, že se jedná o revize starších textů, jelikož aktuální Urzovy články dosahují daleko větších kvalit. Kniha rovněž obsahuje řadu nepřesností, které Urza v polemikách se svými kritiky již přiznal a omluvil se za ně. Přes výše uvedené se domnívám, že kniha Anarchokapitalimus je psána nejen s velkou dávkou inteligence a argumentační zdatnosti, ale zejména s pokorou a úctou k jiným názorům. Jediným, čím Urza dle zvoleného jazyka skutečně opovrhuje, je stát jako instituce - nikoliv lidé, kteří jej tvoří.

Wasill

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Kauza Poche

pondělí 25. června 2018

Se Zemanem, Filipem a Babišem se věru v mnoha věcech neshodnu, ale zjistil jsem, že na jednom tématu jsme skutečně ve vzácné shodě. Také nechci, aby se ministrem zahraničí stal Miroslav Poche, mám k tomu ale zcela jiné důvody, než tenhle vládní triumvirát.

Posledních pár týdnů jsem doslova slzel smíchy a současně nevěřícně vrtěl hlavou pokaždé, když jsem četl plamenné obhajoby europoslance Pocheho ze strany tzv. "liberálních elit". Pokaždé, když jsem v tisku či na internetu viděl, jaký je tenhle čtverák najednou "proevropský a prozápadně ukotvený politik", nevěřil jsem vlastním očím. Vlastně jsem už jen čekal, kdy Člověk v tísni, Rekonstrukce státu, think-tank Evropské hodnoty a podobná sdružení uspořádají velkou demonstraci za Pocheho někde v centru Prahy, a hlavními plamennými řečníky tam budou komentátoři Respektu.

To se ti lidé vážně už dočista zbláznili, nebo mají tak krátkou paměť?

Já osobně nechci, aby Poche seděl v Černínském paláci - ideálně by měl místo toho sedět ve vězení.  Nechci ho jako ministra zahraničí NE proto, že by byl "vítač a sluníčkář" - to by mi bylo úplně jedno, především on podle mě nic takového vlastně ani není.  Nechci jej ve vládě především proto, že je to exponent zákulisních šíbrů, o jehož dlouhých prstech se v pražském (a nejen tam) podsvětí vyprávějí takové zkazky, podle kterých by lupič Babinský bledl ve srovnání s tímhle kmotrem závistí. Jako by nestačilo, že jednoho zloděje už ve vládě mít budeme, na místě nejvyšším.

Nejsem si ani jistý, zda je to údajné "vítačství" pravý důvod, proč jej Zeman odmítá. V této souvislosti bych rád vzpomenul, jak Poche před prezidentskou volbou na facebooku pózoval s roztrhaným Zemanovým volebním lístkem, a jestli něco hradnímu opilci slouží, tak je to sloní paměť, a jeho hlavním pohonem je msta až za hrob.

Jediné, co mi na téhle situaci přijde legrační, je sledování smrtelné agónie ČSSD v přímém přenosu. Ta strana končí, vědí to všichni a oni už to nejspíš vědí taky. I to může být jeden z důvodů, proč trvají na účasti zkušeného "odklaněče ze státního", protože chtějí erár ještě naposledy pořádně podojit. Další příležitost už nedostanou. Jenomže i tuhle bitvu zatím těžce prohrávají. Je jaksi symptomatické, že za posledního předsedu, který partaj definitivně přivede do hrobu, byl zvolen přizdisráč, proti němuž měl i bývalý předseda Sobotka doslova obří koule.

Mám navíc za to, že celá tahle šaškárna má akorát za cíl odvést pozornost podobně jako happening s rudými trenkami, spálenými senilním opilcem.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Zdanění restitucí? Ne, jen habaďůra na voliče

středa 13. června 2018

Návrh zdanění církevních restitucí přináší zvláštní paradoxy. Pravděpodobně nenajdete ateističtější zemi než je Česká republika, a přesto má církev ohledně práva na svůj majetek u nás poměrně dost zastánců. Většina voličů, díky kterým v těchto dnech právě sestavuje vládu estébák s podporou komunistů, to nicméně vidí jinak. A jim dnes budoucí vládní strany házejí vějičku v podobě jakéhosi zpětného zdanění náhrad. Je jedno, že většina levicových bezmozků nechápe, o co vlastně jde. Nenávidění černoprdelníci by měli vracet prachy státu a to je to, o co běží.

Je zajímavé, že proti zpětnému zdanění vydávaných náhrad vystupují i ti, kteří by jinak zdanili i záporný zůstatek na účtu svého souseda. Celá hra na zdanění církevních restitucí je obludná habaďůra a Babiš i KSČM to vědí. Pokud opravdu nedojde k dokončení státního převratu, pak by totiž požadavek KSČM s největší pravděpodobností narazil u Ústavního soudu. ANO a KSČM ale potřebují ukázat svým voličům (beztak jde u obou stran o stejnou partu bolševiků), že těm černoprdelníkům aspoň chtěli zakroutit krk a vrátit prachy zpět do rukou pracujícího lidu.

Většina voličů ANO a KSČM by s touto formou konfiskace majetku neměla problém, ani kdyby šlo o sirotčince nebo psí útulky. Fakt, že jde o církve, které opravdu ke svému majetku občas nepřišly úplně poctivě, je pouze zástupný. Tito lidé prostě chtějí peníze nás všech ostatních za každou cenu, jen hledají různé záminky. Příště to možná budete vy a vaše firma.

Je ovšem si třeba přiznat, že církevní restituce nejsou a nebyly úplně fér už od počátku. Restituční zákony psané po revoluci vůbec nepočítaly s navrácením majetku právnickým osobám, tak proč najednou dělat nějaké výjimky? Pokud si dobře vzpomínám, byl to právě Miroslav Kalousek, dnešní udatný bojovník proti bolševikům a babišovcům, který jako první zpětně danil lidem státní příspěvky na bydlení. Je sice pravda, že státní příspěvek a náhrada jsou podstatně odlišné věci, ovšem retroaktivita je jenom jedna. Ten, kdo otevřel Pandořinu skříňku a vypustil retroaktivní daně do světa, by měl raději mlčet.

Na druhou stranu - už se stalo - a chtít nyní tyto postupně vydávané náhrady danit je právně i lidsky nesmysl. Jde vlastně o státem vnucený splátkový kalendář, ve kterém si navíc dlužník jednostranně snižuje splátky.

Už jsem to naťukl výše: církve prý svůj majetek nakradly, říká se u nás často. Pokud se někomu podaří prokázat, co přesně bylo ukradeno a komu, může pak nakradené být vráceno konkrétním poškozeným, ale nevidím jediný důvod, proč by se měl obohatit stát, když není schopen původní majitele najít. Navíc, pokud církev něco ukradla, pak stát jistě disponuje pravomocným rozsudkem. Nebo stačí říct, že „všeci kradnú“?

Jedna věc mi ale vrtá hlavou nejvíce. Říká se, že „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Je zajímavé, že když stát vydá zákon o stoprocentním zdanění nemovitého majetku, jinými slovy znárodnění, považuje se to dnes za krádež. Pokud ale stát vydá zákon o čtyřprocentním zdanění nemovitostí, znamená to, že jde „jen“ čtyřprocentní krádež? Není malá krádež pořád krádež? A co zákony, které vám seberou 50 % vámi vydělaných peněz? Není to také krádež? Ne nadarmo se daním dříve říkalo „berně“. Termín to byl jistě přiléhavější, ale lidi se moc cukali.

Wasill

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: R.I.P. ČSSD

neděle 8. dubna 2018

Včera se odehrál spektakulární sjezd ČSSD. Strany, která mnoho dlouhých let ničila českým občanům život a teď to vypadá, že v zadluženém Lidovém domě poslední zhasne... a já marně přemýšlím, co bych k tomu napsal.

Někteří se radují, že definitivní porážkou "sobotkovského", chcete-li neomarxistického, progresivního, liberálního, blablabla... křídla a naopak posílením "zemanovců" a konzervativců v ČSSD (Foldyna, Hašek, Onderka) nastal kýžený obrat ke světlým zítřkům a strana bude mít opět dvacet procent. Nemyslím si, a pokusím se vysvětlit proč.

Začnu zeširoka. Sociální demokracie měla v české kotlině naposledy nějaký smysl zhruba na přelomu devatenáctého a dvacátého století, když se prala za práva dělníků a pracujících. Po revoluci v roce 1989 byla opět formálně obnovena, ale čekalo se, že skončí zhruba stejně, jako například národní socialisté, tedy na zaslouženém smetišti dějin. Jenže pak přišel jeden obratný populista, lhář a demagog, jenž navíc už v té době snil o státním pohřbu, a pro kterého už nezbylo místo na pravici. Jmenoval se inženýr Zeman a výsledek jeho mise, který pociťujeme dodnes, tak nějak znáte.

Lidé v ČSSD v průběhu času vesměs pochopili, že nemá cenu se bůhvíjak snažit a už vůbec se prát za potřebné, a udělali si ze strany výnosný byznys. Pamatuju si na jednoho mně blízkého člověka, který svého času v Lidovém domě pracoval. Když odtamtud odcházel, říkal mi, že pochopil, že celá ČSSD je jen a jen mafií řízený stroj na drancování a kradení státních peněz. "ODS je něco podobného, ale tam je aspoň sem tam někdo, kdo té původní myšlence věří. U socanů ani náhodou," slyšel jsem od něj tehdy a vzpomenu si na ta slova vždy, když vidím takového Milana Chovance, jak vykládá něco o seniorech a rodinách s dětmi a vždycky se u toho divím, že do něj v tu chvíli neudeří blesk.

Problém je, že si titíž lidé mysleli, že to takhle bude věčně. Proč by také ne, zvolili totiž jednoduchou strategii, o které si bláhově mysleli, že bude fungovat donekonečna. Zaměřili se na jediný prototyp voliče: extrémně hloupého bezmozka. Celkem správně vyhodnotili, že právě jeho je v české zemi naseto nejvíce, a mysleli si, že ho stačí udržovat v chudobě (protože když bezmozek náhodou zbohatne, začne většinou volit jinou stranu), a vždycky před volbami mu říct, že za jeho posraný život může pravice, a to i kdyby tu žádná pravice nebyla, což vlastně většinu času nebyla, a že když je bude volit, bude se mít dobře. A tak pořád dokola. Takhle socani ojebávali své bezmozky přibližně do roku 2013.

Jenže se dost přepočítali. Bezmozkovi totiž zaprvé nevadí, když je ojebáván, ale nesmí ho to příliš bolet. Za bé může celkem snadno nastavit své pozadí jinému ojebávači, když zjistí, že je to pro něj výhodnější a slastnější. Stalo se tak, jak říká ono zlidovělé rčení o silnějším psovi, a tím čoklem byl Andrej Babiš.

To je jedna věc. Nejzásadnější chybu však ČSSD udělala, když poslechla jednoho ze svých mladých a zpitomělých ideologů, kteří si o skutečném životě maximálně tak četli v knížkách, a představila své návrhy na brutální daňovou progresi. Co na tom, že to byly jen návrhy, které by nejspíš nikdy neprošly. Bezmozek v náhlém záblesku prozření pochopil, že teď jde do tuhého. Že ho chce strana, kterou vždy volil, obrat o všechny peníze.

To byl ten bod zlomu, od kterého začaly preference socanů padat k zemi jak ožralí delegáti jejich pověstných sjezdů. Když dnes novopečený místopředseda Foldyna, kterému by bylo lépe u SPD, blábolí něco o tom, že bývalé vedení prosazovalo multikulti a gender, a proto je teď ČSSD tam, kde je, tak mám pocit, že situaci vůbec nepochopil. Tyhle věci jsou voličům vesměs úplně u prdele. Ale zkuste jim sáhnout na jejich prachy.

Co teď? Teď už je to jedno. Domnívám se, že nezávisle na tom, zdali ČSSD ještě vleze Babišovi do zadnice, či si bude hrát na "opozici", se jejich vyhlídky v dohledné době nezlepší. Zájem jejich zpitomělého voliče dokáže totiž mnohem lépe akcentovat führer Babiš, který má navíc nejlepší marketing. To samé platí samozřejmě i o komunistech, kteří též už dávno neměli existovat, pokud vůbec někdy.

Je to dobře? Nevím. Pokud ČSSD zmizí z politické mapy (a k tomu má řádně našlápnuto), vůbec mi to nebude líto. Bohužel se na polích, která donedávna drancovala jejich stáda, teď pase obrovský drak jménem Babiš, který nás brzo může sežrat všechny.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Andrej Gottwald

čtvrtek 1. března 2018

Tuto neděli jsme si všichni připomněli výročí komunistického převratu známého jako Vítězný únor. Někteří vzpomínali se slzou v oku, jiní s rukou zaťatou v pěst. Bohužel, český antikomunismus je v drtivě většině pouze směšně symbolický, a 25. únor tak posloužil hlavně k útokům na (právem) nenáviděného prezidenta kvůli jeho oznámené účasti na sjezdu KSČM. Proto ostatně Zeman k výročí Vítězného února, které hodlá oslavit s komunisty opožděně v dubnu, ani nepípl.

Následující den si tak opět většina českých voličů sundala primitivní antikomunistická mávátka a dál snila svůj sen o socialismu s lidskou tváří pod taktovkou Evropské unie a politických stran dost chytrých na to, aby si slova odkazující na komunismus a socialismus do svého názvu už nedávaly. Soudruh Andrej „Bureš“ Babiš nabídl mentálním komunistům této země dostatečnou sílu myšlenky Komunistického manifestu (které do sebe nasály postupně všechny parlamentní strany) uvést do praxe. Babiše od svého ideového předchůdce Klementa Gottwalda odlišuje pouze už jen alkoholová zdrženlivost, absence pohlavních chorob a hezčí manželka.

Tento lhář, podvodník, mafián, estébácký donašeč a zmrd z povolání se k moci dostal díky polozapomenutému státnímu převratu uskutečněnému v roce 2013 proti tehdy vládnoucí ODS na základě prvního politického procesu od listopadu ´89 (mám na mysli vykonstruovanou kauzu tří poslaneckých „rebelů“). Tehdy se ovšem jednalo se o útok na všeobecně nenáviděnou ODS, takže o ohrožení demokracie pochopitelně nešlo. O to jde až teď, když jsou v nebezpečí i levicové strany. Babiš by přirozeně nikdy nevyrostl do dnešní velikosti nebýt koalice hnutí ANO s ČSSD a s naší nejodpornější porevoluční stranou, KDU-ČSL. Na této sebrance politických prostitutek je nejvýmluvnější to, že si hrají na věřící křesťany a strážce boží morálky, přitom v případě potřeby smilní a obcují s každým, včetně KSČM. Ne nadarmo mají ve svém čele muže, který má opak slova černoprdelník rovnou ve formě příjmení, tedy Bělobrádek.

Abychom ale neházeli vinu jen na politiky: aureolu svatého Andreje pomáhaly budovat rovněž celebrity, nesmyslně pokládané za morální kompas společnosti, a různé obskurní protikorupční spolky, v první řadě Rekonstrukce státu. Nejsmutnější ovšem je, že Babišovi pomohli i ti, kteří jej nikdy nevolili. Mnozí totiž ochotně a bez otázek spolkli i s navijákem nechutnou orwellovskou prasárnu s názvem EET. Do EET vložil Babiš obrovský politický kapitál, který se mu za pomoci externích užitečných idiotů bohatě vrátil. Tehdy se lámal chleba a bylo možné Andreje ještě porazit standardní politickou cestou. Dnes je už pozdě.

Politika a politické strany u nás byly tak dlouho dehonestovány jako něco apriori špatného, co je třeba sešněrovat nesmyslným služebním zákonem, až se stalo, že Andrej Babiš je premiér, který sice nezískal důvěru Sněmovny, ale každému je to jedno. On přece není politik, on „maká“! . Za absolutního nezájmu jindy rozvášněných herců a zpěváků, bez řvoucího davu na náměstí, pomalu ale jistě dokončuje státní převrat, který začal před čtyřmi a půl lety razií na Úřadu vlády. Neuplyne den, aby se neobjevila další personální poprava, tentokrát je na mušce ředitel policajtů pro policajty, útvaru GIBS. (O ovládnutí police se Babiš pokusil už ve vládě s ČSSD, na čemž se podílely rovněž protikorupční spolky, ale skončilo to akorát ostudou a rozsudkem o křivé výpovědi).

Tento týden, jakoby se nechumelilo, přišla zpráva, že vláda bude nařizovat, jaké potraviny budou obchody smět prodávat. Je prý potřeba podporovat „české producenty potravin“ (čti Babiše). Lidem už to ani nepřijde divné, levicový protekcionismus a kolektivismus je u nás hluboce zakořeněn a úcta k soukromému vlastnictví v naší zemi zemřela se zákazem kouření v restauracích. Možná bychom mohli zakázat vše, co pochází z jiných zemí. Zkaženou americkou kulturu, valuty - nebo pro zjednodušení zakážeme vše, co nevyhovuje nařízením a normám Evropské unie. Výsledek bude stejný.

Wasill

Zobrazit celý článek

DIVOKÉ SLOVENSKO: Kdo zabil novináře?

středa 28. února 2018

Ještě před tím, než se objevila zpráva o prvním zadrženém v případě vraždy slovenského novináře, jsem si říkal, že se neobávám, že se jeho vražda nevyšetří, ale naopak toho, že se vyšetří. Tedy "vyšetří".

Tlak na slovenské orgány ve věci objasnění vraždy je obrovský - troufám si tvrdit, že nikdy v historii samostatného slovenského státu takový nebyl. Podle různých indicií vedou nitky k vládní straně SMER (jejíž předseda a premiér Robert Fico klidně přinese na tiskovku milión eur v bankovkách - vážně jak v béčkovém seriálu italské produkce), někteří spekulují o účasti kalábrijské mafie, která má údajně na Fica vazby.

Měla-li vražda dvou mladých lidí skutečně politické pozadí, je nad slunce jasnější, že slovenská policie musí co nejrychleji "najít vraha". Mám obavy, že se inspiruje případem zavražděného sociálního demokrata Romana Housky (vůbec si všimněme, že okolo těchto podezřelých vražd se vždy motá aspoň jeden socan) veřejnosti se předhodí zdrogovaný lupič, který šel náhodou kolem, potřeboval rychle něco ukradnout a absolutně netušil, na koho vlastně vystřelil. Vyšetřování skončilo, zapomeňte.

Samozřejmě, takové vysvětlení je vždycky možné. Lidi se v Česku i na Slovensku ostatně už stříleli z mnohem blbějších důvodů. Budeme-li se ale držet divočejších spekulací, že novinář i jeho děvče skutečně z příčin, které  bezprostředně souvisely s jeho prací, nabízí se prakticky tři teorie.

1. Italové
Nebohý novinář měl těsně před smrtí rozepsaný článek o tom, jak na Slovensku operuje kalábrijská mafie 'Ndrangheta, která má vazby na premiéra Fica. Je možné, že informace se dostala i k některému z vyšších šéfů jedné z nejmocnějších a údajně nejnebezpečnějších mafií v Evropě, jejichž příjmy pocházejí především z obchodu s drogami. Novinář jako takový je bossovi celkem u zadku, ale Ital je poněkud roztrpčený z toho, že by článek mohl spustit lavinu, která by mohla jejich kšeftíky v té Horní Prdeli, kde jim i premiér jde na ruku, trochu pokazit. Navíc je založením starosvětský chlapík, vyznává heslo svého otce, že není člověk, není problém, a stýská se mu po časech, kdy mafie ještě vzbuzovala v lidech hrůzu. Po chvíli přemýšlení se rozhodne těm vidlákům předvést show jako ze starých filmů, na kterou dlouhou nezapomenou. Účel je splněn, lidé se po vyslovení názvu 'Ndrangheta opět klepou strachy a slovenská vláda je zase o něco povolnější.
Pravděpodobnost: 7/10
Pravděpodobnost, že bude dopaden skutečný pachatel: 0

2. SMER
Zatímco Italové se chystanému článku o propojení mafie a slovenské vlády maximálně tak vysmějí, v hlavním stanu slovenských socanů způsobí nebývalou paniku. Kaliňák s Ficem horečně přemýšlejí, jak z toho ven. Tlačit na vydavatelství, aby článek nevyšel, se ukazuje jako překvapivě nefunkční varianta, protože majitel sídlí kdesi ve Švýcarsku a problémy slovenských socialistů jsou mu srdečně jedno. Nakonec zvítězí horká slovenská krev, smíchaná se sociálnědemokratickým étosem, jenž vyznává kulku coby osvědčené řešení už od devadesátých let.
Pravděpodobnost: 8/10
Pravděpodobnost, že bude dopaden skutečný pachatel: 0

3. POLICIE
S touto variantou operují některé konspirační servery a osobně ji vůbec nepokládám za nepravděpodobnou. I mně totiž přijde s podivem, že mladý kluk jako byl zavražděný novinář, disponoval takovým informačním arzenálem. Ty informace evidentně nezískal detektivní prací, někdo mu je nosil. Někdo, kdo si ho chtěl ochočit. Je dost možné, že toho chudáka odpráskli ti samí policisté, kteří ho tři roky krmili kauzami proti SMERu s cílem se Fica konečně zbavit, a chlapec jim sloužil nejprve jako mouřenín a nakonec i jako obětní beránek, jehož krev měla probudit spravedlivě rozhořčený dav.
Pravděpodobnost: 8/10
Pravděpodobnost, že bude dopaden skutečný pachatel: mínus milión


Anebo to byl vážně narkoman s bouchačkou, co šel náhodou kolem. Čert ví.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Volím proti Zemanovi

středa 24. ledna 2018

Začnu rovnou tím, že ve druhém kole prezidentské volby to hodím Jiřímu Drahošovi. Navzdory tomu, že v duelu se Zemanem na Primě byl zoufalý, bezradný a tragický. Navzdory tomu, že Zeman má nejspíš o něco pravicovější názory. A v neposlední řadě navzdory tomu, že při vhození lístku s jeho jménem do urny budu mít nejspíš pevně zavřené oči, zkroucený obličej i prsty u nohou a vůbec se budu tvářit, že to nejsem já. Zde máte pár důvodů proč.

1. Nevolil jsem Miloše Zemana nikdy do žádné veřejné funkce, nevolil jsem strany, které vedl do voleb a nevolil BYCH ho nikdy nikam. Ani do čela místní buňky svazu zahrádkářů, kdybych já byl členem a on by tam kandidoval. A na tomhle nehodlám nic měnit. Nikdy.

2. Nechci další prezidentské volby za rok, nebo za dva. Prezidentské volby, a hlavně to, co jim předchází, jsou neskutečný opruz. Umíte si představit absolvovat jej znovu dřív než po pěti letech?

3. Miloš Zeman je starý, nemocný, nemohoucí stařec. Na debatu na Primě ho museli prakticky přinést. Já nevím, jak vy, ale já už bych mu dopřál klidný důchod v člunu na Vysočině a nechci, aby mě další rok reprezentovala senilní troska ve vegetativním stavu, za níž důležité smlouvy podepisuje bůh ví kdo.

4. Nechci další rok, dva číst ve veřejném prostoru nic o kašpárkovi Ovčáčkovi. Vlastně jen jedno. Chci vidět, jak brečí, až jeho senilní guru prohraje. Chci vidět jeho slzy, a budu se tomu strašně smát. Tím chci říct, že pokud vyhraje Zeman, bude mě to srát, ale zase se budu chvíli bavit křikem a brekem z tzv. "pražské kavárny".

5. A mimochodem, Zeman je "pražskokavárník" a elitář jak řemen. Není to žádný muž z lidu, není prezidentem dělníků, rolníků a pracující inteligence, za kterého se tváří v tvář bezmozkům vydává, když potřebuje jejich hlasy. Nikdy nepracoval. Se svým elektorátem má společného pouze to, že hulí, chlastá a občas mluví jako dlaždič, to když potřebuje odvést pozornost veřejnosti od vážnějšího problému. Jinak svoje voliče nesnáší, pohrdá jimi a myslí si o nich, že jsou dementní. Často právem.

6. Kdyby byl ten Vráťa Mynář aspoň pořádný mafián, ale on to nikdy nedotáhl dál než na směšnou, vidláckou karikaturu provinčního mafiánka.

7. Chci volit Drahoše proto, že sem pozve migranty. Spoustu migrantů. Budou jich tisíce, desetitisíce, statisíce, Staromák bude vypadat jako náměstí v Marakéši a já tam budu chodit jíst kebab a občas se jimi nechám jen tak z plezíru znásilnit.

8. Bod číslo 7 byla pochopitelně ironie.

9. Miloš Zeman je sice pořád zdatný rétor, ale už mnoho let nemá co říct, tak opakuje pořád ty samé bláboly a nevtipné bonmoty. Nechci je poslouchat už ani další rok, ani dva.

10. Jeden z jeho nejoblíbenějších blábolů je horování za co nejvyšší progresivní zdanění. Každý, kdo obhajuje co nejvyšší progresivní zdanění, je bolševik a zločinec, a neměl by být v žádné veřejné funkci.

11. Štvou mě všichni ti rádoby pravicoví konzervativci, zejména z blogosféry, co mají sice plnou hubu pravice a "svobody", když se jim to hodí, ale přitom adorují a podporují Zemana. Nazývejme věci i lidi pravými jmény. Tito lidé ve skutečnosti tíhnou k autoritářské konzervativní levici, jíž je Zeman čelným představitelem, spolu se svými nejvěrnějšími soudruhy Babišem, Okamurou a Filipem. Jsou to etatisté a kolektivisté až za hrob, imponuje jim vláda pevné ruky. To nemá s žádnou pravicí vůbec nic společného.

12. A když už jsme u Babiše, on a všichni jeho zaměstnanci v politické divizi Agrofertu se k Zemanovi už natvrdo přihlásili. Volba Zemana je volba Babiše. Jistě, po vítězných volbách už Miloš nebude Andreje potřebovat a je jistá šance, že z politického spojence bude největší nepřítel (a Zeman tohle fakt umí, hodit své nejvěrnější lidi přes palubu a ještě je za letu nakopnout do prdele). Nicméně v tuto chvíli jsou symboly důležité. Je třeba na to neustále poukazovat. Zeman = Babiš.

13. Napadají mě další a další důvody, ale už by to bylo moc dlouhé.

Všem vám v pátek a v sobotu přeju šťastnou ruku.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Chyba lávky

úterý 5. prosince 2017

Betonová lávka přes řeku Vltavu, která třiatřicet let spojovala Tróju se Stromovkou, se jednoho krásného dne zřítila do vody. S ní čtyři lidi, co měli tu smůlu, že na ní zrovna byli. Oficiálně za to mohly nějaký zrezivělý lana, byla to náhoda, vlastně se nic nestalo, zapomeňte.

Čím víc na to myslím, tím víc mě to štve. Přes tu lávku - respektive spíš most, osobně si lávku představuju jinak, ale terminologii teď nechme stranou - jsem samozřejmě v životě šel několikrát, jen letos to bylo asi dvakrát sem a tam. Pokaždé jsem z toho měl divný pocit a vždycky jsem říkal, že mám strach, že ten divnej houpací most spadne. Samozřejmě jsem to nikdy nemyslel úplně vážně. I ostatní, jimž jsem si stěžoval, se tomu smáli. Jasně, protože mosty prostě do řeky nepadají, možná někde v Rusku nebo v Somálsku, ale rozhodně ne v civilizovaném srdci Evropy, kde nad naší bezpečností dennodenně bdí osvícení nadlidé z Agrofertu.

Jenže se stalo, a "odborníci" to teď svádí na anomálii a náhodu. Mám absolutně nulové znalosti z oborů potřebných ke stavění a kontrolování údržby mostů, ale něco mi přece jen říká, že pokud tam skutečně praskla nějaká zrezivělá lana, muselo být už delší dobu zřejmé, že most, po kterém v sezóně přejdou tisíce lidí denně, mele z posledního. Médii už prošly zprávy, že taková varování už delší dobu existovala, a co na to kompetentní osoby? Co na to pražský magistrát? Nic. Prostě jsme to nechali spadnout.

Je nepochybně velké štěstí, že ta betonová nádhera spadla v zimě, takže to odnesli "jenom" čtyři lidé. Spadnout to v létě, mají hlavy pomazané na krku mnohem více "collateral damages". A to včetně malých dětí. Tohle už není sranda, to je obecné ohrožení rovnající se teroristickému útoku - a u nás se pořád řeší muslimská hrozba a v naší zemi neexistující migranti. Ale my vlastně žádné teroristické uprchlíky nepotřebujeme. Vlastní lidi si necháme zabít a zmrzačit sami.

Někdo z těch "kompetentních" teď pověsil na místo, kde bývala lávka, výmluvnou ceduli s tím, že "lávka je uzavřena". Ale houby uzavřena, ta lávka spadla kurva do vody a to proto, že na ni a na její stav někdo - i ten, kdo tu idiotskou ceduli schválil a umístil - zvysoka sral tak dlouho, až se to prostě urvalo. A mě by zajímalo, jestli "ten někdo" teď půjde aspoň sedět. Nebo to zase skončí jen odvoláním šéfa TSK?

Neboť to, že na odpovědných místech sedí lidé, kteří svými (ne)rozhodnutími a laxním přístupem dnes a denně hazardují s našimi holými životy (a my jim je jak blbci svěřujeme) rozhodně žádná anomálie není.

Zobrazit celý článek

CZEXIT: Skeptický pohled euroskeptika na referendum o EU

pondělí 4. prosince 2017

Ačkoliv referendum o vystoupení z Evropské unie u nás, přes přítomnost SPD ve sněmovně, momentálně reálně nehrozí, je dobré o této možnosti diskutovat. Není žádným tajemstvím, že jsem kovaným euroskeptikem, přesto si dovolím přednést argumenty, proč není v následujícím volebním období moudré myšlenku uspořádání plebiscitu o setrvání v EU uvádět v život.

 Mašinérie EU již absorbovala všechny výhody poválečného uspořádání západních států v Evropských společenstvích a v případě exitu jednotlivých zemí bude EU ve svém vlastním zájmu případný odchod druhé straně co nejvíce znepříjemňovat, jak můžeme v přímém přenosu sledovat u Velké Británie (která navíc měla vždy v rámci EU zvláštní postavení). Ačkoliv si myslím, že samotná smlouva o Evropské unii (a smlouvy na ní navazující) nám nic dobrého nepřináší, a vše podstatné již bylo dojednáno v rámci jiných institucí a smluv, přesto podle mě v dnešní době odchod z EU pro Českou republiku nic neřeší.

Předpokladem k vystoupení by měla být silná, stabilní a jednotná euroskeptická vláda, která už ze své definice musí být složená ze skutečně pravicových stran plánujících pravicové reformy, kterým členství ČR v Evropské unii brání. Taková vláda musí vědět, že má od občanů jasný mandát referendum uspořádat, a zemi z EU případně vyvést, a tento svůj záměr si posléze jen nechá posvětit v referendu jako jakési potvrzení výsledků voleb.

Nelze činit správně věci z nesprávného důvodu. Občané by měli nejdříve vědět, proč je členství v Evropské unii pro naší zemi škodlivé, a naším úkolem je jim to trpělivě vysvětlovat skrze historii EU, demokratický deficit a každodenní porušování jejích vlastních pravidel ze strany orgánů EU atd. Většina zastánců EU tyto věci už jen kvůli geografické vzdálenosti a absenci demokratické kontroly a selhání médií nezná. Na druhé straně ovšem stojí v šiku všichni ti blázniví euroskeptici, kteří vlastně ani nevědí, proti čemu protestují, a dělají nám, „normálním“ euroskeptikům, ostudu.

 Pokud by výsledek referenda za současné společenské a politické konstelace skončil těsným rozdílem, pak 49 % hlasujících bude zcela oprávněně cítit příkoří způsobené zbylými 51% - ať už by se většina přiklonila kamkoliv. V takovém případě by masové demonstrace byly naším nejmenším problémem. Nechci legitimizovat primitivní křiklouny, kteří se na vlně euroskepticismu drásají k moci. Pokud by se jim referendum opravdu podařilo prosadit a uspořádat s pro ně příznivým výsledkem, jejich politické kariéry by dosáhly celosvětových rozměrů a tomu nehodlám napomáhat svým hlasem.

Posledním argumentem proti unáhlenému referendu je argument čistě sobecký. Nevěřím, že by byl v dnešní době tzv. czexit schválen, a v takovém případě by další šance mohla přijít třeba nejdříve zase za 15 let – ale tou dobou už Evropská unie zřejmě existovat nebude.

Wasill

Zobrazit celý článek