nekorektně.com

V den inaugurace Donalda Trumpa přinášíme recenzi knihy, při jejíž četbě můžeme snad alespoň trochu pochopit uvažování ode dneška nejmocnějšího muže planety. Nástup Donalda Trumpa do Bílého domu se závratně blíží. Jelikož poražená strana této volby stále bojuje prohranou bitvu, zaniká skutečný obraz Trumpa jako takového v záplavě lží a pomluv a oboustranně vedených útoků. Pokud se chceme o Trumpovi něco relevantního dozvědět, musíme tak přímo ke zdroji (a tím zdrojem nemyslím legendární Trumpův twitter plný bulvárního obsahu, který by mu měl někdo už konečně zakázat). Trump se na prezidentskou kandidaturu pečlivě připravoval a s touto myšlenkou si zahrával již dlouho. Není tedy zcela pravdivá ta okřídlená pohádka o outsiderovi, který se jednoho dne rozhodl vyhrnout si rukávy a vytáhnout Spojené státy zpět na výsluní. Jelikož Trump nespadl z nebes, jsou jeho politické názory veřejně známé, ačkoliv se přirozeně časem vyvíjely, a to samozřejmě i pod tlakem veřejného mínění, jak byl...

Sepsat tyto řádky mě donutili ti novináři, politici a aktivisté, kteří jsou natolik posedlí touhou změnit svět k lepšímu, že se mnohdy chovají jako členové nějaké sekty. Protentokrát to možná trochu nespravedlivě za všechny výše uvedené odskáče Martin Fendrych a jeho dnešní komentář . Označovat cokoliv, co se mi nelíbí, za fake news nebo za ruskou propagandu už vlezlo těmto lidem tak hluboko do mozku, že naprosto ztratili smysl pro realitu. Zapamatujte si následující větu z Fendrychova článku, budeme jí dále potřebovat: „Rozum můžeme správně uplatnit jen tehdy, pokud do něj vložíme pravdivé informace.“ Nyní pokračujme v citacích z Fendrychova článku, který bude jistě hojně sdílen v rámci občanského boje proti fake news. „Putin a ruská vláda usilovali o to, pomoci zvolenému prezidentu Trumpovi v jeho šancích na zvolení, jestliže to bude možné, tím, že zdiskreditují ministryni Clintonovou. S tímto závěrem souhlasí Ústřední zpravodajská služba (C...

Konečně jsme se dozvěděli, proč se už tak dost dlouho protahovaný proces s kdysi korunním princem ČSSD, Davidem Rathem, vrací opět na začátek. Odposlechy, na nichž celá žaloba zejména stála, a které jsme již všichni dávno slyšeli, nebyly dle soudu pořízeny v souladu se zákonem a nelze je tak v celé šíři použít jako důkaz. Jak to vlastně celé začalo? David Rath zcela bez pochyb kradl. To by ovšem samo o sobě nebyl takový problém, jelikož dělal jen to, co všichni v obdobném postavení dělali před ním, zároveň s ním a dělají to i po něm. David Rath ovšem spáchal daleko větší zločin - nechtěl se dělit. A co hůř, zároveň si brousil zuby na nejvyšší místa české politiky. Tehdejší garnitura, včetně jeho spolustraníků, dostala z představy psychopatického egomaniaka v jejich čele strach a zatáhla společnými silami za záchrannou brzdu. Smutnou ironií je, že tím umetli cestičku k moci jinému psychopatickému egomaniakovi, ale to už je jiný příběh. Jako v...

Tedy samozřejmě nezabili - Fidel Castro zemřel jako správný diktátor přirozenou smrtí v požehnaném věku, kterého se mohl dožít díky luxusu a blahobytu, který on svým ovečkám odepřel (a přesto se našli tací, kteří ho milovali až do konce jeho dnů). V poslední době se stalo módou hodnotit politiky podle jejich schopnosti okomentovat na sociálních sítích smrt velkých osobností a rok 2016 k tomu dal mnoho příležitostí.  V případě kubánského Krakonoše nasadil zřejmě nejvyšší laťku opilec a druhý nejmocnější muž Evropské Unie Jean-Claude Juncker. K jeho smůle natáhl Fido brka jako na potvoru kolem půlnoci, a to už měl měl Juncker jako obvykle dost naváto. Komunista v čele Evropské komise tedy sesmolil hodnocení asi v tom smyslu, že Castro byl hrdinou mnohých a otočil kurz historie kubánského lidu a bla bla bla – bez jakékoliv negativní zmínce o Castrově hrůzovládě. Může nás jen uklidňovat, že Kuba neleží na východě, takže na tuto světovou stranu nás protentokrát nikdo naštěstí netáhne...

Levicoví liberálové v českém i americkém Kocourkově páchají hromadné sebevraždy. Vlastně ne, většina z nich jen brečí na facebookových kavárnách, ti drsnější zapalují v ulicích auta. Všichni si v slzách kladou otázku, kterou jsem nastínil v názvu článku. Dokonce se tak jmenoval speciální blok České televize, tedy podniku, který byl levicovými liberály před nějakou dobou dobyt a dnes už se v něm nikdo jiný nevyskytuje. Já vám tu otázku nyní zodpovím. Donald Trump vyhrál, protože měl příběh. Úspěšný selfmademan, ale zároveň křupan, který mluví, jak mu zobák narostl. Model Babiš. Model Zeman. Nebyl politik, prostě jen chlapík, co má trochu víc peněz, zkusil kandidovat, a vyšlo to. Jeden z nás. Jasně, v kampani všechny pourážel, a vlastně se taky zdálo, že moc neví, o čem mluví, ale to je buřt, protože average Joe v kšiltovce s logem baseballového týmu mu cestou domů z KFC rozuměl. Jasně, s těma Mexikáncema je třeba zatočit, a ti negři si vlastně taky moc dovolujou, žejo. Jebat politi...

Vážně si myslíte, že po zavedení EET už konečně bude líp? Tak čtěte. Jako člověk, který se o politiku amatérsky zajímá již 20 let, jsem rád, že v poslední době nejsem při sledování politického dění sám a tento koníček začíná provozovat stále více lidí v mém okolí. V podstatě kolem každé větší politické události probíhá diskuze nejen na internetu, ale stále ještě i v hospodách a při různých osobních setkáních. Poslední roky bývá zvykem, že se na podzim diskuze přenese dokonce i do ulic a na náměstí hlavního města. Tyto diskuze ovšem bývají poměrně vyhrocené a já se do ní zapojuji čím dál méně, jelikož se takřka vždy ocitnu mezi nikoliv dvěma, ale rovnou mezi třemi extrémy. Prvním a druhým extrémem jsou dva zcela protichůdné a nekompromisní názory stojící na opačných koncích pomyslného politického spektra, třetím extrémem je naopak předstíraná snaha být za každou cenu vyvážený a objektivní. A já se nechci přidat ani k jednomu z výše uvedených směrů a ...

...byli czenzurováni sami, píše Wasill o "skandálu" na Primě. V dubnu letošního roku jsem zde napsal, že dobroserská revoluce začala požírat své vlastní děti, a mně jich není líto. Shodou okolností i tenkrát byly osoby a kulisy stejné – Miloš Zeman, Čína, dalajláma a umělci protestující proti prezidentovi v zábavném pořadu. Za ten zhruba půl rok mohu celý článek vydat znovu, pouze s novými příklady omezení svobody, které na nás za těch pár měsíců dopadly.  Přesto přidávám ke kauze Show Jana Krause pár postřehů. Stalo se to, co jsem říkal už stokrát. Když budou mnozí prosazovat nasazování náhubku médiím a omezovat svobodu slova zákonem, tak se to jednou dotkne i jich samotných - ale to už se jich nikdo zastávat nebude. Poznal to i Jan Kraus a spol., protože ta jeho show by se dost pravděpodobně dostala před RRTV (vůbec bych se tomu nedivil, frustrovaní jedinci tam posílají podněty jak na běžícím pásu a kdo ví, komu z radních jebne v palici a vezme udání vážně...