POLEMIKA: Havel se díky fanatikům stal svou vlastní karikaturou

středa 5. října 2016

Wasill vzpomíná na Václava Havla a tepe jeho kult.

Dnešek je vzhledem k výročí jeho narození dnem vhodným k uctění památky prezidenta Václava Havla. Usedl jsem do školních lavic v revolučním roce 1989 a tak mi byl Havel v dětství hrdinou: na klopě jsem nosil placku s logem Občanského fóra, v dětském pokojíčku mi několik let visela Havlova podobizna a v maturitním ročníku jsem byl, jakožto nejstarší propadlík, symbolicky vybrán k sesazení jeho portrétu ze třídní zdi. Čím jsem byl starší, tím jsem se s Havlem více názorově rozcházel a cestu zpět jsem si k němu už nikdy nenašel. Přesto odmítám plivat špínu na tuto bezesporu významnou postavu našich, tedy českých a československých, dějin.

Dnešek není vhodný k vyřizování účtů a ani to není smyslem tohoto článku, jen mě mrzí, že se Václav Havel, který měl našlápnuto stát se sice rozporuplným, ale přesto respektovaným státnickým vzorem, po své smrti stal zásluhou fanatických zkracovačů kalhot svojí vlastní karikaturou. Nehodlám si pokládat trapnou otázku „co by tomu říkal Havel“, ale mám škodolibý pocit, že by Havel jako člověk, který si svůj mediální obraz přísně hlídal a o svůj kult řádně pečoval, byl možná podobou svého odkazu i potměšile spokojen. Nejsem si zcela jist, jestli je vhodným příspěvkem do diskuze o Havlovi, (která by vzhledem k tomu, že se u nás na málokterých vzorech shodneme, měla určitě probíhat), je zrovna skládání oslavných písní  nebo sveřepá snaha titulovat Václava Havla za každou cenu přídomkem „Evropan“, ač by se on sám tomuto oslovení nejspíš příliš nebránil. Podle této logiky měli jeho následovníci spíše žádat přejmenování letiště v Bruselu nebo Salcburku.

Chcete-li památku Václava Havla přes všechny jeho politické chyby a lidské nedostatky uctívat a zachovat pro další generace, vyhrňte si místo kalhot spíše rukávy a dejte se do čtení jeho vlastních děl či životopisů o něm napsaných jinými (nejlépe těch vydaných po jeho smrti, kde již nemohla řádit jeho ruka dramatika) a nikdy neuškodí ani pohled z druhé strany politické barikády. Havel, ač se mu vládnutí velmi líbilo, jistě nechtěl stvořit kult osobnosti moudrého vládce, ale snil spíš o společnosti, která si dokáže vládnout sama. Při pohledu na dnešní hlavní uctívače kultu VH si nemohu nevzpomenout na scénu z Monty Pythonovského Životu Briana, kdy hlavní hrdina křičí na své fanatické následovníky z balkónu: „Nemusíte nikoho následovat, jste všichni jednotlivci!“ na což mu dav jednohlasně odpoví: „Nemusíme nikoho následovat, jsme všichni jednotlivci!“
Wasill

Pozn. template: Kdo chce, může si na těchto stránkách vyhledat Havlův nekrolog, který jsem psal v prosinci před pěti lety. U mě stále platí, že si jej vážím jako jednoho ze symbolů listopadové revoluce, a nejvíce mu zazlívám, že skutečně neodešel z funkce po prvních svobodných volbách, jak sliboval. Kdyby to udělal v roce 1992, byl by král. Všechno ale bylo jinak, a Havel se nechal za nestandardních okolností zvolit do čela této země i potřetí... mám dojem, že sám by býval byl nejraději prezidentem na doživotí, kdyby se v Ústavě našla nějaká ta skulinka.
Havel byl samozřejmě levičák a socialista jako poleno, světonázorem se od předchozích dělnických prezidentů lišil jen v detailech a sám má velkou měrou podíl na tom, v jakém neobolševickém sajrajtu se naše země nachází. Jeho "nepolitická politika" stvořila Babišovo ANO, o hrůzách typu Věci veřejné nemluvě. Jím zablokovaný většinový volební systém znemožnil zřejmě navěky sestavit v Česku stabilní vládu. Přes to přese všechno se přiznám, že nevidím rád, stejně jako Wasill, když do něj nyní v internetových diskuzích kopou frustrovaní vypatlaní bezmozci, kteří mu - jeden jako druhý - nikdy nebudou sahat ani po ty prokleté vykasané nohavice.



0 Comments: