HISTORIE: Kde ty loňské sněhy jsou…

sobota, 20. února 2010

V české společnosti se traduje, a to oprávněně, že za Rakouska-Uherska byly české země jedny z nejbohatších a nejlépe fungujících v Evropě. Bez ohledu na pozdější nacionalistický (1945-1948) a komunistický (1948-1989) zlořád před druhou světovou válkou byly české země v jedné kategorii ne s Polskem či Maďarskem, ba dokonce i Rakouskem, ale se Švýcarskem, Švédskem či Nizozemím. Pojďme se podívat na malou exkurzi do světa našich pradědů.

V roce 1905 to vypadalo následovně – minimální plat byl tehdy 20 korun týdně, tedy měsíčně 100 korun. Člověk, kterého bychom zařadili do – tehdy vcelku široké – střední vrstvy – míval plat měsíčně zhruba 400-600 korun. Profese, v nichž se dal takový plat dosáhnout, by byly dnes ohodnoceny 25-30 tisíci korunami. Daňové zatížení bylo progresivní a to následující – osoby s minimálním platem platily 1% z příjmu, s průměrným platem 2% a nejbohatší – světe, div se té hrůze, 4%. Z takových daní mohla slušně vyžít nejen státní správa, která byla pověstně efektivní, ale i kvalitní školství, prosperující a neustále infrastrukturu vylepšující státní dráhy či dobře fungující pošta. Když vezmeme v úvahu tehdejší technologickou úroveň, dokázaly v rámci ní tyto státní instituce fungovat mnohem lépe, nežli České dráhy či Česká pošta. O státní správě či školství se radši zmiňovat nebudu. Co se týče cen – kilo hovězího masa stálo 1,66 kr, vepřového 1,70 kr, kilo másla 2,45 kr, litr mléka 23 h, kilo brambor 26 h, kilo rýže 49 h, kilo uhlí 95 h a jedna Plzeň v hospodě 33 h a jízdenka na vlak z Pardubic do Hradce Králové (cca 20 km) stála 1,75 kr. Člověka s platem 400 kr měsíčně (zámečník, pekař) taková jízdenka stála po zdanění jeho platu (daň činila 8 korun) 0,43% jeho měsíčního příjmu, což bylo na tehdejší dobu velice málo. Prakticky ve všech zemích regionu, dnes označovaného jako CEE (Central and Eastern Europe) si takovou jízdu vlakem mohli lidé dovolit jen naprosto výjimečně. Kupříkladu v Polsku v roce 1924 (po měnové reformě) prakticky stejná vzdálenost z Gdaňsku do Gdyni vlakem stála 1,2 zł, přičemž průměrný plat byl přibližně 35 zł měsíčně (dělníci měli od 12 zł do 25 zł), tedy jedna cesta vlakem by stála 3,4% z platu.

Životní úroveň se však neměří jen kupní silou, ale i zaměstnaneckými benefity či dostupností veřejných služeb. Praha dostala elektrické veřejné osvětlení v roce 1894, kompletně byla elektrifikována v roce 1913. Města o velikosti Hradce Králové či Plzně byla elektrifikována prakticky souběžně s Prahou (Hradec Králové například 1909), města o velikosti Trutnova prakticky ihned po první světové válce, malá města jako například Vysoké nad Jizerou na počátku 20. let. Pro srovnání v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku, o ještě východnějších zemích ani nemluvě, elektrifikovali kromě největších měst prakticky až komunisté. Na kvalitu života má například velký vliv sport. Zatímco ve všech ostatních zemích regionu označovaného jako CEE to trvalo prakticky až do 90. let 20. století, než se pravidelné cvičení stalo opravdu masovou záležitostí (tedy cvičí prakticky každý, kdo chce), v Čechách byla v roce 1862 založena Česká obec sokolská, která už začátkem 20. století měla miliony členů. Sportovní lyžování v Čechách zavedl v roce 1905 hrabě Harrach, který tehdy otevřel první upravovanou běžeckou trať. Lyže jako takové se používaly pro praktické účely už od roku 1893, přičemž v Jilemnici byl otevřen v roce 1894 “SKI-klub”, který pořádal na lyžích výpravy do Krkonoš. Opět něco, o čem si v jiných zemích CEE mohli nechat jen zdát ještě několik desetiletí. Klub českých turistů vznikl v roce 1888 a jediná ze zemí CEE, která měla takový ekvivalent, byla polská Halič a to pouze v Tatrách. Od roku 1890 měl Klub českých turistů značené turistické značky tak, jak je známe dodnes, už na většině českého území. Jiné ze zemí CEE, pokud se něčeho podobného dočkaly celoplošně, začaly mít podobné organizace spravující turistické stezky až od 20. let (Slovensko), 50. let (Polsko, vznik PTTK v roce 1950), nebo až v 90. letech či dodnes vůbec. Za Rakouska-Uherska měli státní zaměstnanci nárok na penzi už od 80. let 19. století, což opět výrazně předběhlo dobu (nejen vůči jiným zemím CEE, ale například i vůči Británii). O tom, kolik bylo v Českých zemích divadel či jiného městského kulturního vyžití už od druhé poloviny 19. století (prakticky každé město nad deset tisíc obyvatel mělo přinejmenším ochotnické divadlo) ani snad nemluvě. I to bylo něco, co v tak masovém měřítku, jako v Čechách, bylo jinde v dnešních postkomunistických zemích naprosto neznámé ještě dlouhá desetiletí. Skromný dodatek, že v Čechách byla negramotnost prakticky vymýcena na začátku 19. století v důsledku povinné školní docházky zavedené v roce 1774 císařovnou Marií Terezií, snad ani nemusím dodávat - přesto prakticky ve všech ostatních zemích CEE byla negramotnost problémem do 50. let 20. století.

Vyspělost českých zemí však dokládají i mnohé další vymoženosti, jinde tou dobou prakticky neznámé – bohužel se mnohé nedochovaly. Podíváme-li se na velmi pečlivou inženýrskou práci při stavbě železničních tratí, mostů a tunelů, snesou české země srovnání opravdu pouze s Rakouskem a Švýcarskem té doby. Jen tak mezi řečí – jeden z největších železničních architektů tehdejší doby byl Jan Perner, opět Čech. Tehdejší drenáže, meliorace, různé důmyslné odvodňovací kanály a další prvky kultivace krajiny, z nichž po kolektivizaci zbyly často jen nevýrazné valy, činily krajinu úrodnější a méně náchylnou k povodním či erozi půdy, než to, co je na těchto místech dnes. První moderní vodní dílo v Čechách byly přehrady Fojtka a Mlýnice dokončené v roce 1906 (pro srovnání – jinde v CEE se začaly stavět opět až po druhé světové válce), přičemž další následovaly jako houby po dešti (Desná, Les Království, …). Občané začali mít k dispozici motocykly od konce 19. století, automobily od roku 1904. Boom automobilové dopravy, kdy se automobil, popřípadě motocykl dostal k velké části lidí z bohatší části střední vrstvy (tedy již nešlo o “horních deset tisíc” proběhl ve 20. letech. Ačkoliv to s kvalitou života nesouvisí přímo, české firmy jako Škodovy závody v Plzni (zal. 1866), Laurin & Klement (zal. 1895), Tatra Kopřivnice (zal. 1850), ČKD (sloučena 1927 z firem zal. 1854 a 1896), všechny vyrábějící produkty držící kvalitu na špičce tehdejšího poznání.

Závěrem tohoto výčtu řeknu jediné – srovnejte to s naší současností. Od roku 1945 nastala systematická devastace, která dostala české země ze světové špičky. Máme na co být dnes hrdí?

Zobrazit celý článek

FILM: Kterak politická korektnost zabila Stargate

pátek, 19. února 2010

Už téměř patnáct let existuje a průběžně vychází seriál Stargate postavený na reáliích ze stejnojmenného filmu z roku 1994. Deset let vycházel seriál Stargate SG-1, pět let (částečně paralelně s SG-1) seriál Stargate Atlantis. Jde o jeden z nejúspěšnějších seriálů a sci-fi všech dob, nicméně kvůli nové edici Stargate Universe, která se začala vysílat na podzim je s tím konec. Proč? Kvůli politické korektnosti.

Seriál Stargate SG-1 se začal vysílat prakticky okamžitě po vzniku filmu a polovina 90. let je z něj velmi dobře vidět. Nejen ne příliš pokročilou technikou, ale především vtipem a jasným scénářem dobro-zlo a odlehčeným duchem, který je dnes z nějakého záhadného důvodu nepříliš přijatelný. Neřeší se tam složité psychologické zápletky, partnerské vztahy či diskriminace, není to seriál plný homosexuálů a lesbiček. Dlouho jsem přemýšlel o tom, co se mi na SG-1 tak líbí a došel jsem k závěru, že tento seriál je v podstatě něco jako Rychlé šípy 21. století. Stejně jako Rychlé šípy nespojují, jak je dnes moderní říkat, (alespoň latentně) homosexuální vztahy, ale kamarádství, podobně vyznívají hrdinové SG-1. Třebaže jde o tři muže a jednu ženu, kde jeden z mužů je černoch, diváka automaticky nenapadne se koukat ani na rasu ani na pohlaví, aktéři jsou zosobnění férových lidí, co jsou mezi sebou navíc dobří kamarádi. Nic víc. Jejich nepřátelé jsou ztělesněním čistého zla – neřeší se, jestli měl Goa’uld špatné dětství, zkrátka je Goa’uld a tak je potřeba proti němu bojovat. Někdo může podobný princip označit za prvoplánovost a plochost, ale je to něco, co mi v dnešní době neustálé vážnosti a zároveň nutnosti poukazovat na neexistenci absolutního dobra či absolutního zla, chybí.

Když jsem se v létě dozvěděl, že se bude od podzima vysílat nová série Stargate, těšil jsem se; koukání na svět dobrých “našich” a zlých nepřátel mi přijde jako perfektní odpočinek od našeho komplikovaného světa, jehož komplikovanost mě baví, kterého komplikovanost sleduji a analyzuji (koneckonců je to moje práce), ale od kterého mám někdy nejradši pokoj. Seriál Stargate Universe však nejen, že nesplnil očekávání, ale hluboce mě znechutil. Celý seriál byl zatím o tom, kdo s kým spí, že jedna z protagonistek je lesbička, kamarád není nikdo s nikým, jasní nepřátelé nikde nejsou (pokud tedy neberu to, že si je na palubě lodě Destiny, kde jsou hrdinové ztraceni, člověk člověku vlkem) a kde se akorát občas mihne hvězdná brána nebo několikasekundový záběr na loď plující vesmírem. Žádný vtip, žádné nekorektnosti jako v SG-1, kde kdyby to bylo ve skutečnosti, tak velitel Jack O’Neill by dávno ztratil uniformu za způsob, jakým vyniká v – dnes by někteří řekli – netoleranci vůči některým kulturám či ignoraci kulturních odlišností. Vše je vážné, psychologické, svým způsobem pokřivené – a v neposlední řadě politicky ultrakorektní.

Stargate tak potkal dnešní osud Rychlých šípů – místo aby lidé brali nezpochybnitelné kamarádství a boj dobra se zlem (ať už Rychlých šípů proti Bratrstvu kočičí pracky nebo SGC s Goa’uldy) jako fakt a měli radost z toho, že se k nim dostal model ideálního schématu (které je dost málo možné v praxi, ale přesto si myslím, že bychom se měli snažit se tomu aspoň limitně blížit), hledají na tom politicky korektní nesmysly a tahají do toho sex. O Rychlých šípech se dočítáme, že Mirek Dušín, coby projekce údajného homosexuála Foglara je vlastně rovněž homosexuál, o Pánovi prstenů se dočítáme, že je to eurocentrická rasistická, sexistická a imperialistická kniha, leč naštěstí si nikdo netroufne tato klasická díla přepisovat či pokračovat v něčem typu “Mladé Rychlé šípy po 80 letech” či “Lesbička prstenu”. U Stargate Universe je jasně vidět, co se starým dobrým schématem absolutního dobra a kamarádství umí politická korektnost udělat v praxi. Nepovažuji se za člověka rasistického, šovinistického či homofobního, ale byl bych rád, kdyby mi různé lobby bojovníků za rovnost kdekoho dali pokoj alespoň když si pustím svůj oblíbený seriál. Po pravdě řečeno nebude to trvat dlouho a už se ve strachu před podobnou propagandou budu bát otevřít i rybí konzervu.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Zrušili jsme Dělnickou stranu. Budou následovat komunisté?

čtvrtek, 18. února 2010

Diskutoval jsem včera s jedním novinářem nejmenovaného českého deníku dlouho do noci, jestli je zrušení Dělnické strany rozhodnutí dobré, nebo rozhodnutí špatné.

Můj dobrý známý včerejší verdikt soudce Šimíčka s jásotem uvítal. Podle něj je dobře, že stát jasně ukázal, jaké projevy a chování je ještě společensky akceptovatelné (co se politické strany týče), a co už ne. Pokud se partaj v demokratickém systému obklopuje hajlujícími násilníky, adorujícími Adolfa Hitlera, je třeba s ní zatočit.

Ano. S tím nemám problém souhlasit. Bohužel je však při dnešní politické situaci (tím hůře, když jsou tři měsíce do voleb) hledět nikoliv na symboliku, ale na efekt. A podle mého názoru stát zrušením Dělnické strany poskytuje jejím exponentům tu největší službu. Ostatně jsem už na Nekorektně několikrát psal, že je rozhodně špatnou taktikou dělat z „dělníků“ mučedníky.

Jejich rétorika totiž zní takto: Systém se nás bojí a proto nás takhle perzekvuje! Protože MY jsme jediná skutečná opozice!

Světe div se, bezmozci na to slyší.

A ti samozřejmě nezmizí se soudním verdiktem z povrchu zemského; ostatně to vypadá, že Vandas a spol. mají už připravenou jakousi záložní stranu. Zaznamenal jsem dokonce i vyjádření politologa Mareše (o kterém si tedy mimochodem myslím své), že by téhle obskurní partaji mohla dokonce změna názvu pomoci.

Dělnická strana by pod jakýmkoliv názvem volby samozřejmě nevyhrála, i když mám pocit, že se česká média už minimálně rok a půl o její vítězství snaží. Informují totiž o každém uprdnutí téhle pidistrany, která ve skutečnosti reprezentuje pouze marginální procento ultralevicových bezmozků, ale každým článkem na hlavní straně novin přirozeně nabývá na důležitosti. Z pragmatického hlediska si ovšem můžeme říct, že takovýhle subjekt má vlastně jen jeden potenciál - a sice ubrat hlasy komunistům a sociálním demokratům. Programy těchto tří stran jsou nakonec skoro totožné, elektorát také.

Druhou věc jsem už nakousl v titulku. Když jsme už zrušili Dělnickou stranu, proč šmahem nezrušíme též KSČM? O co zrůdnější byla hnědá forma socialismu, než ta rudá? Co se týče počtu mrtvých, bolševici „na body“ mnohonásobně vítězí. Protiprávnost komunistické ideologie je mimochodem, pokud to čtenáři nevědí, zanesena v zákoně. A my máme přitom komunisty v parlamentu. Rozhodují o zákonech této země, pobírají všemožné benefity. Včetně soudruha Vondrušky, co mučil v kriminále politické vězně. Co může být ještě větší výsměch?

Aby bylo jasno, nejsem pro zrušení KSČM. Alespoň ne teď. To jsme totiž měli udělat v roce 1991. Komunistickým parlamentem zvolený prezident Havel ovšem rozhodl jinak a plody sklízíme dodnes. Jsou mi rovněž proti srsti iniciativy typu S komunisty se nemluví, které slouží jen ke zviditelnění jejich protagonistů. Jak jsme viděli v předloňské prezidentské volbě, i ti nejzarytější antikomunisté jsou náhle schopni s KSČM spolupracovat a hlasovat, jak bylo vidět na příkladu pana senátora Mejstříka. Čili chceme-li se zbavit komunistů jednou provždy, je potřeba je prostě jednou nezvolit.

A čeští (neo)náckové? Těm je třeba se vysmát, ignorovat je. Nakonec jich zase tolik není, to jen média, Policie ČR a pan Cakl se slečnou (?) Kalibovou jejich význam bůhvíproč zveličují. Až jejich akce, projevy a pochody nebudou mít obrovskou reklamu, přestanou zajímat lidi a zmizí sami.

Zobrazit celý článek

UKRAJINA: Přichází zkouška ukrajinské demokracie

neděle, 14. února 2010

Je po volbách, ve kterých je dost jasné, že zvítězil proruský kandidát Viktor Janukovyč. Mluví se o porážce oranžové revoluce, ale na místě komentátorů, kteří takto publikují, bych si nebyl tak jistý. Z případů Polska (SLD), Slovenska (SDĽ) i Maďarska (MSZP) víme, že je normální věc, že přijde čas kdy hrdinové revoluce prohrají a vyklidí pole svým konkurentům. Tehdy se ukáže, jak pevné základy mladé demokracie jsou.

Nejsem žádným nadšeným příznivcem ani Viktora Janukovyče, ani Strany regionů, ba ani strany Jednotné Rusko a myslím, že to pro naše čtenáře není nic nového. Přesto se stavím poměrně kriticky k hysterickému křiku po udržení oranžové revoluce v podobě revoluce "permanentní", o které se snaží Julia Tymošenko - mimochodem osoba, která toho s demokracií i ukrajinskou identitou, za kterou se schovává, má společného asi tolik, co saúdské ministerstvo spravedlnosti se spravedlností. Pokud ukrajinská demokracie je tak silná, jak tvrdí paní Tymošenko, pak bude další funkční období vládnout v souladu s ústavou Viktor Janukovyč, který nebude vládnout jako orientální despota, ale jako - třebaže populistický - demokratický politik. Pokus o permanentní revoluci, který my známe z případu Občanského fóra v roce 1990 či Národní fronty v roce 1945 a aktivit některých lidí směřujících k tomu, aby jednoduše tyto "všelidové koalice" vládly pokud možno bez další konkurence, je stejně nedemokratický a pro slušnou liberální společnost škodlivý, jako samotná autoritářská či totalitní moc. Nikdo není miláčkem a vůdcem všeho lidu věčně a ten, kdo si to odmítá připustit se často stává novým diktátorem. Takový případ známe z Francie a její revoluce z roku 1789. Pokud by se Julia Tymošenko pokusila o puč aby zachovala "ideály demokracie", demokracii tím pohřbí, a nemůže se divit, že se Západu do uznání jejích protiústavních aktivit nechce. Tymošenko obviňuje Evropskou unii, že se chová stejně jako Putin, když uznává Janukovyče jako vítěze voleb - sama přitom opomíjejíc, že pokud se zde někdo chová jako Putin, tak je to právě ona, která navíc nepůsobí dojmem, že má Putinův smysl pro profesionální autoritářství. Třebaže nemám Putina a jeho politiku rád, uznávám ho jako velmi schopného člověka; je pro mě osobou ztělesňující hrozbu, ale zároveň budící respekt. To se o chování paní Tymošenko říci rozhodně nedá.

Oranžová revoluce měla svůj smysl - proto vznikla a proběhla. Na to, že proběhla v nestabilních podmínkách se politici držící jejího odkazu udrželi až překvapivě dlouho - přes pět let (pro srovnání, v ČR se definitivně představa všeobjímajícího Občanského fóra rozsypala už po nějakých dvou letech). Došlo však k jevu známému prakticky ze všech revolucí, a sice že revoluční vůdci udělali během svého vládnutí mnoho chyb a ty jim politicky zavřely cestu dál. Na tom není nic divného, to je normální. Paní Tymošenko by si měla, pokud to s demokracií ve své zemi myslí vážně, poslechnout například povolební projev Johna McCaina - a srovnat jej se svým. Její naříkání hodné "druhého vítěze" mi nepřijde jako obdivuhodné a nedivím se ukrajinským voličům, že (nejen) kvůli němu tuto kandidátku nepodporovali. Čím dříve si to paní Tymošenko uvědomí, tím lépe nejen pro ni, ale i pro celou Ukrajinu.

Zobrazit celý článek

Z ČESKÉ KOTLINKY: Kauza NTZ a její chybné vyhodnocování

středa, 10. února 2010

Čteme-li diskuse pod články, které se týkají velmi tvrdých postupů “komanda” NTZ firmy ČEZ, vypadá to, že pouze málokdo si umí zachovat zdravou racionalitu. Podle těchto diskusí se nám společnost rozdělila na dva tábory – první říká, že krást elektřinu je v pořádku, druhý říká, že ČEZ má na to, co dělá, plné právo. Oba názory jsou zbytečně extrémní a oba jsou špatné.

Krást cokoliv, včetně elektřiny, je nesprávné, nemorální, opovrženíhodné a také samozřejmě trestné – a kdo krade by potrestán měl být. Problém je tehdy, když si soukromá firma začne hrát na policii, a to nejen kvůli onomu okřídlenému weberovskému pravidlu o nutnosti monopolu státu na násilí. Kandidáti na policisty procházejí tvrdými testy, které mají vyloučit, aby se do řad policie dostali psychopati všeho druhu, kteří nebudou své povolání chápat jako službu veřejnosti, ale jako možnost si někoho zašikanovat. V případě Oddělení netechnických ztrát firmy ČEZ takové psychotesty samozřejmě nikdo nedělá, takže komando, které nosí pistole a tváří se jako zásahová jednotka, přitahuje psychopaty a šílence všeho druhu. To se také stalo – postupy, které tato firma používá, jsou vyloženě mafiánské; nelze přijít bez policie k někomu a začít ho vydírat nutností zaplatit nehorázně vysokou částku, která je často až tisícinásobně vyšší, než je částka, kterou doopravdy dotyčný odcizil. Argument, že to navýšení je dobrý trest neberu, protože tresty má vyměřovat stát, ne soukromá firma. Problém je ještě o to komplikovanější, že ze zákona musí být elektroměr na veřejně přístupném místě, což ho samozřejmě činí zranitelným. Stačí aby někdo bez vašeho vědomí poškodil plomby a už jste vinni i bez vlastního přičinění černým odběrem, který s vámi může “řešit” komando NTZ. Zloděj elektřiny se dostává do pozice podobné pozici dlužníka, který je ovšem už od dob římských (a to i v českém právu) pod ochranou principu favor debitoris, který by měl dlužníkovi zabezpečit, že nebude věřitelem fyzicky poškozen.

Samozřejmě krást je špatné a proto dlužník by měl být potrestán – jenže procedura nevede skrze aktivity, jakými jsme byli svědky v případě NTZ. NTZ může sbírat důkazy, které poté může přinést soudu, který vydá povolení k domovní prohlídce a NTZ spolu s policií může vše zajistit, přistihnout pachatele při činu a předat ho státním autoritám k trestu. ČEZ ovšem argumentuje, že podobný postup je nepřijatelný, protože soudy soudí a vydávají povolení k domovním prohlídkám pomalu a tak je lepší, když vše vezmou do vlastních rukou. Taková argumentace je nejen zcestná, ale i zločinná, protože ČEZ se tím přiznává k porušení zákona – na tyto aktivity má monopol pouze a jen policie a orgány spadající pod justici. Pokud se ČEZ cítí být něčím víc, než ostatní věřitelé, mělo by mu být od státu ukázáno, kde je jeho místo; pokud se to neděje, Česká republika tak padá na úroveň nacházející se někde mezi Ukrajinou a Burkinou Faso. Po pravdě řečeno podle distribuce názorů ve společnosti a toho, jaký typ lidí ČEZ nekriticky podporuje jen proto, že “dal zatopit sockám” jen čekám, kdy se chopí tématu pan president a začne tvrdit, jak kritizovat ČEZ je levicové a jak se proti dobrému občanu Romanovi spikl evropskoelitářský NGOistický establishment. Do celého absurdistánu by to zapadlo velmi dobře.

Zobrazit celý článek

DOPRAVA: Kdo se bojí liberalizace železnic, měl by jet do Polska

pátek, 5. února 2010

Je tomu něco málo přes rok, kdy došlo v Polsku k úplné liberalizaci železniční dopravy. Po mírných počátečních zmatcích kolem sdílení pokladen, které se už vyřešily, je třeba nahlas a jasně říct: liberalizace funguje. Je více spojů, více lidí jezdí vlakem a cestování kvůli cenové válce mezi jednotlivými dopravci rok od roka zlevňuje.

Před časem České dráhy znovu omezily počet spojů s tím, že je malý zájem; velkých škrtů se dočkaly zejména mezinárodní spoje a ty, které spojují jednotlivá krajská města. Přitom je jízdné rok od roka dražší, služby rozhodně lepší nejsou (infrastrukturu staví SŽDC, to nemá s ČD nic společného), dělají se tunely typu nákup “moderních” jednotek RegioNova či lokomotiv řady 380, u nichž se musel zaplatit celý jejich vývoj včetně testování a certifikací v jednotlivých zemích, když šlo úplně klidně koupit osvědčené a prakticky po celé Evropě certifikované lokomotivy Taurus od společnosti Siemens. Prakticky cokoliv, co České dráhy kupují, je předražené, nejsou schopny zavést ani takové maličkosti jako je například internet do vlaku – i kdyby měl každý vagon svou WiFi a svůj vlastní přijímač mobilní 3G sítě, byla by cena takového systému proti ceně vagonu naprosto zanedbatelná – pro srovnání nové vagony řady Ampz/Bmz, které se používají na vlacích EC stojí cca 60 mil. CZK jeden. WiFi router schopný poskytnout cestujícím internet stojí 1500 CZK a připojení na internet dalších cca 1000 CZK měsíčně. Naprosto zanedbatelné, přesto by to přitáhlo do vlaků mnoho cestujících. Jenže České dráhy se chovají jako typický monopolní zloděj, který okrádá své zákazníky proto, že si nemohou vybrat. Proto jezdí z Prahy do Brna každou půlhodinu dva až tři žluté autobusy najednou vyprodané několik dní dopředu a vlakem jezdí rok od roka lidí méně a méně.
Nerad bych se opakoval, ale lék na neřádstvo, kterého se ČD dopouštějí, je jen jeden – nucené rozdělení na víc společností, které si navzájem budou konkurovat, jejich privatizace a kompletní liberalizace železničního trhu, kde stát nařizuje jen jednu věc – povinnost prodávat jízdní doklady všech společností s licencí ve všech pokladnách vlastníka infrastruktury (v Polsku PKP, v ČR by to byla SŽDC). Na podobná volání samozřejmě odpovídá pravidelně křik modré armády s logem ČD ve smyslu že to nejde, nebude, není možné, na dráze vznikne chaos, cestující se nebude orientovat, zkrátka to z různých důvodů nebude možné realizovat. Na polském příkladě vidíme, že to lze. Situace na polských drahách před liberalizací byla ještě mnohem horší, než v České republice, rušily se tratě z důvodu jejich havarijního stavu, spojů rok od roka ubývalo a cena se rok od roka zvyšovala. Nic co bychom z domácích luhů a hájů neznali; nicméně pak přišla vláda Donalda Tuska a dostala Nápad s velkým N – přikázat společnostem PKP IC a PKP Przewozy Regionalne, které fungovaly v rámci skupiny “Grupa PKP” se rozdělit, důsledně oddělit všechen majetek a zakázat vzájemnou spolupráci. Společnost PKP PR, po liberalizaci a prodeji pojmenovaná jednoduše Przewozy Regionalne, dostala do vínku všechny osobní vlaky a vozidla, která tyto vlaky vedla; společnost PKP IC dostala všechny rychlíky a vlaky EC/IC. Co se stalo – Przewozy Regionalne nasadily vlastní vlaky, povětšinou elektrické příměstské jednotky, na dálkové tratě, zavedla značku InterRegio a nasadila 50-60% ceny proti společnosti PKPIC a jejich dceřinému dopravci TLK (Tanie Linie Kolejowe – Levné dráhy). Zároveň postavili vlaky IR tak, že staví jen v největších městech, často pouze ve vojvodských metropolích, takže spojení mezi nimi byl rychlejší.

PKPIC se nejprve snažila prosazovat svoje TLK tak, že se snažila (podobně jako to dělají České dráhy vůči panu Jančurovi a jeho Student Agency) zlikvidovat InterRegio přes svoje kontakty u vlastníka infrastruktury a zatlačit na to, aby PKP nepovolilo vlakům IR z různých důvodů jezdit. Díky zásahu antimonopolního úřadu z toho však nic nebylo a společnost PKPIC byla nucená konkurovat službami. Všechny rychlíky, které zdědila po liberalizaci, převedla pod svého lowcostového dopravce TLK a od prosince 2009 nasadila svoje vlaky vždy pár minut před nebo po odjezdech vlaků IR v té samé trase. Výsledek? Obě společnosti se snaží nalákat co nejvíc cestujících vzájemnou konkurencí a poskytováním různých slev, díky čemuž meziročně klesla cena jízdenek a vlakem se v Polsku zase po letech začalo jezdit opravdu hromadně. Jak ve vlacích TLK, tak IR kolikrát je problém najít místo k sezení a to jezdí mezi velkými městy přibližně každou hodinu. Do liberalizace jev naprosto nevídaný. Kvůli náhlému boomu zájmu o železniční osobní dopravu začaly obě dominantní společnosti prosperovat bez ztrát a začaly tak obnovovat vozový park. Przewozy Regionalne tak nakoupily zbrusu nové výkonné lokomotivy od firmy Bombardier a společnost PKPIC nakoupila vysoce kvalitní lokomotivy Taurus; obě společnosti se zároveň snaží o vylepšování komfortu cestování, aby přetáhly klienty k sobě. Tím však příběh liberalizace v Polsku zdaleka nekončí.

Przewozom Regionalnym v oblasti regionální dopravy osobními vlaky začaly úspěšně konkurovat menší společnosti ať už soukromé (PCC, Arriva) nebo vlastněné přímo vojvodstvím (alternativa našich krajů), jako třeba Koleje Dolnośląskie, koleje Śląskie nebo Koleje Mazowieckie. Ty často nakoupily moderní elektrické nebo motorové jednotky, které nejen dobře jezdí, ale i dobře vypadají (ať už jde o vlaky Siemens Desiro či jednotky od úspěšného polského výrobce PESA Bydgoszcz, které se prodávají i do západní Evropy) a s nimi vedou tvrdý boj proti vlakům Regio od společnosti Przewozy Regionalne. Zároveň vojvodství kupují od PKP chátrající tratě, které na vlastní náklady rekonstruují a osobní železniční doprava na nich po rekonstrukci dokonce i prosperuje bez ztrát a nutnosti dotací (dobrým příkladem jsou právě ony zmíněné Koleje Dolnośląskie). Jediné místo na železnici v Polsku, které liberalizované není a na nějž má monopol společnost PKPIC je mezinárodní osobní doprava. Skutečnost, že jinak tržně se chovající firma se v případě přeshraničních spojů chová stejně hanebně, jako České dráhy (neuvěřitelně drahé jízdenky co každý rok zdražují, málo spojů, kterých je rok od roka méně), jen dokládá, že je to liberalizace, co opravdu pomáhá. Příklad liberalizace železniční dopravy v Polsku je velmi inspirativní a jsem přesvědčen o tom, že by podobný model mohl dobře fungovat i v České republice. Dokud však se necháme jako společnost vydírat drážními odbory a dokud nebudou u moci odvážní politici s vizí, kteří se odborů a jejich stávek a protestů proti tomu, aby zaměstnanci drah museli i něco dělat, nebudou bát, lépe nebude. Nezbude nám pak, než neustále nadávat na mizerné služby Českých drah a černou díru ve státním rozpočtu, kterou jejich (turecké) hospodaření vytváří.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Potraty a pozitivní právo

pondělí, 1. února 2010

V posledních letech osoby, které se v minulosti vyznačovaly házením různých věcí po ženách podstoupivších potraty před klinikami, objevily internet. I v liberální České republice se tak najde agitka odpůrců potratů dokonce i na serverech, které nejsou primárně náboženské, ba ani které nemají s potraty nic společného. Z potratu jakožto skutku nadšený nejsem, ale volání po jejich zákazu mi přijde jako nic neřešící fanatismus.

Odpůrci potratů často argumentují tím, že lidská bytost je lidskou bytostí od okamžiku početí a jako taková zasluhuje, aby její život byl ochráněn. V západní společnosti mají tito lidé nejsilnější pomocnou ruku u různých církví, především u církve katolické; která se, podobně jako islám, odvolává na tzv. přirozené právo dané Bohem, které je dané a nezměnitelné a člověkem neovlivnitelné. Minimálně v Evropské unii jsou všechny státy laické; i ty, které mají státní náboženství (monarchie s lutheránským vyznáním). Tyto země odvozují své právní tradice buď z římského práva, nebo ze zvykových práv (Common Law v Anglii, Walesu a Irsku). Právní systém České republiky je tradičně ius civile, které se opírá o monopol státu na specifikaci zákonných norem kodifikovaných, vykládaných v každém procesu zvlášť bez pravomoci soudců vynášet závazné precedenty na úrovni zákonodárné iniciativy zastřešených Ústavou České republiky. Součástí Ústavy je také Listina základních práv a svobod, která blíže specifikuje práva lidí na území České republiky. Mezi těmito právy je i právo na život (čl. 6, odst. 1), které v sobě obsahuje i větu, že "lidský život je hoden ochrany i před narozením". Přesto, že je plod označen jako "lidský život", z hlediska veřejného práva se nejedná o člověka, na něhož se vztahují práva a povinnosti vycházející z jeho přítomnosti na území České republiky. Lidským subjektem v rámci českého práva se rozumějí všichni lidé, kteří jsou buď občany České republiky, občany Evropské unie mimo občanů České republiky nebo cizinci legálně či nelegálně pobývající na území České republiky. Před narozením se o lidském životě hovoří nikoliv jako o "člověku", nýbrž jako o "lidském plodu", jehož vývoj může být přerušen do dovršení zákonem stanovené maximální hranice 24 týdnů. Česká republika jako stát nemůže lidskému plodu, stejně jako například zvířeti, přisoudit občanská práva, jakkoliv podle platné legislativy obě kategorie jsou hodny ochrany. Odpůrci potratů, jakkoliv jim to může připadat nespravedlivé, kteří hovoří o zabití či dokonce vraždě lidského plodu nepoužívají správnou legální terminologii. Vraždou se rozumí podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., vstoupil v platnost 1.1.2010) úmyslné usmrcení jiného (implikuje jiného člověka, z hlediska logiky výše uvedené nemůže být vztaženo na lidský plod), zabitím (§141 odst. 1) se rozumí totéž v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. S ohledem na zdroj českého práva, tedy demokratickou tvorbu zákonů v rámci Ústavou daného legislativního procesu, která vychází z vůle občanů projevené ve volbách, nemůže být subjektivně vnímané přirozené právo závazné ve veřejných procesech.

Katolická církev, stejně jako kterákoliv jiná církev nebo náboženská společnost má právo podle zákona 3/2002 Sb. § 4 a 5 vydávat své předpisy a pravidla, která může vyžadovat po svých členech. Tito ovšem nemohou být k dodržování těchto pravidel nuceni skrze státní aparát a mají právo z církve či náboženské společnosti kdykoliv svobodně vystoupit. Pokud tedy někdo nejedná ve shodě s církevním právem (například dopustil se interrupce), může být potrestán v rámci tohoto práva pokud trest není v rozporu s právem veřejným - a dotyčný trest zpravidla přijímá dobrovolně, pokud chce setrvat v rámci své společnosti. To je výklad vycházející z pozitivního práva, které je jediné doopravdy platné na území České republiky pro všechny občany a cizince legálně i ilegálně pobývajících - ovšem samozřejmě, že se odpůrcům potratů nelíbí. Tito se zpravidla dovolávají vyšších principů mravních či vyšších autorit - jenže neuvědomují si, že tyto principy a autority mají pravomoc pouze nad těmi, kdo je dobrovolně chtějí vyznávat.

Můj osobní názor na potraty je takový, že je to nešťastná událost, které bych se, v mém vlastním případě (pokud by šlo o plod mnou zplozený), snažil vyhnout, tedy maximálně vyvinout snahu pro narození a slušné vychovávání dítěte. Přesto ovšem si netroufám soudit druhé, jejich motivy a situaci a jsem toho názoru, že člověk svéprávný, dostane-li se do takové situace, se ji snaží vyřešit podle svého po zvážení všech dostupných možností. Pokud se taková žena rozhodne pro interrupci, jistě ví, proč to udělala a je to především ona, kdo nese ve svém svědomí tíhu takového rozhodnutí. Nesouhlasím na druhou stranu s agresivními pro-choice aktivisty tvrdícími, že je plod součástí těla matky (to je hloupost, tělesná integrita se vyznačuje především shodnou DNA všech buněk daného organismu; dítě má jinou DNA, než matka), případně agresivními feministkami přirovnávajícími plod k parazitovi, ale zároveň jsem pro naprostou liberalizaci a možnost anonymních potratů v rámci stávající legislativy, jaká je v České republice platná. Kriminalizace potratů totiž vede pouze k jejich přesunu do ilegality, nevyřeší je (pro srovnání: počet ilegálních potratů v Polsku, kde je možné provést interrupci jen v případě ohrožení zdraví či života matky, znásilnění nebo vážného genetického poškození dítěte je odhadován na 4,2-4,4 potratů na 1000 obyvatel, v České republice je přesný počet známý a za poslední rok byl 3,61 potratů na 1000 obyvatel) a povede jen k tomu, že se z potratů stane dobrý business, u nějž budou lékaři velkolepě krátit stát na dani z příjmu a bude ohroženo zdraví žen pro potrat se rozhodnuvších kvůli nevhodným hygienickým podmínkám.

Diskutujeme-li tedy o takto závažném etickém tématu, měli bychom mít především na paměti jednu věc - je na každém z nás, jak si nastaví svůj osobní kodex a měli bychom ho dodržovat především sami, než budeme poučovat jiné.

Zobrazit celý článek