SPOLEČNOST: Ať žije kolektivismus! Ale jinde, třeba na Marsu
Na internetu existuje jeden zajímavý projekt jménem Political Compass, který svým uživatelům umožňuje změřit si svou politickou orientaci. Měření si dělám tak každého půl roku abych viděl pěkně na grafu, jak se vyvíjí mé názory a za poslední půlrok až rok jsem seznal, že hodnoty na ose y, tedy Libertarian/Authoritarian nabraly prudší tempo (které bylo znatelné i dříve) směrem k Libertarian. Jednoduše řečeno - zjistil jsem, že s přibývajícím časem jsem ochoten méně a méně tolerovat zásahy do svobody jednotlivce.
To, že se posun k libertariánství u mě za poslední rok výrazně urychlil si vysvětluji tím, že jsem měl tu možnost se aktivně setkávat a hovořit s lidmi, kteří ať tím či oním směrem věří v nějakou ideologii nebo jinou "spásnou" myšlenku. O tom, že levice všeho druhu, ať už (inter)nacionálně socialistická, feministická, multikulturalistická či jakákoliv jiná má výrazné tendence vymýšlet "dobro" pro všechny a poté ho vtloukat podle hesla "mír tady zavládne, i kdyby kámen na kameni neměl zůstat", vím už dlouho. Přeci jen můj okruh zájmů způsobil, že to byli oni, s kým jsem kvůli svému hodnotovému žebříčku byl především ve styku - a tak jsem došel k závěru, že podobná vnucovací doktrína je doménou právě těchto názorových skupin. Nabyl jsem přesvědčení, že mými přirozenými spojenci proti utopii mohou být zastánci konzervativních, tradičních hodnot. Problém nastal, když jsem zjistil, že i "tradicionalisté" se chovají naprosto stejně - a stejně iracionálně.
Jak čas plynul, zjistili jsme s kolegou templatem, že my, individualističtí pragmatici, jsme v našem racionalismu poměrně osamocení. Zleva se na nás útočí proto, že jsme prý asociální, nesolidární, egoističtí a ignorantští k všeobjímajícímu Dobru, které se nám snaží dotyční zvěstovat. Tradicionalisté si nás zase berou na mušku proto, že jsme antiklerikální, slepí k Božímu řádu a jeho pravidlům, hodláme lidem regulovat jejich tradiční zvyklosti jako kouřit či jezdit autem jako prase (přičemž zapomínají, že my nemáme nic proti kouření v neveřejných prostorách nebo tomu, když se někdo jde s autem vyřádit na závodní okruh - jde nám jen o zodpovědnost a ochranu jednotlivce před nezodpovědností jiného) a také že nechápeme, že celek je důležitější než jeho část a odmítáme se nechat osvítit Dobrem tradičních zvyklostí. Obě tyto skupiny, spolu s rusofily a bolševiky nás navíc svorně viní z toho, že podporujeme konzum a odvádění lidí od "pravých" a "vyšších" hodnot - tolik zhruba souhrn názorů, které se nám tu v diskusích objevují; ač nesouhlasím, děkuji za ně, neboť vox populi vox Dei - jak nás učí staré latinské přísloví. Alcuin de Charlemagne však ke konci osmého století velmi dobře důsledky doslovného užití tohoto přísloví zhodnotil, řka: nec audiendi qui solent dicere, Vox populi, vox Dei, quum tumultuositas vulgi semper insaniae proxima sit - tedy česky neměli by být vyslyšeni ti, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím, neboť neukázněnost davu je vždy velmi blízká šílenství.
Od jistého času se mi v hlavě rozsvěcí červená kontrolka křičící "Pozor!" takřka vždy, když se někdo ohání takovými slovy jako je lid, láska, vyšší princip, dobro, solidarita či tolerance - protože je jen těžko najít seznam jiných slov, které by byly tak často zneužívány jako krytí k nějaké lumpárně. Za totality se v Čechách vžil tento vtip: "Lid buduje socialismus, ale lidi na to s****", který vcelku lapidárně vyjadřuje, co to ten lid znamená. Lid je totiž blíže nespecifikovaná skupina spoluobčanů, u níž se vždy ukáže, že jde o ty druhé, zpravidla o drtivou většinu, která ani nemusí být většinou, ale kterou se operuje kdykoliv je potřeba někoho ukáznit. Lid totiž není pouze součet všech občanů země, jde spíš o označení, které má vyvolat dojem, že je ten, kdo odporuje, ve svém odporu sám, stejně jako dojem, že to, co činí lid je správná věc. Ve skutečnosti si vybavuji jen velmi, velmi málo případů, kdy by v sobě použití tohoto termínu neskrývalo nějaký podvod, nebo rovnou zločin. S láskou je to podobné - jakmile mi někdo začne tvrdit, že mě miluje aniž já bych o dotyčné osobě kdy slyšel, moje červená kontrolka se může vysvítit z podoby, protože tohle totiž takřka vždy znamená nějakou lumpárnu. Jednou mě miluje Ježíš, jindy zase Aštar Šeran, onehdy zase severoatlantické velryby (to tehdy, když mě na ulici zastaví zvěstovatelé Greenpeace) - záleží na tom, kdo na mě narazí. Přesto to jsou případy, kdy bych radši potkal radikálního mulláha, který by mi říkal, jak mě, coby nevěřícího psa nenávidí, protože bych měl alespoň jistotu, že to myslí od srdce a nic tím nekryje.
Dobro a vyšší princip jsou zpravidla to, co jsme soudě podle rozhořčených reakcí kolektivistů s kolegou templatem zatím nenašli, třebaže systematicky od toho lidi odvádíme k takovým ohavnostem, jako je konzum, starost o vlastní život a život svých nejbližších, pohodlí, teplo domova a stát, který nedělá Velkého bratra. Dobro a vyšší princip jsou totiž podle všeho hodnoty, které v zásadě nikdo neumí definovat, co znamenají, ale vždy mají být nadřazeny tomu, čemu říkám lidská přirozenost. Tedy touha mít klídek, pohodlí, dost peněz, respekt ostatních a svobodu dělat si v mezích zákona co uznám za vhdné. Co se týče solidarity a tolerance - historie mi dává za pravdu, když říkám, že ti, kteří se solidaritou a tolerancí ohánějí nejvíce jsou zpravidla nejméně solidární a tolerantní. Voliči socialistických stran, tedy ti, kteří jsou podle úst svých stranických guru solidární (logicky nejsou to pravičáci, kteří jsou nesolidární), ve skutečnosti solidární nejsou, protože socialisty volí, aby jim stát nějaké peníze dal. Kolik je mezi příjemci sociálních dávek plátců charity? To je otázka, na kterou se odpovědi nejspíše nedočkám. Stejné je to s tolerancí - už tolikrát jsem z úst všech možných lidí zaštiťujících se jí slyšel projevy tak hrubé netolerance k mým názorům, že jsem vážně netušil, o jaké toleranci k odlišnostem ten dotyčný člověk mluvil.
Kolektivisté jsou totiž zároveň často pokrytci jako řemen - vymyslí si pravidla, která sami nejsou z to dodržovat, ovšem velmi pečlivě hlídají ty druhé a křičí jako o život, pokud se někdo jejich hodnotami řídit nehodlá. Tito lidé jsou také často univerzalisty - označí svůj soubor hodnot za jediný správný a univerzálně platný, čímž bez jakékoliv diskuse označí ty druhé jako špatné. Dostáváme se tak do situace, kdy tito nerespektují svobodu jiných a mají neustále nutkání jim vnucovat svůj řád. Zde se dostáváme k jádru problému - liberálové pouze vyžadují prostředí, v němž by se jim svobod dostalo a které by zároveň v rámci úzu o nevměšování se do vyznání jiných hájilo právo jiných na svůj vlastní způsob života. Zatímco ultrakonzervativec či zarytá feministka, dokud budou platit daně a nebudou nutit své hodnoty jiným, mohou žít podle vlastních zásad jak je jim libo, stejně jako vegetariánovi nikdo necpe maso proti jeho vůli, pokud žije svobodomyslný člověk v konzervativním či "progresivním" světě levicových sociálních inženýrů, nemůže žít podle svých vlastních hodnot. Toto celkem jasně určuje, který systém je lepší - jenže protože kolektivisté nemohou žít s vědomím, že jsou i jiní, kteří svůj život vidí jinak, říkám velmi jasně: ať žije kolektivismus! Ale někde jinde, třeba na Marsu.
To, že se posun k libertariánství u mě za poslední rok výrazně urychlil si vysvětluji tím, že jsem měl tu možnost se aktivně setkávat a hovořit s lidmi, kteří ať tím či oním směrem věří v nějakou ideologii nebo jinou "spásnou" myšlenku. O tom, že levice všeho druhu, ať už (inter)nacionálně socialistická, feministická, multikulturalistická či jakákoliv jiná má výrazné tendence vymýšlet "dobro" pro všechny a poté ho vtloukat podle hesla "mír tady zavládne, i kdyby kámen na kameni neměl zůstat", vím už dlouho. Přeci jen můj okruh zájmů způsobil, že to byli oni, s kým jsem kvůli svému hodnotovému žebříčku byl především ve styku - a tak jsem došel k závěru, že podobná vnucovací doktrína je doménou právě těchto názorových skupin. Nabyl jsem přesvědčení, že mými přirozenými spojenci proti utopii mohou být zastánci konzervativních, tradičních hodnot. Problém nastal, když jsem zjistil, že i "tradicionalisté" se chovají naprosto stejně - a stejně iracionálně.
Jak čas plynul, zjistili jsme s kolegou templatem, že my, individualističtí pragmatici, jsme v našem racionalismu poměrně osamocení. Zleva se na nás útočí proto, že jsme prý asociální, nesolidární, egoističtí a ignorantští k všeobjímajícímu Dobru, které se nám snaží dotyční zvěstovat. Tradicionalisté si nás zase berou na mušku proto, že jsme antiklerikální, slepí k Božímu řádu a jeho pravidlům, hodláme lidem regulovat jejich tradiční zvyklosti jako kouřit či jezdit autem jako prase (přičemž zapomínají, že my nemáme nic proti kouření v neveřejných prostorách nebo tomu, když se někdo jde s autem vyřádit na závodní okruh - jde nám jen o zodpovědnost a ochranu jednotlivce před nezodpovědností jiného) a také že nechápeme, že celek je důležitější než jeho část a odmítáme se nechat osvítit Dobrem tradičních zvyklostí. Obě tyto skupiny, spolu s rusofily a bolševiky nás navíc svorně viní z toho, že podporujeme konzum a odvádění lidí od "pravých" a "vyšších" hodnot - tolik zhruba souhrn názorů, které se nám tu v diskusích objevují; ač nesouhlasím, děkuji za ně, neboť vox populi vox Dei - jak nás učí staré latinské přísloví. Alcuin de Charlemagne však ke konci osmého století velmi dobře důsledky doslovného užití tohoto přísloví zhodnotil, řka: nec audiendi qui solent dicere, Vox populi, vox Dei, quum tumultuositas vulgi semper insaniae proxima sit - tedy česky neměli by být vyslyšeni ti, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím, neboť neukázněnost davu je vždy velmi blízká šílenství.
Od jistého času se mi v hlavě rozsvěcí červená kontrolka křičící "Pozor!" takřka vždy, když se někdo ohání takovými slovy jako je lid, láska, vyšší princip, dobro, solidarita či tolerance - protože je jen těžko najít seznam jiných slov, které by byly tak často zneužívány jako krytí k nějaké lumpárně. Za totality se v Čechách vžil tento vtip: "Lid buduje socialismus, ale lidi na to s****", který vcelku lapidárně vyjadřuje, co to ten lid znamená. Lid je totiž blíže nespecifikovaná skupina spoluobčanů, u níž se vždy ukáže, že jde o ty druhé, zpravidla o drtivou většinu, která ani nemusí být většinou, ale kterou se operuje kdykoliv je potřeba někoho ukáznit. Lid totiž není pouze součet všech občanů země, jde spíš o označení, které má vyvolat dojem, že je ten, kdo odporuje, ve svém odporu sám, stejně jako dojem, že to, co činí lid je správná věc. Ve skutečnosti si vybavuji jen velmi, velmi málo případů, kdy by v sobě použití tohoto termínu neskrývalo nějaký podvod, nebo rovnou zločin. S láskou je to podobné - jakmile mi někdo začne tvrdit, že mě miluje aniž já bych o dotyčné osobě kdy slyšel, moje červená kontrolka se může vysvítit z podoby, protože tohle totiž takřka vždy znamená nějakou lumpárnu. Jednou mě miluje Ježíš, jindy zase Aštar Šeran, onehdy zase severoatlantické velryby (to tehdy, když mě na ulici zastaví zvěstovatelé Greenpeace) - záleží na tom, kdo na mě narazí. Přesto to jsou případy, kdy bych radši potkal radikálního mulláha, který by mi říkal, jak mě, coby nevěřícího psa nenávidí, protože bych měl alespoň jistotu, že to myslí od srdce a nic tím nekryje.
Dobro a vyšší princip jsou zpravidla to, co jsme soudě podle rozhořčených reakcí kolektivistů s kolegou templatem zatím nenašli, třebaže systematicky od toho lidi odvádíme k takovým ohavnostem, jako je konzum, starost o vlastní život a život svých nejbližších, pohodlí, teplo domova a stát, který nedělá Velkého bratra. Dobro a vyšší princip jsou totiž podle všeho hodnoty, které v zásadě nikdo neumí definovat, co znamenají, ale vždy mají být nadřazeny tomu, čemu říkám lidská přirozenost. Tedy touha mít klídek, pohodlí, dost peněz, respekt ostatních a svobodu dělat si v mezích zákona co uznám za vhdné. Co se týče solidarity a tolerance - historie mi dává za pravdu, když říkám, že ti, kteří se solidaritou a tolerancí ohánějí nejvíce jsou zpravidla nejméně solidární a tolerantní. Voliči socialistických stran, tedy ti, kteří jsou podle úst svých stranických guru solidární (logicky nejsou to pravičáci, kteří jsou nesolidární), ve skutečnosti solidární nejsou, protože socialisty volí, aby jim stát nějaké peníze dal. Kolik je mezi příjemci sociálních dávek plátců charity? To je otázka, na kterou se odpovědi nejspíše nedočkám. Stejné je to s tolerancí - už tolikrát jsem z úst všech možných lidí zaštiťujících se jí slyšel projevy tak hrubé netolerance k mým názorům, že jsem vážně netušil, o jaké toleranci k odlišnostem ten dotyčný člověk mluvil.
Kolektivisté jsou totiž zároveň často pokrytci jako řemen - vymyslí si pravidla, která sami nejsou z to dodržovat, ovšem velmi pečlivě hlídají ty druhé a křičí jako o život, pokud se někdo jejich hodnotami řídit nehodlá. Tito lidé jsou také často univerzalisty - označí svůj soubor hodnot za jediný správný a univerzálně platný, čímž bez jakékoliv diskuse označí ty druhé jako špatné. Dostáváme se tak do situace, kdy tito nerespektují svobodu jiných a mají neustále nutkání jim vnucovat svůj řád. Zde se dostáváme k jádru problému - liberálové pouze vyžadují prostředí, v němž by se jim svobod dostalo a které by zároveň v rámci úzu o nevměšování se do vyznání jiných hájilo právo jiných na svůj vlastní způsob života. Zatímco ultrakonzervativec či zarytá feministka, dokud budou platit daně a nebudou nutit své hodnoty jiným, mohou žít podle vlastních zásad jak je jim libo, stejně jako vegetariánovi nikdo necpe maso proti jeho vůli, pokud žije svobodomyslný člověk v konzervativním či "progresivním" světě levicových sociálních inženýrů, nemůže žít podle svých vlastních hodnot. Toto celkem jasně určuje, který systém je lepší - jenže protože kolektivisté nemohou žít s vědomím, že jsou i jiní, kteří svůj život vidí jinak, říkám velmi jasně: ať žije kolektivismus! Ale někde jinde, třeba na Marsu.
Komentáře
Ad "lid", bylo zajímavé sledovat, kdo se tímto veskrze abstraktním termínem v poslední době docela oháněl...
jak se jako zastánce liberalismu stavíte ke všem regulacím a zásahům do svobodného trhu pro naše dobro (v neposlední řadě snaha omezit hlasitost osobních přehrávačů, neustálé napadání MS apod.), které nám byrokraté v Bruselu tak horlivě vymýšlejí? Je to snad nutné zlo?
Jsem zastánce evropské integrace, ale raději zde budu mít společenství zcela svobodných států s volným trhem a otevřenými hranicemi, než moloch ovládající celou Evropu a naplňující ambice kreatur jako je Berlusconi nebo Sarkozy.