ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Konec Petra Macha, část druhá

středa 19. prosince 2018

Na konci loňského léta jsem napsal článek „Konec Petra Macha“ v souvislosti s jeho dopředu naplánovanou rezignací na post europoslance (nutno dodat, že tuto rezignaci Mach neohlásil už při kandidatuře, ale až po zvolení). Nyní bývalý předseda Strany svobodných občanů definitivně skončil s politikou jako takovou.

Machově konci předcházela řada neúspěchů. Prohrané parlamentní volby, se kterými Mach spojil svou politickou budoucnost, koketování se senátorskou kandidaturou (kde by zřejmě nikdy nezískal širší podporu, snad jen od těch nejobskurnějších spolků) a úplně na závěr sebevražedný pokus o spojení Robejškovými Realisty -to všechno vedlo k poměrně očekávanému konci bývalého europoslance, kterému se nepodařilo ani obhájit předsednický post.

Nejsem členem Strany svobodných občanů, i tak mám ale k dispozici částečné „inside info“ (bohužel stejně jako každý, kdo má doma internet, protože Svobodní svoje prádlo perou nejraději na veřejnosti). Mnoho souvislostí mi přesto zůstává nadále skryto, a hodnotit tak mohu pouze mediální obraz Petra Macha, než jeho skutečné působení uvnitř strany a v politickém zákulisí.

V letech 2013 – 2015, tedy na vrcholu protikorupční revoluce a před vypuknutím migrační krize, byla Strana svobodných občanů regulerní alternativou pro autentické pravicové voliče a kromě nízkých preferencí se této straně dalo máloco vyčítat. Velkou zásluhu relativním vzestupu, kromě stovek dobrovolníků, měl i samotný Petr Mach. V té době se snažil vystupovat slušně, erudovaně a až do zvolení do Evropského parlamentu věnoval úspěchu strany nemálo úsilí.

Petr Mach v médiích působil jako zjevení. Politik, který je opravdu vzdělaný, buduje stranu bez miliardáři za zády, a opravdu věří tomu, co hlásá. Měkké lokty a slušnost místo arogance byla ovšem v naší zemi, kde každý nadává na vulgárnost a hrubost politiků, považována nepochopitelně naopak za nevýhodu (podobně jako u předsedy ODS Petra Fialy). Ekonomicky liberální, politicky takřka libertariánský program ovšem v té době působil na lidi jako nerealistický extrém, ačkoliv ještě před dvaceti lety u nás i ve světě strany s takovým programem pravidelně vyhrávaly volby a nikomu to extrémní nepřipadalo. Na začátku „doby nálepkové“ si pak za svojí kritiku Evropské unie a volání po referendu o vystoupení Petr Mach vysloužil nálepku fašisty (a to mnohem dřív, než někdejší eurohujer Okamura).

Neslavný konec Petra Macha, který předával svému nástupci stranu s preferencemi na úrovni statistické chyby, nelze házet jen na jeho hlavu. Je pohodlné a jednoduché stát se zalomenýma rukama jako generál po boji a glosovat, že se ta strana zničila sama a nikdy neměla šanci na úspěch, protože jsou v ní všichni neschopní. Měli tu zpočátku umírněného, chytrého a upřímného kluka, ze kterého se postupně stával bojovník proti homosexuálům a migrantům, což bylo u lídra strany se slovem „svoboda“ přímo v názvu naprosto scestné. Mach tuto svou roli zřejmě pochopil jako nutnost, jak přizpůsobit svou nabídku poptávce, ovšem tato snaha se zcela minula účinkem.

Od roku 2015 se datuje tragické rozštěpení strany mezi pravicovými konzervativci a libertariánsko-anarchokapitalistickým křídlem, které Mach vlastně ani neměl zájem řešit, protože musel v Bruselu natáčet videa v koktavé češtině a doma bojovat za navrácení dětí "ukradených" norskou vládou. Na veřejnosti se zdálo, že otěže ve straně přebírají různé klony Okamurů a Konvičků, zatímco libertariáni a příznivci anarchokapitalismu stranu raději opouštějí (ačkoliv lze jejich politický program považovat za nerealizovatelný, jednalo se o opravdu schopné lidi ochotné pro dobro strany tvrdě pracovat). Z tohoto konfliktu se Svobodní – včetně Macha samotného – nikdy nevzpamatovali.

Machův konec způsobila ovšem také nereálná očekávání potencionálních voličů, kdy všichni s vhozením volebního lístku Svobodných do urny čekali, až bude mít strana sama od sebe alespoň 10% hlasů, aby „to mělo cenu“. Politika není spotřební zboží. Politici se nebudou jako trhovci předhánět v tom, kdo nám prodá nejlepší produkt, pokud na něm nechtějí pouze vydělat. Volební právo se vykonává zadarmo a na členských příspěvcích od pár desítek lidí se opravdu nezbohatne.

Lidé, kteří nám momentálně vládnou, nebo jsou v opozici, nejsou nikým vyvolení, nemají oproti nám dvě hlavy. Jsou to lidé jako my, akorát se v určité fázi svého života (ne vždy z nezištných důvodů) rozhodli do politiky vstoupit. Pokud budeme neustále jen čekat na tu správnou pravicovou stranu, nemusíme se už také nikdy dočkat. Možná po takové straně ani vtuto chvíli neexistuje skutečná poptávka. Hledat chyby a kritizovat umí každý. Jít s kůži na trh, to už tak snadné není. Nechci se Petra Macha (který mě pochopitelně obrovsky zklamal) nijak zastávat, ale jestli je jeho příklad v něčem hodný následování, tak v tom, že to alespoň zkusil. Což se o milionech ostatních lidí v této zemi říct nedá.

Wasill