středa 19. prosince 2018
Na konci
loňského léta jsem napsal článek „Konec
Petra Macha“ v souvislosti s jeho dopředu naplánovanou rezignací na
post europoslance (nutno dodat, že tuto rezignaci Mach neohlásil už při
kandidatuře, ale až po zvolení). Nyní bývalý předseda Strany svobodných občanů definitivně skončil s politikou jako takovou.
Machově konci předcházela řada neúspěchů. Prohrané parlamentní volby, se kterými Mach spojil svou politickou budoucnost, koketování se senátorskou kandidaturou (kde by zřejmě nikdy nezískal širší podporu, snad jen od těch nejobskurnějších spolků) a úplně na závěr sebevražedný pokus o spojení Robejškovými
Realisty -to všechno vedlo k poměrně očekávanému konci bývalého europoslance, kterému se nepodařilo ani obhájit předsednický post.
Nejsem členem
Strany svobodných občanů, i tak mám ale k dispozici částečné „inside info“
(bohužel stejně jako každý, kdo má doma internet, protože Svobodní svoje prádlo
perou nejraději na veřejnosti). Mnoho souvislostí mi přesto zůstává nadále
skryto, a hodnotit tak mohu pouze mediální obraz Petra Macha, než jeho skutečné
působení uvnitř strany a v politickém zákulisí.
V letech
2013 – 2015, tedy na vrcholu protikorupční revoluce a před vypuknutím migrační
krize, byla Strana svobodných občanů regulerní alternativou pro
autentické pravicové voliče a kromě nízkých preferencí se této straně dalo
máloco vyčítat. Velkou zásluhu relativním vzestupu, kromě stovek dobrovolníků,
měl i samotný Petr Mach. V té době se snažil vystupovat slušně, erudovaně
a až do zvolení do Evropského parlamentu věnoval úspěchu strany nemálo úsilí.
Petr Mach
v médiích působil jako zjevení. Politik, který je opravdu vzdělaný, buduje
stranu bez miliardáři za zády, a opravdu věří tomu, co hlásá. Měkké lokty a
slušnost místo arogance byla ovšem v naší zemi, kde každý nadává na
vulgárnost a hrubost politiků, považována nepochopitelně naopak za nevýhodu
(podobně jako u předsedy ODS Petra Fialy). Ekonomicky liberální, politicky
takřka libertariánský program ovšem v té době působil na lidi jako nerealistický
extrém, ačkoliv ještě před dvaceti lety u nás i ve světě strany s takovým
programem pravidelně vyhrávaly volby a nikomu to extrémní nepřipadalo. Na
začátku „doby nálepkové“ si pak za svojí kritiku Evropské unie a volání po
referendu o vystoupení Petr Mach vysloužil nálepku fašisty (a to mnohem dřív, než
někdejší eurohujer Okamura).
Neslavný konec
Petra Macha, který předával svému nástupci stranu s preferencemi na úrovni
statistické chyby, nelze házet jen na jeho hlavu. Je pohodlné a jednoduché stát
se zalomenýma rukama jako generál po boji a glosovat, že se ta strana zničila
sama a nikdy neměla šanci na úspěch, protože jsou v ní všichni neschopní. Měli
tu zpočátku umírněného, chytrého a upřímného kluka, ze kterého se postupně stával bojovník proti homosexuálům a
migrantům, což bylo u lídra strany se slovem „svoboda“ přímo v názvu naprosto scestné. Mach tuto svou roli zřejmě pochopil jako nutnost, jak
přizpůsobit svou nabídku poptávce, ovšem tato snaha se zcela minula účinkem.
Od roku 2015 se datuje tragické rozštěpení strany mezi pravicovými konzervativci a
libertariánsko-anarchokapitalistickým křídlem, které Mach vlastně ani neměl
zájem řešit, protože musel v Bruselu natáčet videa v koktavé češtině
a doma bojovat za navrácení dětí "ukradených" norskou vládou. Na veřejnosti se zdálo, že otěže ve straně přebírají různé klony Okamurů a Konvičků, zatímco libertariáni a příznivci anarchokapitalismu stranu raději opouštějí (ačkoliv
lze jejich politický program považovat za nerealizovatelný, jednalo se o
opravdu schopné lidi ochotné pro dobro strany tvrdě pracovat). Z tohoto
konfliktu se Svobodní – včetně Macha samotného – nikdy nevzpamatovali.
Machův konec
způsobila ovšem také nereálná očekávání potencionálních voličů, kdy všichni
s vhozením volebního lístku Svobodných do urny čekali, až bude mít strana sama
od sebe alespoň 10% hlasů, aby „to mělo cenu“. Politika není spotřební zboží.
Politici se nebudou jako trhovci předhánět v tom, kdo nám prodá nejlepší
produkt, pokud na něm nechtějí pouze vydělat. Volební právo se vykonává zadarmo
a na členských příspěvcích od pár desítek lidí se opravdu nezbohatne.
Lidé, kteří
nám momentálně vládnou, nebo jsou v opozici, nejsou nikým vyvolení, nemají
oproti nám dvě hlavy. Jsou to lidé jako my, akorát se v určité fázi svého
života (ne vždy z nezištných důvodů) rozhodli do politiky vstoupit. Pokud
budeme neustále jen čekat na tu správnou pravicovou stranu, nemusíme se už také
nikdy dočkat. Možná po takové straně ani vtuto chvíli neexistuje skutečná
poptávka. Hledat chyby a kritizovat umí každý. Jít s kůži na trh, to už
tak snadné není. Nechci se Petra Macha (který mě pochopitelně obrovsky zklamal)
nijak zastávat, ale jestli je jeho příklad v něčem hodný následování, tak
v tom, že to alespoň zkusil. Což se o milionech ostatních lidí v této
zemi říct nedá.
Wasill
0 Comments:
Post a Comment