středa, 21. prosince 2011
Přiznám se, že jsem se k odchodu bývalého prezidenta České a Československé republiky zprvu vůbec vyjadřovat nechtěl. Především mě k tomu vede současné mediální a jiné třeštění, ale mám také pocit, že na tomto blogu by pár slov o něm nemělo chybět.
Zprvu je třeba si připomenout, že skon Václava Havla nebyl nečekanou a překvapivou záležitostí, neměl by tím pádem být ani tolik zdrcující. Zemřel starý, těžce nemocný a životem těžce zkoušený člověk, smrt ve spánku pro něj byla vysvobozením a důstojným završením jeho života. Pro blízké zemřelého člověka je smrt vždy strašlivá, protože má v sobě cosi nezvratného: teď však mluvím o lidech skutečně jemu blízkých. Ne o profesionálních plačkách, ve které se proměnila snad půlka republiky.
Mediální kanonizace jeho osoby, která ovšem započala už za jeho života, mě poněkud děsí. Zejména novináři (byť od těch nejvíc aktivistických jsem to čekal), kteří by si už z titulu svého povolání měli za každou cenu zachovat kritický odstup, se chovají tím nejstádnějším způsobem, prolévají krokodýlí slzy a teskní tak okázale, že by si jeden mohl myslet, že zemřel nikoliv demokratický prezident, ale nějaký diktátor, po kterém média pláčou jen z povinnosti. Vrchol pokrytectví předvedl server Babišovapozice.cz, který se v neuvěřitelně devótním článku pohoršoval nad úrovní internetových diskuzí a příspěvků o Havlově smrti. Nechce se mi věřit, že by si nevšimli, že se internetoví frustráti ukájeli už dávno před Havlem a že ve svých výblitkách měří spíš stylem padni komu padni.
Ačkoliv tato myšlenka v hlavním proudu patrně nezazní, Václav Havel jako politik i jako člověk rozhodně nebyl bez chyb. Osobně hodnotím jeho roli ve fungování tohoto státu jako velmi kontroverzní až spornou. Na jedné straně nemůže být pochyb, že prvních porevolučních měsících až letech se zasadil o to, že jsme vykročili v podstatě správným směrem - rétoricky byl Havel vždy prozápadní antikomunista, na straně druhé už tehdy zaručil na tajných jednáních komunistům beztrestnost a do funkce prezidenta jej všemi hlasy zvolil komunistický parlament. Na to bychom neměli zapomínat. Tehdy se Havel také zavázal, že dovede národ k prvním svobodným volbám, a tam jeho role skončí. Tento slib nesplnil. Bohužel, protože tehdy se mohl ukázat jako skutečný velikán.
Do praktické politiky se filosof Havel na první pohled příliš nehodil. Někomu mohl připadat jako utopistický snílek a brepta, je však nasnadě, že v zákulisí se mnohem rychle naučil technologii moci, který uměl briskně zlikvidovat své politické odpůrce. Alexandr Dubček či Josef Bartončík by mohli vyprávět, stejně jako někteří disidenti. Ke konci jeho třetího a čtvrtého mandátu jsem se za prezidenta, který se místy choval jako absolutistický monarcha, místy jako pletichář a mistr zákulisních intrik (pád vlády v roce 1997 podle všeho sám umně zrežíroval), který na Hradě stvořil jakési paralelní, opoziční mocenské centrum, už nepokrytě styděl. Třeba říci, že tyto vlastnosti po něm do jisté míry zdědil jeho nástupce, byť se proti nim před nástupem na trůn aktivně vymezoval. Patrně je to nakažlivé...
V seznamu jeho "hříchů" by se dalo pokračovat, ale neudělám to, protože jsem přesvědčen, že jeho skutečný přínos české společnosti by měli soudit historici. Ale skutečně nezávislí, tedy nejdříve za padesát let. I z těchto důvodů nechápu dnešní dvaceti až třicetileté, kteří na sociálních sítích typu Facebook dávají okázale najevo svůj neuvěřitelný zármutek a brečí, že to tady teď bez Havla nezvládeme. Sociální sítě jsou v tomto směru úžasná věc pro sociální deprivanty, kterým chybí vlastní život: tím, že se přidám do skupiny "zapal svíčku pro Václava Havla", ukážu, že někam patřím. Rozbrečet se v hospodě plné lidí, to jen tak někdo neumí, virtuální slzy se roní daleko snadněji.
Naprosto pomýlené jsou i názory, které jsem už také někde četl: bez Václava Havla bychom prý neměli internet, nemohli bychom cestovat, neměli bychom svobodu. To je naprostá zhůvěřilost. Václav Havel nás totality nezbavil. Sovětský blok se vlastní vahou zhroutil ve všech zemích, přičemž Česká republika prodělala tuto změnu jako poslední. Václav Havel byl narychlo vybrán jako symbol. Mýtus. A Češi symboly i mýty milují. Proto ten okázalý pohřeb na lafetě děla s vraníky...
Zbytečný prostor dostali v souvislosti s Havlem i mladí komunisté, kteří prý spustili "nenávistnou kampaň". Toto marginální sdružení intelektem nepříliš zatížených puberťáků tak dostalo přesně to, co chtělo. Jejich jednání sice moc nechápu - sami by se Havlově památce měli klanět, protože jestli něco skutečně ovlivnil a zařídil, pak patrně to, že se jejich starší soudruzi v revolučním kvasu nehoupali na lucernách - ale co, vždyť jsou to pitomci. Osobně bych otevíral šampaňské při zprávě o skonu každého jednoho z nich, kdybych se něco takového měl šanci dozvědět.
Symbolické poslední pomazání poskytl Havlovi dalajlama, nejblíž měl tedy patrně k buddhismu. Proto mu nezbývá než popřát, ať je ve svém dalším životě, ať už v jakékoli formě, šťastný. Čest jeho památce.
