čtvrtek, 24. března 2011
Takřka kdykoliv, když se stane něco významného, u čeho se očekává české vyjádření k věci, se věci odehrají podle následujícího scénáře: společenské elity země s výjimkou “lidového” prezidenta zaujmou stanovisko typické pro západoevropské země nebo USA, a “lid prostý” spolu s prezidentem stanovisko přesně opačné. Proč?
Je to jako s politickou korektností – nikdo to neřídí, ale každý podvědomě tuší, co politicky korektní je a co není, byť jde o úplně novou bezprecedentní událost. Česká veřejnost se tak ve valných počtech, často zaštítěna prezidentem, staví na stranu “pevné ruky” a “suverenity”, i když je člověku s elementárním etickým cítěním jasné, že podporují zločince. Když Rusko zasáhlo v roce 2008 v Gruzii, český internet se hemžil (s podporou prezidenta republiky) hlasy podporujícími Rusko. Týž český internet (opět s podporou prezidenta republiky) si prožívá svou orwellovskou minutu nenávisti, pokud jde o útok na síly diktátora Muammara Kaddáfího. Hovořilo se o “humanitárním bombardování nevinných civilistů” ještě před tím, než vůbec nějaká akce začala. Samozřejmě to, že Kaddáfí povraždil tisíce lidí během několika dní s pomocí žoldáků, které si najal v Africe, je jen “vnitřní libyjská záležitost, do níž bychom neměli zasahovat”. Co je za postoji tohoto druhu? Touha po opačnictví za každou cenu, kterou tak vytrvale prezentuje Václav Klaus, nebo pokřivená normalizační mentalita, která říká “nehas, co tě nepálí”, ale zároveň si pamatuje cosi o “agresivních imperialistických Američanech”?
Je to jako velmi jasný vzorec. Dá se očekávat, že během měsíce až dvou se začne situace vyhrocovat v Sýrii. Je možné, že se tam bude opakovat libyjský scénář, jakož i západní účast podobného charakteru. V Sýrii se nevyskytuje žádné významné ložisko ropy (ve srovnání s jinými blízkovýchodními zeměmi), ale přesto už vidím ty rozzuřené tváře českých zápecníků ječící “Ropa! Agrese! Imperialisti útočí na posvátnou syrskou suverenitu!”. Úplně stejně, jako se přízni těší/těšil Putin, Chávez, Mubarak, Ben Alí, Kaddáfí, Lukašenko, Janukovyč, bude se těšit hradní a lidové přízni i Assad. Naprosto stejně, jako když se rozhodovalo o umístění amerického radaru na území ČR – sedmdesát procent obyvatelstva vyskočilo a začali jak najatí (opět za tiché podpory Hradu) křičet něco o americkém pokusu o agresi vůči Rusku. Kde se tohle všechno bere?
Podle mého názoru je zakopaný pes v Edvardem Benešem (a dnes Václavem Klausem) podporované tezi o Českých zemích jako o mostě mezi Východem a Západem. Proti této tezi stojí teze, za níž stojí Václav Havel, kníže Karel ze Schwarzenbergu a za níž stával Mirek Topolánek nebo i svého času Tomáš Garrigue Masaryk či Karel Havlíček Borovský, totiž že osud Českých zemí je jednoznačně spjat se Západem a jedině a pouze se Západem; Východ představuje sice ekonomický potenciál, ale je nám myšlenkově, kulturně i historicky cizí. Osobně se přikláním k druhé ze zmíněných teorií, leč bohužel, většina národa odchovaná bolševikem, včetně prezidenta, má stále ještě do hlavy nalito, že Západ jsou vlastně ti “imperialisti” a že ti, kteří proti němu stojí, reprezentují “lid”. Na tom totiž teorie “mostu” stojí. Postoj je to o to falešnější, že tím Východem tito lidé často opovrhují – sami by nechtěli být přímo jeho součástí. Spíš se cítí jeho mluvčím, či ještě lépe tím, kdo jedná se Západem suverénně jako rovný s rovným, s Východem v zádech, s Východem, který může český lev ovládat jako hordu barbarů, jimiž se vyhrožuje Západu v případě neuposlechnutí českých požadavků. Benešova touha takhle manipulovat Západem se Stalinem v zádech, jakož i Klausova touha takhle manipulovat se Západem s Putinem (a n dalšími diktátory) v zádech, logicky nemůže vést k ničemu dobrému.
Mnozí namítnou – “Proč Západ nezasahuje jinde? Proč se stará o to, kde má své zájmy? Neměl by to dělat!” – a zapomínají přitom na to, že 1) i my jsme Západ a i v našem zájmu je to dělat. 2) Není nic špatného jít za svým zájmem a není v silách nikoho pomoci všem. Stačí pomoci někomu. Komu, to je na pomáhajícím, aby si vybral, třeba podle svých zájmů. Proč byl Kaddáfí donedávna “kamarád” a dnes je z něj nepřítel? Je to jednoduché – protože se předtím choval jako kamarád a když pak začal masově vraždit vlastní lidi, stal se z něj nepřítel. Dělat politiku tak, že si vyberu osobnosti světového dění, národy či státy a rozdělím je do skupin “věční přátelé” a “věční nepřátelé” je možná romantické, ale především je to naprosto hloupé. Není nic pokryteckého na tom bombardovat někoho, s kým jsme se nedávno objímali – pokud se mezitím staly okolnosti, které tuto změnu ospravedlňují. A to, co dělal Kaddáfí svým lidem, to ospravedlňuje dostatečně.
Česká republika jako stát má vcelku rozumné vedení (kromě prezidenta), ovšem názory většinové populace jsou naprosto nedůstojné občanů civilizovaného světa. Měli bychom se v roce 2011 ptát, jestli pořád ještě potřebujeme být vyvažovacím elementem mezi Východem a Západem, mostem, který realisticky řečeno jen riskuje, že poslouží jako cesta pro Východ, aby zaútočil na Západ. Není už čas skončit s tou falešnou třicetikorunovou lidovostí, s obdivem vládců - zastánců “tvrdé ruky” a s neustálým se vymezováním vůči Západu? Vážení, my jsme Západ, ať se vám to líbí, nebo ne. Už byste si na to konečně mohli taky zvyknout. Proto říkám – český most mezi Východem a Západem konečně zbourat! Ať klidně stojí, ale někde jinde, alespoň pár tisíc kilometrů východním směrem od nás.
Zobrazit celý článek