Z ČESKÉ KOTLINKY: Prezident se už asi definitivně zbláznil

pondělí, 28. února 2011

Médii cloumá další kauza – nabídnutí nejprve funkce náměstka ministra školství, později, po kritice, jen poradce ministra školství Dobeše Ladislavu Bátorovi, jednomu z iniciátorů manifestu D.O.S.T. Stejně jako kolega template se podivuji, proč se do této věci tolik míchá prezident, ovšem navíc se i divím, proč takového šíleného člověka prezident vůbec z titulu svého úřadu brání.

Můj první kontakt s panem Bátorou byl asi před rokem, kdy jsem s ním měl tu čest diskutovat na facebooku pod profilem jednoho mého kamaráda. Bavili jsme se, tuším, o konzervatismu a o tom, jak to dopadá, zmocní-li se ho široké masy. Na moje argumenty reagoval v diskusi jen tak dlouho, dokud si nevšiml, že mi je pětadvacet – tehdy mi totiž napsal, že diskusi končí, protože má zásadu, že se s lidmi pod třicet nebaví. Dobrá zásada pro člověka, který by měl být náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy, že?

Co se týče jeho agažmá a názorů – jsou naprosto mimo. Z diskuse, kterou jsem s ním vedl, jsem si odnesl, kromě výše uvedeného poznání, i to, že tento člověk vůbec neumí diskutovat – neustále pouze opakuje ideologická hesla jako dogma a odmítá reagovat na konkrétní argumenty jinými logickými konkrétními argumenty. Tímhle mi velice připomněl prakticky každého komunistu, s nímž jsem měl tu čest hovořit. K jeho názorům samotným – pan Bátora není neonacista, je “jen” rasista, nacionalista, šovinista (sexistický i nacionalistický), opakovač jiráskovských báchorek a politický turista. Nejprve byl u ČSS (čili u téže strany jako mladý Jiří Paroubek), kam vstoupil v roce 1983. O této straně se vyjadřoval jako o spolku opravdových vlastenců a antikomunistů, zatímco o Chartě 77 se vyjadřoval jako o spolku bývalých komunistů. Nu, udělejte si obrázek sami. Dále pak byl u ODA, u České strany národně sociální, u Národní strany Petry Edelmannové, u Machovy Strany svobodných občanů a u strany Suverenita Jany Bobošíkové. Jak takový antikomunista a – podle prezidenta “správný pravicový konzervativec” mohl vejít do strany, jejíž předsedkyně kandidovala za KSČM na prezidentku, je mi záhadou, ale budiž.

Z výše uvedeného vyplývá, že takový člověk by správně neměl ve vládě, natož na ministerstvu školství, kde jde (nebo by aspoň mělo jít) o vzdělávání mladých lidí, vůbec cokoliv dělat. Považuji proto způsob boje, který proti němu vede MF Dnes, za naprosto správný a legitimní. Jak se ale mohl někdo takový k tak vysokému postu dostat? Měl bych nápad – prezidentovi oblíbenci z SSO dostali parádní volební výprask. Ukázalo se, že jejich eurofobie nedokáže oslovit prakticky vůbec nikoho, a to navzdory velké internetové kampani či podpoře Nejvyššího z Hradu. Nešlo to skrze volby, holt to půjde jinak – skrze jmenování svých lidí do bankovní rady ČNB, či dosazování na různá ministerstva (Drobil, Chalupa), nebo jiné významné posty (Bátora). Zajímalo by mě, kam umístí prezident úpadce a zakládajícího člena SSO Františka Matějku. Když koukám na to, jakým způsobem se projevuje Klausův vliv, nějak mi to nesedí k tomu, co prezident říkal o demokracii před svým prezidentským mandátem – že v demokracii se myšlenky prosazují skrze volby a politické strany na základě vítězství v čestné soutěži jednou za čtyři roky. Není takhle náhodou to, co poslední dobou předvádí, jen jinak nazvaná nepolitická politika, za kterou tolik kritizoval svého předchůdce?

Když sleduji současnou kauzu Bátora, říkám si, co ještě všechno budeme muset do roku 2013, kdy se Klause konečně zbavíme, sledovat. S jeho snahou být a priori proti proudu, ať proud říká cokoliv, by mohl dřív nebo později třeba popírat holocaust (divím se, že se toho ještě nedotkl, bylo by to přesně v jeho stylu popírání všeho, na čem souhlasí většina lidí). Na jednu stranu by to byla velká světová ostuda, ale na druhou stranu by se za to dal konečně odvolat a my bychom od něj mohli mít dřív pokoj. Tak či tak, dva roky jsou velmi, velmi dlouhá doba a člověk aby jen trnul, co z Hradu přijde příště.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Bátora, Klaus, náckové a další

Pseudokauza jakéhosi nepříliš důležitého chlapíka, který si v minulosti zadal s nějakou nepříliš důležitou stranou a který měl (pouze podle médií) obsadit nějaký nepříliš důležitý post na jistém nepříliš důležitém ministerstvu, by za normálních okolností ještě chvilku rozhořčovala strážce posvátné politické korektnosti a pak by chcípla.

Kdyby se do ní k mému velkému zděšení dnes nevložil prezident České republiky.

Prezident této země by se podle mého soudu měl vyjadřovat k mnoha věcem. Ačkoliv velké procento občanů (a hlavně zákonodárců) by v této funkci nejraději viděla nevýrazného kladeče věnců, který by sem tam utrousil nějaké to filozofické moudro, já jsem toho názoru, že je spousta ožehavých témat, na které bych rád znal prezidentův pohled. Například se nedávno zjistilo, že při českém předsednictví EU zmizely stamiliony z veřejných peněz. Nepamatuji si, že bych k tomu kdy četl nějaké zásadní stanovisko hradního pána, byť by se to zřejmě slušelo a patřilo.

K vyprodukování sáhodlouhého textu Václava Klause vyprovokovala až "kauza Bátora". Dle mého názoru naprostá pseudokauza, u níž bych skoro uvěřil, že má jediný cíl: odvést pozornost novinářů a veřejnosti od daleko závažnějších problémů. Například od těch na ministerstvu školství, které momentálně vede nekompetentní tatrman zvolený za stranu ABL, ale to je teď vedlejší. Mám dlouhou dobu pocit, že se to tak nějak běžně praktikuje. Shrňme si fakta. Kdybych občas masochisticky nečetl jistý web, absolutně bych netušil, kdo to ten chlápek je. Pak jsem si v novinách přečetl, že je to extrémista, nacista, neonacista, rasista a (samozřejmě) pravičák. Jak jinak. Pak jsem se taky dočetl, že chtěl poslat cikány do Indie a že jeho vzorem je Jörg Haider.

Chudák český bezmozek, musí mít dojem, že MŠMT jde šéfovat klon Adolfa Hitlera.

Po chvilce googlování jsem zjistil, že je to vlastně všechno jinak, uvedené výroky nikdy neřekl, a že místo rasisty a neonacisty máme spíš co dělat s do sebe zahleděným popletou a grafomanem, snílkem, který žije ve svém vlastním světě první republiky, který v životě vystřídal milion zaměstnání, několik politických stran a občas chodí někam demonstrovat. O tom, že by měl dělat náměstka ministra se údajně dozvěděl až z médií, nikdo mu nic takového oficiálně nenabídl a i kdyby, těžko si lze představit, že by tam udělal větší škody, než současný ministr se svou milenkou, jíž vyplácí statisíce ze státní a evropské kasy a svým týmem fízlů, který jeho podřízeným čte e-maily.

Nic z toho není problém, ale kdyby tam náhodou pracoval někdo, kdo byl v minulosti kandidátem Národní strany, to už by problém byl (kolik je asi na MŠMT bývalých komunistů? Vím minimálně o dvou). Dokonce takový, že ho musí řešit Nečas i Klaus!

Apropos, Národní strana. To je co? V posledních volbách měli asi 0,1 procent, nebo ještě méně. Čeští nacionální socialisté se od ní tehdy znechuceně odvrátili a dle své přirozenosti volili raději postkomunistickou DS(SS). Mimochodem proč byla ta pidistrana řádně registrovaná na ministerstvu vnitra, když to jsou takoví extremisté, že teď ani jejich kandidáti nesmí pracovat nikde ve státní správě? Proč jsme je tehdy vlastně rovnou nepostříleli, vážení pánové?

No a zpátky k tomu Klausovi. Ne že bych mu proboha upíral (jako pan Pehe a další) právo na vyslovení svého názoru. Jen mi hlava nebere, proč se vyjadřuje zrovna k tomuhle. A ještě stylem - neznám ho, nic jsem od něj nečetl, ale vím, že je to autentický pravičák. Chápu, že Klaus měl opět potřebu rýpnout si do fanatického svazáctví českých politicky korektních, připosraných novinářů a politiků, ale ať se na mě nikdo nezlobí, tento styl "obhajoby" je těžce mimo mísu a bohužel jen bude dále a dále rozviřovat tuhle imbecilní a na hlavu postavenou pseudoudálost.

To, že s částmi jeho reakce (zejména s tou o potřebě seriózního dialogu) velmi souhlasím, nic nemění na tom, že se Václav Klaus, jako už poslední dobou víckrát, velmi, ale velmi nešťastným způsobem vměšuje do veřejné debaty a ač sám apeluje na zdravý rozum, poskytuje tomuto službu vpravdě medvědí.

A ta poznámka k panu Halíkovi je vážně drsná, nedůstojná prezidenta. To říkám s vědomím, že Tomáše Halíka coby veřejnou osobu rovněž moc nemusím.

Zobrazit celý článek

SVĚT: Pokrytectví Západu vůči arabské revoluci

pondělí, 14. února 2011

Revoluce, která začala v Tunisku a která se odtud přelila do Egypta, Alžírska, Maroka, Jordánska či Jemenu, je důležitá a dobrá věc. Ano, jsem si vědom toho, že existují hrozby jako je Muslimské bratrstvo, ale považuji zdůrazňování těchto hrozeb jako motiv odmítnutí arabské revoluce za nestoudné, protože podobnou situaci jsme už zažili – v roce 1989, a tam byl tehdejší Západ jasně na straně nově se rodících demokracií.

Připomeňme si, co se dělo po roce 1989 kromě všeobecně známých faktů. Ačkoliv si to neradi připouštíme, i postkomunistický svět měl svá “Muslimská bratrstva” – jedno například sedí dodnes v české Poslanecké sněmovně; říká si KSČM. Podobnými “Muslimskými bratrstvy” v postkomunistické Evropě lze označit všechna antidemokratická hnutí, která samozřejmě začala těžit z toho, že už nebyla kontrolována komunistickou diktaturou. Jmenovitě – v NDR, která neprošla denacifikací, se začalo dařit v Západním Německu ostrakizované neonacistické NPD, v České republice můžeme kromě KSČM zavzpomínat na Miroslava Sládka a jeho SPR-RSČ, svým způsobem je produktem postkomunismu a ohavnou antidemokratickou silou Jana Bobošíková v každé své podobě. Na Slovensku se této úlohy zhostil Vladimír Mečiar, v Maďarsku Jobbik, v Polsku PiS, LPR a Samoobrona, už vůbec nemluvě o tom, že v mnoha postsovětských zemích pád SSSR znamenal akorát vytvoření nových, opět Západu nepřátelských diktatur – mohl bych jmenovat Bělorusko, Turkmenistán nebo Uzbekistán. Stejně jako dnes, mohlo si i v roce 1989 plno expertů hrát na chytré předvídače a říct, že lepší je komunismus ve východním bloku, který známe, než různá extremistická hnutí, která mohou přijít k moci, a o nichž nevíme zhola nic.

Ano, vážení přátelé, pokud jde o stabilitu a čitelnost území, které patřilo pod východní blok, tak ta se z pohledu Západu jednoznačně zhoršila! Jak jednoduchý to byl svět – hranice byla jasná, byly dva bloky, každý fungoval nějakým způsobem a svět byl jasný a přehledný. Přesto za tu přehlednost platily stovky milionů lidí, kteří byli celý svůj život otroky totality a státního násilí. Stála taková stabilita za to? Asi nemá cenu připomínat, že po roce 1989 hrozilo velice silně, že se budou ztrácet ruské jaderné zbraně do nepovolaných rukou, nebo že mohlo docházet k obrovským migracím chudých lidí z Východu na Západ. A ano, ono k tomu také i docházelo – ale Západ to vydržel a rozhodně se nemá zle, naopak, svoje hranice podstatně rozšířil a na nových územích v rámci nových hranic západního světa se velmi rychle usazují západní hodnoty. Stejně jako by znělo naprosto cynicky a nepředstavitelně, kdyby někdo na jaře roku 1989 vyzval Polsko k likvidaci Solidarności, protože přeci “ohrožuje stabilitu”, zní dnes naprosto samozřejmě, když říkáme “hlavně žádnou demokracii Arabům, ještě by zvolili nějaké fanatiky”.

Mnoho lidí v původním západním světě absolutně nechápe změny na světě. Mají za to, že co se o světě naučili ve škole, když jim bylo šestnáct, to jim jaksi stačí i dnes. Proto i kdybychom se stavěli na hlavu, budeme pořád Československo a budeme pořád chudou východoevropskou zemí, i kdyby tomu tak stokrát nebylo – a budou s námi takoví lidé také tak jednat. Jenže tohle není problém specificky západní, to je problém každé společnosti která je natolik bohatá, že se nemusí koukat na své okolí, aby přežila. Ačkoliv si to mnozí Češi nemyslí, jsou mnohem bohatší, než byli v roce 1989 a jejich životní úroveň se dostala do bodu, kdy ani oni se nemusejí starat o vývoj v okolním světě. Bohužel, i kdyby nakrásně Rumunsko ekonomicky předběhlo Českou republiku, moje generace, která si před pár lety vtisklo do paměti věci jako prezenatce “Welcome to Romania”, Rumunsko zesměšňující jako zaostalou zemi, jej tak uvidí i nadále, byť by se to naprosto míjelo s realitou.

Podobně je to s vnímáním arabských zemí – už tohle léto jsem byl upozorněn svou velmi dobrou kamarádkou, Židovkou, která se zajímá o arabskou kulturu a islámskou teologii, že se něco chystá. Strávila totiž asi pět měsíců v Egyptě a protože mluví arabsky a snažila se s těmi lidmi žít, zjistila mnoho zajímavých věcí. Její zpráva byla více méně taková: “Mnoho lidí má v Egyptě všeho po krk, chtějí nejen mít to, co Evropané (ve smyslu zboží), ale chtějí tak také žít, chtějí mít takovou politiku, chtějí mít normální demokracii a většina lidí chce žít v sekulární společnosti. Něco se chystá.”

Nejen odtud jsem měl signály, že se něco významného děje, například v Turecku, navzdory tomu, že Turecko není arabská země. Turci, které jsem poznal, mi naprosto otevřeně říkali, že hodnotím-li Turecko, neměl bych se koukat na turecké komunity v Evropě – ty jsou totiž, zejména ve druhé generaci, často mnohem konzervativnější, než zejména západní a pobřežní část samotného Turecka dnes. Za tu dobu, co se Západ nedíval, totiž v muslimském světě vyrostla celá jedna nová generace, která se na svět dívá zase docela jinak, než generace jejich rodičů, kterou jsme poznali tady v Evropě. Zejména v Tunisku vyrostla naprosto slušná a rozsáhlá střední třída, která je opěrným bodem každé funkční demokracie. Řady takových se rozšiřují i v Egyptě, bez ohledu na to, že tam jsou masy lidí, kteří chtějí všechno, jenom ne pokrok a demokracii. Tím, že se budeme na lidi, kteří upřímně proetstují proti zkorumpovaným diktátorům, dívat podezíravě, si je akorát znepřátelíme. Vrcholem všeho cynismu jsou lidé, pocházející z bývalého východního bloku, kteří nadávají na demonstrace v arabském světě, protože nemůžou odjet na klidnou dovolenou. Takové sobectví bych u lidí, kteří si ještě pamatují, co za štěstí pro ně byl rok 1989, snad ani nečekal.

Ano, svět se mění a nikdo nemůže přesně vědět, co se v arabském světě v nejbližší době stane. Ale i kdyby to mělo dopadnout tak, že v Egyptě se vlády zmocní Muslimské bratrstvo (jakkoliv je to nepravděpodobné, pravděpodobný scénář je ten, že bude fungovat podobně, jako KSČM v ČR, čili jako sice početná, ale ostrakizovaná parlamentní skupina), zatímco třeba v Tunisku, v Maroku či v Alžírsku nastanou normální demokratické a otevřené poměry, bude to mít celé smysl. Paternalistickým pohledem, kterým jim vlastně říkáme, že ještě nejsou dostatečně dospělí, aby mohli o sobě rozhodovat, totiž vůbec ničemu nepomůžeme.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Nepřeháníme to s ochranou dětí trochu?

neděle, 13. února 2011

Doufám, že se to smí říct – Adolf Hitler napsal ve své knize Mein Kampf jednu velmi důležitou myšlenku: “řekněte lidem, že to, co děláte, děláte pro bezpečnost jejich dětí a oni se vzdají jakékoliv své svobody”. Kdo jiný, než strůjce šoa a původce jedné z nejhrůznějších totalit všech dob, byl natolik kvalifikovaný, aby mohl ze své praxe něco takového potvrdit? Co hůř – je to pravda pravdoucí a kdo si to neuvědomuje, může o svobodu nechat připravit sám sebe i své děti a to zcela dobrovolně.

Nicole Sprinkle napsala v The New York Times v prosinci loňského roku článek “Seeing All Men as Predators”, čili volně přeloženo “Všichni muži coby sexuální násilníci”, který se setkal s velmi velkou čtenářskou odezvou. Autorka v něm popisuje, jak hledala někoho na hlídání dětí a přihlásil se student žijící blízké jejího domu, s jehož maminkou se autorka znala, o němž se vědělo, že je naprosto bezproblémový člověk a chce si akorát trochu přivydělat – přičemž se rád stará o děti. Dotyčného nakonec nevzala – protože byl muž. Diskriminace jako vyšitá, dokonce sama si v článku v podstatě vylévá svědomí, řka, že to bylo nefér, ale už má tak médii vycvičené instinkty, že by nemohla nechat jakéhokoliv muže se přiblížit takhle blízko svým dcerám. Co je zajímavé – a volně tím navazuji na Hitlerův citát v úvodu článku – trochu jsem si pohrál s Wordem a nahradil jsem v článku slova “muž”, “muži”, “mužský” slovy “Žid”, “Židé”, “židovský” a výsledek, když jsem pak znovu četl článek po této úpravě, byl dost děsivý – za takový text by se totiž nestyděl ani nacistický plátek Der Stürmer. Kdo kdy nějakou nacistickou propagandistickou literaturu četl, ten ví, jakým způsobem byli očerňováni Židé či například homosexuálové – žádný frontální útok ve stylu “Židé jsou morem světa”, alespoň před válkou nic takového. Spíše přesně v autorčině duchu, čili něco jako “To víte, já se necítím dobře, když je nějaký poblíž, mohl by něco udělat mým dětem”. Co je neuvěřitelné, že takový text by nejspíš skončil veřejným pobouřením, zmiňoval-li by černochy, Židy, homosexuály, muslimy nebo kohokoliv jiného, ovšem psát doslova nacistické texty proti bílým heterosexuálním mužům vlastně není problém.

Článek mě zaujal, proto jsem googlil trochu dál – velmi zajímavý byl blog, na nějž bylo několik tisíc odpovědí, kde se autor ptal mužů, co by udělali, kdyby viděli ztracené plačící dítě v nákupním centru. Většina by neudělala nic, ne ovšem kvůli necitelnosti, ale takřka všichni unisono říkali, že jim to nestojí za případné problémy. Přiblížit se k cizímu dítěti znamená, zejména v anglosaských zemích, ale už se to šíří i dál, být jednou nohou v kriminále. Jaký je tedy výsledek? Ztracené dítě má mnohem větší šanci, že ho najde skutečný pedofil, který se nebude státního aparátu bát a jednoduše dítě unese. Z informací, které jsou k dispozici, to vypadá na to, že muži se stávají čím dál častěji obětí současné posedlosti po bezpečnosti dětí za každou cenu.

British Airways, Quantas a Air New Zealand měly od poloviny devadesátých let do roku 2010 takovou politiku, že cestovalo-li někde nedoprovázené dítě, nebo dítě, které dostalo sedadla jinde, než rodiče, nesměl vedle nich sedět žádný muž. Po průlomovém rozsudku z loňska, kdy se lucemburský cestující dopálil, šel se s BA soudit a vyhrál náklady na řízení i kompenzaci, kterou pak dal na dětskou charitu, byla tato politika zrušena u British Airways; u Quantas a Air New Zealand zrušení této politiky následovalo vzápětí.

Jakkoliv to může znít pro mnohé překvapivě, za touto hysterií, která dělá ze všech mužů násilnické pedofily, nestojí feministky, ale zejména rodičovské a církevní organizace. Naopak – zejména v USA i UK, ale i v dalších zemích, se současné feministky v této věci mužů zpravidla zastávají – viz například dopis předních švédských feministek prokuratuře, která chce vydat šéfa Wikileaks Juliana Assangeho do Švédska za údajné znásilnění, v němž Assangemu vyjadřují podporu a tvrdí, že ty dvě ženy akorát svým hloupým chováním poškozují dobrou pověst žen jako celé skupiny. Jak jsem řekl – jde to zejména od rodičovských organizací, které sdružují rodiče, kteří jsou paranoidní ve vztahu k potenciálním rizikům, které mohou jejich děti potkat. Tato občanská sdružení jsou silná zejména v USA a v UK; v USA se prosazují ruku v ruce s protestním hnutím Tea Party. Jsou zároveň i zdrojem, odkud pocházejí hrůzy typu amerického federálního Megan’s Law, či britského ekvivalentu zvaného Sarah’s Law, čili zákony nutící “sexuální zločince”, vymezené velmi, velmi široce, k registraci a ke zveřejnění všech svých osobních údajů na internetu.

Případů, kdy na nich skončili nevinní, je tolik, že státní policie v USA poslední dobou nadávají na federální vládu, že kvůli těmto seznamům mají akorát spoustu zbytečné práce navíc a skuteční pedofilové jsou (ne)postižitelní jako před zavedením tohoto zákona. “Protipedofilní” hon na čarodějnice zaplavil i Spojené království – známé jsou případy jako brutální vražda nevinného vozíčkáře v anglickém Birminghamu, který měl bohužel stejné jméno jako sexuální násilník bydlící o ulici dál, či případ na poslední chvíli zastaveného lynče ve Walesu, kdy lid obecný zblblý bulvárem nepochopil, co znamená na dveřích místní doktorky slovo “pediatr” a spletli si to se slovem “pedofil”. Druhá věc je, že se na těchto iniciativách v anglosaském světě často přiživují křesťanské organizace, které jsou spravedlivě doběla rozhořčené, kdykoliv se někde objeví něco, co má něco společného se sexem a jmenovitě s penisem. Obraz muže-zvrhlíka, který “przní nevinnou pannu”, tady byl dávno před feminismem – šíří ho úspěšně už po mnoho století různí křesťanští i muslimští ideologové.

Když si vzpomenu na to, že jsem jako malý jezdil sám do školy od primy osmiletého gymnázia metrem po Praze, často jsem byl doma sám, když byli rodiče v práci a chodil jsem se psem, četl si, seděl u internetu a hrál různé hry s kamarády – a jako pole působnosti jsem měl celou Prahu, zní to doslova jako rajská hudba v porovnání s tím, co zažívají dnešní děti dnes. Nemluvě samozřejmě ani o tom, že jsme lezli po prolézačkách, které měly pod sebou beton, z nich jsme viseli hlavou dolů, lezli jsme po stromech a samozřejmě nebyly žádné mobily, takže jsme nebyli kontrolovaní co půl hodiny. Dnes by nejspíš někdo moje rodiče za to, že to dovolili, udal a zavřel je za zanedbání péče, přitom já na své rodiče nedám dopustit – měl jsem díky nim a volnosti kombinované se zodpovědností krásné dětství. Mnohem lepší, než někteří chudáci spolužáci, co měli paranoidní matky-samoživitelky, z nichž se bohužel za těch dvacet let stala norma.

A vůbec – kdo jsou to děti? Může mě vzít čert, když čtu něco o tom, jak se na maturitu připravují “děti” či když někdo za “dětské porno” označuje nahou fotku sebe sama, kterou třeba šestnáctiletá slečna pošle svému příteli (v USA se tomu říká “sexting” a už za to padly dost tvrdé tresty). Když vidím i v České republice různé spolky “znepokojených rodičů”, jak melou s dovolením nesmysly o tom, kterak porno na internetu škodí dětem a nejradši by se dovolávali cenzury internetu, tak se mi chce doslova řvát. Copak je tyhle věci nezajímaly, když jim bylo deset? Situace, kdy někdo pokoutně sehnal pornočasopis a šel ho zhruba v tomhle věku ukázat do školy spolážkům, zažil snad téměř každý. Připadají si takoví lidé jako osoby, kterým to duševně uškodilo? Na jedné straně sex i na druhé straně svět se všemi svými tvrdými betony, na něž lze spadnout, ulomené větve, z nichž lze sletět na zem či větvemi, na něž je možné se napíchnout, přeci k životu patří. Až si budeme za pár let stěžovat, že jsou mladí lidé naprosto nezodpovědní a nesamostatní, komu to budeme dávat za vinu? Neměli bychom raději s touhle nesmyslnou “ochranou” polevit? Není tahle “ochrana” spíše zavíráním sebe samých i našich dětí do klece, byť vkusně vypolstrované a se zlatými mřížemi? Kde zůstala svoboda?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Přistěhovalectví a přizpůsobivost

úterý, 8. února 2011

Na téma přistěhovalců ze všech možných koutů světa bylo již řečeno mnoho, přesto se podle mého názoru často používají pro popisy problémů špatné názvy, které porozumění celé problematiky jen deformují.

Ano, je pravda, že nejvíce problémových přistěhovalců v Evropě je mezi přistěhovalci muslimskými. Přesto ovšem nelze tvrdit, že každý muslim je a priori špatný a islám je to, co je zdroj problému – takový názor totiž lze snadno vyvrátit poukazem na to, že kritizované jevy se vyskytují i u nemuslimských komunit, zatímco existují celé muslimské komunity, kde se zase nevyskytují. Podíváme-li se na to, co Evropanům na jistých přistěhovalcích vadí a rozebereme-li příčiny této nechuti, zjistíme, že to není nějaké konkrétní náboženství a jeho praxe, ale tradičně-klanový patriarchát – a v takovém případě je úplně jedno, odkud pochází. Přiznejme si to otevřeně – nevadí nám, když se někdo modlí směrem k Mekce, ale vadí nám, když je to takový ten agresivní sameček, co má pocit, že když někoho nezbije nebo neznásilní, tak nebude dost mužný. Všimněme si rovněž, že problémy jsou v muslimské komunitě v Evropě takřka výhradně s muži, takřka nikdy se ženami. Ženy-muslimky jsou obětí násilí páchaného muslimskými muži častěji, než původní Evropané. Jenže nejde jen o islám – stejný patriarchální model je typický i pro Balkán, východ Evropy či většinu Afriky i Latinské Ameriky.

Mluví-li se o odporu vůči islámu v Evropě, často se šermuje slovy jako vraždy “ze cti”, ženská obřízka, pootlačovaná sexualita nebo agrese. Nejsou ale tyhle problémy naprosto identické v křesťanských či animistických zemích Afriky? V mnoha muslimských zemích, čili prakticky ve všech mimo Afriku, zase vůbec není praktikovaná ženská obřízka. Ženská obřízka tedy není problém muslimský, ale africký. Vraždy “ze cti” se donedávna vesele praktikovaly, a dodnes ještě občas praktikují, i na Balkáně nebo v jižní části Itálie. Ne každá vražda, za kterou stojí ‘Ndrangheta nebo Cosa Nostra je pouze trestem za neodevzdané výpalné – mnoho jich je skutečně kvůli “rodinné cti”. Jak se liší občasný mrtvý “ze cti” zabitý muslimem a “ze cti” zabitý Siciliánem? Mrtvý jako mrtvý, nebo se pletu? Potlačovaná sexualita, která má za důsledek, že kdykoliv se objeví normální sexuální podnět, lidé z příliš puritánských prostředí mají tendenci nad sebou ztrácet kontrolu, také není ryze muslimský problém – poptejte se v liberálním Amsterdamu na návštěvníky z Polska nebo amerického Středozápadu – zatímco Holanďan nebo Čech, zvyklý na porno ze všech stran odmalička, kolem nahé ženy projde jako by tam nebyla, běžný Polák vychovaný v katolickém puritánství zareaguje podobně, jako běžný muslim vychovaný v puritánství islámském – okamžitě bude myslet na sex, a bude-li primitivnější a “pudovější”, ženu znásilní. Ne proto, že by byl Polák nebo muslim, ale proto, že pochází z kultury, která sex tabuizuje.

Mluví-li se o přizpůsobivosti imigrantů, debata by se neměla podle mého názoru degradovat na to, že “černé a muslimy nechceme”, protože za prvé to může ublížit těm slušným a za druhé to úplně míjí problém, který cítíme. Místo toho, abychom jasně řekli, že nesnášíme příliš hlučné, agresivní a sexuálně frustrované jedince, kteří mají navíc pocit, že každá žena je pro ně buď hračka na sex, služka či obojí dohromady, tak vytváříme škatulky podle národnosti či vyznání, které ovšem nefungují, takže ve výsledku slušným lidem ublížíme a neslušné tady máme stejně – akorát se rekrutují z jiných skupin obyvatelstva.

Abychom ale dospěli k tomuhle závěru, je třeba, pro mnohé poměrně bolestivě, připustit, že primitivové jsou i mezi námi, můžou mít i český pas a být bílí jako sníh. Musíme dospět k tomu, že není žádná omluva pro to, když je člověk agresivní vůči svému okolí, stejně jako k tomu, že to, co nám vadí, je agrese, ne něčí vyznání. Bohužel, plno lidí pořád ještě věří na svět, ve kterém “národní státy” jsou jako jedinci, kteří spolu zápasí. Ne, svět se nedělí podle identity na státy; státy jsou akorát instituce, kterým platím daně výměnou za ochranu; ani na národy, kde ten náš je čistý jako lilium, ale ty ostatní jsou zlé. Svět se dělí na lidi slušné a neslušné. Lidi, kteří žijí a nechají žít a lidi, kteří mají pocit, že mají vyšší poslání nutit ostatním svůj způsob života. Lidi, kteří volí kompromis a dohodu a lidi, kteří se snaží svůj postoj vnutit druhým násilím. Stručně a jednoduše – zatímco ti první jsou ve slušném a civilizovaném státě vítaní, ti druzí patří buď do vězení, nebo za hranice. Bez ohledu na to, v co věří, jakou mají barvu pleti nebo jakoukoliv jinou charakteristiku. Náš cíl by totiž neměl být žít v české či evropské společnosti, ale ve slušné společnosti. V takové se totiž bude žít nejlépe.

Zobrazit celý článek