pondělí, 28. února 2011
Médii cloumá další kauza – nabídnutí nejprve funkce náměstka ministra školství, později, po kritice, jen poradce ministra školství Dobeše Ladislavu Bátorovi, jednomu z iniciátorů manifestu D.O.S.T. Stejně jako kolega template se podivuji, proč se do této věci tolik míchá prezident, ovšem navíc se i divím, proč takového šíleného člověka prezident vůbec z titulu svého úřadu brání.
Můj první kontakt s panem Bátorou byl asi před rokem, kdy jsem s ním měl tu čest diskutovat na facebooku pod profilem jednoho mého kamaráda. Bavili jsme se, tuším, o konzervatismu a o tom, jak to dopadá, zmocní-li se ho široké masy. Na moje argumenty reagoval v diskusi jen tak dlouho, dokud si nevšiml, že mi je pětadvacet – tehdy mi totiž napsal, že diskusi končí, protože má zásadu, že se s lidmi pod třicet nebaví. Dobrá zásada pro člověka, který by měl být náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy, že?
Co se týče jeho agažmá a názorů – jsou naprosto mimo. Z diskuse, kterou jsem s ním vedl, jsem si odnesl, kromě výše uvedeného poznání, i to, že tento člověk vůbec neumí diskutovat – neustále pouze opakuje ideologická hesla jako dogma a odmítá reagovat na konkrétní argumenty jinými logickými konkrétními argumenty. Tímhle mi velice připomněl prakticky každého komunistu, s nímž jsem měl tu čest hovořit. K jeho názorům samotným – pan Bátora není neonacista, je “jen” rasista, nacionalista, šovinista (sexistický i nacionalistický), opakovač jiráskovských báchorek a politický turista. Nejprve byl u ČSS (čili u téže strany jako mladý Jiří Paroubek), kam vstoupil v roce 1983. O této straně se vyjadřoval jako o spolku opravdových vlastenců a antikomunistů, zatímco o Chartě 77 se vyjadřoval jako o spolku bývalých komunistů. Nu, udělejte si obrázek sami. Dále pak byl u ODA, u České strany národně sociální, u Národní strany Petry Edelmannové, u Machovy Strany svobodných občanů a u strany Suverenita Jany Bobošíkové. Jak takový antikomunista a – podle prezidenta “správný pravicový konzervativec” mohl vejít do strany, jejíž předsedkyně kandidovala za KSČM na prezidentku, je mi záhadou, ale budiž.
Z výše uvedeného vyplývá, že takový člověk by správně neměl ve vládě, natož na ministerstvu školství, kde jde (nebo by aspoň mělo jít) o vzdělávání mladých lidí, vůbec cokoliv dělat. Považuji proto způsob boje, který proti němu vede MF Dnes, za naprosto správný a legitimní. Jak se ale mohl někdo takový k tak vysokému postu dostat? Měl bych nápad – prezidentovi oblíbenci z SSO dostali parádní volební výprask. Ukázalo se, že jejich eurofobie nedokáže oslovit prakticky vůbec nikoho, a to navzdory velké internetové kampani či podpoře Nejvyššího z Hradu. Nešlo to skrze volby, holt to půjde jinak – skrze jmenování svých lidí do bankovní rady ČNB, či dosazování na různá ministerstva (Drobil, Chalupa), nebo jiné významné posty (Bátora). Zajímalo by mě, kam umístí prezident úpadce a zakládajícího člena SSO Františka Matějku. Když koukám na to, jakým způsobem se projevuje Klausův vliv, nějak mi to nesedí k tomu, co prezident říkal o demokracii před svým prezidentským mandátem – že v demokracii se myšlenky prosazují skrze volby a politické strany na základě vítězství v čestné soutěži jednou za čtyři roky. Není takhle náhodou to, co poslední dobou předvádí, jen jinak nazvaná nepolitická politika, za kterou tolik kritizoval svého předchůdce?
Když sleduji současnou kauzu Bátora, říkám si, co ještě všechno budeme muset do roku 2013, kdy se Klause konečně zbavíme, sledovat. S jeho snahou být a priori proti proudu, ať proud říká cokoliv, by mohl dřív nebo později třeba popírat holocaust (divím se, že se toho ještě nedotkl, bylo by to přesně v jeho stylu popírání všeho, na čem souhlasí většina lidí). Na jednu stranu by to byla velká světová ostuda, ale na druhou stranu by se za to dal konečně odvolat a my bychom od něj mohli mít dřív pokoj. Tak či tak, dva roky jsou velmi, velmi dlouhá doba a člověk aby jen trnul, co z Hradu přijde příště.
Zobrazit celý článek





















































Revoluce, která začala v Tunisku a která se odtud přelila do Egypta, Alžírska, Maroka, Jordánska či Jemenu, je důležitá a dobrá věc. Ano, jsem si vědom toho, že existují hrozby jako je Muslimské bratrstvo, ale považuji zdůrazňování těchto hrozeb jako motiv odmítnutí arabské revoluce za nestoudné, protože podobnou situaci jsme už zažili – v roce 1989, a tam byl tehdejší Západ jasně na straně nově se rodících demokracií.
Doufám, že se to smí říct – Adolf Hitler napsal ve své knize Mein Kampf jednu velmi důležitou myšlenku: “řekněte lidem, že to, co děláte, děláte pro bezpečnost jejich dětí a oni se vzdají jakékoliv své svobody”. Kdo jiný, než strůjce šoa a původce jedné z nejhrůznějších totalit všech dob, byl natolik kvalifikovaný, aby mohl ze své praxe něco takového potvrdit? Co hůř – je to pravda pravdoucí a kdo si to neuvědomuje, může o svobodu nechat připravit sám sebe i své děti a to zcela dobrovolně.
Na téma přistěhovalců ze všech možných koutů světa bylo již řečeno mnoho, přesto se podle mého názoru často používají pro popisy problémů špatné názvy, které porozumění celé problematiky jen deformují.