SPOLEČNOST: Kořeny českého kverulantství

Proč je česká společnost tak náchylná k tomu odmítat cokoliv, co by zavánělo nějakou inovací? Proč zatímco v jiných zemích je běžné určité nadšení z nových věcí a směřování některým směrem, Češi zpravidla stojí stranou a šklebí se na ty „naivní“ optimisty? Proč legendární postava Hujera vznikla právě v Čechách jako ztělesnění toho, čím nejvíce opovrhujeme?

Zkusme si pro začátek provést takovou drobnou komparativní studii a najít společný jmenovatel tohoto jevu, který sdílíme i s někým jiným. Často se kverulantství svádí na komunismus – proč ale stejní kverulanti nejsou třeba Poláci, Maďaři či dokonce Slováci, kteří s námi byli za komunismu dokonce v jednom státě? To poukazuje (spolu například s nevybraným chováním první republiky na mezinárodní scéně) na skutečnost, že je české kverulantství starší, než rok 1948. Může za to snad Rakousko-Uhersko? Součástí Rakouska-Uherska byli i Slováci, kteří si mimochodem opravdu mohli na nějaký útlak stěžovat, na rozdíl od Čechů, a ti kverulantství v krvi zapuštěné nemají. Podobný osud jako my sdíleli v monarchii Slovinci – a kdež, i oni se projevují jako zodpovědní lidé, kteří neodmítají vše jen proto, aby byli slyšet. Je to totiž něčím jiným.

Nechci, aby to, co teď napíšu, vyznělo příliš pateticky (na to jsem jako držitel českého pasu příliš velký kverulant), ale podle mého názoru za to může český antiklerikalismus a ateismus povýšený na piedestal. Nic proti ateismu, ba dokonce ani proti odporu vůči extrémnímu klerikalismu (sám proti něčemu takovému leckdy melu pantem), ale jsem toho dojmu, že je to nedostatek schopnosti vnímat něco nás přesahující, co naše kverulantství způsobuje. Ať už v národech věřících nebo nevěřících, soudě podle mého osobního pozorování je zhruba všude stejný počet inteligentních, hloubavých a přemýšlivých lidí a na druhé straně lidí povrchních a primitivních. Háček je ovšem v tom, že v národech, kde je náboženská tradice, mají i primitivní lidé (kteří často svou víru vidí velmi jednoduchým způsobem) vědomí něčeho, co je přesahuje, jakož i vědomí vlastního významu a nekonečnosti své vlastní duše. Ve společnostech takových, jako je ta česká, mají pocit zdravého sebevědomí jen lidé inteligentnější, hloubavější či otevřenější vůči svému okolí (prosím nesměšovat inteligenci se vzděláním, znám mnoho inteligentních lidí bez formálního vzdělání stejně jako mnoho hlupáků s vysokoškolským titulem – a ten nemusí být ani nutně z Plzně). Ti ostatní – aniž by o věci přemýšleli – často mají nutkání zanechat po sobě na tomto světě nějakou stopu, něco, co by jim zajistilo „život věčný“ v paměti ostatních, třebaže sami v nesmrtelnost duše nevěří. Protože hovoříme o lidech primitivnějších, tedy lidech nezpůsobilých zanechání po sobě památky v podobě hrdinství či nějakého velkého díla, zbývá prakticky jen jediný způsob, jak se zapsat do dějin: obstrukce.

Recept na to máme už osvědčený – v době, kdy se s námi upřímně jedná a chce se po nás, abychom sebevědomě vyjádřili své stanovisko, mlčíme jako žáček v koutě na hanbě, ale jakmile se jednání uzavírá a „dospělí“, s nimiž jsme měli jednat, se dohodnou na nějakém kýženém kompromisu, začneme někomu okopávat palce u nohou. Když se na nás potom oprávněně okolí kouká nejprve s údivem a později s nechutí jako na drzé nedospělé spratky, toho si už – na rozdíl od svého dřívějšího jednání – všimneme, a uděláme z toho národní bolístku, kterou postavíme na piedestal, pod nímž se napíše, jak na nás jsou všichni zlí. Přesně takový je příběh české účasti na mírových konferencích mezi první a druhou světovou válkou, takový je i příběh Mnichova, Benešova odletu do Moskvy v roce 1943, odmítnutí Marshallova plánu a nakonec i amerického radaru, evropského předsednictví či Lisabonské smlouvy. Všechno podle jedné šablony.

V České republice, stejně jako všude jinde je inteligentních, otevřených a zodpovědných lidí méně, než těch druhých. Náboženství hraje tak ve většině zemí roli něčeho, co i lidi jednodušší, kteří jsou zvyklí na život ze dne na den, myslet dopředu a brát zodpovědnost za své činy. Stejně tak dává i jednoduchým lidem pocit sebevědomí a vlastní důležitosti – což je něco, co každý člověk potřebuje; stejně jako naději do budoucna, že i kdyby na tomto světě člověk po sobě nic nezanechal, tak se nerozplyne v prachu a nicotě. To mu dává do jednání s jinými jistý pocit vlastní trvalosti, který způsobuje, že nemusí nikomu okopávat palce u nohou, aby něco na tomto světě zanechal.

Kudy z toho ven? Zamyšlení nad touto otázkou mě naplňuje pesimismem. Podíl inteligentních lidí ve společnosti nejspíš nevzroste a šance, že se uchytí v zemi pro většinovou společnost nějaké slušné náboženství, které nepovede zároveň k touze fanaticky pronásledovat nevěřící, je rovněž mizivá. Že by mělo cenu alespoň lidi učit mít zdravé sebevědomí a vštěpovat už dětem, že budou-li s ostatními jednat na rovinu, budou žít v jejich dobrých vzpomínkách?

Komentáře

Anonymní píše…
"Proč zatímco v jiných zemích je běžné určité nadšení z nových věcí a směřování některým směrem, Češi zpravidla stojí stranou a šklebí se na ty „naivní“ optimisty?"

Možná je to tím, že historická zkušenost Čechy naučila, že "optimismus je opium lidstva a zdravý duch páchne blbostí" (Kundera).

Jinak mám pocit, že v tomto článku mícháte víc věcí dohromady. Např. to, že je někdo skeptický, ještě automaticky neznamená, že je morální relativista (ale taky může být, samozřejmě).

Zajímavé je, jak porovnáváte ČR s okolními zeměmi. Nevím, jak to vypadá v Maďarsku, ale na Slovensku a zejména v Polsku je mnohem silnější nacionalismus a religiozita než u nás. A nemyslím si, že zrovna tohle jsou věci, které byste Vy obdivoval. Poválečný vývoj byl také odlišný - Maďarům byl komunismus vnucen SSSR, Polákům tuším taky a Slovákům ho vnutili Češi, kteří si ho sami a bez nátlaku zvolili ve svobodných volbách. Takže naši sousedé dnes můžou se slzami v očích pateticky naříkat, jak byli znásilněni komunisty, ale Češi si tenhle luxus dovolit nemůžou, nebo alespoň ne v takové míře.

Celkově vzato to vidím asi takhle: Češi byli zklamáni náboženstvím (on ten "ateismus" je zaměřený spíše proti organizovanému náboženství, než proti spiritualismu jako takovému), nacionalismus a později komunismus je taky zklamal. Proto je dnes v českém myšlení takové vakuum, takové "pilátovské" prázdno, které vám nejspíš tak vadí. Tato prázdnota je sice jako celek negativní, na druhé straně je však celkem logická a také umožňuje existenci relativně liberálního myšlenkového prostředí v naší zemi. Češi jsou sice skeptičtí vůči tomu, co se VÁM líbí (a to Vám samozřejmě vadí), ale jsou také (ve své většině) skeptičtí vůči tomu, co se Vám nelíbí (komunismus, církev, polit. korektnost, environmentalismus, anarchismus, fašismus, nacionalismus, multikulti atd.)

Být kritický není ostuda - je lepší říct "nevím, co je dobré", než hledat pravdu tam, kde není.

A ještě něco:
"Stejně tak dává i jednoduchým lidem pocit sebevědomí a vlastní důležitosti – což je něco, co každý člověk potřebuje; stejně jako naději do budoucna, že i kdyby na tomto světě člověk po sobě nic nezanechal, tak se nerozplyne v prachu a nicotě."

Tenhle styl myšlení se nazývá antropocentrismus a je to asi to vůbec nejhorší, co lidstvo dokázalo vymyslet. Ale to by bylo na delší diskusi...

Scorpion
Finrod Felagund píše…
Scorpione, máte pravdu, že ten jev je dvojsečný. Po pravdě řečeno nevím, co je horší varianta - kdyby byli Češi naivní optimisté a přijímali všechny politické korektnosti a ideologie, které jste zmiňoval; nebo když jsou nenapravitelní skeptici a podezřívavě se dívají na úplně všechno a nechají si tak proklouznout často osud mezi prsty, protože byli přehnaně paranoidní. Po pravdě řečeno bych byl spokojen, kdyby aspoň lidé začali ve větší míře přemýšlet a mít "zdravou míru skepse", tedy nedůvěřovat na první pohled, ale ani nebýt paranoidně proti a snažit se poznat. Jenže to už dnes inteligentní Češi zpravidla dělají - problém zůstává s tou jednodušší většinou. A máte pravdu, tam je to asi prašť, nebo uhoď.

Co se Maďarska týče, to má také své mouchy, ale řekl bych, že tamní společnost je právě v tom zvláštní, že neakceptuje automaticky něčí autoritu z hůry, ale ani není odbojně skeptická a odmítavá vůči všemu.

S tím ateismem máte pravdu, že je spíš proti organizovanému náboženství; vždyť podle posledního průzkumu Eurostatu na toto téma v ČR asi 60% Čechů věří v "nějakou vyšší sílu" - a to není ateismus. Jinak to je právě ten problém, že Češi často "nevím, co je dobré" říct neumějí; často šmahem odmítnou všechno jako špatné, aniž by se nad tím hlouběji zamysleli.

Smím vědět, z jakého úhlu se díváte na antropocentrismus kriticky? Ze strany neúprosnosti fyzikálních zákonů, transcendentna (např. Boha), přírody, nebo čeho? To by bylo na velmi zajímavou diskusi. Osobně se mi antropocentrismus také nelíbí, jen jsem si vědom toho, že (aspoň podle mého pozorování) jej většina lidí ke svému životu potřebuje - proto tento styl myšlení uvádím. Že lidé takoví často jsou ještě neznamená, že s nimi souhlasím.

Děkuji Vám jinak za dobrý komentář.
Anonymní píše…
"Protože hovoříme o lidech primitivnějších, tedy lidech nezpůsobilých zanechání po sobě památky v podobě hrdinství či nějakého velkého díla,..."

Vlastně ta věta ani komentář nepotřebuje. Konstrukce na pytel a obsah nesmyslný.

Populární příspěvky z tohoto blogu

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Hnědí, rudí, všechno jedna pakáž

SPOLEČNOST: Stojíme na prahu. Čeho?

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Jak jsem byl za vaše peníze státním úředníkem